Richland Center je malé ospalé městečko, administrativní centrum okresu Richland v americkém státě Wisconsin. Ve druhé polovině devatenáctého století bylo také centrem sufražetek, které si zde založily největší feministický klub ve Wisconsinu. Kromě toho tady žila a zemřela Světlana Allilujevová, jediná dcera diktátora Josefa Stalina.

Je to městečko, kde nezamykáte, hotel stojí pakatel. Velké i menší pozemky „for sale“ připomínají staré časy, kdy desetina obyvatel nežila pod hranicí chudoby, ve městě fungovala továrna a každý měl svých pár akrů půdy k farmaření. V té době, před více než sto lety, se tu také usadili mladí manželé původem z Irska: John Burke a Hannah O’Keeffe. Jejich syn Thomas se narodil už v Americe.

Fifties na americkém venkově

Burkeovi byli katolíci, Thomas Burke se však zamiloval do dívky jménem Maria, jejíž rodina přišla do Ameriky z Anglie a byla protestantská. Maria byla vychovávána ve víře amerických baptistů a ještě jako protestantka uzavřela s Thomasem sňatek. V katolické farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Richlandu tehdy působil horlivý irský kněz Bernard McKevitt a pod jeho vlivem Maria po svatbě přijala katolickou víru, kterou pak se stejnou oddaností zastávala.

Manželé se zabydleli na mléčné farmě a postupně přivedli na svět šest dětí. Šesté těhotenství zastihlo Marii Burke ve špatném zdravotním stavu. Protože byla zároveň na tehdejší poměry starou rodičkou a doma měla už pět dětí, nabídl jí gynekolog ještě poměrně zřídkavý, avšak ve státě Wisconsin už legální, potrat ze zdravotní indikace. Maria Burke odmítla a nakonec bez větších komplikací 30. června 1948 porodila své nejmladší dítě, syna Raymonda Lea.

Život na farmě nebyl snadný. Rozdělení rolí bylo tradiční, ženy pracovaly v domácnosti, muži v zemědělství. Raymond Burke přiznává, že jako malý chlapec chtěl bydlet ve městě a nemít na starost zvířata a všechny domácí práce. Dojil krávy, obracel seno, sklízel ovoce a zeleninu, která se prodávala na trhu. Až v dospělosti docenil, že mu realita farmářského života hodně dala. Naučil se zatnout zuby.

Raymond vyrůstal obklopený staršími bratry a jejich kamarády, kluky z městečka. V rodině opatrovali otcovu sestru s Downovým syndromem a jedinou babičku, která se dožila jeho narození. Ta zemřela, když bylo Raymondovi sedm. V té době si Thomas Burke už dlouho stěžoval na bolesti hlavy, návštěva lékaře ale předčila nejhorší očekávání. Měl neoperovatelný nádor na mozku s velmi špatnou prognózou. Přestal pracovat, umíral rok ve velkých bolestech před zraky celé rodiny.

Raymondovi bylo osm. Kněz každý týden přicházel za otcem s Nejsvětější svátostí. Vítali ho, celá rodina, na kolenou s hořícími svícemi v rukou. V tichém procesí jej následovali do otcova pokoje, odcházeli na zpověď, ale vraceli se na přijímání. Kněz pak se zbytkem rodiny pohovořil a poskytl jim duchovní útěchu. Otec zemřel, ale Raymond objevil kněžské povolání. Už nechtěl být ničím jiným.

Díky otci byla domácnost prodchnutá irskou spiritualitou. Převládajícím rysem byla úcta k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu, eucharistická úcta a mariánská oddanost. Rodiče milovali Církev a velmi ctili každého kněze ve farnosti. Nástupcem otce McKevitta byl Ir Owen Mitchell, který stál u samotných počátků chlapcova povolání.

Raymond chodil do farní školy, která dnes nese jeho jméno, a kde v té době působilo také mnoho řádových sester. Katolická církev byla v padesátých letech v Americe mimořádně vitální a zažívala jedno ze svých nejlepších období. Od roku 1930 do roku 1965 se počet katolických kněží v USA zdvojnásobil na 58 000. Konec přišel záhy.

