Polemiky – Duše a hvězdy

Pravá tvář ekumenického dialogu

23. 1. 202023. 1. 2020 - by Ignác Pospíšil - 75 Comments.

Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“

Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.

V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“ (Pokračování textu…)

Malý, Radomír / Polemiky

Posoudil a odsoudil se sám

5. 10. 2019 - by Ignác Pospíšil - 89 Comments.

Jak zveřejnil server Aktuálně.cz v příspěvku z 3.10. (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/tomas-halik-gott-pohreb-devalvace-hodnot-a-moralni-kyc/r~1a8cc9ace5c111e988f50cc47ab5f122/), tak „katolický kněz Tomáš Halík ostře kritizuje záměr státu podílet se na uspořádání pohřbu Karla Gotta. Hovoří o ‚naprosté devalvaci hodnot a morálním kýči‘…“

„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá,“ uvedl Halík v prohlášení, které má deník Aktuálně.cz k dispozici. V něm uvádí, že nejde opomenout Gottovu normalizační minulost.

„V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu,“ kritizuje Halík. Uspořádání státního pohřbu (pozn.: dnes už jen pohřbu se státní spoluúčastí) pro Karla Gotta by považoval za projev hrubé neúcty nejen vůči hrdinům disentu a „skutečným tvůrčím umělcům“, nýbrž i vůči ohromnému množství občanů, kteří se před komunistickou mocí nesklonili.

Na to je nutno reagovat. Církev nemá právo odepřít pohřeb žádnému katolicky pokřtěnému, pokud veřejně od víry neodpadl, neštval a nepodněcoval proti ní, nebyl členem spolků Církvi nepřátelských (např. svobodných zednářů) a nesetrval v tomto stavu až do své smrti. Tak jsem se učil v tajném studiu teologie za totality. (Pokračování textu…)

Greninger / Krize Církve / Polemiky / Překlady Lucie Cekotové

Obrana katolických blogů

24. 5. 201923. 5. 2019 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Poznámka překladatelky: Prosím laskavé čtenáře, aby si místo OnePeterFive do následujícího textu dosadili Duše a hvězdy.

Někteří lidé za současné krize v Církvi kritizují ty, kdo odhalují pravdu. Tvrdí, že je lepší žít dobrým katolickým životem, jak nejlépe to jde, a veškeré zprávy ignorovat. „Lépe nevědět,“ říkají třeba. „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Zapomínají však na to, že žít dobrým katolickým životem nebo se informovaně rozhodovat, kam máme chodit na mši, komu máme naslouchat a jaké modlitby se máme modlit, je bez lidí, kteří odhalují pravdu, nemožné. V zásadě jde o obdobu tvrzení: „Nebylo by lepší prostě nevědět, co je hřích? Pak bychom za něj nebyli odpovědní.“ A i když někdo skutečně vede svatý katolický život, jiní možná ne, a ti stále potřebují pomoc.

Někteří lidé pravdu už našli a žijí ve společenství, které ji miluje. Ti, kdo mají to štěstí, že jejich farnost je silně pravověrná, jako ta, do níž patřím já, možná nepotřebují duchovní rady nebo bystré články na blogu, jako je OnePeterFive, aby vedli dobrý katolický život. Je však smutnou skutečností, že většina katolíků pravdu dosud neobjevila.

Kolik katolíků v pátek činí skutky pokání formou zdrženlivosti od masa nebo jinak? Kolik katolíků ví, že „svoboda vyznání“ je špatná? Kolik katolíků ví, že trest smrti je legitimní? Skutečnost je taková, že mnozí katolíci potřebují pravdu a je důležité, aby se k nim dostala.

