Tag Archives: Islám
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Přeje si Bůh „pluralitu a rozdílnost náboženství“?
Teze:
Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.
„Dokument o lidském bratrství“, který podepsal papež František a vrchní imám z al-Azhar Amhed al-Tajíb v Abú Dhábí 4. 2. 2019 (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28926)
Antiteze:
Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré a nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení.
Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání.
Svatý František se sultánem žádný „dokument o bratrství“ nepodepsal
Při první audienci po návratu z Abú Dhábí papež prohlásil, že ho inspiroval příklad svatého Františka, který se uprostřed křížové výpravy setkal se sultánem. Rozdíly jsou však od očí bijící.
Papež je se svou cestou do Spojených arabských emirátů, která naprosto zastínila Světové dny mládeže v Panamě, neobyčejně spokojen. A to zejména s dokumentem o univerzálním bratrství, který podepsal s vrchním imámem z al-Azhar Ahmedem al-Tájibem a který se podle něj „bude studovat ve školách a na univerzitách v mnoha zemích“.
Cesta a především dokument se skutečně staly ústředním bodem jeho první audience po návratu, při níž prohlásil, že se cítil být inspirován svým jmenovcem svatým Františkem z Assisi, který se uprostřed bojů křížové výpravy vydal sám a neozbrojen na nepřátelské území, aby si promluvil se sultánem.
Dvě přiléhavé kolekty pro naši dobu
Sv. Jan z Mathy celebruje svou první Mši
Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.
Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.
Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.
ESLP: Práva muslimů mají přednost před svobodou projevu
ŠTRASBURK, Francie, 26. října 2018 (LifeSiteNews) – Podle jedné z hadís (dalšího autoritativního zdroje islámské nauky kromě koránu) se zakladatel islámu Mohamed oženil se šestiletou dívkou, s níž tři roky nato začal žít. Evropský soud pro lidská práva přesto rozhodl, že nesmí být nazýván pedofilem. Rakušanku, která se tohoto výroku dopustila, shledal vinnou ze znevažování náboženství a odsoudil ji k zaplacení pokuty 480 eur a úhradě nákladů řízení.
Žena na semináři s názvem Základní informace o islámu v roce 2009 konstatovala, že Mohamed „měl rád sex s dětmi“ a dodala: „Šestapadesátiletý muž a šestiletá? Jak se tomu dá říkat, když ne pedofilie?“ Vídeňskému krajskému trestnímu soudu to stačilo k tomu, aby v polovině února 2011 rozhodl, že tím chtěla říct, že Mohamed měl pedofilní sklony, a odsoudil ji. Ani odvolací soud rozsudek nezvrátil.
Islám v konkrétní praxi
K smrti odsouzená pákistánská katolička, manželka a matka 4 dětí Asia Bibi se údajně konečně dočkala spravedlnosti. Nejvyšší soud její země zrušil tento trest a prohlásil ji za nevinnou. Připomeňme jen, že strávila ve vězení čekáním na popravu téměř 10 let. Její delikt? Jako zemědělská dělnice diskutovala se svými muslimskými spolupracovnicemi o náboženství a řekla historickou pravdu, že Mohamed na rozdíl od Krista za nikoho krev neprolil. Za toto „strašlivé rouhání“ ji soud pod nátlakem radikálních muslimských organizací poslal na popraviště.
Na první pohled to tedy vypadá, že spravedlnost konečně zvítězila. Jenže omyl. V zemi probíhají masové demonstrace svolávané muslimskými duchovními, na nichž účastníci halasně a fanaticky protestují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, soudce prohlašují za zrádce muslimské víry a dožadují se jejich zavraždění. Volají rovněž po revizi osvobozujícího verdiktu a potvrzení rozsudku smrti. Podle informací serveru kathnet ze 4.11. se pákistánská vláda už vyjádřila, že nebude bránit přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu a obnově původního verdiktu, znějícího na smrt. Zalekla se spontánního muslimského fanatismu.
