Category Archives: Životy svatých
Svatý Edmund Campion – jesuitský buřič
V našem vyprávění se z východního Středomoří přesuneme k nádherným a zářivě Bílým útesům doverským (White Cliffs of Dover), podle kterých získal ostrov Velká Británie (Great Britain) i své poetické pojmenování Hrdý Albion, z latinského výrazu albus – bílý. A z dávného starověku 1. století přeskočíme do doby novověku 16. století, do krásné renesance Veselé Anglie.
Hrdinou našeho příběhu je statečný kněz, jezuita a apologeta, který pro své katolické přesvědčení a ilegální misijní činnost ve své rodné vlasti položil život. Oním mužem je svatý Edmund Campion, v počeštěné a nepřesné podobě nazýván Edmund Kampián.
Svatý Ondřej – První povolaný (Prótóklétos)
Sv. Ondřej
Apoštol a mučedník svatý Ondřej, jehož svátek je 30. listopadu, bývá také nazýván „klíčem“ či „bránou“ adventní doby a vůbec celého církevního roku. Ve starých breviářích zahajoval tento světec sanctorale neboli rok světců, ba dokonce v letech 1537 až 1878 se kalendářní měsíc prosinec velmi často nazýval právě Ondřejovým měsícem.
Místo úcty svatého Ondřeje je tam, kde by to nikdo neočekával, místo, kde tisíce lidí tráví rok co rok letní dovolenou a mnozí vůbec netuší, jaké drahocenné relikvie se tam uchovávají.
Ostatky tohoto apoštola jsou uložené v Katedrále svatého Ondřeje v Amalfi, v přímořském městečku nacházejícím se jižně od Neapole. Byly sem přeneseny v roce 1208, po vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204, kardinálem Pietrem Capuano († 30. srpna 1214), který pocházel právě z Amalfi. Ostatky svatého Ondřeje odpočívají pod oltářem v kryptě basiliky, která byla renovována v 19. století v duchu purismu v maurském slohu s neogotickými vlivy. Dóm leží jen několik metrů od pláže tohoto slavného lázeňského místa a před níž se tísní v létě večer co večer turisté i domácí obyvatelé.
Méně známá první Apoštolka úcty k Božskému Srdci Ježíšovu
_-_Ecstasy_of_St._Gertrude_by_Pietro_Liberi.jpg)
Sv. Gertruda Veliká
Svatá Gertruda Veliká (Gertrud die Große) se narodila o svátku Zjevení Páně (Svatých Tří Králů) 6. ledna 1256 v městě Eisleben (od roku 1946 s přídomkem Lutherstadt Eisleben) v Durynském lankrabství (nyní spolková země Sasko-Anhaltsko) ve Svaté říši římské.
Osobní ženské jméno Gertruda je germánského původu a bylo vytvořené ze spojení slov ger – oštěp a trud – síla, případně trut – milá. Význam jména by tedy zněl: „silná jako oštěp“ či „milá jako oštěp“.
O jejím raném dětství a rodině nevíme prakticky vůbec nic. Možná byla malá Gertruda jako čtyřleté děvčátko nabídnuta svými rodiči jako oblátka (z latinského výrazu oblatus, což znamená v doslovném překladu „obětovaný Bohu“) do benediktinského, respektive cisterciáckého, kláštera Panny Marie v Helftě (Kloster Sankt Marien zu Helfta). Avšak vzhledem k tomu, že Gertruda ve svém spise Poselství Božské Lásky uvádí, že její rodiče již byli dávno mrtví, mohla být Gertruda přijatá do kláštera jako sirotek.
Mnišky v klášteře Helfta žily podle řehole svatého Benedikta, ale současně přijímaly cisterciáckou reformu, aniž by se však oficiálně připojily k tomuto nově vznikajícímu mniškému řádu. Středověký klášter Helfta byl benediktinskými i cisterciáckými sestrami vnímán jako součást jejich vlastního řádu.
Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech
Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!
20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.
Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.
Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.
O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel, příčiny neštěstí svého stáda.
John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“
Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.
V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.
Světec pro zlé časy Církve
Sv. Kajetán z Tiene
Katolíkům se v této době velmi důrazně připomínají vážné problémy věroučné a mravní zkaženosti bující v Církvi. Těmito věcmi se zde nechci zabývat, protože je důkladně probírají jiní. Začátkem srpna však slavíme svátek světce, jehož život nám dává dobrý příklad toho, co máme dělat za temných dob Církve.
Svatý Kajetán byl jedním ze zakladatelů řeholních kleriků Boží Prozřetelnosti, první kongregace řeholních kleriků vůbec. Obvykle se nazývají theatini, jelikož jeden z dalších zakladatelů, Gian Pietro Carafa, byl biskupem ve městě Chieti – latinsky „Theate” – v kraji Abruzzo. Později byl zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. (1555-59). Kajetán se narodil ve šlechtické rodině z Vicenzy v Benátské republice, ale většinu života strávil v Římě. Do hlavního města křesťanstva přišel v roce 1506 po studiích teologie a občanského i církevního práva, neboť byl přesvědčen, že tam je povolán k nějakému velkému dílu. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze a aktivně se zapojil do založení či obnovy několika malých bratrstev v Římě a v severní Itálii, která podporovala opravdového ducha víry horlivých a zbožných křesťanů, kněží i laiků.
Revidované vydání Butlerových Životů svatých popisuje stav Církve v Kajetánově době jako „bez nadsázky děsivý. Všeobecná zkaženost oslabovala Církev před útoky protestantismu a poskytovala této revoltě zdánlivou omluvu. Úpadek náboženství s doprovodnou mravní zkažeností se vymkl z rukou kléru, jehož mnozí příslušníci, na vysokých i nízkých pozicích, světští kněží i řeholníci, se sami utápěli v nepravosti a lhostejnosti. (Zdůraznění autor článku.) Církev byla ,nemocná ve své hlavě i údechʽ.“
„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“
Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“
Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“
Letošní vánoční poselství ve světle svátku sv. Štěpána
Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia
Sv. Kateřina Alexandrijská
Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:
Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.
Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:
„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.]
