Po tomto složitém sledu událostí zůstává nezodpovězeno mnoho důležitých otázek. Mezi nimi na předních místech:
Proč by papež žádal kardinála Burkea, aby Řád očistil, jen proto, aby potom proti Řádu zasáhl za to, že právě toto udělal?
Jaké pokyny skutečně obsahoval papežův dopis kardinálu Burkeovi z 1. prosince a byly tyto pokyny náležitě provedeny?
Jestliže dvě na sobě nezávislá šetření zjistila, že Boeselager odpovídá za programy distribuce kondomů v době, kdy vykonával úřad velkošpitálníka, jak je možné, že ho pětičlenná komise sestavená pouhý měsíc nato kompletně očistila?
Jak může Vatikán pod jakoukoli záminkou akceptovat rozhodnutí komise, jejíž většina je ve střetu zájmů v souvislosti s jejich zřejmými kontakty s Boeselagerem, Slingerovou a fondem obsahujícím 120 milionů švýcarských franků?
25. ledna zveřejnily fascinující zprávu o této věci italské zpola zpravodajské a zpola bulvární noviny Dagospia. (Protože tento list často zveřejňuje pornografické materiály, neuvádíme zde odkaz na něj, ale na překlad celého článku do angličtiny, jehož autorem je Andrew Guernsey). [1] Ve zprávě čteme, že jistý bohatý Francouz jménem Jehan du Tour odkázal své jmění ve výši téměř 120 milionů švýcarských franků dvěma nejmenovaným jednotlivcům a dvěma charitativním organizacím: Hospitálskému řádu sv. Jana z Boha a francouzské asociaci Maltézského řádu.
Dagospia uvádí, že správkyně du Tourovy pozůstalosti, jistá Ariane Slingerová ze Ženevy, založila charitativní fond podle novozélandských zákonů – donedávna známých legislativní laxností mimořádnou i na poměry daňových rájů – s názvem Caritas pro Vitae GRADU Charitable Trust. Fond měl zajistit nedílnost aktiv v pozůstalosti, přičemž správkyně drží kasu, když nastane čas vyplácet oprávněné příjemce. Slingerová je ředitelkou společnosti ACE International, která poskytuje „poradenské, manažerské a administrativní služby a služby správy majetku“. Jméno Slingerové se na internetu objevuje v podivných souvislostech. Zmínky o ní jsem našel na několika webových stránkách, z nichž patrně nejpozoruhodnější je článek o vyšetřování spletitého případu finanční trestné činnosti, o němž v roce 1996 informoval britský list Independent.
Podle listu Dagospia du Tour zemřel v roce 2012 a v tom okamžiku Maltézský řád, kterého jeden z jeho francouzských členů upozornil na roli Slingerové v ovládání finančních prostředků, na Slingerovou podal v Ženevě žalobu, která by podle Dagospie mohla vést k jejímu trestnímu stíhání. (Podstata žaloby není ze zprávy jasná.)
Rok 2016 znamenal v pontifikátu papeže Františka dramatický bod obratu. Můžeme ho nazvat rokem velkého probuzení, neboť stále více katolických věřících i prelátů, včetně kardinálů, dochází k děsivému poznání, že se současným papežem tu máme velký problém.
V počátečních letech jeho pontifikátu se většina lidí, včetně LifeSite, snažila u Františka v případě pochybností předpokládat to lepší. Opakovaně říkali sobě i druhým, že médiím se nedá věřit; že jeho slova byla vytržena z kontextu nebo špatně přeložena; že zkrátka není dobrý v poskytování rozhovorů; že si ne vždy uvědomuje následky svých slov; že se snaží klást důraz na pastoraci, a proto některé věci občas přehání; a že nepřipravená interview nejsou oficiálními vyjádřeními učitelského úřadu Církve.
