P. Linus Clovis

Pohoršení předpověděl sám Pán

Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:

Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]

Proč tato zkouška

Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji.

Pán dopouští toto období zkoušky, abychom Mu více důvěřovali, i když zkouška může být i trestem za naše nevěrnosti, jak v 15. století prorokoval sv. Mikuláš z Flüe: „Církev bude trestána, protože většina jejích členů, vysoce postavených i prostých, se tolik zkazí. Bude klesat hlouběji a hlouběji, až se nakonec bude zdát, že byla zničena a nástupci Petra a ostatních apoštolů zmizeli. Avšak poté bude vítězně vyvýšena před zraky všech pochybovačů.“ Důvod naší současné zkoušky je relativně nedůležitý. Důležité je, abychom v těchto časech, kdy na lodičku Petrovu dorážejí řvoucí vlny a Spasitel spí, volali spolu s apoštoly: „Pane zachraň nás, hyneme!“ Ježíš se probudí a upokojí nás, tak jako řekl jim: „Proč se bojíte, malověrní?“ Pak vstane a mocným hlasem přikáže vichřici, aby se utišila, a moři, aby se uklidnilo.

Stejně jako v minulosti, i dnes se zdá, že různé bouře, vichřice a hurikány mají jeden cíl, totiž změnit Církev. Reakcí na to vždy bylo: „Držte se toho, co jste přijali od otců“, tedy Tradice. To nám jistě radí sv. Pavel:

Musím vás pochválit, že na mne ve všem pamatujete a pevně se držíte naučení, jak jsem vám je odevzdal (1 Kor 11,2).

Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem (2 Sol 2,15).

Bratři, napomínám vás: Dávejte si pozor na ty, kdo působí různice a pohoršení proti té nauce, v které jste byli vyučeni. Straňte se jich! (Řím 16,17)

Když jsem odcházel do Makedonie, prosil jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a důrazně poučil jisté lidi, že si nemají začínat s nějakým jiným učením (1 Tim 1,3).

Katolická víra se vždy pozná podle toho, že se drží toho, co nám jednou bylo předáno. Proto mohl sv. Atanáš říci: „I když katolíků věrných Tradici zbyla jen hrstka, to oni jsou pravou Církví Ježíše Krista.“ Podobně sv. Petr Canisius: „Lépe aby zbylo jen málo katolíků neochvějných a upřímných ve víře, než aby jich zůstávalo sice mnoho, ale spolčovali se s protivníky Církve a přizpůsobovali se nepřátelům naší víry,“ což kdysi kardinál Joseph Ratzinger parafrázoval jako „raději Církev menší, ale věrnější“.

Návrhy, jak v této době přežít a zůstat katolíkem

Velkou chybou katolíků je to, že máme příliš vznešený názor na papežství, slabou znalost historie a nedostatečné chápání lidské přirozenosti. V důsledku toho je nám nejen zatěžko kritizovat nerozvážné kroky úřadujícího papeže, ale ocitáme se na hraně papolatrie. Úcta k nástupci sv. Petra je chvályhodná a dokonce nezbytná, nicméně musíme mít stále na paměti, že je především povolán k tomu, aby byl ochráncem víry, a každé odchýlení se od této úlohy by mělo okamžitě spustit alarm.

Papežská neomylnost patří mezi nejvíce nepochopené katolické nauky. Správně znamená, že papež je neomylný, tj. jeho učení je chráněno před omylem, jen a pouze za splnění několika podmínek. Papež musí (1) mít v úmyslu učit (2) celou Církev (3) z moci své nejvyšší autority (4) ve věcech víry či mravů. Jestliže však jedna nebo několik z těchto podmínek není splněna, pak jeho učení neomylné není, byť si kvůli papežskému úřadu zaslouží úctu. Pokud všechny uvedené podmínky splněny jsou, nazývá se jeho výrok „neomylný“ a učení, jež vyjadřuje, „nezměnitelné“.

