Tag Archives: druhý vatikánský koncil
Kardinál Tisserant a „Satanův dým“ Pavla VI.
Tento článek se týká události, která se odehrála v roce 1993 v Brazílii. Dva muži – jeden kněz a jeden tehdejší seminarista, který je dnes knězem – pod přísahou dosvědčili, že když se během rozhovoru o jednom konkrétním kardinálovi, Eugènu Tisserantovi, a o zlé roli, kterou zřejmě sehrál na druhém vatikánském koncilu, zmínili, že některé jeho poznámky byly „satanské“, zvedl se z jednoho místa na koberci „bíle zbarvený dým“, který jim stoupal do tváří. Tito dva muži nedokázali najít přirozené vysvětlení této události, a proto se rozhodli sepsat o ní podrobné svědectví.
Jistý vatikanista uvedl pro LfeSiteNews: „Tito dva muži hovořili v zásadě o skutečnosti, že ,do Božího chrámu pronikl Satanův dýmʿ (řečeno slavnými slovy Pavla VI.), když vtom se z podlahy začalo kouřit.“ Chápal to jako symbolickou událost. Papež Pavel VI. řekl 29. června 1972, na svátek svatých Petra a Pavla sedm let po skončení druhého vatikánského koncilu: „Existuje pocit, že do chrámu Božího pronikl nějakou skulinou Satanův dým.“
„Legitimní ilegalita“: Rozhovor LSN s Martinem Mosebachem
LifeSite: Mohl byste pro naše čtenáře nejprve shrnout svou počáteční reakci na motu proprio Traditionis custodes a doprovodný dopis k němu?
Mosebach: Motu proprio Traditionis custodes (TC) doposavad analyzovalo tolik významných osobností, že je zbytečné se tím znovu podrobně zabývat. Proto bych rád zdůraznil jen dva body, jež představují problém, který budou muset řešit kanonisté – mně k tomu scházejí předpoklady v oblasti církevního práva.
Za prvé papežské rozhodnutí patrně vychází z nesprávných premis. Neustále se objevují zvěsti pocházející od lidí, kteří tvrdí, že příslušné dokumenty viděli a že průzkum mezi biskupy týkající se jejich zkušeností se starým ritem dospěl k přesně opačným výsledkům, než se říká v papežském dokumentu. Protože průzkum se drží v tajnosti, nelze tyto zprávy vyvrátit.
Za druhé jsou nesprávná také fakta uvedená v TC: Mešní obřad promulgovaný papežem Pavlem VI. koneckonců není jediným ritem katolické Církve. Papež František si pro sebe nárokuje údajné právo, na základě kterého i papež Pius V. měl údajně vytvořit římský ritus. Problém je v tom, že Pius V. nový mešní obřad nevytvořil, nýbrž jako univerzální zavedl ritus, jemuž v té době bylo již více než tisíc let, ritus Řehoře Velikého, který byl ritem papežů a ani Řehoř ho nevytvořil, ale pouze uspořádal.
Papež František navíc mnohé příznivce staré mše obviňuje z útoků na druhý vatikánský koncil, přičemž pravdou je pravý opak: většina z nich si stěžuje, že liturgická reforma Pavla VI. se nedržela pokynů druhého vatikánského koncilu, jak dávno prokázalo velké množství prací.
Nadto je zavádějící se neustále odvolávat na druhý vatikánský koncil, který nepředstavuje konečný stav nauky. Tu od té doby dále rozvíjí magisterium Církve tam, kde bylo zapotřebí ji vyjasnit. Mám na mysli například instrukci Dominus Jesus – v tomto ohledu je druhý vatikánský koncil již historií.
Liturgii také nelze posuzovat podle toho, zda ti, kteří ji v současnosti slouží, zastávají přijatelné politické názory. Jak je dobře známo, Otčenáš se modlí i heretici, a přesto je pro katolíky závazný.
Papež tvrdí, že motu proprio Benedikta XVI. bylo napsáno proto, aby zpět do plného společenství s Církví přivedlo členy Společnosti sv. Pia X., což je rovněž prokazatelně lživé. Papež Benedikt své motu proprio vydal, protože byl přesvědčen o vysoké duchovní hodnotě staré mše – nazval ji „zakopaným pokladem“, který je třeba opět vynést na světlo. Smíření s FSSPX hrálo v tomto kontextu jen podřadnou roli.