Mnohé z těchto nadějí se upínaly k výsledku obou kontroverzních synod o rodině. Doufali jsme, že poté, co papež mnoha biskupům umožnil se svobodně vyjádřit, dokonce i když to odporovalo slovům samotného Krista, v závěrečném dokumentu konečně všechno uvede na pravou míru. Domnívali jsme se, že nakonec to dopadne jako u Pavla VI., který po dvou letech úvah, přestože ho četní blízcí poradci naléhavě vyzývali, aby nauku Církve odmítající antikoncepci změnil, nicméně vydal encykliku Humanae vitae a potvrdil trvalé, autentické katolické učení. (Pokračování textu…)
Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě – známý jako „suverénní maltézský řád“ neboli „maltézští rytíři“ – je jednou z nejstarších a nejrespektovanějších institucí Katolické církve. Laický náboženský řád založený v 11. století v Jeruzalémě začal jako mnišská komunita, která pečovala o poutníky do Svaté země a později je i chránila, a dnes pokračuje v charitativní činnosti po celém světě. Kdysi vládl na ostrově Malta, avšak v roce 1798 Maltu dobyla Napoleonova vojska a řád o základnu na ostrově, který mu dal jméno, přišel. Od roku 1834 sídlí v Římě jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Řád je v podstatě malým státem ve státě s vlastními zákony, vládou, pasy, měnou, malou armádou a dokonce statutem stálého pozorovatele při OSN. Na svých webových stránkách tvrdí, že má „více než 13 500 rytířů, dam a kaplanů. K nim se dále připojuje 80 000 trvalých dobrovolníků a 25 000 zaměstnanců, většinou zdravotníků.“.
Po většinu svého života jako katolíka jsem o tomto řádu nic neslyšel. O jeho existenci jsem se dozvěděl, teprve když byl v roce 2014 jeho kardinálem-patronem jmenován kardinál Raymond Burke. V posledních měsících na něj mnoho katolíků upozornily rozbroje mezi řádem a Vatikánem, ale podrobnosti o intenzivních politických manévrech za scénou se vymykají chápání i těch nejlépe informovaných pozorovatelů.
Svrchovaná rada řádu 28. ledna přijala rezignaci nejvyššího řádového představitele, velmistra Fra’ Matthewa Festinga. Rovněž prohlásila za neplatné některé jeho nedávné disciplinární úkony, které zanedlouho podrobně popíšu. Svou překvapivou rezignaci nabídl pouhé tři dny předtím, údajně na neústupnou žádost samotného papeže Františka při soukromé audienci. Tento bezprecedentní zásah Svatého stolce do záležitostí řádu vzbuzuje mnoho otázek. Strávil jsem mnoho času zkoumáním, co se stalo, že nás to dovedlo až k těmto koncům. Doufám, že v následujícím materiálu naleznete komplexní shrnutí těchto neobvyklých událostí. (Pokračování textu…)
Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:
Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“
Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto? (Pokračování textu…)
Následující úryvek z papyru, který byl nedávno objeven ve Vatikánské knihovně, je podle všeho původní verzí textu, který nám byl předán v podobě prvních několika veršů 10. kapitoly Markova evangelia.
10 I vstal František a šel odtamtud do končin italských a za Tiberu. Opět k němu přicházely zástupy a on je zase učil, jak měl ve zvyku. 2 Tu přišli někteří kardinálové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 3 Odpověděl jim: „Co vám přikázal Jan Pavel?“ 4 Řekli: „Jan Pavel nedovoloval muži se s manželkou rozvést, ani přistupovat ke svatému přijímání, pokud tak učinil.“ 5 František jim řekl: „To proto, že nebyl tak milosrdný jako já, vám napsal tento příkaz! 6 Na začátku při stvoření však ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; 7 proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce. Pokud však experiment nevyjde, může to vždycky zkusit znovu. To je jen přirozené. Neboť není dobré, aby byl muž (nebo žena) sám.’“ 8 V domě se kardinálové Františka znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Nemám v úmyslu to už nijak vysvětlovat. 9 A jestli na mě budete dál tlačit, nadělám si z vašich červených kardinálských klobouků vánoční ozdoby!“
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?(Pokračování textu…)
Zahraniční weby přinesly zprávu o prohlášení na podporu dubií, které podepsali katoličtí kněží, teologové a akademici z celého světa.
