Category Archives: Clovis, Linus

Papež pro naši dobu (3)

P. Linus Clovis

Pohoršení předpověděl sám Pán

Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:

Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]

Proč tato zkouška

Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji.

Papež pro naši dobu (2)

P. Linus Clovis

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.

Papež pro naši dobu (1)

P. Linus Clovis

Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.

Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku,  kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.