Sv. Štěpán Prvomučedník

„Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží!“ (Sk 7,56 – ČEP)

Sv. Štěpán Prvomučedník

Dnes slavíme svátek sv. Štěpána, zvaného Prvomučedník, prvního mučedníka po Nanebevstoupení Páně a prvního mučedníka za hlásání Krista Zmrtvýchvstalého.

Někdy bývá označován za úplně prvního mučedníka, ale tady už není jediný kandidát – jako první mučedníci jsou označována i Mláďátka betlémská, povražděná na příkaz Heroda Velikého ve snaze zavraždit Krista ještě jako děťátko (připomeneme si je pozítří), a sv. Jan Křtitel, popravený na příkaz Heroda Antipa ještě za Kristova života, který doplatil na svoji kritiku Herodova nečistého „manželství“…  (Pokračování textu…)

Sv. Štěpán Prvomučedník Read More

Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb

Jakob žehná synům Josefovým

Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.

Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).

Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb Read More

Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě

Znovushledání Jákoba a Josefa

Kapitola 46 líčí, jak Izrael vzal všechno, co měl, a vydal se s celým svým rodem na cestu do Egypta. Vypočítává též, kdo všechno s ním putoval, především syny jeho synů; celkem šedesát šest duší kromě žen jeho synů (46,26).

U Studny přísahy „přinesl oběti Bohu otce svého Isáka“ (46,1). Bůh se mu pak ukázal v nočním vidění a řekl mu: „Neboj se, vydej se dolů do Egypta, neboť učiním tam z tebe veliký národ“ (46,3). Pak pokračoval v cestě do Egypta „s celým svým potomstvem, se syny, vnuky a s celým rodem“ (46,6-7). Celkem přišlo do Egypta s Jakobem šedesát šest jeho potomků a k tomu ženy jeho synů (46,26).

Když se již přibližovali, poslal Jakob k Josefovi Judu, aby mu to oznámil. Josef dal „zapřáhnouti do svého vozu a jel tam otci naproti; uzřev ho, padl mu kolem šíje a objímaje ho plakal“ (46,29). Pak řekl, že oznámí faraonovi, že přišel jeho otec a bratři, kteří jsou „pastýři ovcí a zabývají se chovem dobytka; brav svůj a skot a všecek svůj majetek přivedli s sebou“ (46,32). To také mají říci faraonovi, až se jich bude ptát na jejich zaměstnání, aby směli přebývat v Gessenu, neboť Egypťané se štítí pastýřů ovcí. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě Read More

Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím

Josef se dává poznat svým bratřím.

Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).

Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.

Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím Read More

Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě

Plačící Josef

Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.

Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.

Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.

Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě Read More

Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení

Josef vykládá faraonovi sen

Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.

V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.

Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).

Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení Read More

Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři

Josef a Putifarka

Kapitola 39 popisuje svádění Putifatrovy ženy, křivé obvinění Josefa, jenž ji odmítl, a posléze Josefův vzestup v žaláři, do kterého ho Putifar uvrhl.

Josef, poté co byl prodán, „odveden byl do Egypta; tam ho koupil od Ismaelských, kteří ho přivedli, Putifar, dvořenín faraonův, velitel osobní stráže, Egypťan“ (39,1). Byl jeho otrokem, ale co pro něj konal, se dařilo. To proto, že „Hospodin byl s ním“ (39,2), nejen v jeho vnitřním utrpení, ale i navenek. Jeho pán mu Božím řízením přiděloval práci, která byla v domě, takže Putifar to viděl a, ač pohan. „věděl velmi dobře, že Hospodin jest s ním, že všecko, cokoliv činí, jeho ruka řídí“ (39,3). Proto ho ustanovil nade vším, co bylo jeho, „takže spravoval nejen svěřený dům, nýbrž všecko, co mu bylo dáno na starost“ (39,4). „Hospodin žehnal domu Egypťanovu pro Josefa“ (39,5) a tak Josefovým přičiněném rostl Putifarův majetek. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři Read More

Příběhy Josefovy (1): Josef prodán svými bratry

Bratři prodávají Josefa

V I. knize Mojžíšově v kap. 37-50 se nachází všeobecně dosti známý příběh o prodání Josefa jeho bratřími, o jeho pobytu v Egyptě, vzestupu až k prvnímu muži po faraónovi, záchraně jeho otce Jakoba a bratrů před hladem a jejich příchodu do Egypta až po Josefovu smrt a pohřeb. V dalším nepodávám k němu systematický komentář, jen uvádím poznámky k němu[i].

