Category Archives: Liturgie
Mezinárodní kampaň za úplnou svobodu tradiční liturgie
Být v roce 2024 katolíkem není jednoduché. Masivní dechristianizace Západu pokračuje v takové míře, že se zdá, že katolictví mizí z veřejného prostoru. Jinde nepřestává růst počet křesťanů pronásledovaných za svou víru. Církev se navíc zdá být postižena vnitřní krizí, která se projevuje ústupem od praktikování víry, úbytkem kněžských a řeholních povolání, snižováním počtu udělených svátostí a dokonce sváry mezi kněžími, biskupy či kardinály, které by byly v minulosti nemyslitelné. K prvkům, které mohou přispět k vnitřní obrodě Církve a k obnově její misijní horlivosti patří především důstojné a svaté slavení její liturgie, jemuž může mocně napomáhat příklad a přítomnost tradiční římské liturgie.
Přes všechny pokusy docílit toho, aby zmizela, zejména za současného pontifikátu, tato mše svatá nadále žije, šíří se a posvěcuje křesťanský lid, který k ní má přístup. Nese evidentní plody zbožnosti a nárůstu povolání a konverzí. Přitahuje mladé lidi, je zdrojem mnoha vzkvétajících děl, zejména ve školství, a doprovází ji solidní katecheze. Nikdo nemůže popřít, že je nástrojem zachování a předávání víry a náboženské praxe v prostředí, kde víra slábne a věřící odcházejí. Tato mše svatá se díky svému úctyhodnému stáří může také chlubit tím, že posvěcovala duše po staletí. Mezi jinými živými silami, které se v Církvi dosud projevují, ta, jež představuje tento bohoslužebný život, přitahuje pozornost svou strukturou, kterou jí dává nepřerušený lex orandi.
Význam změn v liturgii Svatého týdne z roku 1955
Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.
Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:
„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“
Zbudování domácího oltáře
Za poslední rok se mi častěji než kdy dřív ozývají lidé, kteří si chtějí doma vybudovat oltář nebo to už udělali.
Jejich důvody se do jisté míry liší. Někteří chtějí mít vyčleněný modlitební koutek s ikonami či soškami a instalací oltáře pod svatými obrazy mu chtějí dodat ještě větší důstojnosti. Jiní mají v domě místnost navíc, vhodnou k tomu, aby se z ní stala kaple, kam se mohou chodit modlit posvátné oficium, růženec nebo číst Písmo, a samozřejmě bez oltáře, který nám připomíná Krista-Skálu, nejsvětější Oběť i naši povinnost zbudovat Mu oltář ve svém srdci, není žádná kaple úplná. Ještě další mají přátele kněze, kteří u nich při návštěvách v jejich městě nocují, nebo kterým se může hodit klidné místo, kde mohou odsloužit mši, pokud je povinnost neváže obětovat ji jinde; nebo se připravují na ještě temnější a obtížnější časy, kdy dobří kněží možná budou muset putovat od domu k domu, nebo se úplně skrývat.
Ať jsou naše důvody jakékoli, než se do budování takového oltáře pustíme, potřebujeme vědět několik věcí.
Co když dojde k dalšímu omezení tradiční mše svaté?
Bez ohledu na to, jestli se skutečně chystá další papežský dokument omezující tradiční mši svatou, nebo zůstane jen u nedávného reskriptu, zdá se zřejmé, že situace není příznivá a je dobré být na ni připraven.
Rok po Traditionis custodes vloni v červenci jsme mohli vidět, že reakce biskupů se od reakce na nový misál Pavla VI. v roce 1969 liší jako „noc a den“: velká většina biskupů zákaz TLM odmítla zavést.
Ani nyní, v roce 2023, není Benediktův status quo stále dostatečně pod kontrolou, třebaže Papa Ratzinger je mrtev a zapomenut, přes všechny zprávy, že s TLM zatočily další diecéze.
Skutečně Jeho Svatost věří, že svou svévoli prosadí pomocí dalších akcí hodných „papeže diktátora“? Bez ohledu na pokusy tento nezákonný zákaz římského ritu ospravedlnit, argumentace, která je za tímto zákazem, dokazuje jeho nespravedlivost, slabost, dezinformovanost a tyranství. Protože se však mnozí biskupové cítí být „náměstky římského papeže“ (v rozporu s Lumen Gentium, 27), poslechnou jakýkoli nový rozkaz, který přijde z Vatikánu. Musíme se tedy připravit.
Připravujme se na nejhorší a doufejme v nejlepší.
Nejprve se budeme zabývat duchovní stránkou věci.
Rorate Caeli: Zatím stále jen fámy
Pokud jde o zvěsti o tom, že se chystá nový dokument o latinské mši, které se v poslední době šíří, naše zdroje [tj. zdroje Rorate Caeli] v Římě popřely jeho existenci či že se přinejmenším plánuje.
***
Avšak jedno důležité upozornění, a to naše, nikoli od našich zdrojů: za tohoto pontifikátu se přehršel nové legislativy objevuje každý měsíc. Na rozdíl od toho, co bylo zvykem v minulosti, legislativa za Františka nevychází z uvážlivé procedury, kdy se od každé zainteresované kongregace žádá zpětná vazba a připomínky. Ve Františkově právu žádná procedura neexistuje.