Kardinál Sarah na synodě: „Musíme odvážně hlásat mravní nauku“
.jpg)
VATIKÁN, 18. října 2018 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah ve svém vystoupení na synodě energicky hájil nauku Církve o sexualitě a rodině.
Cindy Woodenová z tiskové agentury Catholic News Service (CNS) uvedla, že Sarah na synodě promluvil 16. října a ve svém příspěvku řekl, že Církev musí „odvážně hlásat křesťanský ideál odpovídající katolické mravní nauce, kterou nesmí rozřeďovat, ani nesmí skrývat pravdu kvůli tomu, aby do Církve přilákala mladé lidi.“ U prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, který se v posledních letech proslavil důraznou obranou katolického učení o manželství a rodině, to není nic neobvyklého.
Představitelé Církve z celého světa se sešli v Římě, aby diskutovali o „mladých lidech, víře a rozlišování povolání“. Vzhledem k tomu, že v pracovním dokumentu se objevuje termín „LGBTQ“, však začali obránci rodiny bít na poplach s tím, že synoda je zevnitř zmanipulována tak, aby prosazovala názory odporující autentické katolické nauce. Malé skupiny na synodě už také vyzvaly Církev, aby uznala „jiné formy rodiny“ a věnovala větší pozornost homosexuálům a „skutečnostem“, jimž čelí, přičemž konkrétně bylo zmíněno „manželství“, náhradní mateřství a adopce.
Sv. Pelagius, mučedník odporu proti islámu a sexuální zvrácenosti
Nešťastnou shodou okolností se týden „Gay Pride“ [ve Španělsku] každoročně kryje se svátkem svatého Pelagia z Córdoby, chlapce, který raději zemřel, než by se dal emírem Abd a-Rahmánem III. svést k sodomii. V osobě svatého Pelagia se setkává odpor proti islámu a odpor proti sexuální zkaženosti tyrana Abd ar-Rahmána.
LGBT lobby pořádá týden svých oslav, zvaných „Pride“, každoročně poslední týden v červnu. Každý rok do něj spadá i 26. červen, svátek svatého Pelagia z Córdoby. Madridská ulice svatého Pelagia (calle Pelayo) bude navíc ve čtvrtek místem „běhu na podpatcích“, jedné z typických akcí Gay Pride.
V mučedníku svatém Pelagiovi se již po více než tisíc let spojuje odpor proti muslimskému vetřelci, který nabízí království výměnou za zřeknutí se Krista, a odpor proti šílenství homosexuální žádostivosti dospělého muže vůči chlapci.
Viktor Orbán: „Křesťanství je poslední naděje Evropy“
Viktor Orbán
BUDAPEŠŤ, 19. února 2018 (LifeSiteNews) – Maďarský ministerský předseda v projevu k národu v neděli 18. února odložil veškerou politickou korektnost a prohlásil, že „křesťanství je poslední naděje Evropy“. Viktor Orbán projevem oslovil svou zem i svět, vykreslil v něm obraz západní Evropy zaplavované v posledních letech proudy muslimských přistěhovalců a varoval, že evropské země, které podporují imigraci, „otevřely cestu úpadku křesťanské kultury a vzestupu islámu“.
„Odhaduje se, že v evropských zemích na západ od nás bude podíl imigrantů růst zvýšeným tempem,“ uvedl Orbán. „I rodilí Němci – nemluvě o Francii a Holandsku – jsou vytlačováni z většiny velkých německých měst, protože migranti vždy nejdříve míří do velkoměst.“ Orbán upozornil, že jakmile se západní Evropa naplní muslimskými obyvateli, začnou islamisté jak z Evropy, tak z islámských zemí proudit do Maďarska. „To znamená, že islámská civilizace, která vždy považovala za své poslání obrátit Evropu na jejich takzvanou ,víru pravouʻ, bude v budoucnosti bušit na dveře střední Evropy nejen z jihu, ale i ze západu.“
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
