Monthly Archives: Březen 2021
Duben 2021
Toto je průběžně aktualizovaný seznam svátků (zahrnuje i výslovná upozornění na svátky I. třídy /mimo prostých dnů v případném oktávu/ + svátky zvláště významné u nás či pro nás.) a vzdělávacích, tradičně katolických a pro-life akcí, které nás čekají v ČR a na Slovensku během dubna 2021.
Vzhledem k brutální omezením návštěvnosti bohoslužeb a svobody pohybu v ČR i na Slovensku (podle vlád obou zemí jsou nezbytné pro boj s CoVidem) a naprosté nedůvěryhodnosti vlád obou zemí, jejichž sliby nelze brát vážně (v ČR už pátým týdnem pokračuje „třítýdenní tvrdý lockdown“), nelze předpovědět, jak přesně budou oslavy svátků vypadat, jen lze předpokládat, že oslavy budou silně osekané a že mnozí se do kostela nedostanou. Pro Církev obecně i pro mnohé osobně to tak budou již druhé Velikonoce v řadě, které nebude možné řádně oslavit.
Není v mých silách vytvořit tento seznam sám, proto prosím o pomoc. Pokud máte či později získáte informace o nějaké další akci, o níž si myslíte, že by sem patřila, můžete na ni upozornit zde pod příspěvkem v diskusi nebo mailem (duseahvezdy@centrum.cz), rád seznam doplním. Počítají se i akce probíhající ve virtuálním světě internetu.
Jekill a Hyde papeže Františka?
Letošního 22. února vydala vatikánská Kongregace pro nauku víry dokument, který kategoricky prohlašuje žehnání homosexuálním a lesbickým párům za nepřípustné. Podepsal ho sám prefekt instituce kardinál Luís Ladaria. Kongregace tvrdí, že toto vyjádření schválil papež František. 15. března byla též zveřejněna odpověď kongregace na otázku: „Má Církev pravomoc žehnat homosexuálním párům?“ „Nemá.“ Konečně po dlouhé době nějaké prohlášení na obranu autentické víry a morálky! Tak si možná některý opravdový katolík s úlevou povzdechne. Jenže pozor, tak jednoznačné to vůbec není.
Jezuitský internetový portál „America“ publikoval článek redaktora Gerarda O´Connella, v němž on tvrdí, že papež sice dal souhlas k publikování uvedeného dokumentu, ale „ví svoje“, není prý o správnosti tohoto postoje zcela přesvědčen. Totéž píše i argentinská novinářka Elisabetta Piqué v deníku „La Nacion“. Oba žurnalisté jsou v blízkém, takřka důvěrném kontaktu s papežem Františkem. Connell se odvolává na promluvu papeže při poledním Anděl Páně v neděli 21.3., kde František vyzval k vydávání svědectví o Ježíši „ne teoretickým odsuzováním, ne projevy vyznačujícími se legalistickými požadavky nebo klerikálním moralismem, ale gesty lásky….“ Pontifik přímo nejmenoval kongregaci pro víru, nicméně oba zmínění novináři uvádějí, že právě její sdělení měl na mysli. „Nedivil bych se, kdyby se papež František k tomuto tématu v brzké době vrátil,“ píše Connell a připomíná známý Bergogliův výrok na adresu homosexuálů „kdo jsem já, abych soudil“.
Kdyby nešlo o žurnalisty, kteří jsou u něho „pečení vaření“, tak by se daly jejich články odbýt jako pouhá novinářská spekulace. Jenže právě oni v minulosti, když něco publikovali „z Františkovy kuchyně“, to s ním pokaždé osobně konzultovali a není důvod domnívat se, že by takový postup nyní opustili. Co si o tom máme myslet? Jde o jeden z pokusných balónků, aby ve Vatikánu zjistili, jak věřící budou na to reagovat? Nebo se František vůbec neřídí tím, co Církev vždy učila, ale reaguje tak, aby přizpůsobil její věroučná a mravoučná vyjádření náladám ve společnosti? A pokud se vyskytne nějaké prohlášení, které vyvolá kontroverze, tak není problém je nejprve zmírnit a potom zcela odvolat.
Když přichází čas na občanskou neposlušnost …
Zde je otázka – TA otázka – kterou si v současné době kladu: Poněvadž úřady nadále zavádějí přísné restrikce pro bohoslužby, kdy katoličtí biskupové vyzvou k občanské neposlušnosti?
Zdá se, že portlandský arcibiskup Sample na tuto otázku už odpověděl, když se vyjádřil, že „k tomu nedojde“. Arcibiskup Cordileone ze San Franciska říká něco jiného: „Nevylučuji žádnou možnost.“
Ve Francii zašel biskup Ginoux z Montauban ještě značně dále a vyzval katolíky, aby přišli na mši: „Je snadné žádat biskupy, aby se ujali vedení, když za nimi nikdo nestojí,“ uvažuje. „Vtrhněte do kostelů v čas mše, žádejte mši a biskupové a kněží přijdou a budou ji sloužit.“
Stojí lockdown víc životů než zachrání?
„Když zůstaneme doma, zachraňujeme tím životy.“ Jak často jste za poslední měsíce tuto větu slyšeli? Podívejme se na ni podrobněji.
Jestliže víte nebo jen máte podezření, že máte vysoce infekční a potenciálně smrtelnou chorobu, pak máte samozřejmě zůstat doma; když chodíte ven, ohrožujete tím ostatní. Ale co když není důvod k podezření, že jste se nakazil? Co když 99 procent lidí, kteří nemoc skutečně dostanou, ji přežije – ve většině případů bez vážných příznaků? Jestliže produktivní občan v takovém případě zůstane doma, znamená to pro společnost náklady – náklady, které se v konečném důsledku dají přepočítat na lidské životy.
V knize The Price of Panic (Cena paniky) se tři autoři – Douglas Axe, William Brigg a Jay Richards – pokoušejí uvést epidemii covidu do náležitých souvislostí. Rizika choroby nebagatelizují. Prostě tato nebezpečí porovnávají s nepochybnými náklady drakonických opatření, jimiž na ni reagovaly úřady. Tvrdí:
„Tento virus vyvolal paniku dávno předtím, než se dal přirovnat k jakékoli jiné globální katastrofě… Nikdy dřív se nespočet zemí celého světa nerozhodl spáchat unisono takové hospodářské harakiri.“
Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.
