Třebaže ke zjevením Panny Marie Guadalupské došlo před téměř pěti sty lety, náš Pán si přeje, abychom k Matce Boží Guadalupské přicházeli i nadále, protože k nám chce hovořit skrze ni jako Matku Boží milosti.
Dnešní situace není o nic méně naléhavá než situace v době prvních zjevení. Naše kultura alarmujícím tempem spěje k sebezničení. I situace v naší zemi [tj. v USA] je velmi děsivá: útoky na lidský život a rodinu jsou stále prudší a naše společnost je nestabilní, protože jsme ztratili své ukotvení. V jiných částech světa probíhají strašlivé konflikty, stejně jako v době zjevení Panny Marie. Uvědomujeme si, že poselství Panny Marie je dnes stejně zásadně důležité, jako bylo tehdy. (Pokračování textu…)
Když Panna Maria dala svatému Juanu Diegovi znamení, které biskup požadoval, trvala na důležitosti vybudování kaple jako místa, kde se projevuje nanejvýš milosrdná Boží láska:
„Můj nejmladší synu, tyto rozličné druhy květin jsou důkazem, znamením, které přineseš biskupovi. Vyřídíš mu ode mne, že v nich má vidět mé přání, a proto má splnit mé přání, mou vůli. V tebe, který jsi mým poslem, v tebe vkládám svou naprostou důvěru. A přísně nařizuji, abys jen ty v biskupově přítomnosti otevřel svou tilmu a ukázal mu, co neseš, a všechno mu přesně vypověděl. Povíš mu, že jsem ti přikázala vystoupit na vrchol tohoto nevelkého pahorku a natrhat květiny, a vylíčíš mu všechno, co jsi viděl a obdivoval, malou svatyňku, o niž žádám“ (Nican Mopohua, č. 137-142).
Od doby zjevení Panny Marie Guadalupské a uctívání jejího zázračného obrazu v celé řadě kaplí a kostelů postavených v okolí hory Tepeyac úcta k Panně Marii vskutku napomáhá hlubokému a bohatému životu modlitby a bohoslužby. Všechno, co souvisí se zjeveními, nakonec směřuje ke zřízení kaple jako poutního místa, místa důvěrného setkání s Pánem skrze rozjímání o Jeho panenské Matce. (Pokračování textu…)
Jak máme podle Panny Marie poznávat jejího božského Syna, který jediný je naší spásou, a sloužit Mu? Když svatému Juanu Diegovi oznámila pravdu o sobě a svém vztahu k Bohu i pravdu o svém božském Synu, Spasiteli světa, žádala, aby byla postavena kaple, v níž bude moci přitahovat věřící k setkání s Ježíšem Kristem. Nenavrhuje, aby založil hnutí nebo nějakou jinou iniciativu pro plnění jejího poslání, nýbrž aby požádal biskupa Juana de Zumárragu o vybudování kaple:
„Věz, můj nejdražší a nejmladší synu, věz s jistotou, že já jsem vždy dokonale svatá Panna Maria, která má tu čest být Matkou jediného pravého Boha, pro něhož všichni žijeme, Stvořitele lidí, Pána všeho kolem nás a toho, co nám je blízké, Pána nebes a Pána země“ (Nican Mopohua, č. 26).
V jakém kontextu nás chce Panna Maria Guadalupská učit tajemství vždy věrné a nanejvýš milosrdné Boží lásky? Je to v situaci, kdy vstupujeme do Božího domu, abychom se modlili a přinášeli Mu bohopoctu, kterou v nás On sám inspiruje a posiluje nás k ní pod mateřským pohledem Panny Marie, shlížející na nás z tilmy, neboť ona nás přitahuje ke svému božskému Synu, jenž pro nás žije v Církvi, především ve svátosti pokání a ve svatém přijímání. „Ukážu Ho,“ říká Panna Maria Guadalupská při svých zjeveních, „a dám Ho všemu lidu ve veškeré své osobní lásce.“ (Pokračování textu…)
V ekonomii spásy je blahoslavená Panna Maria, při svém nanebevzetí korunovaná na Královnu nebe a země, Prostřednicí všech milostí. Je první a nejlepší učednicí svého božského Syna, která plně spolupracovala na Jeho vykupitelském díle od okamžiku Jeho početí až do Jeho smrti na kříži, kdy bylo její Neposkvrněné Srdce mysticky probodeno ve chvíli, kdy kopí římského setníka probodlo Jeho Nejsvětější Srdce. Z jejího překrásného Neposkvrněného Srdce, vždy sjednoceného s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým, s mateřskou láskou stále proudí nezměrné a neustávající milosti, které probodené Nejsvětější Srdce Páně vlévá do srdcí všech věřících.
