Měsíc: Srpen 2012

Vycházel jsem včera ven z bytu a všiml si, že sousedé mají v zámku zasunutý klíč. Zřejmě jej zapomněli vytáhnout, když se vraceli odněkud domů, ostatně, mnoha z nás se to stalo také. Tak jsem zaklepal a otevřela mi mladá paní, která tam nebydlí – zřejmě byla na návštěvě. Zeptal jsem se jí, jestli ten klíč ve dveřích je zasunutý schválně, nebo ne. A ona na to: „JEŽIŠ, není! Děkuju moc.“ Vzala si jej a zavřela dveře.

JEŽIŠ MARIA JOZEF! MARIA PANNO! KRISTOVA NOHO! ROVNÉ AKO KRISTOVO ĽAVÉ OKO. Kolikrát podobná zvolání nebo svatá jména užívajících přirovnání, z nichž některá není ani možno publikovat, denně uslyšíme? Já jsem to tedy nepočítal, ale budou to desítky. Co mne však na tom nejvíce zaráží, je absurdita takového klení. Odkud se vlastně vzalo, jak vzniklo? V historii nejsem zrovna silný, ale nepřipadá mi nelogické se domnívat, že nějakých těch pár set a možná i mnohem méně let zpět, kdy společnost nebyla přece jen tolik ateistická či bezbožecká jako dnes a naopak křesťanská víra byla zakořeněná, byla podobná zvolání – samozřejmě trochu jinak, uctivěji formulovaná – myšlena zcela upřímně a v čistém úmyslu jako zvolání k nebesům, když se člověk například dověděl nějakou špatnou zprávu. Dnes zůstala jen podobnost formulace, ale význam je podobný, jako když někdo vykřikne „to mi poser záda“. Nehledě na to, že lidé už často ani neví, že to vůbec vyslovují. Moje máma byla jednou na kafi s jednou svou známou, která je právě takovým případem. Schválně si ji zkusila otestovat a za krátký časový úsek, když dotyčná hovořila, si spočítala počet těchto zaklení, aniž by jí samozřejmě předem informovala o tom, co činí. Když jí pak řekla, že těch „ježišmaria“ bylo asi 14, dotyčná na ní vyvalila oči a sdělila jí, že vůbec neví, že to říká. (Pokračování textu…)