Monthly Archives: Listopad 2011
Proč jsou děti neposlušné (Společně k Bohu XVIII.)
Pěkně to říká svatý Pavel: „Buďte všichni zajedno, ať nejsou mezi vámi hádky.“ – A leckterá maminka nebo babička si asi povzdechne, když to slyší: Však u nás by to tak hezké bylo, jen kdyby ty děti nezlobily.
Každý kněz a každý vychovatel z povolání slyší občas starostlivé otázky rodičů: „My už nevíme, co už máme dělat s naším děckem. Takové hodné dítě to bylo. Teď, co jí jsou tři roky, jako by byla vyměněná. Nechce poslouchat – já sama! – NE! – všechno chce dělat jen sama, i když to neumí, a když ji nutíme poslechnout, tak brečí a vzteká se tak, že je nám za ni až hanba.“
Evangelium je argument! I v politice!
Jednou z petic, které otec Umlauf doporučuje ve svém článku, v němž lituje toho, že Češi dosud nezaložili českou pobočku či obdobu Wir sind Kirche, je obskurní petice Evangelium není politický argument. Je to neobyčejně zajímavé, protože doporučuje petici, která dílem bezobsažně plácá, dílem hlásá věci s křesťanstvím naprosto neslučitelné, věci v nepřehlédnutelném rozporu s tím, co Kristus říkal a učil. A která, formálně protestujíc proti „zneužívání Evangelia v politice“, je ve skutečnosti sama evidentním zneužitím Evangelia a brutálním porušením druhého přikázání. Rozeberme si tu slátaninu poněkud podrobněji.
Kánon (O tridentské mši svaté VIII)
Přistoupíme nyní k části mše svaté nazvané kánon. Zvláště té by se mohla týkat fráze, kterou vyslovují propagátoři pokoncilového ritu: „Při tom starém ritu si kněz furt něco pro sebe mumlal, a jen občas se k lidem otočil, aby řekl dóminusvóbiskum“ (sám jsem tato slova slyšel přímo z kněžských úst). Nebudeme zde diskutovat o tom, do jaké míry je toto pozorování alespoň na povrchu (z hlediska zrakového a sluchového vnímání) pravdivé. Všimněme si fenoménu nazvaného „mumlání“ z jiného pohledu. Obhájci tridentského ritu někdy argumentují tvrzením, že to neslyšitelné vyslovování vyjadřuje tajemství. S tímto odůvodněním lze sice v zásadě souhlasit, avšak je příliš slabé: znázornit tajemství – zvláště to hluboké, existující při přepodstatnění – prostě tím, že se „tutlá“, to je příliš primitivní prostředek. Je však vhodné si uvědomit, že při kánonu to, co se dnes s oblibou vyjadřuje slovem předsedat, mizí jako kapka v moři ve skutečnosti, jejíž důležitost převyšuje vše na zemi, totiž v té skutečnosti, že celebrant jedná jako „alter Christus“ (druhý Kristus), že v centru kánonu pronáší Kristova slova s celou jejich obrovskou a tajemnou mocí, jako by byl sám Kristem, a že v tomto kontextu stojí před Bohem. Promyslíme-li si toto, uvědomíme si i to, jak je vhodné, že pravidla tridentského ritu vedou celebranta, aby v tom nejvýš nábožném pozdvižení své mysli k Bohu byl v kontaktu jen s ním, s Bohem, a uvědomíme si i to, jak propastně hloupé, primitivní a arogantní jsou fráze o mumlání.
Rozhlédnutí 2011/11/27
Svatý Ondřej
Vítejte u dalšího rozhlédnutí. Je první neděle adventní, tedy nejen začátek nového týdne, ale i adventu a nového liturgického roku. Během týdne si připomeneme především sv. Saturnina (29. 11.), sv. Ondřeje (30. 11.) a sv. Františka Xaverského (3. 12.) 2. neděle adventní, která zahajuje příští týden, se setkala se svátkem sv. Barbory (4. 12.) Na 3. prosince navíc připadá 390. výročí narození Bohuslava Balbína. Z nadcházejících akcí doporučuji především první brněnský pochod Odvahu k životu.
Z pozitivních událostí minulého týdne bych vyzdvihl drtivé vítězství lidovců v parlamentních volbách ve Španělsku, které dává jakousi naději na zvrácení propotratových a prosodomitských zákonů zavedených socialistickým premiérem Zapaterem, a zrušení pákistánského zákazu používání jména Ježíše Krista v SMSkách. Naopak velmi smutnou zprávou je zavraždění katolického aktivisty Akrama Masiha muslimskými pozemkovými mafiány.
