Prosba pro některé z těch, kteří toto slovo často používají. Prosím, zjistěte si jeho význam, jaký v teologii má. Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.
O modernismu mluvíme v případě souhrnu či proudu mnoha různých věroučných(!!!) bludů, které byly v jisté době moderní a mnohde jsou moderní dodnes. Další charakteristickou známkou těchto bludů je to, že se nejedná o klasické bludy, ale prakticky úplné popření těch pravd víry, o které se v konkrétním případě jednalo. Často to souvisí s výkladem: Modernistický výklad je takový, že ve skutečnosti popírá to, o čem tvrdí, že to jen jinak (nově) vykládá. (Pokračování textu…)
Když Bůh stvořil stromy, přikázal, aby vydávaly ovoce, každý podle svého druhu; a tak přikazuje také křesťanům, kteří jsou živými stromy jeho církve, aby vydávali ovoce zbožnosti, každý podle svého stavu a povolání. Jinak bude provozovati zbožnost řemeslník, jinak panovník, jinak úředník, jinak sluha, jinak vdova, jinak vdaná paní, jinak dívka; a nebude rozmanitost jen v tom, nýbrž také dlužno přizpůsobovati konání zbožnosti silám a zaměstnáním a povinnostem každého člověka obzvláště. Řekni sama, milá Filotheo, slušelo-li by se, aby biskup chtěl žíti v takové osamělosti jako kartuziáni? A kdyby lidé, žijící v manželství, chtěli tak málo dbáti střádání a ukládání jako kapucíni; kdyby řemeslník prodléval celý den v kostele jako řeholník, a řeholník by se chtěl stýkati s lidmi jako biskup, aby jim byl tím neb oním nápomocen, nebyla-li by taková zbožnost směšná, nenáležitá a pohoršlivá? A přece se tato chyba přihází dosti často, a svět, který nerozlišuje nebo nechce rozlišovati zbožnost od nerozumu mnohých lidí, kteří se domnívají, že jsou zbožní, reptá na to a haní zbožnost, která arci nikterak není vinna takovými nezřízenostmi. (Pokračování textu…)
Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].
Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)
nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.
Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“
Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)
Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem! (Pokračování textu…)
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil. (Pokračování textu…)
Některá média dělají záslužnou věc, když odhalují nepravdy zveřejňované v mainstreamových médiích a také to, co v nich ani není zveřejněno nebo jen někde na okraji zpravodajství. Přesto však myslím, že je třeba činit více.
Ne více takových článků či pořadů, ale učit jeho čtenáře odhalovat tyto věci samostatně. K úsudku o věcech, které nemají jednoduchou materii, je třeba dvojí: znát materii (reálie, fakta) a aplikovat správné zásady k jejich hodnocení, což zahrnuje jak logické uvažování, tak zásady filosofické etiky a filosofie všeobecně (popř. morální theologie či theologie všeobecně), případně vědy, do které spadá pojednávaná materie. Je to jako rozdíl mezi dát potřebnému dar a mezi dát mu práci. Jistě že ten dar musí být napřed a přijít rychle, ale práce mu do budoucna poskytne schopnost se starat sám o sebe. Dostane-li práci, dostává více než jen jednorázovou výpomoc, třebas i opakovanou. Seznamovat se s různými omyly je méně než být schopen je sám odhalovat. Takový úkol přísluší i vysokým školám vychovávajícím studenty v oborech politologie, filosofie, theologie, práva, sociologie, historie a dalších.
Mnozí sice do jisté míry znají zmíněné zásady, ale neumějí je aplikovat na konkrétní případ. Je to podobné, jako když se někdo naučí matematickou teorii, ale neumí řešit příklady, které vyžadují její znalost. Procvičováním řešení příkladů postupně získáme potřebou zběhlost, takže řešit další příklady nám pak půjde poměrně snadno. Kromě procvičování či zabývání se zvolenými tématy je třeba studovat příslušnou látku ze spolehlivých zdrojů a obeznámit se se zásadami logiky. Získáte-li schopnost dokazovat a argumentovat v jedné oblasti, budete ji míti i v jiné oblasti, když si v ní osvojíte potřebné znalosti. Na základě své zkušenosti mohu konstatovat, že teoretická matematika, která studenta vede k jasným definicím a vyžaduje dokazovat svá tvrzení, je výbornou průpravou pro filosofii, theologii i další vědy. (Pokračování textu…)
Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. (Lukáš 17, 1-2 podle ekumenického překladu)
Všichni známe výše uvedené verše z Lukášova evangelia (snad mi odpustíte užití ekumenického překladu), které varují každého, kdo by chtěl svádět jiné ke hříchu. Setkáváme se s tím často, bohužel i od kněží a známých katolíků, což je obzvláště bolestné a obzvláště nebezpečné (jak nám koneckonců nedávno připomněl text sv. Řehoře I. Velikého, papeže a učitele Církve).
Nicméně někdy se ptám, zda si dostatečně uvědomujeme, že pokušení není jen otázkou přímých pobídek a výzev, soukromých či veřejných. Jak správně sv. Řehoř připomíná, i samotný příklad je důležitý. My křesťané proto musíme dbát na své chování a veřejné vystupování, protože příklad, který dáváme, může být stejným (či ještě větším) pokušením a sváděním, než je leckterý strhující projev uznávané kněžské celebrity… (Pokračování textu…)
Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).
