Category Archives: Umění
Zahrádky Panny Marie
Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.
Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.
Pater noster a Veni Creator Spiritus
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=XUZs5bERSiA]
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=fnfv1LUMaBA]
Poezie a Církev
Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.3 Hmatové metafory v literatuře
Busta Homéra od neznámého autora
Literatura, ačkoliv je uměním, které má nízkou míru smyslovosti a jejím materiálem je přirozený jazyk, který má primárně akustickou podobu, vyskytuje se v ní množství slov, která označují vizuální kvality. Ty jsou nevidomým od narození nedostupné, i když slova označující tyto kvality umí v kontextu správně užívat. Chudost představ spojená s dobrou verbální pamětí mohou v literární tvorbě nevidomých způsobovat tzv. verbalismus – jakési prázdné užívání slov bez skutečné znalosti kvalit, které jsou jimi označeny. Tento nešvar je velmi patrný v literárních dílech hluchoslepé Heleny Kellerové.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba
Deaf Drums
Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.1 Hmat a výtvarná umění
Pavla Kovaříková, ilustrace z knihy Nevídáno
Rozdíly mezi hmatovým a zrakovým vnímáním, které jsme vyjádřili tabulkou, způsobovaly domněnku, že hmat nemůže nahradit zrak ani při tvorbě či recepci děl výtvarného umění, které díky své trojrozměrnosti jsou hmatatelné (sochařství, architektura). Proto byl výtvarný projev nevidomých považován za aktivitu, která nedosahuje požadavků kladených na umění. Viktor Löwenfeld[1] však díky zkušenosti s tvorbou slepých dětí si všiml, že bez ohledu na zrakové postižení se v populaci vyskytují dva umělecké typy: vizuální a haptický. Vizuální typ vychází z vnější zkušenosti, kterou se snaží zobrazit. Haptický typ naopak vychází ze svého nitra, ze svých vnitřních hmatových počitků, do díla se snaží promítnout svůj vnitřní svět. Prvnímu typu v dějinách umění odpovídá realismus, druhému kupříkladu expresionismus. Podle Löwenfelda se tyto dva typy vyskytují nezávisle na zrakové ostrosti, takže je možné, aby člověk s výborným zrakem patřil k typu haptickému a naopak slepec k typu vizuálnímu. Rovněž poukazuje na to, že hodnocení umění v Evropě (až do nástupu moderních směrů) bylo pod vlivem vizuálního přístupu k zobrazování a haptický způsob byl považován za primitivní a méněcenný. Takovýto postoj k možnostem slepců v tvorbě i vnímání sochařství zastává Pierre Villey:
Poznání – postižení – umění. II.3.1 Kompenzace hmatem a umění
Edy Legrand, Uzdravení slepce
Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.
V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]
[…]
V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2]
Poznání – postižení – umění. II.3 Habitus a kompenzace smyslového handicapu
Henri Fuseli, Lady Macbeth vidící nebezpečí, 1812
Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše:
Poznání – postižení – umění. II.2.4 Námitky
Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
II.2.4.1 Umění jako hlas bohů
Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše:
Poznání – postižení – umění. II.2.3 Estetické vnímání jako habitus
William Hogarth, Blázinec, 1735
Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1]