Malý velký seminarista

O tom však tehdy ještě nikdo neměl ani potuchy. Maminka Raymondovi opatřila lepenkový oltář, u kterého si mohl „sloužit mše“, a když se rozhodovalo, kam půjde na střední školu, bylo jasno. Ve čtrnácti letech Raymond vstoupil do kněžského semináře Svatého kříže v La Crosse. Z jeho farnosti šli ten rok ještě dva další chlapci. Do semináře, který po pár letech zavřeli pro nedostatek studentů (a zase otevřeli v době, kdy byl Burke biskupem La Crosse), toho roku nastoupilo čtyřiaosmdesát nových chlapců. Dnes nepředstavitelná čísla.

V semináři panovala striktní disciplína, samozřejmostí byla častá modlitba a krásná liturgie. Burke vzpomíná, že profesoři jim byli skutečnými otci, přísnost mu vyhovovala. Učení mu šlo, měl vždy samá „áčka“. V roce 1966 s nejlepšími výsledky dokončil střední školu a nastoupil na filosofii na Catholic University of America ve Washingtonu, kde získal bakalářské a magisterské vzdělání. Školu dokončil summa cum laude (s vyznamenáním) a byl přijat na Pontifical North American College in Rome, americkou kolej v Římě pro budoucí kněze.

Studoval posvátnou teologii na papežské univerzitě Gregorianě. Spolužáci z té doby na něj vzpomínají jako na svatého, zbožného, inteligentního a skromného člověka, který se pořád usmíval. Když na jaře roku 1975 opět s vyznamenáním získal magisterský titul, začal se připravovat na kněžské svěcení. Přijal je 29. července 1975 z rukou papeže Pavla VI. ve svatopetrské bazilice v Římě.

Na Gregorianě si zamiloval kanonické právo, v jehož studiu chtěl pokračovat. Musel se ale vrátit do Ameriky, kde pět let působil jako kaplan při katedrální farnosti sv. Josefa v La Crosse a vyučoval náboženství na katolické střední škole. Byl přísný, ale se studenty vycházel dobře, zajímal se o jejich problémy, nikoho nenechával na holičkách. Nová školní budova dnes nese jeho jméno.

Nic pro slabá srdce

Diecézní biskup v La Crosse vyslal roku 1980 Burkea zpět do Říma, aby zde studoval kanonické právo. Raymondovi se splnil sen, nastoupil na Gregorianu, kde získal summa cum laude licenciát a doktorát z kanonického práva a ještě jako student se podílel na přípravách překladu nového Kodexu kanonického práva z latiny do angličtiny.

Největší poprask ale vzbudila jeho doktorská dizertace na téma psychických překážek pro uzavření manželství. Práce byla široce publikována a zabránila množství „volných interpretací“, které vedly k prohlášení manželství za neplatné církevním soudem. Jinak řečeno, Burke proces anulace manželství ztížil a dal mu jasná pravidla.

Doktorská práce mu otevřela dveře mezi největší soudobé odborníky na kanonické právo. Stal se členem společností pro kanonické právo v Severní Americe, Velké Británii a Irsku, v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandě, byl jmenován hostujícím profesorem kanonické jurisprudce na Gregorianě, publikoval v řadě odborných časopisů a v neposlední řadě mu diecézní biskup po návratu do Ameriky svěřil místo moderátora kurie a vicekancléře diecéze La Crosse.

Životní zlom přišel pro Burkeho v roce 1989, kdy si jej všiml papež Jan Pavel II. a jmenoval jej obhájcem manželského svazku na Nejvyšším tribunálu Apoštolské signatury v Římě. Burke byl ze všech nejmladší a vůbec první Američan, který byl do této funkce jmenován. Papeži imponovala jeho pravověrnost a pečlivost, s níž zkoumal každý detail, který mohl mít vliv na validitu manželství. Na signatuře strávil Burke pětadvacet let (1989-2014).