Dílo Panny Marie jako Prostřednice se projevilo ve zřízení „malé svatyňky“, poutního místa na hoře Tepeyac v roce 1531, aby z něj mohla ukazovat Boží milosrdenství všem svým dětem v Americe i ve světě. Jako velké znamení své mateřské touhy sjednotit nás se svým božským Synem a tím z nás učinit příjemce nezměrného proudu Božího milosrdenství zanechala svůj obraz na tilmě neboli plášti svatého Juana Diega. Tento obraz, jehož původ je lidsky nevysvětlitelný a jehož tkanina, plátno z kaktusových vláken, se mělo třicet či čtyřicet let po zjeveních Panny Marie rozpadnout, zůstává nedotčený a vyzařuje zázračnou mateřskou lásku. (Pokračování textu…)
V předchozích úvahách jsme viděli, jak mohou životní obtíže vést k pokušením vyhnout se pozvání Panny Marie. Když strýc svatého Juana Diega Juan Bernardino smrtelně onemocněl, Juan Diego, když hledal kněze, který by strýce vyzpovídal a připravil jeho duši na smrt, se pokusil vyhnout osobnímu setkání s Pannou Marií, protože se domníval, že úkol od ní by ho zdržel v jeho zdánlivě ušlechtilé věci. Ona se mu však zjevila bez ohledu na jeho úmysly a poskytla mu mateřskou útěchu: „Což zde nejsem já, která má čest být ti matkou?“ „Což nejsi uvnitř mého pláště, v objetí mých paží?“ (Nican Mopohua, č. 119) Matka Boží ujistila svého hrdinného posla, že jeho strýc nezemře.
Svatý Juan Diego jí uvěřil a jeho pokorná důvěra byla více než odměněna. Vždyť závěrečné poselství blahoslavené Panny Marie se mělo stát vrcholem guadalupského zjevení a základem obrácení amerického kontinentu. Řekla mu, aby vystoupil na skalnatou horu Tepeyac a v zimě tam natrhal růže. On její požadavek ihned splnil jakožto nezvratný důkaz zjevení Panny Marie. Vyprávění nám říká: (Pokračování textu…)
Naše předchozí rozjímání se soustřeďovala na důvěru, kterou svatý Juan Diego vkládal v Pannu Marii Guadalupskou, třebaže ho obtížné životní okolnosti pokoušely, aby se vyhýbal osobnímu setkání s ní. Panna Maria ho kárala s láskou a milosrdenstvím matky, která klopýtavé kroky svého dítěte vrací na správnou cestu.
Nyní obraťme pozornost k poslednímu pokynu panenské Matky Boží, Panny Marie Guadalupské, totiž že se máme stát jejími posly, tak jako svatého Juana Diega povolala k tomu, aby byl jejím poslem k biskupu Juanovi de Zumárraga. Juan Diego zažil mnohá ďábelská pokušení, aby se poslání, které mu dala Panna Maria, vyhnul. První nástrahou bylo pokušení, které se ho snažilo přesvědčit, že není tou správnou osobou, protože je jen „obyčejný venkovan“ a biskupský palác „není místem pro něj, kam by měl jít nebo se tam zdržovat“ (Nican Mopohua, č. 55). Před obtížností života v Kristu v naší naprosto sekularizované kultuře můžeme všichni snadno propadnout pochybnostem a strachu. Máme sklon pochybovat o Boží milosti a podléháme obavám, když máme odpovědět na její „náročné“ požadavky. Jsme v pokušení se domnívat, že abychom změnili svět, musíme vymyslet nějaký program, nějaké „zaklínadlo“. Jenže cestu nám ukáže jedině Kristus, který pro nás žije v Církvi. Nás i náš svět promění jen naše pokorné a důvěryplné následování Krista. Náš Pán, když umíral na kříži, nám dal za matku svou Matku, aby nám pomohla ho následovat. (Pokračování textu…)
Což zde nejsem já, která má čest být ti matkou? Nejsi snad v mé blízkosti a pod mou ochranou? Nejsem zdrojem tvé radosti? Což nejsi uvnitř mého pláště, v objetí mých paží? Potřebuješ něco víc?