Ve světě, kde jsou informace nesmírně snadno dostupné, má blud mnohem více prostoru, a proto je třeba dát mnohem více prostoru i pravdě. Jestliže blogy jako OnePeterFive přinášejí zprávy o tom, co dělá papež, i když to je špatné, mají k tomu důvod. Existuje mnoho špatných blogů, z nichž některé nepochybně šíří lži, ale nemůžeme šmahem odsoudit všechny. Čím více je zla, tím víc dobra se musí stavět proti němu; čím více nactiutrhačných zpráv, tím víc pravdivých jim musí klást odpor. (Pokračování textu…)

Hnutí pro-life / Polemiky / Politika / Pospíšil, Ignác

Proč Alfie Evans musí zemřít

25. 4. 201825. 4. 2018 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Na mnoha webových stránkách dnes můžeme v podstatě v přímém přenosu sledovat boj o život Alfieho Evanse, anglického postiženého chlapce, kterého se lékaři nemocnice, která o něj měla pečovat, rozhodli místo toho „v jeho nejlepším zájmu“ zabít. Když se to rodičům z celkem pochopitelných důvodů nelíbilo, přispěchalo na pomoc britské soudnictví, které je minimálně stejně zkažené, jako britské zdravotnictví. Podle něho to lékaři nemocnice Alder Hey (nemůžeme ani říci jen obecně britští lékaři, protože bychom našli spoustu těch, co nesouhlasí) vědí nejlépe a jedině správně.

Rodiče se v zoufalé snaze synka zachránit obrátili až do zahraničí a několik nemocnic, včetně italské špičkové pediatrické kliniky Bambino Gesu, dalo najevo, že je ochotno Alfieho přijmout do své péče a pokusit se mu pomoci, je-li to možné (zda to je či není možné, dnes nikdo jistě neví, protože v Alder Hey se dodnes u Alfieho nezmohli ani na diagnózu jeho potíží). V případě Bambino Gesu je dokonce zajištěno i financování léčby bez britské účasti, takže by převoz a další léčení Alfieho nestálo Anglii ani libru. Navzdory tomu, navzdory vůli rodičů a dokonce i navzdory pozoruhodné neochotě Alfieho umřít (zjevně zvládl přežít bez podpory přístrojů o mnoho delší dobu, než lékaři z Alder Hey považovali za možné, a to nejen ve vyjádřeních pro tisk, ale i v odborných dobrozdáních pro soudy), se postoj britského soudnictví a zdravotnictví nemění. Alfie prostě musí bez pomoci zemřít, udušením, dehydratací či vyhladověním, to je jedno, hlavně aby umřel. (Pokračování textu…)

Ferrara / Krize Církve / Polemiky / Překlady Lucie Cekotové

Gaudete et exsultate: zbožná demagogie na postupu

16. 4. 2018 - by Ignác Pospíšil - 73 Comments.

Zveřejněno s laskavým souhlasem The Remnant

Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate je přesně taková, jaká se od tohoto chmurně předvídatelného pontifikátu dala očekávat. Cituji Carla Olsena z Catholic World Report: „mnoho pěkných vlastností a zásadních pasáží… často zastíněných či dokonce zmařených zavádějícími formulacemi, pochybnými argumenty a laciným osočováním.“

Bergogliovy výroky obecně bývají prostředkem vyjadřování zavádějících formulací, pochybných argumentů a laciného osočování, ve všech případech neomylně zaměřeného proti ortodoxii a ortopraxi. Zbožné výrazy jsou zaobalené do hrubé církevní demagogie, sametové to rukavičky pro zaťatou pěst militantní pokory, tak typické pro neomalené fráze levicových latinskoamerických kleriků.

Volání dokumentu po živém vztahu k Bohu poháněném láskou je v rozporu se skutečností, že se opakovaně uchyluje k nelaskavým karikaturám i přímým pomluvám těch věřících, které Bergoglio vnímá jako překážky svých maniakálních plánů. Zde je několik příkladů invektiv vetkaných do zbožných pasáží dokumentu: (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Tejklová, Marie / Vyvracení mýtů

Zrnka pravdy – v hromadě čeho?

22. 2. 2018 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.

