Monthly Archives: Červenec 2017

Charlie Gard zemřel

Jedenáctiměsíční Charlie Gard, o jehož život statečně bojovali jeho rodiče i obhájci života z celého světa, zemřel 28. července poté, co nemocnice odpojila jeho ventilátor.

Naděje na okamžik svitla ještě v červenci, kdy po protestech a intervencích z mnoha stran, včetně amerického prezidenta a papeže, soud dovolil, aby Charlieho vyšetřil americký specialista, který se zabývá experimentální léčbou dětí s mitochondriální poruchou, jíž trpěl i Charlie. Ukázalo se, že je pozdě: jak si veřejně postěžovali Charlieho rodiče, kdyby Charlie tuto možnost dostal na jaře, mohl být dnes možná zdráv. Nedošlo k tomu proto, že britská nemocnice Great Ormond Street Hospital, v níž se léčil, podala žalobu, v níž se domáhala svolení soudů s odpojením přístrojů. Právě tyto soudní průtahy způsobily ztrátu vzácného času.

Skryté mluvení o chybách druhých

“Zloděj krade. Je to špatné. Proto se, na rozdíl od něho, zachovám správně: Půjdu a vezmu, co mi nepatří a na co nemám právo” říká nesmyslně uvažující člověk. Je překvapivé, že tuto absurdnost prohlédne snadno každý, zatímco podobnou absurdnost v jiném případě už nevidí. A proto jedná, jak jedná.
“Nemůžeme pořád říkat, co dělají ostatní špatně. Mluvme o vlastních chybách, co jsme udělali špatně MY: Evropané, Češi, katolíci, příslušníci toho a toho stavu, povolání, věkové skupiny atd. atd.” V čem spočívá ona stejná absurdnost? Pokud já sám, Čech, kněz, katolík, třicátník atd., nedělám to, o čem chci říkat, že to Češi, kněží atd. dělají, i když použiju slovíčko “my (my Češi, katolíci, kněží…)”, ve skutečnosti se jedná o “oni”. Takže se fakticky jedná pouze o mluvení o chybách druhých, i když s nimi mám cosi společného. A tak jako vzetí toho, co mi nepatří a na co nemám právo je stejné, jako když zloděj krade, tak i výroky typu “My jsme spáchali to a to”, pokud člověk sám nebyl přímým účastníkem, jsou stejné, jako když někdo neustále mluví o chybách druhých.

Co učí Katolický týdeník o pekle

„Co přesně učí církev o pekle?“ ptá se čtenář Katolického týdeníku (Nebát se, ale nebrat na lehkou váhu, Perspektivy 11.–17. července 2017, str. 8) a dodává: „Někdy z něj mám takový strach, že se nedokážu ani modlit. Co když žiju v nějakém omylu a mé modlitby jsou vlastně už zbytečné?“

Autorka odpovědi Kateřina Brichcínová přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, a člověk by tedy očekával, že otázku pochopí a dokáže na ni odpovědět. Čtenář se ptá, co o pekle učí Církev, nikoli jaký názor na peklo má redakce KT, samotná Brichcínová nebo její oblíbený teolog. Minimálně tedy bylo třeba uvést, že podle Církve peklo existuje, je trestem za těžký hřích a člověk se mu může vyhnout tak, že se obrátí, vyzpovídá atd. Pro zvídavější čtenáře Brichcínová mohla vysvětlit, že člověk má svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání, je povinen dodržovat zákony stanovené Stvořitelem, přičemž Bůh je spravedlivý a jeho milosrdenství vyžaduje ze strany člověka pokání. A jako nejvyšší level se autorka mohla pokusit vyvrátit pochybné teorie a vyložené omyly ohledně pekla, které jsou v dnešní době rozšířené, například že peklo je (téměř) prázdné, šanci se obrátit má člověk i po smrti, milosrdný Bůh by nikoho do pekla neposlal nebo že místo věčného trestu bude nenapravitelný hříšník jednorázově anihilován.

Brichcínová se však s učením Církve vyrovnala v jednom odstavečku nepříliš vypovídajícím citátem z Katechismu a z evangelia a rychle přešla ke zdůvodňování, proč bychom se pekla neměli bát. Nejprve vysvětluje, proč vlastně Písmo svaté o pekle a soudu hovoří:

Kam zmizela rozhlédnutí?

Lidé se ptají kam zmizela pravidelná nedělní rozhlédnutí? Proč už je nepíšu? Nu, zde je vysvětlení. Já už prostě nemůžu… Nejde primárně o čas a námahu (ačkoliv připouštím, že jejich příprava vždy byla velice časově i pracovně náročná a ta náročnost se stále zvyšuje). Ne. Jde o stále rostoucí psychickou náročnost této práce a o stále naléhavěji se hlásící otázku, jaký to má vlastně smysl…

Je nesmírně únavné a bolestivé, probírat se tou rostoucí záplavou zpráv o stále rychleji postupujícím rozkladu, o tom jak Satanovi pohůnci, kteří téměř kompletně ovládli nejvyšší patra hierarchie, stále rychleji likvidují bojující církev. Jak za mlčení drtivé většiny i těch snad ještě (? trochu ?) pravověrných kněží a biskupů matou laiky a vedou je ke zradě Kristova učení, jak podporují celospolečenský rozklad. Jak se má člověk bez následků rochnit v takovém hnoji, jak zachovat slušné vyjadřování, když o něm referuje?