Nejdůležitější opomenutí papeže Františka však spočívá v tom, že nezmiňuje nauku svého předchůdce, že tradiční liturgie nebyla nikdy zakázána, protože zakázána být nemůže, což omezuje pravomoc papeže. Toto učení je stále platné bez ohledu na dokument, v němž bylo publikováno. V tomto smyslu se opakovaně vyjádřil sám papež Benedikt. Teprve nyní vychází najevo, že opatrná revize papolatrie, která odporuje tradici a která se objevila po prvním vatikánském koncilu, byla snad historicky nejvýznamnější iniciativou jeho pontifikátu. Nejdůležitější slovo, které papež může pronést, zní non possumus, vyjádření nepřekročitelných mezí, jež papežskému úřadu dává tradice.
Osobně důrazně odmítám tón TC. Papež nemusí být gentleman, ale je smutné, když do legislativního aktu Církve pronikne výsměch lidem, kteří jsou mu podřízeni. Nazvat dekret obsahující útok na Tradici Traditionis custodes je škodolibost, která je s vysokým úřadem neslučitelná.
Jenom „pozitivní informace“?
Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.
Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.
Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.
Arcibiskup Vigano: Kdo nestojí pod praporem Krista, pomáhá zlu
Dokud nepochopíme, že s lidmi, kteří se dopouštějí nepravosti, nelze vést dialog (Mat 7,22), že není žádná shoda mezi světlem Kristovým a mrakem satanovým, tak nebudeme schopni zvítězit v tomto střetu. Nebudeme totiž schopni uznat, že vedeme boj s pekelnými silami. V této válce vždycky stály a stojí proti sobě dvě strany. Ti všichni, kteří nechtějí stát jasně pod praporem Krista, neodvratně pomáhají služebníkům Zlého – toto říká arcibiskup Carlo Maria Viganò v rozhovoru s Markem Tosattim.
Arcibiskup Carlo Maria Viganò poskytl nový mediální rozhovor. V interview s vatikanistou Markem Tosattim se vyjádřil k šanci na zlepšení stavu nynější Církve, k jejím problémům v USA, k volební kampani a k jeho vlastním očekáváním. Bývalý apoštolský nuncius vidí příčinu rozkladu, který dnes vidíme, už v 60. letech minulého století, v kontestaci tradičních hodnot, která se projevila jak v průběhu jednání II. vatikánského koncilu, tak i během studentských protestů. Rozhovor proběhl 12. září na svátek jména Panny Marie.
Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?
Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.
Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.
Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví
Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.
Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.
Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).
V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.
Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.
A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).
LGBT vs. Církev
.jpg)
Msgre. Marek Jędraszewski
Kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které decentně připomnělo zásadní body katolické sexuální morálky vztahující se k otázce homosexuality, vyvolalo mediální bouři. Arcibiskup se stal terčem zuřivých mediálních útoků liberálů, sodomitů a modernistů, jakož i trestních oznámení. Pozitivní je, že nezůstal osamocen a postavili se za něj četní biskupové a věrní věřící. K dnešnímu dni obdržel podporu od tří biskupských konferencí: polské, české (díky, kardinále Duko) a slovenské.
Duším a hvězdám přišly nezávisle na sobě hned dva texty reagující na tuto událost, rozhodl jsem se je vydat společně na jedné stránce i s tímto úvodem, který doplňuje aktuální informace, které autorům nemohly být v obě, kdy své příspěvky psali, známy.
Další informace:
Tři biskupské konference podpořily krakovského arcibiskupa Jędraszewského
Prohlášení předsedy polského episkopátu o světonázorovém totalitarismu
Kardinál Duka podporuje prohlášení o světonázorovém totalitarismu
Podpora prohlášení o světonázorovém totalitarismu
Ignác Pospíšil
Libor Rösner: Arcibiskup Marek Jędraszewski na pranýři LGBT lobby
Polskem v posledních dnech víří kauza krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewskiého. Oč jde? V jedné své homilii mj. prohlásil, že Polsku už nehrozí rudá infekce, nýbrž ta duhová. Jeho slova vyvolala obrovské pozdvižení v liberálních kruzích, prokuratura dokonce už obdržela na krakovského metropolitu udání z šíření nenávisti.
Ve čtvrtek 1. srpna si Poláci připomínali 75. výročí od vypuknutí Varšavského povstání. Po celé zemi se sloužily mše sv. za padlé. Jednu ze mší sloužil i krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski, jenž ve své homilii mj. řekl: „Bylo zapotřebí dlouho čekat. […] Rudá infekce už naší zemí neobchází, objevila se však nová, neomarxistická, která má v úmyslu ovládnout naše duše, srdce a mysli. Nikoli rudá, nýbrž duhová.“
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Útok na rodinu
Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.
Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.
POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY
Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.
Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.
Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve
Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
(Jan 18,37-38)
Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.
Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.
Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“