Aktualizovaný

Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Somerville-Knapman

Pozdně noční rada odvážným a obdivuhodným

13. 2. 201813. 2. 2018 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Dva hodnotné tradiční weby, Liturgy Guy a 1 Peter 5, nedávno upozornily na můj příspěvek Vale, Vatican II (Sbohem, koncile). Jsem za to vděčný a těší mě to, neboť tyto stránky zastávají jasné názory, k nimž přidávají inteligentní komentáře a konzistentní argumenty.

Jak se často stává u mnoha náboženských i jiných webů, méně přitažlivou stránku diskusí a polemik odhalují komentáře pod články – stručně řečeno diskusní sekce. Většina komentujících jsou bezpochyby slušní věřící lidé, schopní při obraně Církve a její víry a liturgie velkého zanícení, natolik stateční, že jsou ochotní se za své názory veřejně postavit. Někteří z nich, a to pravidelně laici, přestože jsou při vyznávání víry tak odvážní a obdivuhodní, však upadají do pasti, kterou nám klade internet: do nerozvážnosti.

Těm, kteří své názory možná vyjadřují s větším zápalem než uvážeností, i těm, kteří jen nejsou schopni pochopit zarputilost lidí setrvávajících v nitru – lepší název mě nenapadá – mainstreamové Církve, si tedy dovoluji poskytnout několik rad. Pocházejí od člověka, který se na vás nedívá spatra, ale počítá se k vám – protože jsem sám byl při vyjadřování svých argumentů nejednou nerozvážný, rozhodně po vás nehodlám hodit kamenem, ale místo toho raději kontextem. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / Polemiky

Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?

6. 1. 2018 - by Ignác Pospíšil - 60 Comments.

Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.

Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?

Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství. (Pokračování textu…)

Hildebrand vs. West / O víře / Polemiky / Překlady Lucie Cekotové

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)

10. 12. 201711. 1. 2018 - by Ignác Pospíšil - 10 Comments.

2. část: Mluvení o intimní sféře

To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?

1. Riziko vulgarizace posvátného

Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:

Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.

Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu. (Pokračování textu…)

Hildebrand vs. West / O víře / Polemiky / Překlady Lucie Cekotové

Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)

9. 12. 201711. 1. 2018 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Úvod

Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.

Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm¹, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.

Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.

Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Tejklová, Marie

Co učí Katolický týdeník o pekle

26. 7. 201726. 7. 2017 - by Ignác Pospíšil - 73 Comments.

„Co přesně učí církev o pekle?“ ptá se čtenář Katolického týdeníku (Nebát se, ale nebrat na lehkou váhu, Perspektivy 11.–17. července 2017, str. 8) a dodává: „Někdy z něj mám takový strach, že se nedokážu ani modlit. Co když žiju v nějakém omylu a mé modlitby jsou vlastně už zbytečné?“

Autorka odpovědi Kateřina Brichcínová přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, a člověk by tedy očekával, že otázku pochopí a dokáže na ni odpovědět. Čtenář se ptá, co o pekle učí Církev, nikoli jaký názor na peklo má redakce KT, samotná Brichcínová nebo její oblíbený teolog. Minimálně tedy bylo třeba uvést, že podle Církve peklo existuje, je trestem za těžký hřích a člověk se mu může vyhnout tak, že se obrátí, vyzpovídá atd. Pro zvídavější čtenáře Brichcínová mohla vysvětlit, že člověk má svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání, je povinen dodržovat zákony stanovené Stvořitelem, přičemž Bůh je spravedlivý a jeho milosrdenství vyžaduje ze strany člověka pokání. A jako nejvyšší level se autorka mohla pokusit vyvrátit pochybné teorie a vyložené omyly ohledně pekla, které jsou v dnešní době rozšířené, například že peklo je (téměř) prázdné, šanci se obrátit má člověk i po smrti, milosrdný Bůh by nikoho do pekla neposlal nebo že místo věčného trestu bude nenapravitelný hříšník jednorázově anihilován.