Zemřel Václav Durych
S hlubokou lítostí oznamuji, že 23. listopadu 2011 zemřel ve věku 81 let RNDr. Václav Durych, jehož nejeden článek jsme měli tu čest v Duších a hvězdách publikovat. Pozemský svět je tak nyní chudší o jednoho skvělého novináře a strážce díla svého otce. Kéž se v Nebi přimlouvá za své kolegy. Pohřeb proběhne 2. prosince v Kostelci nad Ohří.
Ignác Pospíšil
Kateřina Alexandrijská
Sv. Kateřina Alexandrijská
Dnes si připomínáme památku sv. Kateřiny Alexandrijské, panny a mučednice z dob římského pronásledování křesťanů. O jejím životě máme zprávy pouze v podobě středověké legendy, která pochopitelně není zrovna nejlepším historickým zdrojem, zejména v tomto případě, kdy fantasie jejího zpracovatele evidentně pracovala přesčas.
Nemožnost spojit sv. Kateřinu s konkrétní historickou osobností (ačkoliv podle legend měla být princeznou a známou vzdělankyní) inspirovala řadu nepřátel křesťanství k útokům na její památku a k tvrzením, že jde o zcela vymyšlenou osobu či přetvořený kult nějaké pohanské bohyně či pohanské filosofky Hypatie. Tyto teorie ovšem stojí pouze na přání svých autorů.
O podmínkách zpovědi
Sv. Jan Maria Vianney
Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ( Lk 15,8)
Naše lítost nad hříchy by měla být podobná zkroušenosti marnotratného syna, který šel do sebe, přiznal svou velkou vinu a následky, které si přivodil, když utekl od tak dobrého otce. „Půjdu,“ – zvolal – „vrátím se k otci, padnu mu k nohám, budu je zkrápět slzami, řeknu mu, že nemám odvahu hledět na nebe ani na něho, protože jsem mu způsobil těžkou křivdu; ať mě k sobě vezme jen jako dělníka.“ Tisíckrát šťastný je hříšník, který se s takovým vnitřním postojem a důvěrou obrací k Bohu. Jistě v něm najde plnost dobroty a soucitu otce – otce, který mu ochotně odpustí hříchy a navrátí ztracenou milost.
O čem chci dnes k vám mluvit? Těšte se, protože vám oznámím velké štěstí! Rozložím před vašima očima nepřeberné poklady Božího milosrdenství! Raduj se, bídná duše, která jako slepec u Jericha voláš: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Lk 17,38). Můžete přistoupit ke svátosti pokání, ale musíte přitom splnit určité podmínky. Ať je vaše zpověď: 1. pokorná, 2. prostá, 3. moudrá, 4. úplná, 5. upřímná. Jen když splníte tyto podmínky, s jistotou přijmete odpuštění.
Dítě mezi dobrem a zlem – výchova svědomí (Společně k Bohu XVII)
„Co máme dělat, aby naše děti příliš nezlobily, aby z nich vyrostli svědomití lidé, dobří křesťané?“ Takové otázky táhnou myslí všem křesťanským rodičům.
Kdo jsou svědomití lidé? Jistě ti, kdo mají svědomí a řídí se podle něho.
Pojďme sledovat, jak se v dítěti svědomí tvoří a jak máme jeho správný rozvoj podporovat. Vývoj svědomí od raného dětství do dospělosti je samozřejmě plynulý, jak všechen růst, ale přesto můžeme pozorovat vývojové stupně. Našim vychovatelským úkolem je, pomáhat dětem z jednoho stupínku na druhý.
Poselství sv. Cecílie
Sv. Cecílie
Dnes Církev slaví památku sv. Cecílie, mučednice z dob brutálního pronásledování křesťanů římskou říší. Je jen velmi málo věcí, které o této světici víme jistě – hlavními zdroji o jejím životě jsou legendy vytvořené někdy v 6.-8. století, na jejichž přesnost se sázet nedá. Už protože bylo v té době běžnou praxí si příběhy a životopisy svatých domýšlet a upravovat. Koneckonců jejich hlavním smyslem nebyla historická přesnost (která ostatně byla za tehdejších podmínek dosažitelná jen málokdy), ale oslava Boha a poskytnutí vzoru svatého života novým generacím.
Co tedy víme jistě? Sv. Cecílie byla zámožná žena z vyšších vrstev, která žila a zemřela mučednickou smrtí někdy ve druhé polovině 2. nebo první polovině 3. století, buďto v Římě nebo na Sicílii. Pohřbena byla původně v Kalixtových katakombách, později byly její ostatky přemístěny do současného hrobu v bazilice sv. Cecílie v Zátibeří (basilica di Santa Cecilia in Trastevere). Jelikož podle legend během mučení a umírání zpívala písně oslavující Boha, je patronkou básníků a hudebníků a bývá zobrazována s hudebními nástroji.
Preface a Sanctus (O tridentské mši svaté VII)
Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.
Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář.