Jako katoličtí akademici a pastýři duší bychom rádi vyjádřili svou hlubokou vděčnost a plnou podporu odvážné iniciativě čtyř členů kolegia kardinálů, Jejich Eminencí Waltera Brandmüllera, Raymonda Lea Burkea, Carla Caffarry a Joachima Meisnera. Tito kardinálové papeži Františkovi formálně předložili pět dubií, v nichž ho žádají o objasnění pěti zásadních bodů katolické nauky a svátostné disciplíny, které 8. kapitola nedávné apoštolské exhortace Amoris laetitia (AL) řeší způsobem, jenž se zdá být v rozporu s Písmem a/nebo Tradicí a naukou dřívějších papežských dokumentů, zejména encykliky Jana Pavla II. Veritatis splendor a jeho apoštolské exhortace Familiaris consortio, a této skutečnosti se dostalo rozsáhlé publicity. Papež František dosud čtyřem kardinálům odmítal odpovědět, ale protože se ho v podstatě táží, zda výše uvedené magisteriální dokumenty velké závažnosti stále vyžadují náš plný souhlas, domníváme se, že prodlužované mlčení Svatého otce ho může vystavit obvinění i nedbalosti při výkonu povinnosti Petrova nástupce, totiž utvrzovat své bratry ve víře.
Krok čtyř kardinálů ostře zkritizovalo několik prominentních prelátů, aniž by však jakkoli objasnili jejich příhodné a zvídavé otázky. Četli jsme pokusy kardinála Christopha Schönborna a profesora Rocca Buttiglioneho o interpretaci apoštolské exhortace pomocí „hermeneutiky kontinuity“, zjišťujeme však, že se jim nepodařilo prokázat jejich ústřední tvrzení, že novátorské prvky v AL neohrožují Boží zákon, ale pouze předpokládají legitimní změny v pastorační praxi a církevní disciplíně. (Pokračování textu…)
ŘÍM, Itálie, 6. prosince 2016, (LifeSiteNews) — Biskup Athanasius Schneider z Kazachstánu v pondělí před přeplněným sálem římského Centro Lepanto naléhavě vyzval věřící, aby se v současné situaci přetrvávajícího zmatku horlivě drželi magisteria Církve o nerozlučitelnosti manželství.
„Když před dvěma tisíci lety kázal Kristus, byla kultura a panující duch radikálně proti Němu. Konkrétně vládl náboženský synkretismus a mezi intelektuálními vůdci i gnóze, stejně jako mravní uvolněnost mezi masami – zejména pokud šlo o instituci manželství. […] Jediným cílem Božího Syna bylo zjevovat světu pravdu.“ Těmito slovy biskup Schneider zahájil svou přednášku za přítomnosti kardinálů Raymonda Burkea a Waltera Brandmüllera a pomocného biskupa salzburského Andrease Launa. Pokračoval výkladem o postoji Církve k manželství a k neregulérním situacím od starozákonní doby až do současnosti se zvláštním důrazem na raně křesťanské spisy, Jindřicha VIII. Anglického a Napoleona I. až po nedávné diskuse.
Biskup Schneider dnes portálu LifeSiteNews poskytl exkluzivní rozhovor, v němž v souvislosti s dubii, která nedávno zveřejnili čtyři kardinálové, řekl, že Církev by vždy měla podporovat „kulturu dialogu“. „Formulovat dubia, jak se vyjádřili sami tito kardinálové, bylo v Církvi běžnou praxí. Musíme být schopni klást otázky otevřeně, beze strachu z postihu.“ Biskup Schneider tím narážel na četné útoky proti čtyřem knížatům Církve po zveřejnění dubií. Papež František na otázky zatím stále neodpověděl.
„Reakce na dubia je důkazem ovzduší, v němž v současné době v Církvi žijeme,“ prohlásil. „Je to ovzduší výhrůžek a odpírání dialogu jedné konkrétní skupině.“ Biskup Schneider dále řekl, že „se zdá, že dialog se připouští jen tehdy, když uvažujete jako všichni ostatní – to je prakticky jako v totalitním režimu.“ Schneider se narodil a vyrostl v Rusku v době Sovětského svazu. Jeho rodiče poslal Stalin po 2. světové válce do gulagu. „Jestliže jste se nedržel stranické linie nebo jste ji zpochybňoval, nebylo vám ani dovoleno se ptát. To je podle mě jasná paralela k tomu, co se nyní děje v reakci na dubia — otázky — kardinálů.“ (Pokračování textu…)
5. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Přední německý katolický filosof Robert Spaemann podpořil čtyři kardinály, kteří požádali papeže Františka, aby vysvětlil dvojznačnosti v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, zejména pokud jde o přístup rozvedených a znovusezdaných katolíků ke svátostem.