Pouť rodin na Svatý Tomáš

Kostel Božího Těla ve Svatém Tomáši

Na počátku srpna proběhne pěší pouť rodin ke Cti Pána Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní a Panny Marie do kostela Božího Těla ve Svatém Tomáši u Lipna.

Pouť zahájí 1. srpna v 9:45 společná modlitba a požehnání poutníků v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře.

Trasa: Vyšší Brod – Loučovice (zde v cca 12:00 Mše sv. v kostele sv. Oldřicha) – Krásná Pole – Kapličky (západně od nich přenocování ve stanech na louce) – Svatý Tomáš (Mše sv. v kostele Božího Těla v cca 12:00). Dále možno pěšky či doprovodnými vozidly pokračovat do Frýdavy a Frymburka.

10. výročí Summorum pontificum v břevnovském klášteře

Letošní 10. výročí od vydání motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum si Církev připomíná různými způsoby na různých místech. Již koncem března se v Herzogenrathu v Německu k této významné příležitosti konalo mezinárodní kolokvium pod názvem „Zdroj budoucnosti“, 14. – 17. září se uskuteční v Římě každoroční pouť, jejíž součástí bude letos kongres „Motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum: Obnovené mládí pro Církev“ na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského. Mezi ohlášenými řečníky je i kardinál Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu svátosti (který se měl zúčastnit i kolokvia v Německu, ale nakonec svou účast zrušil).

Patrně jedinou akcí na toto téma u nás budou Hovory o víře, které v prvním zářijovém týdnu pořádá Kněžské bratrstvo sv. Petra v břevnovském klášteře. Půjde již o čtvrtý ročník této akce a jistě je třeba přivítat, že se ji letos organizátoři rozhodli věnovat právě liturgii. Široká škála přednášek zahrnuje nejrůznější témata související s liturgií a liturgikou od vymezení tradice Melchiorem Canem OP přes celebraci ad orientem a liturgický jazyk až po seznámení s různými tradičními rity Církve. Kromě řady dalších přednášejících přislíbil účast i P. Efrém Jindráček OP, proděkan Filosofické fakulty výše zmíněné Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského.

Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)

Prof. Thibaud Collin: Svědomí nad Krista

Ve třetím pokračování se budeme zabývat příspěvkem prof. Thibauda Collina, který se soustředil na problém svědomí a jeho mylného výkladu v Amoris laetitia. Také prof. Collin klade AL do historické perspektivy, tentokrát v souvislosti s odporem proti encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI., která potvrdila absolutní nesouhlas Církve s antikoncepcí.

U Amoris laetitia se ve srovnání s Humanae vitae úlohy obrátily: prof. Collin pozoruje nápadnou podobnost mezi kritiky HV a současným papežským dokumentem. V obou případech jde ve skutečnosti o snahu zacházet s objektivními požadavky mravního zákona jako s ideálem, „dobrovolným rozhodnutím“, které může být vhodné pro některé omilostněné lidi v ideálních situacích, ale není závazné pro všechny katolíky. Zmiňuje pastýřský list francouzských biskupů o HV z listopadu 1968, který dodržování HV prakticky ponechal subjektivnímu a situačnímu úsudku věřících s odkazem na „konflikt povinností“, což je argument velmi podobný tomu, jenž se uvádí v AL.

Téma modernismu

Prosba pro některé z těch, kteří toto slovo často používají. Prosím, zjistěte si jeho význam, jaký v teologii má. Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.

O modernismu mluvíme v případě souhrnu či proudu mnoha různých věroučných(!!!) bludů, které byly v jisté době moderní a mnohde jsou moderní dodnes. Další charakteristickou známkou těchto bludů je to, že se nejedná o klasické bludy, ale prakticky úplné popření těch pravd víry, o které se v konkrétním případě jednalo. Často to souvisí s výkladem: Modernistický výklad je takový, že ve skutečnosti popírá to, o čem tvrdí, že to jen jinak (nově) vykládá.

Církevní občasník: Müller out, trident in

Církevní občasník bude vycházet nepravidelně a budu se snažit, aby dobré zprávy převažovaly nad špatnými, i když to dnes není lehké a co je pro jednoho dobrá zpráva, z toho se druhý hroutí. Nemám ambici pokrýt všechno církevní dění a už vůbec ne být objektivní. Stěžovat si tudíž nemá smysl, ale samozřejmě to můžete zkusit. Píšu o tom, co mě zaujme a co jsem si ještě nikde v našem československém rybníčku nepřečetla. Že o něčem píšu, neznamená automaticky souhlas. Vždycky v textu najdete odkaz na další čtení, abyste si mohli udělat názor.

