Tag Archives: manželství
Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech
Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.
Hrdina víry svatý Valentin
Je svatého Valentina, což znamená, že všechny drogerie jsou ověšeny červeno-růžovou výzdobou, poradenské rubriky v sekulárním tisku mají pohotovost a o pozici na obrazovkách po celém světě soupeří opravdu, ale opravdu špatné filmy.
Světský Valentýn je přehnaně benevolentní a značně zvláštní. Tento článek je naopak o tom, jak se stát hrdinou podle vzoru svatého Valentina, který bránil manželství až k smrti, Je to těžké, ale takové dobývání nebeského království zkrátka je. Kéž bychom se všichni chopili příležitosti bojovat za to, co Bůh spojil, i kdyby to znamenalo přijít při tom o hlavu.
Příběh svatého Valentina, který katolíci znají nejlépe, říká:
Za vlády krutého císaře Claudia se Řím zaplétal do mnoha nepopulárních a krvavých vojenských tažení. Císař musel udržovat silnou armádu, ale s verbováním vojáků do legií měl potíže. Domníval se, že římští muži nejsou ochotni vstupovat do armády, protože příliš lnou ke svým manželkám a rodinám. Aby se problému zbavil, Claudius zakázal v Římě uzavírat manželství a zasnubovat se. Valentin si byl vědom nespravedlnosti tohoto císařského výnosu, a proto Claudia neposlechl a snoubence dál tajně oddával. Když byla jeho činnost odhalena, Claudius nařídil, aby byl popraven. Valentin byl zatčen a odveden k římskému prefektovi, který ho odsoudil k smrti ubitím kyji a stětí. Rozsudek byl vykonán 14. února kolem roku 270.
Zde stojí za to zdůraznit dva body.
K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni
Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.
Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.
Dávní papežové varují před moderní krizí
„Vyznání pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby“ [https://pokani.cz/vyznani-pravd/] podepsané kardinálem Burkem, biskupem Schneiderem a několika dalšímu biskupy – skutečný „nový sylabus omylů“ či snad „sylabus nových omylů“ –, které bylo zveřejněno 10. června 2019, mi připomnělo velké dokumenty papežského učitelského úřadu v minulých staletích, kdy vládnoucí papežové znali rozdíl mezi pravdou a omylem, uměli podporovat první a odsuzovat druhé a měli dost odvahy a lásky, aby tyto své soudy šířili mezi kněžími i věřícími. Prozkoumal jsem svůj archív papežských encyklik a jako obvykle mě mé objevy znovu ohromily. Zde jsou dva z nich.
Kolik lidí kdy slyšelo o papeži Piovi VIII. (Francesco Saverio Maria Felice Castiglioni, 1761–1830)? Vládl krátce, méně než dva roky, ale jeho encyklika Traditi humilitati [anglicky na https://www.papalencyclicals.net/pius08/p8tradit.htm] vydaná téměř přesně před 190 lety zaznívá pronikavým poznáním a zápalem. Jako by hovořil o Abú Dhabí nebo pracovním dokumentu pro amazonskou synodu:
„K těmto bludům náleží odporný klam sofistů naší doby, kteří neuznávají žádný rozdíl mezi rozličnými vyznáními a domnívají se, že brána věčné spásy se otevírá všem lidem jakéhokoli náboženství. … Proti těmto zkušeným sofistům je nutno učit, že jedině katolické vyznání víry je pravé.“
Biskupy světa vyzývá:
„Buďte velice pečliví při výběru seminaristů, neboť spása lidí závisí především na dobrých pastýřích. Nic nepřispívá ke zkáze duší více než bezbožní, slabí či nevědomí kněží.“
Mexický arcibiskup stíhán za „nenávistný projev“
Arcibiskup Cabrero Romero
MEXICO CITY, 23. května 2019 (LifeSiteNews) — Arcibiskupa Jesúse Carlose Cabrera Romera ze San Luis Potosí ve středním Mexiku udal LGBT aktivista za „nenávistný projev“, totiž za hlásání katolické nauky o homosexualitě a posvátnosti manželství. Paul Ibarra, který řídí organizaci Red de Diversificadores Sociales v San Luis Potosí, podal na arcibiskupa stížnost Úřadu pro náboženské záležitosti při mexickém federálním ministerstvu vnitra. Ibarra žádá, aby se arcibiskup Cabrero veřejně omluvil a svá prohlášení odvolal, a pokud tak neučiní, aby dostal důtku či dokonce peněžitý trest.
List La Razón citoval Ibarrova slova: „Arcibiskup pokračuje v homofobních výrocích a v těchto případech vidíme všude, že když se Církev staví do opozice [proti redefinování manželství], dojde k dalšímu řetězci akcí, nejprve k výhrůžkám a potom k násilí, a do takových extrémů to nechceme nechat zajít.“
Útok na rodinu
Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.
Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.
POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY
Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.
Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.
Nebezpečí skryté v genderu
Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.
Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.
Začal boj o manželství v Česku
V úterý 9. října se v Poslanecké sněmovně konalo veřejné slyšení, na kterém byly představeny dvě proti sobě jdoucí petice. První z nich je spojená s kampaní s názvem „Jsme fér“ (www.jsmefer.cz), kterou zaštiťuje několik organizací včetně Amnesty International (https://www.amnesty.cz/news/3874/manzelstvi-pro-vsechny-bez-rozdilu-je-to-fer) nebo sdružení LGBTQ věřících LOGOS (www.logoscr.cz), a požaduje redefinici manželství – cílem je pojmem „manželství“ označovat nejen svazek muže a ženy, ale také svazek dvou mužů nebo dvou žen. Druhá petice, předložená Aliancí pro rodinu (www.alipro.cz), chce naopak zachovat manželství výhradně jako svazek muže a ženy a jeho ochranu zakotvit v Ústavě.
Byla jsem připravená na agresivní LGBT aktivisty a tři hodiny demagogie bez prostoru na skutečné argumenty, celkový dojem však byl překvapivě pozitivní. Zastánci redefinice se chovali slušně a byli také slušně oblečení. Samozřejmě jsme nezůstali ušetřeni hraní na city, narážek na zlou Církev ani vyloženě nehorázných „odborných“ stanovisek, ale šanci dostal i hlas rozumu a všechny důležité argumenty zazněly. Dobrá zpráva je, že ideologii se dokázali postavit vzdělaní a seriózní lidé, například skvělá socioložka Dana Hamplová nebo právníci Jakub Kříž a Petr Kosinka; mezi přítomnými jsme měli převahu. Měla jsem radost také z toho, že manželství se zastává hodně žen, ačkoli právě na ženy se snaží zapůsobit druhá strana tím, že boj za redefinici manželství představuje jako pokračování či paralelu boje za práva žen; naštěstí alespoň některé ženy jim na to neskáčou. Jen škoda, že dva z přítomných se pokusili hájit manželství mluvením, nebo i vykřikováním bez ohledu na napomínání paní předsedkyně, která slyšení řídila velmi dobře, i když to vůbec nebylo snadné.