Předchozí kapitoly (počínaje kap. 25) líčí narození Jakoba a jeho dvojčete Esaua, jeho požehnání od svého otce Isáka, jeho službu u Lábana a jeho ženění. Podávají zprávu o jeho synech, jeho návratu do země kenaanské a setkání s Esauem. Bůh mu pak dává nové jméno: Israel. Jakobova žena Ráchel je dlouho bezdětná. Teprve po čase „Hospodin rozpomněl se též na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Počavši a porodivši syna, pravila: Bůh mne zbavil mé hanby. Nazvala ho Josef, řkouc: Přidejž mi Hospodin jiného syna“ (30,22-24). Ráchel pak Jakobovi porodí posledního syna Benjamína a umírá (35,16-19). Jakob měl celkem 12 synů narozených ze 4 žen a ti jsou vypočítáváni v Gen 35,22-26[ii]. Z příběhů Jakoba vidíme, jak jeho ženy (Lia a Ráchel) toužily po synech (30,3; 30,9-13 a 23). Jakob tak naplňoval Boží příkaz daný prvním lidem (1,28), poté Noemovi: „Množte se a naplňte zemi“ (9,1) i jemu daný ve vidění (35,11). Josef je synem Ráchel a předposledním ze synů Jakobových.

Josef prodán svými bratry

Kapitola 37 vysvětluje, jak se Josef dostal do Egypta. Byl prodán kolem táhnoucím kupcům, jimi doveden do Egypta a tam prodán „Putifarovi, dvořenínu faraonovu, veliteli osobní stráže“ (37,36). Podnětů k tomuto činu Josefových bratří bylo několik. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (1): Josef prodán svými bratry Read More

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně. (Pokračování textu…)

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice Read More

Apoštolská tradice (2): Tradice v Písmu svatém

Náboženský život vyvoleného lidu před příchodem Ježíše Krista se neopíral výhradně o Písmo svaté Starého zákona.

Písmo svaté potvrzuje existenci a legitimitu židovských tradic. Proti tomu se namítají i slova Ježíšova v Mat 15,3 a Mar 7,5-13. Farizejové a zákonici jsou zde však káráni proto, že učili tradicím, které odporovaly Božímu slovu, a že tyto čistě lidské tradice byly upřednostněny vůči Božím přikázáním. Existovaly však i přijímané starozákonní tradice, jak vyplývá z Mat 2,23, kde se uvádí, že proroci předpověděli o Ježíšovi, že „se bude nazývat Nazaretský“, avšak takové proroctví se ve Starém zákoně nenalézá. Podobně v 2 Tim 3,8 je zmíněno, že „Jannes a Jambres se protivili Mojžíšovi“, ale tato jména mohou být známa jen z ústního podání, neboť ve Starém zákoně se nenachází. Rovněž Juda ve svém listě (verš 9) píše o sporu archanděla Michaela s ďáblem o Mojžíšovu mrtvolu, přičemž tento příběh, ačkoliv není obsažen ve Starém zákoně, byl patrně znám jeho čtenářům na základě ústní tradice. Ve verších 14-15 je pak uvedeno proroctví Henocha, které se též nenachází v Starém zákoně. Sv. Juda zde cituje z apokryfní knihy Henochovy, ve které je tato stará tradice zapsána. Ježíš v Mat 23,2-3 uznává ústní podání a autoritu zákoníků a farizejů, kteří „zasedli na stolici Mojžíšovu“, pouze kárá jejich skutky. Je možno říci, že Ježíš uznává veleradu jako instituci, jakkoli nemá oporu v Písmu.