„Je politováníhodné, že iniciativy v této věci se ujali jen čtyři kardinálové,“ řekl Robert Spaemann na obranu dubií, která kardinálové formulovali. V rozhovoru pro italský list Nuova Bussola Quotidiana ze 4. prosince zdůraznil, že mají pravdu, když hovoří o celosvětovém zmatku, který Amoris laetitia vyvolala mezi biskupy.
Spaemann je znám svými filosofickými prácemi o křesťanské etice, bioetice a lidských právech. Je osobním přítelem Benedikta XVI. a emeritním profesorem mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Také on již dříve vyjádřil znepokojení nad exhortací Amoris letitia, kterou nazval „rozchodem s katolickou tradicí“. (Pokračování textu…)
Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:
Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]
Proč tato zkouška
Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji. (Pokračování textu…)
Dařilo se mu, na co sáhl. Jako biskup bojoval za práva farmářů, dnes mu přezdívají princezna. Pořád se smál, dnes má v očích smutek. Býval oblíbencem papežů, nic z toho nezůstalo. Nahlédněte do světa amerického kardinála Raymonda Lea Burkeho.
Richland Center je malé ospalé městečko, administrativní centrum okresu Richland v americkém státě Wisconsin. Ve druhé polovině devatenáctého století bylo také centrem sufražetek, které si zde založily největší feministický klub ve Wisconsinu. Kromě toho tady žila a zemřela Světlana Allilujevová, jediná dcera diktátora Josefa Stalina.
Je to městečko, kde nezamykáte, hotel stojí pakatel. Velké i menší pozemky „for sale“ připomínají staré časy, kdy desetina obyvatel nežila pod hranicí chudoby, ve městě fungovala továrna a každý měl svých pár akrů půdy k farmaření. V té době, před více než sto lety, se tu také usadili mladí manželé původem z Irska: John Burke a Hannah O’Keeffe. Jejich syn Thomas se narodil už v Americe.
Fifties na americkém venkově
Burkeovi byli katolíci, Thomas Burke se však zamiloval do dívky jménem Maria, jejíž rodina přišla do Ameriky z Anglie a byla protestantská. Maria byla vychovávána ve víře amerických baptistů a ještě jako protestantka uzavřela s Thomasem sňatek. V katolické farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Richlandu tehdy působil horlivý irský kněz Bernard McKevitt a pod jeho vlivem Maria po svatbě přijala katolickou víru, kterou pak se stejnou oddaností zastávala.
Manželé se zabydleli na mléčné farmě a postupně přivedli na svět šest dětí. Šesté těhotenství zastihlo Marii Burke ve špatném zdravotním stavu. Protože byla zároveň na tehdejší poměry starou rodičkou a doma měla už pět dětí, nabídl jí gynekolog ještě poměrně zřídkavý, avšak ve státě Wisconsin už legální, potrat ze zdravotní indikace. Maria Burke odmítla a nakonec bez větších komplikací 30. června 1948 porodila své nejmladší dítě, syna Raymonda Lea. (Pokračování textu…)
Dne 28. října oznámil Svatý stolec jmenování 27 nových členů římské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Je to přestavba více než důkladná – představuje obměnu více než 70 procent. Výsledkem je, že se kardinál Sarah se svým úsilím o reformu liturgie ocitá v izolaci.
Nebylo řečeno, kteří z dosavadních členů, mezi nimiž jsou známá jména z pontifikátu Benedikta XVI., nebyli současným papežem potvrzeni. Vatikanista Sandro Magister si však dal tu práci, aby porozuměl výpovědi personálních změn.