Exkluzivní rozhovor Rorate Caeli s Domem Alcuinem Reidem
V květnu se objevila zpráva, že dva mniši z kláštera svatého Benedikta v diecézi Fréjus-Toulon ve Francii, který je tzv. „veřejným sdružením věřících“, slouží tradiční liturgii a dodržuje klasickou benediktinskou řeholi, přijali kněžské svěcení z rukou nejmenovaného „významného preláta v plném společenství se Svatým stolcem“, poté co jim diecézní biskup Msgr. Dominique Rey opakovaně sdělil, že on jim ho udělit nemůže. Klášter argumentoval tím, že tato svěcení byla nezbytná pro jeho přežití vzhledem k nekonání biskupa, které bylo způsobeno strachem ze Svatého stolce. Biskup reagoval tím, že mnichy suspendoval.
Počátkem června vyšlo najevo, že biskup Rey a jeho diecéze se stali předmětem „bratrské vizitace“ arcibiskupa-metropolity a že na základě toho Svatý stolec Reyovi zakázal v dohledné budoucnosti vysvětit vůbec kohokoli. (Každoroční kněžská svěcení byla naplánovaná na 26. června a další ještě na později.) 10. června biskup rozhodl o zrušení klášterního sdružení věřících. (https://www.duseahvezdy.cz/2022/06/07/vatikan-zakazal-tradici-naklonenemu-francouzskemu-biskupovi-vysvetit-kneze-a-jahny/#more-28612)
Zakladatel a převor kláštera Dom Alcuin Reid, v tradičních kruzích dobře známý svou liturgickou erudovaností, souhlasil, že Rorate Caeli poskytne tento exkluzivní rozhovor.
RC: Otče Alcuine, mnohé lidi na celém světě překvapilo, že jste ignoroval kanonické předpisy týkající se přijetí kněžského svěcení, což vedlo k vašemu suspendování a ke zrušení vašeho sdružení věřících. Proč jste vy a vaši mniši zvolili tento postup?
Stručně řečeno: abychom mohli věrně žít svá mnišská povolání a přežít bouři, která zuří kolem nás, a nyní obzvlášť divoce v naší diecézi. Kdybychom nepřijali nabídku svěcení mimo kanonické normy, byli bychom teď mnišskou komunitou bez kněze, a tedy i beze mše svaté, vydanou na milost Svatému stolci – a všichni víme, kolik soucitu by měli s tradičním klášterem!
Jak vysvětlujeme v prohlášení z 13. května (anglicky a francouzsky v plném znění zde: http://www.monasterebrignoles.org/news/statement-communique), rozhodli jsme se ve svědomí v průběhu času, po mnoha modlitbách, postech a konzultacích, k materiální neposlušnosti, která, jak jsme byli pevně přesvědčeni tehdy a jsme i teď, byla nutná s ohledem na patřičnou prozíravost, abychom mohli nadále žít svá povolání podle slibů, které jsme dali Všemohoucímu Bohu.
Naše „suspendování“, o němž se toho tolik napsalo, bylo kanonickou parodií. Ve skutečnosti biskup vyhlásil, že jsme automaticky upadli do trestu suspenze. Jediným problémem, jak jsme vysvětlili ve svém prohlášení, bylo to, že suspenze byla předem kanonicky prominuta (a tudíž už neexistovala). Jakmile to naše biskupství pochopilo, uložilo druhou suspenzi, avšak za stejný delikt (kanonický zločin). Jak může člověk podléhat druhé suspenzi za stejný delikt, za nějž byl trest již prominut, je těžké pochopit. Soudím však, že naše biskupství je v současné době pod velkým tlakem.
„Zrušení“ našeho veřejného sdružení věřících jsme řádně napadli – dekret vychází ze lží, které byly navíc evidentně splácány dohromady ve spěchu. Upřímně řečeno je to kanonický trapas.
Náš každodenní život s osmi hodinkami posvátného oficia a mší svatou, manuální a intelektuální prací, přijímáním hostů atd. pokračuje stále stejně bez ohledu na dekrety vydávané biskupstvím – s velkou radostí a pokojem přes všechny mrzutosti. Věděli jsme, že suspenze a zrušení může hrozit, ale vlastníky našeho majetku jsme my, nikoli diecéze, a vystěhovat nás nemůžou.
Slavíme Zmrtvýchvstání Páně
Kristus vstal z mrtvých, Aleluja! Dnes je Hod Boží velikonoční, slavíme Zmrtvýchvstání Páně.
Ignác Pospíšil
Je Bílá sobota
Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné Mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Ignác Pospíšil
Je Velký pátek
Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)
Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a povinně držíme přísný půst.
Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.
Dnes je Zelený čtvrtek
Poslední večeře podle Simona Ušakova (1626-1686)
Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele.
Sluší se podotknout, že v řadě zemí, včetně zemí Koruny české, je Zelený čtvrtek tradičně dnem přísného postu, byť není Církví vynucovaný. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně – je to (vedle zkomolení německého jména pro tento den) jeden z důvodů pro jeho české pojmenování.