Panna Maria pronesla tato útěšná slova k Juanu Diegovi ve velmi smutné chvíli. Juan Diego nesplnil požadavek Matky Boží a jeho strýc Juan Bernardino, jehož měl velice rád, byl blízký smrti.
Tradice svaté Matky Církve nám připomíná, že smutek nebyl pro Pannu Marii ničím neznámým: Církev uvádí sedm konkrétních bolestí Panny Marie a modlitba bolestného růžence nás vede k rozjímání bolestných tajemství, na nichž měla účast celým svým srdcem. (Pokračování textu…)
V tomto měsíci budeme rozjímat o čtvrtém zjevení Panny Marie svatému Juanu Diegovi.
Svatý Juan Diego nesplnil požadavek Panny Marie; nevrátil se na horu Tepeyac, protože se chtěl postarat o svého těžce nemocného strýce. Jistě se za to velice styděl, poněvadž když šel umírajícímu strýci pro kněze, zvolil delší cestu, aby se Panně Marii vyhnul. Naše blahoslavená Matka se však nedá přelstít, a tak sestoupila z Tepeyaku a setkala se s ním, i když šel oklikou.
Zamysleme se na okamžik nad slovy Panny Marie, možná nejznámějšími ze všech těchto zjevení. Místo aby Juana Diega pokárala, utěšuje ho. Naše Paní také ví o všem, co trápí nás: její slova ke svatému Juanu Diegovi hovoří i k nám o téměř pět set let později, abychom z nich i my mohli čerpat útěchu. (Pokračování textu…)
Rozjímejme o třetím zjevení Panny Marie svatému Juanu Diegovi.
Když se Juan Diego vrátil k biskupovi, aby mu zopakoval záměry Panny Marie, biskup žádal znamení. Panna Maria slíbila, že znamení přijde následujícího rána.
Biskupova žádost o znamení, jakkoli se může zdát rozumná, v naší hluboce materialistické společnosti podivně rezonuje. Náš svět tak hladoví po znameních něčeho vyššího, že se žalostně a marně snaží hledat hlubší významy v politice, v ideologiích, v materiálních rozkoších – ve věcech tohoto světa, které uspokojení nepřinesou. To však není tím, že znamení Boží lásky neexistují, nýbrž proto, že jsme ztratili schopnost je vidět.
Zjevení Panny Marie nám dává protijed proti tomuto materialismu: jsme povoláni být znameními přítomnosti našeho Pána v dnešním světě. Když jsme srdcem sjednoceni s jejím Srdcem Neposkvrněným v Nejsvětějším Srdci Ježíšovu, náš Pán doprovází naše svědectví dalšími znameními, která nás mají utvrdit a podporovat na naší pouti. (Pokračování textu…)
Při prvním zjevení svatému Juanu Diegovi se Panna Maria představila jako Matka Boží a matka naše. Tato slova jsou stejně útěšná a inspirující dnes jako před pěti sty lety: „Mám čest být tvou soucitnou matkou, tvou i všech lidí, kteří společně žijí v této zemi, a také všech ostatních, rozličných lidských kmenů; těch, kdo mě milují, těch, kteří ke mně volají, těch, kdo mi důvěřují.“
Jako katolíci říkáme často, že Maria je naše Matka. Nazýváme ji svou blahoslavenou Matkou – možná tak často, že občas ztrácíme ze zřetele, jak neobyčejnou věc pronášíme. Maria, vždy panenská Matka Boží, je naší matkou: rozjímej dnes co nejhlouběji o krásných důsledcích tohoto výroku.
Pochop v srdci, že je tvou matkou. Věz nade všecku pochybnost, že její mateřská péče o tebe je reálná. Uznej, že chce pro tebe to nejlepší – a že nic si nepřeje víc než přivést tě k důvěrnějšímu vztahu se svým božským Synem, který se skrze její božské mateřství stal naším bratrem. Pochop, že to, že Bůh nám seslal Marii jako matku a Prostřednici všech milostí, je známka neprobádatelných hlubin Boží lásky k nám.