Brichcínová se však s učením Církve vyrovnala v jednom odstavečku nepříliš vypovídajícím citátem z Katechismu a z evangelia a rychle přešla ke zdůvodňování, proč bychom se pekla neměli bát. Nejprve vysvětluje, proč vlastně Písmo svaté o pekle a soudu hovoří: (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Tejklová, Marie

Zdvižený prst Aleše Opatrného

5. 5. 20175. 5. 2017 - by Ignác Pospíšil - 136 Comments.

Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?

Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme. (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Polemiky / Tejklová, Marie

Omyl venkovského faráře

5. 4. 20175. 4. 2017 - by Ignác Pospíšil - 111 Comments.

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Společnost / Sulovská, Lucie Amálie

Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané

12. 11. 201612. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Westen, John-Henry

Lutherova socha ve Vatikánu a nová papežská definice „vlažného“

26. 10. 2016 - by Ignác Pospíšil - 21 Comments.

25. října 2016 (LifeSiteNews) — Papež František pojede příští týden do švédského Lundu, kde se zúčastní zahájení celoročních oslav 500. výročí pětadevadesáti tezí, které Martin Luther 31. října 1517 přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu.

V rámci přípravy na tuto návštěvu papež 13. října ve vatikánské aule Pavla VI. přijal tisíc luteránů a katolíků z Německa a promluvil k nim z pódia, na němž stála Lutherova socha. Tento pohled mnohé katolíky šokoval, protože papež Lev X. v roce 1520 Luthera exkomunikoval a jeho teze odmítl. Rozštěpení křesťanů, které Luther způsobil, zůstává jedním z nejhorších za 2000 let dějin Církve.

František při setkání zopakoval své varování před obracením lidí, které pronesl již na začátku října. Několik týdnů poté, co papež František řekl, že je „velmi těžkým hříchem proti ekumenismu“, pokoušejí-li se katolíci obracet pravoslavné křesťany, sdělil poutníkům, že „není správné přesvědčovat [nekatolíky] o své víře“. Papež rovněž poskytl neotřelou definici slova „vlažný“, které podle něj označuje křesťany, kteří „chtějí na jedné straně horlivě bránit křesťanství na Západě, ale na druhé straně se stavějí nepřátelsky k uprchlíkům a jiným náboženstvím.“ (Pokračování textu…)

Hnutí pro-life / Polemiky / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Umělé oplodnění v Máte slovo

28. 5. 201628. 5. 2016 - by Ignác Pospíšil - 17 Comments.

Ve čtvrtek zamířilo do bulvárního diskusního pořadu ČT Máte slovo s M. Jílkovou téma umělého oplodnění, resp. otázka anonymity dárců spermií a požadavku na její zrušení (patřičný díl vizte ZDE). Jde o zajímavé téma, a přestože pořad má díky svému bulvárnímu charakteru a agresívní moderátorce velká omezení, bude užitečné se na něj podívat. Už jen ta přehlídka lží a demagogií, kterou předváděli aktivisté a provozovatelé umělého oplodnění ve snaze bagatelizovat závažná rizika plynoucí z existence anonymního dárcovství, je velmi poučná. Pokusme se teď podívat na některé nejzajímavější body celé diskuse…

Jako hlavní diskutující vystoupili: poslanec Martin Komárek (ANO 2011), doktorka Jitka Řezáčová (šéfka centra asistované reprodukce), katolický publicista Petr Hájek, pravoslavný kněz Libor Halík, Jana Březinová (psycholožka z centra asistované reprodukce) a Petra Hanzelínová (lesbička vychovávající s partnerkou dvě děti z umělého oplodnění). Mimo hlavní řečníky se v řadách diváků jako další diskutující prosadili (z těch, co znám) ještě místopředseda Mladých křesťanských demokratů Pavel Horáček a gynekoložka MUDr. Xenie Preiningerová. Téma se v pořadu objevilo jako reakce na návrh skupiny poslanců okolo Jitky Chalánkové z TOP 09 (v pořadu zastupované poslancem Martinem Komárkem) na zrušení anonymního dárcovství spermií. Pan poslanec ho správně odůvodňoval právy a zájmy při umělém oplodnění počatých dětí. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / Polemiky / Vyvracení mýtů

Co je špatně na papežově interview pro La Croix

28. 5. 2016 - by Ignác Pospíšil - 34 Comments.

