Category Archives: Úvahy

Jenom „pozitivní informace“?

Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.

Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.

Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.

Sloup smíření, nebo rozdělení?

Radost českých, moravských a slezských katolíků teď vrcholí – a to navzdory koronaviru. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, zničený lůzou 3. listopadu r. 1918, opět stojí. Matka Boží si vybrala houževnatého sochaře Petra Váňu, který se nedal odradit od záměru obnovit tuto dominantu Prahy ani tehdy, kdy se zdálo, že všechno je nenávratně ztraceno.

Povedlo se skoro zázrakem. Ďábel, ať už chce nebo nechce, stejně musí nakonec – byť nedobrovolně a „se skřípěním zubů“ – sloužit Bohu. Nic jiného mu nezbývá, neboť Panna Maria mu drtí hlavu. On je poražený, proto všechno, cokoliv podnikne proti Bohu, nakonec Pán použije ke svému vítězství nad ním a nad všemi jeho lidskými pohůnky. Ano, satan chtěl koronavirus, izolaci a zastavení veškerého ekonomického a sociálního života, jenže Pán a přesvatá Matka toho jako pokaždé v dějinách využili proti němu a jeho zpupným plánům. Na Staromáku se za nouzového stavu nemohly konat klasické předvelikonoční trhy, což umožnilo týmu Petra Váni pracovat a dokončit požehnané dílo obnovy mariánského sloupu již 4. června místo plánovaného září. Jak může opravdově katolická duše za této situace odolat spontánnímu zpěvu Aleluja- ať už v srdci nebo i navenek – a s ním také „Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát…“?! Ne, tuto radost, která, dá-li Pán, vyvrcholí slavností 15. srpna, kdy sochu požehná sám primas kardinál Dominik Duka, nám nikdo nevezme.

Je koronavirus Božím trestem?

Biblické a historické zdůvodnění

Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.

Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.

Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.

Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc.

Poučení z Dantova Pekla: ani papež nemůže měnit základní katolické pravdy

V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.

Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie.

Velikonoční otázky a odpovědi

1) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, o jehož zakladateli by stovky očitých svědků tvrdily, že jej poté, co byl strašlivě mučen, ukřižován a mrtvý položen do hrobu, viděly živého, mluvily s ním, někteří dokonce s ním i jedli – a pár jich to zaznamenalo také písemně (evangelia plus celý Nový zákon)? Že jeho hrob byl nalezen prázdný a tito svědkové byli ochotni pro své svědectví podstoupit mučednickou smrt a mnozí ji také podstoupili? Já žádné jiné náboženství, které by takto mohlo doložit nauku o svém zakladateli, neznám.

2) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, které by uchovávalo pohřební plátno s otiskem lidské podoby svého zakladatele, kdy věda je schopna říci pouze tolik, že se tak mohlo stát v důsledku vyzáření díky obrovské energii, což by potvrzovalo zmrtvýchvstání, dosvědčené stovkami svědků (bod 1)? Já ne.

3) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, v němž by se stovky let uchovalo 150 těl světců v rozporu se všemi přírodními zákony neporušených? Já ne.

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Animované mše svaté

Často se můžeme setkat s názvem animovaná mše. Jak už vyplývá z názvu, požadavek na takovéto liturgické slavení vychází ze snahy o jakési oživení. Tedy předpokládá – ať už to zní jakkoli smutně, že lidé, kteří o něco takového usilují, dosud nepoznali tu plnost života, dokonce božského života, který v každé(!) mši svaté vždycky je. Aniž bychom předbíhali, co kdyby bylo lepší místo pokusů o vložení nějakého nedokonale oživujícího prvku raději docenit tu dokonalou božskou živoucnost, která tam již je, a to v plnosti? Aniž bychom předbíhali, je snad vhodné, aby prvek mající oživit něco byl cizorodý vůči tomuto „něco“ (tzn. aby prvky mající oživit mši neodpovídaly podstatě mše svaté a byly jí vzdálené jako nebe dudám, byť dudám velmi dobře připraveným, s láskou provedeným a pomalovaným nebeskými symboly)?

Bůh nebývá posmíván – aneb o Lidicích trochu jinak

PhDr. Radomír Malý

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo v prní polovině června) uplynulo již 74 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a  viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

A proč neznárodnit i Agrofert?

Karla Šlechtová

Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová z hnutí Ano 2011 přišla s originálním nápadem – znárodnit všechny státu nepatřící budovy v areálu Pražského hradu. Tedy nejen budovy patřící nejen Církvi, ale i soukromým osobám.

Jistě, u nohsledky bývalého komunisty, poskoka StB a čachráře s dotacemi to zas až tolik nepřekvapí, ale když on ten pán od těch komunistů odešel a nějakou dobu se i snažil předstírat, že s nimi nemá nic společného.