Byly to velmi šťastné a naplněné roky, což ale pochopí jen ten, kdo sám zahořel vášnivou láskou k nějakému typu vědění. Na jedné kanonické konferenci student Burkea poprosil, co by mu poradil do začátků studia. Burke odvětil bez váhání: „První věc, co bych Vám k tomu řekl, je: kanonické právo není nic pro lidi se slabým srdcem.“

Biskup v La Crosse a St. Louis

Jan Pavel II. v roce 1993 udělil Raymondovi titul preláta Jeho Svatosti a v roce 1995 jej jmenoval diecézním biskupem v La Crosse za odcházejícího Johna Josepha Paula. Biskupské svěcení přijal z rukou Jana Pavla II. ve svatopetrské bazilice. Po návratu domů začal energicky pracovat na zlepšení stavu diecéze. Maximum dělal pro kněžská povolání, znovuobnovil seminář pro středoškoláky, kde jako kluk studoval, pořádal nábory, pravidelná setkání s rodiči katolických dětí, které by mohly mít povolání k zasvěcenému životu.

Nechal postavit novou baziliku zasvěcenou Panně Marii Guadalupské a instalovat svatyni Nejsvětějšího srdce v diecézním chrámu, do diecéze pozval zástupce řádů vysluhujících tradiční liturgii, kterou v té době začal sám veřejně sloužit. V diecézi rostl počet povolání. V té době se také poprvé začal setkávat s nepřátelstvím disidentského kléru, který odmítal respektovat katolickou morální nauku a liturgické pokyny. Burke nechtěl jejich činnost přehlížet pro klid v diecézi a otevřeně proti nim vystoupil. Dva kněží museli diecézi v době jeho působení opustit. Nepotřeboval je. La Crosse se mohlo pochlubit nejrychleji rostoucím počtem kněžských povolání.

V kontrastu s Burkeovým postupem vůči heterodoxii byla jeho přátelská a laskavá povaha, plná pochopení pro hříšníky. V roce 1995 na biskupský úřad v La Crosse vpadl gay aktivista Eric Hess, na stůl položil žádost o vystoupení z Katolické církve a balík s kříži a náboženskou literaturou. Burke mu odpověděl dopisem, že respektuje jeho rozhodnutí, ale bude se modlit za jeho návrat. Hess mu v odpovědi vytkl jeho aroganci a požádal jej, aby mu už nikdy nepsal. Burke ale neposlechl a napsal další dopis, kde Hessovi sdělil, že něj bude čekat s otevřenou náručí. Když se Hess po letech obrátil, Burke jej přijal ve své kanceláři, objal jej a vrátil mu balíček, který „teď bude zase potřebovat“. Hess svůj příběh zveřejnil v roce 2014, kdy byl Burke pod palbou liberálů jako nepřítel milosrdného papeže Františka.

Burke se také v La Crosse stal předsedou National Catholic Rural Life Conference, což byla aktivita jeho srdci mimořádně blízká. Jako předseda sdružení pro revitalizaci venkova hájil práva malých farmářů a rodinných farem. „Dejte od nich ruce pryč,“ vzkazoval politikům, kteří na farmáře chtěli uvalit vyšší daně. Tehdy také poprvé zavelel, že politici, kteří podporují potraty, nemohou chodit ke svatému přijímání.

Co liberální klérus a demokratičtí politici sledovali s nelibostí, to se ve Vatikánu líbilo a papež Jan Pavel II. v roce 2003 jmenoval Burkeho arcibiskupem v Saint Louis, státě Missouri. Na čele arcidiecéze nahradil Justina Francise Rigaliho, který odešel do Filadelfie. Podobně jako v La Crosse si dal za cíl především kněžská povolání. A podobně jako v La Crosse se mu dařilo. Do arcidiecézních novin dal inzerát pro zájemce o kněžství z řad sympatizantů tradiční liturgie. Do semináře v St. Louis přicházeli aspiranté z celé Ameriky, kteří chtěli být formováni v Burkeově blízkosti. V semináři trávil mnoho času a s každým seminaristou se setkával zvlášť. V Římě zase pečoval o seminaristy z malých diecézí, kteří se mohli cítit osamělí. Po skupinkách je bral na večeře do římských restaurací a vyptával se jich na jejich problémy a potřeby.

