Category Archives: Polemiky
Pravá tvář ekumenického dialogu
Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“
Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.
V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“
Posoudil a odsoudil se sám
Jak zveřejnil server Aktuálně.cz v příspěvku z 3.10. (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/tomas-halik-gott-pohreb-devalvace-hodnot-a-moralni-kyc/r~1a8cc9ace5c111e988f50cc47ab5f122/), tak „katolický kněz Tomáš Halík ostře kritizuje záměr státu podílet se na uspořádání pohřbu Karla Gotta. Hovoří o ‚naprosté devalvaci hodnot a morálním kýči‘…“
„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá,“ uvedl Halík v prohlášení, které má deník Aktuálně.cz k dispozici. V něm uvádí, že nejde opomenout Gottovu normalizační minulost.
„V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu,“ kritizuje Halík. Uspořádání státního pohřbu (pozn.: dnes už jen pohřbu se státní spoluúčastí) pro Karla Gotta by považoval za projev hrubé neúcty nejen vůči hrdinům disentu a „skutečným tvůrčím umělcům“, nýbrž i vůči ohromnému množství občanů, kteří se před komunistickou mocí nesklonili.
Na to je nutno reagovat. Církev nemá právo odepřít pohřeb žádnému katolicky pokřtěnému, pokud veřejně od víry neodpadl, neštval a nepodněcoval proti ní, nebyl členem spolků Církvi nepřátelských (např. svobodných zednářů) a nesetrval v tomto stavu až do své smrti. Tak jsem se učil v tajném studiu teologie za totality.
Obrana katolických blogů
Poznámka překladatelky: Prosím laskavé čtenáře, aby si místo OnePeterFive do následujícího textu dosadili Duše a hvězdy.
Někteří lidé za současné krize v Církvi kritizují ty, kdo odhalují pravdu. Tvrdí, že je lepší žít dobrým katolickým životem, jak nejlépe to jde, a veškeré zprávy ignorovat. „Lépe nevědět,“ říkají třeba. „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Zapomínají však na to, že žít dobrým katolickým životem nebo se informovaně rozhodovat, kam máme chodit na mši, komu máme naslouchat a jaké modlitby se máme modlit, je bez lidí, kteří odhalují pravdu, nemožné. V zásadě jde o obdobu tvrzení: „Nebylo by lepší prostě nevědět, co je hřích? Pak bychom za něj nebyli odpovědní.“ A i když někdo skutečně vede svatý katolický život, jiní možná ne, a ti stále potřebují pomoc.
Někteří lidé pravdu už našli a žijí ve společenství, které ji miluje. Ti, kdo mají to štěstí, že jejich farnost je silně pravověrná, jako ta, do níž patřím já, možná nepotřebují duchovní rady nebo bystré články na blogu, jako je OnePeterFive, aby vedli dobrý katolický život. Je však smutnou skutečností, že většina katolíků pravdu dosud neobjevila.
Kolik katolíků v pátek činí skutky pokání formou zdrženlivosti od masa nebo jinak? Kolik katolíků ví, že „svoboda vyznání“ je špatná? Kolik katolíků ví, že trest smrti je legitimní? Skutečnost je taková, že mnozí katolíci potřebují pravdu a je důležité, aby se k nim dostala.
Ve světě, kde jsou informace nesmírně snadno dostupné, má blud mnohem více prostoru, a proto je třeba dát mnohem více prostoru i pravdě. Jestliže blogy jako OnePeterFive přinášejí zprávy o tom, co dělá papež, i když to je špatné, mají k tomu důvod. Existuje mnoho špatných blogů, z nichž některé nepochybně šíří lži, ale nemůžeme šmahem odsoudit všechny. Čím více je zla, tím víc dobra se musí stavět proti němu; čím více nactiutrhačných zpráv, tím víc pravdivých jim musí klást odpor.
Proč Alfie Evans musí zemřít
Na mnoha webových stránkách dnes můžeme v podstatě v přímém přenosu sledovat boj o život Alfieho Evanse, anglického postiženého chlapce, kterého se lékaři nemocnice, která o něj měla pečovat, rozhodli místo toho „v jeho nejlepším zájmu“ zabít. Když se to rodičům z celkem pochopitelných důvodů nelíbilo, přispěchalo na pomoc britské soudnictví, které je minimálně stejně zkažené, jako britské zdravotnictví. Podle něho to lékaři nemocnice Alder Hey (nemůžeme ani říci jen obecně britští lékaři, protože bychom našli spoustu těch, co nesouhlasí) vědí nejlépe a jedině správně.