Během staletí od sepsání prvních knih Starého zákona až do doby Ježíšova působení došlo k určitému vývoji nauky a náboženské praxe. Ježíš se svými učedníky navštěvují synagogy, které se nacházejí nejen v Jerusalemě, ale na mnoha dalších místech, ačkoliv v žádné knize Starého zákona není o synagogách a bohoslužbách v nich žádná zmínka. Jednalo se tedy o legitimní nebiblickou praxi. (Pokračování textu…)

Apoštolská tradice (2): Tradice v Písmu svatém Read More

Písmo svaté (6): Písmo svaté v životě křesťana

Porozumět správně některým místům Písma je obtížné, pro někoho až nemožné. Sám Petr píše o listech apoštola Pavla: „Některé věci jsou v nich těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení ve víře překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě“ (2 Petr 3,16). Rovněž Starý zákon obsahuje pasáže, které se zdají vymykat křesťanskému smýšlení, jako je např. příkaz usmrtit i kojence Amáleka (1 Sam 15,3), nebo podobně v Žalm 136,9 o rozrážení dítek o skálu a celá řada krutých příběhů. Mnoho míst je z jiných důvodů dosti obtížných jako třeba Gen 6,4 nebo celý příběh o tom, jak Rebeka lstivě dosáhla požehnání Izáka (Gen 27). Samo Písmo o tom svědčí v Sir 1,6: „Kořen moudrosti komu byl odhalen, a její úradky bystré kdo poznal?“

Klement XI. V roce 1713 cenzuroval omyly theologa Paschasie Quesnella týkající se čtení Písma. „Je užitečné a nezbytné v každém čase, v každém místě a každému druhu lidí zkoumat a poznávat ducha, zbožnost a tajemství svatého Písma“[i] (věta 79). „Čtení Písma svatého je pro všechny“[ii] (věta 80). Rovněž bulla Pia VI. Auctorem fidei odsuzující omyly synody pistojské (ve větě 67) odmítá mínění, že od povinnosti čtení svatých Písem může osvobodit jen úplná neschopnost[iii].

To, že číst Písmo není nezbytné, vyplývá i z toho, že po zmrtvýchvstání Ježíše Písmo Nového zákona ještě nebylo a jistou dobu pak trvalo, než byl v církvi pevně ustanoven kánon Písma. Rovněž před vynálezem knihtisku dostupnost Písma nebyla velká a do poměrně nedávné doby mnoho lidí neumělo číst. Sv. Irenej v Proti kacířstvím (III, 4, 2) chválí mnohé „z cizích národů věřících v Krista bez papíru a černidla, majíce zápis své spásy od Ducha svatého v srdcích svých a dávné podání pilně zachovávajíce“, kteří pro onu apoštolskou tradici, ač Písma čísti neumějí, si k mysli nepřipustí nic z obludného žvástu heretiků. (Pokračování textu…)

Písmo svaté (6): Písmo svaté v životě křesťana Read More

Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého

Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost.  Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).

Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.

Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14). (Pokračování textu…)

Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého Read More

Písmo svaté (4): Bludné názory vztahující se k Písmu svatému

Sv. Pius X.

Někteří židovští vykladači, jako Philo (zemřel roku 39 po Kristu), snižovali literární význam mnohých míst Písma přirovnávajíce jej k tělu a příliš upřednostňovali alegorický význam, který přirovnávali k duši. Tak Adam byl symbolem nižší části člověka, Kain sobectví, Noe spravedlnosti, Sára filosofie, Rebeka moudrosti, čtyři řeky rajské zahrady symbolizovaly čtyři hlavní ctnosti apod. Podobně již ve 2. stol. před Kristem činil filosof Aristobulos. Tyto výklady byly patrně ovlivněny snahou učinit Písmo pro okolní pohanské helenistické prostředí přijatelnější a zmírnit odpor proti němu.

S nástupem racionalismu ve filosofii (od 17. stol.) není bible již pokládána za Boží zjevení a je interpretována podle lidských měřítek. Racionalisté, které Lev XIII. označuje za „děti a dědice starších heretiků“ (Providentissimus Deus, kap. 13), neboť v duchu zásady, že samo Písmo postačuje, zavrhli učitelský úřad církve a její tradici, odmítli nadpřirozený řád a s ním spojené dějiny spásy, zjevení, inspiraci, zázraky a proroctví a snažili se všechny k tomu se vztahující jevy vykládat jen z přirozených příčin. Usilovali o to, aby jejich výklad bible nebyl v rozporu s jejich filosofií. (Pokračování textu…)

Písmo svaté (4): Bludné názory vztahující se k Písmu svatému Read More

Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve

Konstituce II. vatikánského sněmu Dei Verbum uvádí (kap. 10): „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. … Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ (Pokračování textu…)

Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve Read More

Písmo svaté (2): Neomylnost Písma svatého

Sv. Jeroným, autor Vulgáty

Písmo svaté je prosté všeho omylu. To vyplývá z inspirace celého Písma.V listu Super quibusdam z roku 1351, se táže Klement VI. jeho adresáta po víře mimo jiné takto: „Zda jsi věřil a věříš, že Nový a Starý zákon ve všech knihách, které nám předala pravomoc Římské Církve, obsahuje ve všem nepochybnou pravdu.“[i] Jan XXII. v konstituci Cum inter nonnullos z roku 1323 píše, že ze svatého Písma se dokazují články pravé víry[ii], z čehož vyplývá, že Písmo neobsahuje nic proti víře.

Encyklika Providentissimus Deus (bod 20) učí: „Všechny knihy, které církev přijímá jako svaté a kanonické, se všemi svými částmi jsou zcela sepsány podle slov Ducha svatého; a tak je vpravdě nemožné, aby s božskou inspirací byl nějaký omyl, ale ta sama sebou nejen vylučuje každý omyl, nýbrž i s nutností jej tak vylučuje a odmítá, jako je nezbytné, aby Bůh, nejvyšší Pravda, nebyl původcem žádného omylu.“[iii] To je neměnná víra církve, jak byla definována na koncilu florentském a tridentském a potvrzena I. sněmem vatikánským. Na ni se odvolává Benedikt XV. v encyklice Spiritus Paraclitus (bod 17), když píše o „absolutní imunitě Písem od jakéhokoliv omylu“[iv]. Neomylnost Písma vyplývá z toho, že Bůh je jeho hlavním autorem a že tudíž každý omyl v něm by musel být přisuzován Bohu. Pro toto přesvědčení svatí otcové věnovali velké úsilí tomu, aby spolu smířili ty výroky Písma, které si zdají odporovat. (Pokračování textu…)

Písmo svaté (2): Neomylnost Písma svatého Read More

Písmo svaté (1): Úvod + Inspirace Písma svatého

Evangelisté sv. Matouš a sv. Jan

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. K němu pak byly přidány nové knihy obsahující křesťanské zjevení, jež byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého apoštoly a jejich žáky. Všechny tyto knihy, Starého i Nového zákona, byly svěřeny církvi. Sám Ježíš nenapsal žádný spis a apoštolé Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní bylo živé po všechny věky. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

  • Inspirace Písma svatého
  • Neomylnost Písma svatého
  • Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
  • Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
  • Výklad Písma svatého
  • Písmo svaté v životě křesťana
  • Závěr (Pokračování textu…)
Písmo svaté (1): Úvod + Inspirace Písma svatého Read More

Očekávání Mesiáše

Slovo advent pochází z latinského adventus, které znamená příchod – očekávání příchodu Spasitele na svět. Advent nám přivádí na mysl všechny přípravy lidstva na první pří-chod Mesiáše – Ježíše Krista. Ovšem objektivním významem adventu je i druhý Kristův příchod v soudný den, na který bychom měli, resp. máme, být připraveni. (Pokračování textu…)

Očekávání Mesiáše Read More

Jak (ne)číst Bibli

Na počátku letošního roku vyhlásili naši biskupové pastorační přípravu na rok 2013, kdy budeme slavit 1150. výročí příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Letošní přípravný rok má být věnován Božímu slovu a následující tři roky budou postupně zaměřeny na křest, biřmování a eucharistii. V pastýřském listu věnovaném tomuto tématu jsme četli: „Vstupní rok přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje k nám chceme věnovat Písmu svatému a učit se naslouchat Božímu slovu, které našim předkům zpřístupnili slovanským překladem svatí bratři. Všem věřícím doporučujeme, aby často otvírali Písmo svaté, především Evangelia. Tak budeme blízko Kristu, svému mistru, budeme mu naslouchat a jako učenliví žáci se budeme snažit uvádět jeho slova v činy.“ Na toto téma znovu upozorňuje brněnský biskup Vojtěch Cikrle v plánovaném pastýřském listu, který bude čten v jeho diecézi v neděli 5. září. (Pokračování textu…)

Jak (ne)číst Bibli Read More