Do arcidiecéze přivedl tradicionalistický Institut Krista Krále, který je dodnes jeho duchovním domovem. Institut založil v africkém Gabonu francouzský kněz Gilles Wach. Předtím byl odmítnut francouzskými biskupy, které prosil o kanonické ukotvení Institutu jako společnosti apoštolského života papežského práva. Až na jedné pařížské konferenci se Gilles Wach setkal s africkým biskupem Cyriaquem Obambou z malé gabonské diecéze Mouila, který nabídl zázemí pro Institut výměnou za to, že pošle do jeho diecéze kněze.

Burke ve své arcidiecéze přidělil Institutu krásný novogotický kostel svatého Františka Saleského, nazývaný také „Katedrála jižního St. Louis“. Farnost byla před příchodem Institutu v roce 2005 takřka mrtvá a neměla ani svého kněze. V roce 2008 zde působili tři kněží a jeden klerik na praxi, třicet ministrantů, každý den se konala mše svatá a počet věřících měl vzestupnou tendenci. Burke nalezl v Institutu duchovní domicil, dodnes každoročně světí jeho kněze, kteří absolvují duchovní formaci v semináři v italském Griciglianu.

Jako zastánce katolické ortodoxie měl Burke problémy s levicovými politiky a médii, protože nadále trval na zákazu svatého přijímání pro propotratové zákonodárce, exkomunikoval tři ženy, které se pokusily „vysvětit se“ navzájem na kněze, exkomunikoval také kněze Marka Bozeka, který se označil za homosexuála a horoval pro svěcení žen. Burke také v roce 2008 započal proces propuštění Bozeka z kněžského stavu. Jeho práce vykazovala velmi dobré výsledky a v Římě těšil stále větší oblibě. Další postup na sebe nenechal dlouho čekat.

Šťastné roky v Římě 

Dne 27. června 2008 papež Benedikt XVI. jmenoval Raymonda Lea Burkeho prefektem Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, nejvýznamnějšího soudního orgánu katolické církve se sídlem na Palazzo della Cancelleria v Římě. Nebylo to překvapivé jmenování, o důvěře, jakou Benedikt XVI. do Burkeho vkládal, svědčí už fakt, že jej roku 2005 jmenoval vizitátorem všech amerických seminářů a v roce 2006 soudcem tribunálu Apoštolského signatury. Zatímco dosud Burke pendloval mezi St. Louis a Římem, teď musel arcidiecézi definitivně opustit a přesídlit do Věčného města.

Jako prefekt Nejvyššího tribunálu byl Burke nejprve druhý nejvýše postavený Američan ve Vatikánu (po Williamu Levadovi, který převzal Kongregaci pro nauku víry). V roce 2009 jej Benedikt XVI. jmenoval členem Kongregace pro biskupy (František jej v roce 2013 znovu jmenovat odmítl) a v roce 2010 členem Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí (František jej vyloučil před pár dny), kde si byl poslední dobou velmi blízký s novým prefektem Robertem Sarahem. Spolu byli na konzistoři v listopadu 2010 jmenováni kardinály. Jeho titulárním kostelem se stala Sant’Agata dei Goti.

Jako nekompromisní obhájce nenarozeného života, katolické nauky o manželství a svátostech, práva katolických kněží a věřících na mši podle římského misálu z roku 1962, byl pravou rukou Benedikta XVI. Každoročně se účastnil pochodů pro život v Římě a Washingtonu a podporoval papežovo úsilí v boji proti relativizaci a sekularizaci západních hodnot. V květnu 2011 získal čestný doktorát z františkánské univerzity ve Steunbenville, kterou dlouhodobě obdivuje a podporuje. Tato univerzita v Ohiu jako jedna z mála katolických univerzit v Americe zůstala věrná učení učitelského úřadu církve.

Odstoupení Benedikta XVI. v únoru 2013 Raymonda Burkea hluboce zasáhlo. Záhy se začala psát nová, nejtěžší epizoda jeho života.

Lucie Amálie Sulovská

S laskavým svolením autorky převzato z jejího postojáckého blogu, kde je příspěvek vylepšen i četnými obrázky.

Poznámka šéfredaktora: Jen jedna námitka: v dnešní neradostné době se možná kardinál Burke nesměje tak často jako dřív, ale párkrát během jeho návštěvy jsem ho viděl se smát, takže to pořád ještě umí.

Ignác Pospíšil