Sv. Petr má dosud nějakých 265 nástupců, které lze označit za dobré, slušné, špatné, hanebné nebo katastrofální. Vezmeme-li v úvahu duchovní podstatu papežství, je důležité mít na paměti, že kvalitu pontifikátu nelze posuzovat jen podle jeho historického, společenského nebo politického vlivu, ale spíše podle toho, zda daný papež slovy i skutky ohrožuje víru Církve, zastírá některé stránky Božího obrazu nebo se nezastává skutečné lidské důstojnosti, kterou má Církev za povinnost bránit, předávat dál a prohlubovat.

Stručný historický přehled nám ukáže, že na Petrově stolci seděli i muži, jejichž vládu lze podle výše uvedených kritérií označit za katastrofální. Například:

• Papež Liberius ve 4. století podlehl silnému tlaku arianismu. K této herezi zaujal nejednoznačný postoj, čímž nechal na holičkách sv. Atanáše a další obhájce dogmatu o Nejsvětější Trojici. První papež, který nebyl kanonizován.
• Papež Anastasius II. v 5. století flirtoval se zastánci akaciánského schizmatu.
• Papež Jan XXII. ve 14. století učil, že k blaženému patření spravedlivých na Boha dojde teprve po Posledním soudu.
• Papežové „Velkého západního schizmatu“ ve 14.-15. století se exkomunikovali navzájem.
• Papež Lev X. v 16. století zostudil papežství nejen svým luxusním životním stylem, ale také pohoršlivým obchodováním s odpustky.

Jak to, co tito papežové konali, tak to, co nekonali, vedlo nejen k zatemnění části pokladu víry na určitou dobu, ale také ke vzniku obrovských napětí v Církvi.

Napětí, zmatek a rozdělení v Církvi v současné době znamená, že opět žijeme v katastrofálních časech. Historie ukazuje, že v podobných situacích katolíci zůstali katolíky, jestliže napodobovali sv. Pavla, který „dobrý boj bojoval, běh dokončil, víru zachoval“. Musíme činit totéž. Proto tedy:

1. Zůstaňme v klidu a modleme se. Pán Ježíš je v loďce s námi! Sklíčeností, hněvem či hysterií se nic nevyřeší. Je to Pánova bitva. Přežití a stabilita Církve nezávisí na nás, ale na Tom, kdo ji pro naši spásu založil. V okamžicích tísně je třeba se modlit, modlit a modlit, aby se Mistr probudil a bouři utišil. Musíme být opravdu přesvědčeni, že Církev udržuje Bůh, který ji miluje a nedovolí, aby byla zničena. Modleme se tedy za nápravu našich kněží a biskupů, aby byly současné katastrofální časy ukráceny a následoval pontifikát obnovy a pokoje. V této bouři bude mnoho suchých ratolestí ztraceno, ale ty zbylé, spojené s Kristem, opět rozkvetou. Nezapomínejme se modlit růženec! „Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli uniknout tomu všemu, co se má stát, a obstát před Synem člověka.“ „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“

2. Studujme a buďme informovaní. Svou víru musíme znát!

1. Za prvé musíme znát Písmo a trvalou nauku Církve a chápat zásady morální teologie.
2. Za druhé musíme chápat a správně analyzovat současnou situaci a číst fundované práce o dějinách Církve a papežství. To nás přesvědčí o „nepotopitelnosti“ lodičky Petrovy. Církev trpí slabostmi svých členů, ale potopit se kvůli nim nemůže. Trpěla v minulosti a soužení můžeme očekávat i v přítomnosti a v budoucnosti.
3. Za třetí musíme číst životopisy svatých a snažit se je napodobovat. „Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili svůj život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami.“

3. Sdílejme víru. Předávejme víru v rodinném kruhu tím, že ji budeme učit, sdílet a praktikovat a jako rodina se společně modlit. Kromě toho:

1. Nepoddávejme se apokalyptickým vizím. Dějiny zaznamenávají, že turbulentní doba se často pokládá za známku konce času. Každý den bychom však měli prožívat, jako by byl poslední, abychom byli připraveni na smrt. Konec času přijde v předem stanovené době, jejíž den ani hodinu neznáme. Bůh pro ten den poskytne potřebné milosti.
2. Nemlčme, nedívejme se jinam. Zlu se daří dobře, když dobří nedělají nic. Proto je důležité nahlas se vyjadřovat, klást otázky a stěžovat si. Je-li kapitán lodi nemocný, opilý nebo šílený, je třeba na to poukazovat, aby bylo možné kurs lodi opravit. Přesně to udělal sv. Pavel, když napomínal Petra! Papež není autokrat, tyran ani vůdce sekty, ale služebník Evangelia a Církve. Je služebníkem svobodným a lidským, a proto může občas rozhodovat špatně nebo zaujímat nepřijatelné postoje, které zasluhují kritiku.
3. Neposlouchejme pokyny, které se odchylují od pokladu víry Církve. Kdyby papež učil nějakou nauku nebo se pokusil zavést praxi, jež neodpovídá trvalému učení Církve shrnutému v katechismu, nelze ho v tom podporovat ani ho v jeho záměru poslouchat. To například znamená, že kněží a biskupové jsou povinni trvat na tradiční nauce a praxi založené na depozitu víry, i kdyby se kvůli tomu vystavili trestu. Stejně lak laičtí věřící musejí trvat na tom, že se chtějí živit tradiční naukou i praxí. Za žádných okolností, ani ze slepé poslušnosti či ze strachu před odvetou, není přípustné přispívat k šíření heterodoxie nebo heteropraxe.

4. Podporujme ostatní katolíky. Musíme podporovat sebe navzájem a všechny skutečné a autentické katolické představitele a organizace.

a. Nepodporujme žádné schizma. Musíme mít na paměti, že jsme katolíci a máme papeže, jehož nemůže žádná pozemská moc odstranit. Proto musíme zůstat v lodičce Petrově, kde spí Kristus. Povinností každého katolíka je snažit se zevnitř Církve minimalizovat všechny negativní důsledky špatného pontifikátu, ale aniž by se rozešli s Církví nebo ji rozbili. To například znamená, že je-li člověk potrestán za to, že odmítl přijmout mylné učení nebo praxi, nesmí kvůli tomu iniciovat nové schizma nebo podpořit některé z těch, která již existují. Za všech okolností je nutno zůstat katolíkem.

b. Negeneralizujme. Špatné pontifikáty často vedou k tomu, že pozice spojené s mocí a vlivem v Církvi získávají špatní muži. Je však třeba mít na paměti, že kromě nich tam budou i ti dobří. Proto poměřujme každého kardinála, biskupa i kněze jeho věrností víře. Vznášejme námitky jen proti těm, kteří se odchylují od odvěké nauky Církve nebo kteří zastávají názory, jež kompromitují víru. Tento postup výstižně formuloval sv. Tomáš Akvinský, když řekl: „Když přijímáme nebo odmítáme názory, nesmíme se dát ovlivnit láskou nebo nenávistí k tomu, kdo je hlásá, ale jen jistotou pravdy.“

5. Mučednictví! Měli bychom se na ně připravovat. Při Nobis quoque v Římském kánonu se modlíme: „I nám, svým hříšným služebníkům, kteří doufáme v hojnost tvých slitování, dej dobrotivě podíl a společenství se svými svatými apoštoly a mučedníky: s Janem, Štěpánem, Matějem, Barnabášem… a všemi svými svatými. Prosíme tě, neber v úvahu, co zasluhujeme, ale jako štědrý dárce odpuštění nás připusť do jejich společnosti. Skrze Krista, našeho Pána.“ [2]

P. Linus Clovis

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj: https://www.lifesitenews.com/news/francis-a-pope-for-our-times

[1] Sv. Augustin, List 208, 2 a 5.

[2] Překlad Josefa Vlčka.