Rodiče se v zoufalé snaze synka zachránit obrátili až do zahraničí a několik nemocnic, včetně italské špičkové pediatrické kliniky Bambino Gesu, dalo najevo, že je ochotno Alfieho přijmout do své péče a pokusit se mu pomoci, je-li to možné (zda to je či není možné, dnes nikdo jistě neví, protože v Alder Hey se dodnes u Alfieho nezmohli ani na diagnózu jeho potíží). V případě Bambino Gesu je dokonce zajištěno i financování léčby bez britské účasti, takže by převoz a další léčení Alfieho nestálo Anglii ani libru. Navzdory tomu, navzdory vůli rodičů a dokonce i navzdory pozoruhodné neochotě Alfieho umřít (zjevně zvládl přežít bez podpory přístrojů o mnoho delší dobu, než lékaři z Alder Hey považovali za možné, a to nejen ve vyjádřeních pro tisk, ale i v odborných dobrozdáních pro soudy), se postoj britského soudnictví a zdravotnictví nemění. Alfie prostě musí bez pomoci zemřít, udušením, dehydratací či vyhladověním, to je jedno, hlavně aby umřel.
Gaudete et exsultate: zbožná demagogie na postupu
Zveřejněno s laskavým souhlasem The Remnant
Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate je přesně taková, jaká se od tohoto chmurně předvídatelného pontifikátu dala očekávat. Cituji Carla Olsena z Catholic World Report: „mnoho pěkných vlastností a zásadních pasáží… často zastíněných či dokonce zmařených zavádějícími formulacemi, pochybnými argumenty a laciným osočováním.“
Bergogliovy výroky obecně bývají prostředkem vyjadřování zavádějících formulací, pochybných argumentů a laciného osočování, ve všech případech neomylně zaměřeného proti ortodoxii a ortopraxi. Zbožné výrazy jsou zaobalené do hrubé církevní demagogie, sametové to rukavičky pro zaťatou pěst militantní pokory, tak typické pro neomalené fráze levicových latinskoamerických kleriků.
Volání dokumentu po živém vztahu k Bohu poháněném láskou je v rozporu se skutečností, že se opakovaně uchyluje k nelaskavým karikaturám i přímým pomluvám těch věřících, které Bergoglio vnímá jako překážky svých maniakálních plánů. Zde je několik příkladů invektiv vetkaných do zbožných pasáží dokumentu:
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
Pozdně noční rada odvážným a obdivuhodným
Dva hodnotné tradiční weby, Liturgy Guy a 1 Peter 5, nedávno upozornily na můj příspěvek Vale, Vatican II (Sbohem, koncile). Jsem za to vděčný a těší mě to, neboť tyto stránky zastávají jasné názory, k nimž přidávají inteligentní komentáře a konzistentní argumenty.
Jak se často stává u mnoha náboženských i jiných webů, méně přitažlivou stránku diskusí a polemik odhalují komentáře pod články – stručně řečeno diskusní sekce. Většina komentujících jsou bezpochyby slušní věřící lidé, schopní při obraně Církve a její víry a liturgie velkého zanícení, natolik stateční, že jsou ochotní se za své názory veřejně postavit. Někteří z nich, a to pravidelně laici, přestože jsou při vyznávání víry tak odvážní a obdivuhodní, však upadají do pasti, kterou nám klade internet: do nerozvážnosti.
Těm, kteří své názory možná vyjadřují s větším zápalem než uvážeností, i těm, kteří jen nejsou schopni pochopit zarputilost lidí setrvávajících v nitru – lepší název mě nenapadá – mainstreamové Církve, si tedy dovoluji poskytnout několik rad. Pocházejí od člověka, který se na vás nedívá spatra, ale počítá se k vám – protože jsem sám byl při vyjadřování svých argumentů nejednou nerozvážný, rozhodně po vás nehodlám hodit kamenem, ale místo toho raději kontextem.
Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?
Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.
Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?
Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)
2. část: Mluvení o intimní sféře
To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?
1. Riziko vulgarizace posvátného
Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:
Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.
Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.
Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)
Úvod
Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.
Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.
Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.
Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.