Rozhovor, který papež František poskytl 9. května pro La Croix, vyvolal – jako už mnohokrát – vlnu kritiky ze strany autentických katolíků. Jde především o 3 pasáže. Pokusím se o jejich rozbor:

La Croix: Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?

Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem.“

František se tady bohužel staví otevřeně na stranu neomarxistické levice, která již dříve odmítla zmínku o křesťanských kořenech v evropské ústavě. Přitom právě křesťanství vytvořilo vše hodnotné, co v Evropě existuje, evropská civilizace se začala rozvíjet teprve poté, co nově příchozí národy po zániku Západořímské říše r. 476 jeden po druhém začaly přijímat křest. Bez epochálního civilizačního díla benediktinských mnichů a katolické Christianitas (křesťanský charakter státu) si nelze představit Evropu v pozitivním slova smyslu jako kulturní a civilizační velmoc. (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Polemiky / Stodola, Jiří J. / Vyvracení mýtů

Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem

23. 5. 2016 - by Ignác Pospíšil - 37 Comments.

Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.

1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?

2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.

3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku? (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Polemiky / Rozhovory

Robert Spaemann o „Amoris Laetitia“: Zlom v tradiční nauce

10. 5. 2016 - by Ignác Pospíšil - 30 Comments.

ROM/STUTTGART , 28 April, 2016 / 9:05 AM (CNA Deutsch)

Jan Pavel II. si ho cenil jako poradce, Benedikt XVI. jako přítele. Jde o jednoho z nejhodnotnějších německých filozofů posledních desetiletí: Roberta Spaemanna. V exkluzivním rozhovoru pro CNA se vyjadřuje tento emeritní profesor filozofie velmi kriticky o Amoris laetitia, téměř 300 stránkovém posynodálním listu papeže Františka, který byl veřejně představen 8. dubna.

Pane profesore Spaemanne, svou filozofií jste byl průvodcem pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Mnozí věřící nyní diskutují o tom, jak lze Amoris laetitia papeže Františka číst v kontinuitě s naukou Církve a těchto papežů. Jak to vidíte vy?

Z největší části je to možné, i když směřování tohoto dokumentu vyvolává závěry, které nemohou být kompatibilní s naukou Církve. Článek 305 spolu s poznámkou 351, kde se píše, že věřící „v objektivní situaci hříchu“… „na základě zmírňujících faktorů“ mohou být připuštěni ke svátostem, přímo odporuje článku 84 listu Familiaris consortio Jana Pavla II.

O co tady Janu Pavlu II. šlo?

Jan Pavel II. vysvětluje lidskou sexualitu jako „reálný symbol pro celistvé vydání sebe samého druhé osobě“ a to „bez jakéhokoliv časového nebo jiného omezení“. V článku 84 formuluje zcela jasně, že rozvedení žijící v novém svazku se musí sexuálního styku zřeknout, jestliže chtějí přistupovat ke sv. přijímání. Změna v této praxi by proto nebyla vůbec žádným „dalším rozvinutím Familiaris Consortio“, jak říká kardinál Kasper, ale zlomem v antropologické a teologické nauce o lidském manželství a sexualitě. Církev nemá žádnou pravomoc neuspořádané sexuální vztahy hodnotit pozitivně udělením svátostí a tím předbíhat Boží milosrdenství. Na tom nic nemění, jak my konkrétní situace klasifikujeme lidsky a morálně. Dveře jsou tady – jako kněžství pro ženy – zavřeny. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / Polemiky

Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!

27. 4. 2016 - by Ignác Pospíšil - 70 Comments.

Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.

Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.

Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to: (Pokračování textu…)