Měsíc: Duben 2025

Dvanáct let autokracie, nestability, zmatku a omylů

Na Pondělí velikonoční papež František předstoupil před hroznou soudnou stolici Kristovu. Není třeba jeho odchod přikrašlovat sentimentálními zbožnými frázemi, jak budou ad nauseam činit mainstreamová „katolická“ média („muž se srdcem pastýře pro chudé“ atd.). Tento druh autokanonizace důvěrně známe ze šedesáti let novus ordo pohřbů, které, pokud bychom věřili jejich aktérům, zdvojnásobily až zečtyřnásobily počet světců.

Léta jsem se modlil, aby nás Bůh osvobodil od metly tohoto pontifikátu, a pochopil jsem, že jestliže bylo Jeho vůlí, aby trval, musela to být pro nás zkouška k našemu očištění, posílení v ctnosti, a zejména k tomu, abychom si stále více uvědomovali naprostý kontrast mezi surovou mocí a skutečnou autoritou, mezi vládou novátorství a právy tradice. Teď, když je František po smrti, mám zcela upřímně pocit, jako by z Církve (a vlastně i ze světa) bylo sňato obrovské břemeno.

Nicméně nikdy není na škodu modlit se za věčné odpočinutí něčí duše, bez ohledu na to, kolik zla ten člověk napáchal. Jak učí Církev, zásluhy a provinění člověka s jistotou zná jedině Bůh. Jestliže František zemřel s kajícím srdcem, pohnut skrytou Boží milostí, může být docela dobře spasen – avšak dost možná poslán na tisíce let do očistcového ohně jako nejubožejší z ubohých duší. Tak jako bychom si sami přáli, aby se za nás po naší smrti lidé modlili, učiňme totéž pro jeho duši. Proto jsem se ráno v den jeho smrti pomodlil a budu modlit i nadále: Requiem aeternam dona ei, Domine: et lux perpetua luceat ei. Requiescat in pace. (Pokračování textu…)