Pros v těchto dnech Marii výslovně o přímluvu, aby ti vyprosila dobré a svaté věci, po nichž toužíš, a aby tě to, po čem toužíš, přivádělo ještě blíže k Božímu plánu pro tebe. (Pokračování textu…)
Začínáme devítiměsíční novénu k Panně Marii Guadalupské.
Panna Maria Guadalupská se poprvé zjevila svatému Juanu Diegovi v sobotu 9. prosince 1531 ráno těsně před svítáním. Třebaže Juan Diego bydlel v Cuauhtitlánu, jeho duchovním domovem bylo Tlatelolco, místo, kde byl pokřtěn a kde se dále vzdělával v katolické víře. Panna Maria poctila svým zjevením a vybrala si za posla prostého křesťana, který se snažil prohloubit si poznání víry tím, že se dával poučovat knězem, v němž poznával obraz Krista žijícího pro nás v Církvi.
Když k němu Panna Maria začala hovořit, ihned prohlásila pravdu o tom, kdo je, o svém vztahu k Bohu, o tom, že je Matkou vtěleného Boha Syna, a o svém vztahu ke všem křesťanům. Řekla: „Věz, věz s jistotou, můj nejdražší a nejmladší synu, že já jsem vskutku vždy dokonalá, svatá Panna Maria, která má čest být Matkou jediného pravého Boha, pro něhož všichni žijeme, Stvořitele lidí, Pána všeho, co je kolem nás, a všeho, co je nám blízké, Pána nebe, Pána země“ (Nican Mopohua, č. 26).
Pro Pannu Marii je v jejím vztahu k Juanu Diegovi, jenž s ní měl spolupracovat jako její posel, na prvním místě pravda o tom, že je panenskou Matkou vtěleného Boha Syna, který je Králem nebe a země a který jediný je naší spásou.
Prvním poučením, které nám dává Panna Maria Guadalupská, aby nás připravila na dnešní vážnou krizi, je neoddělitelná jednota pravdy a lásky. Nemůžeme skutečně milovat druhého člověka, pokud ignorujeme či zrazujeme pravdu, která musí formovat každý vztah. Základním přístupem ke krizi rodiny, společnosti i Církve je znát pravdu a s láskou ji praktikovat.
Kardinál Raymond Leo Burke, bývalý šéf Apoštolské signatury, kritizoval nadcházející biskupskou synodu o synodalitě za agendu, která je v pozadí synody a prelátům pověřeným jejím vedením umožňuje vydávat rozporuplné výroky.
V rozsáhlém rozhovoru pro EWTN (https://www.youtube.com/watch?v=f6h6jFEBY34), který se týkal synody o synodalitě, homosexuálního zneužívání ze strany kněží, tradiční latinské mše a odmítání svatého přijímání těm, kdo setrvávají ve zjevném těžkém hříchu, kardinál řekl, že kromě jasných pokusů o změnu sexuální a mravní nauky Církve spočívá problém se synodou o synodalitě také v tom, že kardinálové v jejím čele nejsou schopni ani jasně formulovat, co znamená synodalita.
„Faktem, je, že neexistuje žádná jasná představa o tom, co je to synodalita,“ uvedl. „Určitě to není znak Církve. Znaky Církve jsou, že je jedna, svatá, katolická a apoštolská.“ (Pokračování textu…)
„Pracovní dokument pro synodu o Amazonii je naprosto nepřijatelný. Musíme udělat všechno, co můžeme, pro obranu integrity katolické víry. … Je také nečestné prezentovat synodu jako údajně zaměřenou na evangelizaci Amazonie, když přitom skutečným cílem je revoluce v celé Církvi,“ řekl americký kardinál Raymond Leo Burke v rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana. Kardinál Burke byl hlavním řečníkem na akci, kterou tyto noviny pořádaly v Římě 6. října. Jejím tématem bylo „Až do končin země“ a právě otázkou evangelizace náš rozhovor začíná.
Vaše Eminence, dnes se katolíkům velmi často říká, že o své víře v Krista mají svědčit v zásadě konáním dobra a tím, že jsou hodní, například když pomáhají chudým a imigrantům. Co si myslíte vy?