V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)
Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.
Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. (Pokračování textu…)
V listopadu loňského roku jsem zde zveřejnil článek Kostel je „jen“ kostel, v němž jsem se snažil vyargumentovat a vysvětlit, proč je nevhodné pořádat v kostelech koncerty. Článek vyvolal opravdu rozsáhlou diskusi, v níž se mi dostalo něco podpory a spousty odporu. Některé protiargumenty nestály za nic, některé stály za zamyšlení. Ale nejzajímavější reakce přišla až v lednu.
Autor podepsaný jako Vojtěch Smetana mi svým rozsáhlým nesouhlasným příspěvkem paradoxně poskytl velikou a pádnou oporu pro mé v článku prezentované stanovisko. Na první pohled je totiž zřejmé, že pan Smetana vychází ze zcela odlišných premis a vlastně celý jeho přístup ke kostelu a úctě k Bohu je zcela jiný. Člověk se tak pomalu musí ptát, zda je jeho myšlení ještě vůbec konzistentně katolické. Zda jeho a moje víra ještě vůbec jedno jsou… (Pokračování textu…)
Rozhodli jsme se obnovit Koutek poesie, v němž bychom upozorňovali na katolickou básnickou tvorbu a ukazovali příklady básnického zpracování katolických témat. Začneme tedy básní na věčně aktuální téma „víra,“ kterou napsal Zdeněk Rotrekl, český spirituální básník, prozaik a publicista, narozený 1. října 1920 v Brně, zesnulý 9. června 2013 tamtéž. Vybrala Nea Kuchařová.
Na mesto zosadla noc a jeho tepny, v ktorých cirkuloval život, sa zapĺňali svetlom, rovnako ako krv napĺňala vystreté, unavené, trasúce sa i na volante položené ruky ľudí a ako v obehu duše cirkuluje vôľa žiť a vôľa prekonávať zlo, prekonávať svoj vlastný úpadok, svoju vlastnú minulosť, i svoju vlastnú smrť, lebo čím by bola ľudská duša, keby v jej tepnách neprúdil život večný a milosrdenstvo. A mesto svietilo. Jeho žiara bola viditeľná celé stáročia, vynímala sa nad okolitými bukovými lesmi, nad kotlinou, v ktorej odpočívalo mesto uložené akoby si Boh nachvíľu niekde zložil kus svojej slávy a kus svojej krásy, až kým opäť nepríde na zem.
Nad doliny sa vzniesol sokol a aj on v tejto výške videl mesto rozprestreté, akoby opreté o palicu rieky vyvierajúcej zo Slovenského raja a aj oblaky vnímali svetlo tohto mesta, ktoré sa odrážalo na ich dlhých bielych telách na nebi. (Pokračování textu…)
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
Pojem tradice
Tradice v Písmu svatém
Církevní otcové o tradici
Učitelský úřad církve o tradici
Bludy týkající se tradice
Závěr
Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí. (Pokračování textu…)
Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.
Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)
Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším. (Pokračování textu…)
Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).
Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.
Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24). (Pokračování textu…)
Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.
Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.
Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12). (Pokračování textu…)
Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám. (Pokračování textu…)
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost. (Pokračování textu…)
Vyznání víry před lidmi je úkon pravdomluvnosti, a poněvadž má zásadní vztah k naší spáse, je zapření víry těžkým hříchem. „Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ (Mat 10,32-33, podobně Luk 12,8-9). Též Mar 8,38: „Kdo se bude stydět za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly“. Rovněž sv. Pavel připomíná: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,9-10), „nestyď se tedy za svědectví o našem Pánu“ (2 Tim 1,8) a též: „jestli s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat; zapřeme-li ho, také On nás zapře“ (2 Tim 2,12). Sám Ježíš říká Pilátovi, že „proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37).
Víra křesťana není tedy jen vnitřní záležitostí jeho duše. Musí se projevovat i navenek skutky a zřetelnými slovy. Ježíš připravuje své učedníky na pronásledování pro jeho jméno (Mat 5,10, Mat 10,23, Luk 21,12), neboť „není služebník větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20), a přislibuje jim: „A budete v nenávisti u všech pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude spasen“ (Mar 13,13). Tyto předpovědi se naplnily na mnoha tisících mučednících, kteří dosvědčili svou víru v Ježíše Krista za cenu ztráty svého života a jako sv. Polykarp chválili a velebili Boha za to, že jim dal podíl na kalichu Krista. Také měli na mysli věčný trest pro ty, kdo zapřou víru: „K milosti Kristově se obracejíce, pohrdli mukami na tomto světě. Majíce před očima uniknutí ohni neuhasitelnému, byl jim oheň mučitelů chladem.“ Prokonsulovi sv. Polykarp říká: „Hrozíš ohněm po hodinu hořícím a v mále hasnoucím, ale neznáš oheň budoucího soudu a věčného trestu zlým uchovaného“ (Zpráva o mučednické smrti sv. Polykarpa z roku 156 ohněm na hranici). (Pokračování textu…)
Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).
To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24). (Pokračování textu…)