Odcházejícími členy Kongregace jsou například : Zenon kardinál Grocholewski, prefekt Kongregace pro katolické vzdělávání Norberto kardinál Rivera, arcibiskup Mexika George kardinál Pell, prefekt Kongregace pro biskupy Angelo kardinál Scola, arcibiskup milánský Marc kardinál Quellet, prefekt Hospodářského sekretariátu Raymond Leo kardinál Burke, patron Maltézských rytířů Mario Olivieri, emeritovaný biskup z Albenga – Imperia
Skoro všichni odcházející jsou „ratzingeriáni“ nebo se někdy dostali do konfliktu se současným papežem. Většinou obojí. (Pokračování textu…)
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)
Papež František řekl otci Spadarovi [1], že nechápe, proč staré latinské Mši svaté dávají přednost i někteří mladí lidé, kteří s ní nevyrůstali.
„A tážu se sám sebe: Proč tolik rigidnosti?Tato rigidnost vždycky něco zakrývá, nejistotu nebo ještě něco jiného. Rigidnost je defenzivní. Pravá láska není rigidní.“
Je to tedy oficiální: Lidé, kteří dávají přednost Mši svaté v tradiční formě, zejména mladí, jsou sociální vyděděnci, kteří mají pravděpodobně i další psychické problémy.
Svatého otce evidentně nenapadlo, že i on by mohl být obětí mezigeneračních rozdílů přinejmenším ve stejné míře jako oni a že jeho odsuzující postoj není plodem moudrosti, nýbrž nedostatku představivosti. (Pokračování textu…)
Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.
Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí. (Pokračování textu…)
Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.
Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku, kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší. (Pokračování textu…)
A JE TO TADY! Přiznávám, že jsem úplně vedle! Budu první arcibiskupka, která se setká s papežem!! To je bomba!!!
Moje první starost samozřejmě byla, co si vezmu na sebe. Člověk chce samozřejmě správně zapůsobit. Nesmí to být nic moc moderního. Žádný styl New Age s dlouhými náušnicemi. To je dobré tak pro Jefferts Schoriovou! [1] Rozhodla jsem se pro strohý tradicionalismus: pluviál s nějakými pěknými insigniemi. Při takové příležitosti chce člověk vypadat jako součást národních dějin.(Pokračování textu…)
jak dobře víte, my jezuité chováme nedostižnou náklonnost ke Svatému stolci. Věrnost a poslušnost jsou naší chloubou.
Vaše poslední slova o proselytismu, v nichž jste ho vyplísnil jako „mimořádnou hloupost“, která „nemá žádný smysl“ [1], jsem proto četl s určitými rozpaky. Pochopil jsem něco špatně? Byl celý můj život jen ztrátou času? Ta léta v Javieru, kdy jsem toužil hlásat Krista na vzdálených místech, roky v Římě, kde jsem se učil čínsky, abych mohl nesčetným milionům kázat Evangelium v jejich vlastním jazyce, hledání slova v té podivné řeči, jež by označovalo Boha a bylo jak srozumitelné Číňanům, tak věrné Písmu a Magisteriu… Bylo to všechno beznadějné?(Pokračování textu…)
25. října 2016 (LifeSiteNews) — Papež František pojede příští týden do švédského Lundu, kde se zúčastní zahájení celoročních oslav 500. výročí pětadevadesáti tezí, které Martin Luther 31. října 1517 přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu.
V rámci přípravy na tuto návštěvu papež 13. října ve vatikánské aule Pavla VI. přijal tisíc luteránů a katolíků z Německa a promluvil k nim z pódia, na němž stála Lutherova socha. Tento pohled mnohé katolíky šokoval, protože papež Lev X. v roce 1520 Luthera exkomunikoval a jeho teze odmítl. Rozštěpení křesťanů, které Luther způsobil, zůstává jedním z nejhorších za 2000 let dějin Církve.
František při setkání zopakoval své varování před obracením lidí, které pronesl již na začátku října. Několik týdnů poté, co papež František řekl, že je „velmi těžkým hříchem proti ekumenismu“, pokoušejí-li se katolíci obracet pravoslavné křesťany, sdělil poutníkům, že „není správné přesvědčovat [nekatolíky] o své víře“. Papež rovněž poskytl neotřelou definici slova „vlažný“, které podle něj označuje křesťany, kteří „chtějí na jedné straně horlivě bránit křesťanství na Západě, ale na druhé straně se stavějí nepřátelsky k uprchlíkům a jiným náboženstvím.“(Pokračování textu…)
.svg)