Dovolte mi připomenout svatého Petra Klavera, španělského jezuitu, který byl v sedmnáctém století v kolumbijské Cartageně více než čtyřicet let misionářem otroků dovážených z Afriky. Když přijížděly veliké lodi plné otroků, byl tam, aby léčil jejich rány, ale také je učil se modlit, protože byl přesvědčen, že nejdůležitějším darem, který jim může dát, je víra. (Pokračování textu…)
13. srpna 2019 (LifeSiteNews) – Kardinál Raymond Burke uvedl v rozhovoru zveřejněném na YouTube (https://www.youtube.com/watch?v=yoUq6sWqaTE), že pracovní dokument nadcházející synody o Amazonii, kterou Vatikán pořádá na přání papeže Františka, se rovná „apostázi“. Na otázku, zda se Instrumentum laboris pro synodu konanou 6.-27. října může stát definitivním dokumentem Církve, kardinál odpověděl: „Nemůže. Ten dokument představuje apostázi. Nemůže se stát definitivní naukou Církve a dá Bůh, že se celá ta věc zarazí.“
Burke tento výrok pronesl v obsáhlém rozhovoru s katolickým moderátorem Patrickem Coffinem. Hlavní organizátoři amazonské synody jsou kritizováni za to, že tuto událost využívají k prosazování jáhenek a ženatých kněží.
Kardinál v diskusi s Coffinem o politicích a dalších lidech, kteří se veřejně odchylují od zásadních bodů nauky hlásané Církví, definoval herezi a apostázi. „Hereze je vědomé a úmyslné popření některé pravdy víry. Například kněz Arius popíral dvě přirozenosti v jediné osobě našeho Pána Ježíše Krista. Hereze se tedy zaměřuje na konkrétní pravdu, kterou heretik popírá, zatímco apostáze je celkové odpadnutí od víry, opuštění Krista a mnoha pravd víry obecně.“ (Pokračování textu…)
Tento text zveřejnil 31. května 2019 kardinál Burke spolu s kazašskými biskupy. Duše a hvězdy byly požádány o pomoc s jeho šířením v českém jazyce. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ se k němu lze připojit podpisem.
Základ víry
1. Správný význam pojmů ‚živá tradice‘, ‚živý učitelský úřad‘, ‚hermeneutika kontinuity‘ a ‚vývoj nauky‘ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).
2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván.“ Proto je mylný názor, který říká, že „za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).
Víra (Credo)
3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu. (Pokračování textu…)
Kolegium kardinálů, jehož úkolem jednou bude zvolit nástupce papeže Františka, „je na špatné cestě“, pokud jde o vzájemnou komunikaci – a to v době, kdy svět potřebuje, aby Církev byla silná, řekl kardinál Raymond Burke. Uvedl k tomu, že přestože kolegium má papeži radit, František schůzi všech kardinálů již téměř čtyři roky nesvolal. Kardinálové už spolu nemluví, řekl kardinál podle zprávy listu The Australian.
Bývalý prefekt Apoštolské signatury nedávno pobýval v Austrálii, kde navštívil nový benediktinský klášter v Tasmánii, pronesl projev k Australské konfraternitě katolických duchovních a udělil biřmování 32 biřmovancům ve farnosti Johna Henryho Newmana v Caufield North v Melbourne.
Ze současných 124 kardinálů-volitelů jich 59 jmenoval František, konstatuje zpráva, kterou převzal i italský zpravodajský server se sídlem ve Vatikánu Il Sismografo. Jen málokteří z kardinálů jmenovaných Benediktem XVI. či Janem Pavlem II. však znají ty nové a noví kardinálové se neznají navzájem. „Volit bude obtížné,“ uvedl Burke. „Potřebujeme se pravidelně scházet.“ (Pokračování textu…)
Kardinál Burke 22. října 2018 (LifeSiteNews) — Nedávno podepsaná dohoda mezi Vatikánem a Čínou o jmenování biskupů je „naprosto nehorázná“ a jde o „zradu mnoha vyznavačů a mučedníků, kteří dlouhá léta trpěli a byli vydáváni na smrt“ pod vládou komunistické strany, řekl kardinál Raymond Burke. Podle listu The Australian uvedl Burke během nedávné návštěvy Austrálie, že v kurii existují hluboké spory, z nichž některé se soustřeďují na smlouvu mezi Vatikánem a Čínou, a to v době, kdy komunistická země zvyšuje náboženskou perzekuci.