Z fotbalového průšviháře knězem

Štěstí nenašel na dně poháru, v dekoltech modelek, ve vydělávání peněz a nakonec ani v kopání do míče – a tak vyslyšel volání shora a stal knězem. Řeč je o severoirském fotbalistovi Philipovi Mulrynem, který v sobotu obdržel kněžské svěcení v dominikánském řádu. Než se našel ve víře, žil trochu jako Vladko Weiss – z národního týmu ho vyloučil trenér, když na reprezentačním srazu se spoluhráčem proflámoval celou noc. Chodil s modelkou Nicole Chapman účinkující v imbecilním britském pořadu Real Footballer’s Wives. Pak ale změnil svůj život.

Ještě než se tak stalo, prošel mládežnickými týmy Manchesteru United, ale v mužstvu nabitém hvězdami se neprosadil. Většinu kariéry strávil v Norwichi, kterému pomohl k postupu do Premier League. Než došlo k inkriminovanému průšvihu, reprezentoval Severní Irsko a jeden gól dal i Čechům. Fotbalovou kariéru ukončil v Cardiffu v roce 2008 a hned o rok později se začal připravovat na kněžství. Studoval v rodném Belfastu i v Římě. Dnes devětatřicetiletý muž byl na kněze vysvěcen v Dublinu.

Knězem se před časem stal i americký fotbalista Chase Hilgenbrinck. Nehrál americký fotbal, ale náš evropský soccer, většinu aktivních let prožil v mnohem fotbalovější Chile. Kariéru nicméně ukončil v americkém prvoligovém týmu New England Revolution. Také on měl vše, po čem zdánlivě touží každý kluk: fotbalovou kariéru, dobrý plat a krásnou přítelkyni, se kterou se plánoval oženit a mít děti. Pro kněžství se ale vzdal všeho, protože, jak přiznal, jeho srdce bylo nadále jaksi nepokojné. Na kněze byl vysvěcen v roce 2014 a působí ve státě Illinois.

K výročí Summorum Pontificum

Uplynulo již deset let od zveřejnění MP Summorum Pontificum. Při této příležitosti vznikají různá pojednání a komentáře, které se zabývají stavem tradičního mešního řádu z hlediska liturgického práva. Také byl zveřejněn jeden článek, který poukazuje na rozdíl mezi misálem a zákony upravujícími jeho užívání. Při tom všem vychází z všeobecně přijímaného předpokladu, že prý misál Pavla VI. je dalším krokem v rámci vývoje Missale Romanum a že prý právní normy doprovázející jeho zveřejnění nahrazují ty dosavadní. Kdyby první bylo pravdou, bylo by pravdivým i to druhé. Jaká je však skutečnost?

Bez ohledu na omylná prohlášení Pavla VI. nehovořícího ex cathedra a bez ohledu na všeobecně přijímané domněnky se podívejme na jedno přirovnání. Když někdo ve starověku postaví dům, který se v průběhu dějin různě upravuje a přestavuje, je to pořád tentýž dům, i když se co do podoby může výrazně měnit. Je pravdou, že přestavbou domu se jeho dosavadní podoba nahrazuje podobou novou a tu dřívější už nelze brát(*). Ale toto rozhodně není případ tzv. pokoncilní reformy, resp. vydání nového misálu (Pavla VI.) Důkaz nacházíme v historii, kterou nelze regulovat žádnými ideologickými zákony ani příkazy. Historie je taková, jaká je. Co se stalo v roce 1967?

Podívejme se nejdřív na náš příklad. Lze ve stejný čas na jedné parcele, která je zcela zabrána naším domem, zároveň udělat přestavbu či pouze změnu barvy fasády a zároveň postavit od základů nový dům se stejným půdorysem a stejnými základními stavebními prvky? Ne. Pokud mírně upravuji stávající dům a zároveň, v tentýž čas, se staví nový dům se stejným půdorysem atd., pak jedině za předpokladu, že se staví jinde, vedle. Není to tedy přestavba či úprava dosavadního domu, je to vybudování jiného domu vedle. Takže misál Pavla VI. není dalším krokem v rámci vývoje téhož Missale Romanum, ale jsou to dvě různá Missalia. V roce 1967 totiž probíhala druhá pokoncilní reforma tzv. tradičního ritu (k názvosloví níže) a zároveň byla dokončena, provedena (nikoli jen plánována) “stavba” nového ritu (tzv. missa normativa). Pokud se obojí děje zároveň a jsou to akce tak odlišné, jako se liší změna fasády od dobudování nového domu od základů, pak se nemůže jednat o činnosti na tomtéž objektu. Tradiční misál upravovaný a používaný mezi lety 1965 a 1969 a nový misál vzniklý v roce 1967 a mírně upravený a už trochu používaný do roku 1969 jsou tedy dvěma koexistujícími misály (na rozdíl od přestavěného domu, který je stále jedním jediným).