Zahrádky Panny Marie

19. 5. 201819. 5. 2018 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.

Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad. (Pokračování textu…)

Umění

Pater noster a Veni Creator Spiritus

26. 5. 2012 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=XUZs5bERSiA]

[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=fnfv1LUMaBA]

Poezie a Církev

2. 8. 2011 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3.1.3 Hmatové metafory v literatuře

17. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Literatura, ačkoliv je uměním, které má nízkou míru smyslovosti a jejím materiálem je přirozený jazyk, který má primárně akustickou podobu, vyskytuje se v ní množství slov, která označují vizuální kvality. Ty jsou nevidomým od narození nedostupné, i když slova označující tyto kvality umí v kontextu správně užívat. Chudost představ spojená s dobrou verbální pamětí mohou v literární tvorbě nevidomých způsobovat tzv. verbalismus – jakési prázdné užívání slov bez skutečné znalosti kvalit, které jsou jimi označeny. Tento nešvar je velmi patrný v literárních dílech hluchoslepé Heleny Kellerové. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba

9. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3.1.1 Hmat a výtvarná umění

4. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Pavla Kovaříková, ilustrace z knihy Nevídáno

Rozdíly mezi hmatovým a zrakovým vnímáním, které jsme vyjádřili tabulkou, způsobovaly domněnku, že hmat nemůže nahradit zrak ani při tvorbě či recepci děl výtvarného umění, které díky své trojrozměrnosti jsou hmatatelné (sochařství, architektura). Proto byl výtvarný projev nevidomých považován za aktivitu, která nedosahuje požadavků kladených na umění. Viktor Löwenfeld[1] však díky zkušenosti s tvorbou slepých dětí si všiml, že bez ohledu na zrakové postižení se v populaci vyskytují dva umělecké typy: vizuální a haptický. Vizuální typ vychází z vnější zkušenosti, kterou se snaží zobrazit. Haptický typ naopak vychází ze svého nitra, ze svých vnitřních hmatových počitků, do díla se snaží promítnout svůj vnitřní svět. Prvnímu typu v dějinách umění odpovídá realismus, druhému kupříkladu expresionismus. Podle Löwenfelda se tyto dva typy vyskytují nezávisle na zrakové ostrosti, takže je možné, aby člověk s výborným zrakem patřil k typu haptickému a naopak slepec k typu vizuálnímu. Rovněž poukazuje na to, že hodnocení umění v Evropě (až do nástupu moderních směrů) bylo pod vlivem vizuálního přístupu k zobrazování a haptický způsob byl považován za primitivní a méněcenný. Takovýto postoj k možnostem slepců v tvorbě i vnímání sochařství zastává Pierre Villey: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3.1 Kompenzace hmatem a umění

2. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.

V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]

[…]

V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2] (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.3 Habitus a kompenzace smyslového handicapu

1. 3. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Henri Fuseli, Lady Macbeth vidící nebezpečí, 1812

Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2.4 Námitky

25. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
II.2.4.1 Umění jako hlas bohů

Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2.3 Estetické vnímání jako habitus

24. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1] (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti

23. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839

Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost

18. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.

Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1] Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje

1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);

2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k). (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.1.4 Osobnost

17. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše: (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu

10. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis). (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.1.2 Vůle

8. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Vůle je neorganická mohutnost, snaživost vycházející z rozumového poznání.[1] Formálním předmětem vůle je dobro, dobro jako takové, které není poznatelné smysly, ale rozumem. Vůle se nachází v rozumu jako ve svém subjektu.

Atributem vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj. negace určení. Indiferentnost se dělí na pasivní (indifferentia passiva), což je schopnost přijmout určité vymezení, a aktivní (indifferentia activa), což je schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak. Aktivní indiferentnost je buď nepřítomnost vnější nutnosti, nebo nepřítomnost vnitřního nucení daného přirozeností. Právě tato poslední indiferentnost je svoboda ve vlastním slova smyslu (libertas arbitrii). Jde tedy o vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. II.1.1 Rozum

5. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

II.

V této části se budeme zabývat rozumovým poznáním, půjde nám o to ukázat, že rozumové poznání není totožné s poznáním smyslovým a že rozumová snaživost – vůle je svobodná. Na teze, které popírají odlišnost smyslového a rozumového poznání a svobodu vůle se pokusíme odpovědět.

Dále představíme umění jako habitus lidského rozumu ke specifické činnosti – k tvorbě. Stručně si přiblížíme aristotelsko-tomistické stanovisko ve filosofii a psychologii umění a budeme hájit následující dvě teze:

1. umění není médium, kterým hovoří nadpřirozené síly, ani jeden z projevů světa jako celku, ani svébytný sebeorganizující se systém, ale jde o vlastnost, schopnost náležící konkrétnímu jedinci,

2. jedincem, který má umění, může být v tomto hmotném světě pouze člověk, umění je tedy doména specificky lidská, a to z toho důvodu, že umění je rozumový habitus a jediným zatím známým živočichem rozumným je člověk.[1]

Dále ukážeme, jakým způsobem umožňuje rozumový habitus kompenzaci smyslového defektu. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura

3. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Slunění v dešti (G. Lewisová)

Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….

V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.

Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. … (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha I. ke kapitole I.3.8. Poruchy smyslové žádostivosti a výtvarné umění

1. 2. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost

27. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností. (Pokračování textu…)

Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.7. Poruchy vnitřních smyslů a literatura

25. 1. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Jaroslav Hašek)

Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.

Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.

Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.

Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“

„A co zde – chcete?“

„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“

„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“

„Do vašeho bytu, pane feldkurát“

„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“

„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“

„A – jak – jsem – se sem dostal?“ (Pokračování textu…)