Svatý stolec podepsal „provizorní dohodu“ s Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů 22. září po mnohaměsíčních spekulacích a obavách mezi katolíky. Papež František se zároveň rozhodl obnovit společenství s Katolickou církví pro „oficiální“ biskupy jmenované čínskou vládou a vysvěcené bez papežského souhlasu. Dohodu kritizovalo mnoho expertů na Čínu i dalších katolíků, zejména hongkongský kardinál na odpočinku Joseph Zen, který je dlouhodobě ostrým kritikem smlouvy, již nazývá „zradou“ a „kapitulací“. Kritici tvrdí, že dohoda zaprodává autoritu papežského úřadu, když pravomoc jmenovat biskupy dává do rukou čínské komunistické straně, a že tím rovněž zrazuje tamní podzemní církev. Katolíci věrní Římu musejí řadu desetiletí praktikovat víru tajně a spolu s dalšími křesťany jsou terčem zvýšené náboženské perzekuce ze strany vlády. (Pokračování textu…)
Kardinál Burke se vyjadřuje k nedávným skandálům v rozhovoru, který s ním 16. srpna 2018 vedl Thomas McKenna z organizace Catholic Action for Faith and Family. Vysvětluje v něm, že Církev má postupy a kázeňské prostředky, které existují po staletí, je však třeba je uplatňovat. Přinášíme celý rozhovor s panem kardinálem:
Thomas McKenna: Vaše Eminence, najevo vychází nová vlna případů sexuálního zneužívání kněžími, která naznačuje rozšířenost praktikované homosexuality mezi kněžími v diecézích a seminářích po celých USA. Co považujete za základní příčinu této zkaženosti?
Kardinál Raymond Burke: Ze studií, které následovaly po krizi související se sexuálním zneužíváním z roku 2002, bylo jasné, že ve většině případů šlo ve skutečnosti o homosexuální skutky spáchané na dospívajících mladících. Byla snaha toto úmyslně přehlížet nebo popírat. Ve světle nejnovějších strašlivých skandálů se teď zdá zřejmé, že nejen mezi kněžími, ale i v hierarchii skutečně existuje homosexuální kultura, kterou je třeba odstranit od kořenů. Jedná se samozřejmě o nezřízený sklon.
Domnívám se, že to výrazně zhoršuje kultura zaměřená proti životu, v níž žijeme, konkrétně antikoncepční kultura, která odděluje sexuální akt od manželského svazku. Pohlavní styk nemá smysl nikde jinde než mezi mužem a ženou v manželství, protože je svou samotnou povahou určen k plození. Jsem přesvědčen, že je třeba otevřeně uznat, že máme v Církvi velmi vážný problém homosexuální kultury, zejména mezi kněžími a biskupy, a že je třeba ho poctivě a účinně řešit.
Thomas: Vaše Eminence, mnozí lidé tvrdí, že k vyřešení tohoto problému jsou potřeba lepší postupy a struktury, které by se jím zabývaly, a že řešení situace spočívá právě v tomto. Souhlasíte s tímto názorem? Nebo co se domníváte, že je nutno udělat, aby se tato krize beze zbytku vyřešila?
Kardinál Burke: Není třeba vymýšlet žádné nové postupy. Všechny už v disciplíně Církve existují a existovaly po staletí. To, co potřebujeme, je poctivé vyšetření údajných případů těžké nemravnosti následované účinným potrestáním viníků a bdělost nutná k zabránění tomu, aby podobné situace vznikaly znovu.
Myšlenka, že za řešení by měla odpovídat biskupská konference, je scestná, protože biskupská konference nedohlíží na biskupy, kteří jsou jejími členy. Odpovědnost za nápravu těchto situací má papež, Svatý otec. To on musí podniknout kroky vyplývající z postupů daných disciplínou Církve. Jedině tím se situace účinně vyřeší. (Pokračování textu…)
Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“
Redaktor šel poté přímo k jádru věci:
CWR:Kdy naposledy někdo napomínal papeže?
Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.
CWR: A kdo to provedl?
Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů…
CWR:Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitiatak nejednoznačná?(Pokračování textu…)
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?(Pokračování textu…)
