Monthly Archives: Září 2018
Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých
Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.
My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?
Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.
Homohereze je důsledkem revoluce, která proběhla před 50 lety
„Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.
Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev.
Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínou
Kardinál Zen
Jak oznámil Vatikán, Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů. V jejím rámci se papež František rozhodl „o obnovení plného společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření“. Hongkongský kardinál Joseph Zen nicméně očekávanou dohodu s ateistickou komunistickou Čínou nedávno nazval „naprostou kapitulací“, která znamená, že papež a vysocí představitelé Vatikánu „vydávají stádo do vlčích tlam“.
V prohlášení tiskové kanceláře Svatého stolce se uvádí, že Provizorní dohoda byla podepsána v Pekingu během setkání mezi Mons. Antoinem Camillerim, podsekretářem Svatého stolce pro vztahy se státy, a Jeho Excelencí panem Wangem Chaem, náměstkem ministra zahraničí Čínské lidové republiky, kteří stojí v čele vatikánské a čínské delegace. „Během tohoto setkání oba představitelé podepsali Provizorní dohodu o jmenování biskupů,“ uvádí zpráva z Vatikánu. Svatý stolec popsal Provizorní dohodu jako „plod postupného a vzájemného sbližování“, která „byla uzavřena po dlouhém a uváženém vyjednávání a zahrnuje periodické vyhodnocování jejího plnění“. Dohoda se týká „jmenování biskupů, které má značný význam pro život církve, a vytváří podmínky pro širší spolupráci mezi oběma stranami“. „Tato dohoda je výrazem sdíleného přání, aby plodný a prozíravý institucionální dialog pozitivně přispěl k životu katolické církve v Číně, k dobru čínského lidu a míru ve světě,“ sděluje tiskové středisko Svatého stolce. [1]
Uzavření dohody mezi Vatikánem a Čínou do konce září se podle zpravodajů očekávalo. V informativní nótě, kterou rovněž vydal Vatikán, se uvádí, že papež František rozhodl o obnovení plného společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření, v naději, že „přijatá rozhodnutí budou začátkem nové etapy, umožňující překonat minulá zranění a uskutečnit plné společenství všech čínských katolíků“. [2]
K výročí úmrtí Pavla VI. (6. srpna 1978)
Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.
Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.
V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu.
Je třeba všechny kanonizace přijímat jako neomylné?
Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.
Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve.
Teror nejen islámský
Katolíkům věrným Desateru a zjevené pravdě nehrozí teror a násilí pouze od radikálních muslimů, ale také od liberálů a neomarxistů. To
už není jenom předpoklad do budoucna, nýbrž konkrétní realita, jak ukazuje tato zpráva ze sousedního Polska:
„Pravda o potratech stoupence zabíjení nenarozených dětí v lůně matek bolí. Ukazuje se, že oni necouvnou před ničím, jen aby znemožnili obráncům života oslovit občany. Jak oznámila Fundace Pro-Právo na život, v noci z 16. na 17. září bylo ve Varšavě na ulici Konopczyňského demolováno a zapáleno nákladní auto, na němž byly umístěny transparenty ukazující hrůzu zabíjení nenarozených dětí.
Zvláštní je, že hned nato se objevil na sociálních sítích propotratových skupin film ukazující toto hořící auto. Co je rovněž signifikantní – nikdo z propotratových aktivistů komentujících tuto událost se ani slovem nezmínil o nebezpečí požáru, jenž mohl odtud snadno vzniknout a ohrozit kolemjdoucí i domy stojící poblíž, ale entuziasticky jásali nad ohněm ničícím auto i transparenty. Obránci života se domnívají, že těmto levicovým diskutujícím jsou pachatelé známí. Škoda činí odhadem 10 tisíc zlotých.
Kněžský celibát – znovuotevřené téma
Osmá bolest Panny Marie
Ještě ke svátku Sedmi bolestí Panny Marie přinášíme čtenářům výňatek z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem:
čtvrtek 15. září 2011
Sedmibolestné Panny Marie
Ano, můj milovaný synáčku, osmá bolest mého mateřského a neposkvrněného Srdce spočívá v tom, že je můj Syn tolik urážen ve svátosti jeho lásky. Tato má bolest bude trvat až do konce časů, kdy skutečná přítomnost mého Syna v Nejsvětější svátosti ustoupí před pohledem na jeho božský majestát. Tehdy víru nahradí patření a naději vlastnění. Láska bude jistá a věčná pro všechny, kdo zemřeli v objetí jeho božského přátelství.
Věz však, že do té doby mé mateřské Srdce trpí a rmoutí se nad neúctou, chladem a nevděčností tolika duší vůči svátosti nehynoucí lásky mého Syna. Právě v této svátosti on miluje své vlastní, miluje je až do krajnosti – až na pokraj každé stvořené možnosti a až na sám kraj tohoto pomíjejícího světa. Jeho eucharistická láska překračuje všechny zákony pomíjivé přirozenosti: není většího zázraku na povrchu zemském než skutečná přítomnost mého Syna ve Svátosti oltářní. A přesto je opuštěn, zanedbán a vydáván do rukou hříšníků, aby byl znovu a znovu zrazován – a to vlastními vyvolenými, jeho milovanými kněžími, muži, které si sám vybral, aby byli útěchou a radostí jeho Srdce. Tohle je osmá bolest mého vlastního Srdce: zrada a zanedbávání mého Syna v nejsvětější Eucharistii.
Odklon od Tradice: O náboženské svobodě a Druhém vatikánském koncilu
Papež Pavel VI. dne 7. prosince 1965 promulgoval deklaraci Dignitatis humanae, která zejména prohlásila, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu [1]. Konciloví otcové tvrdí, že toto právo je založeno na důstojnosti lidské osoby a má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem [2]. V celém dokumentu se otcové zabývají důsledky tohoto „práva“ na úrovni jednotlivce, společenství i společnosti.
Má však jednotlivec či skupina lidí skutečně přirozené právo na náboženskou svobodu? Podle papežů 18., 19. i 20. století až do Druhého vatikánského koncilu nikoli. Předkoncilní papežové v encyklikách odsuzovali mnohá tvrzení, s nimiž pak přišel Druhý vatikánský koncil. Analýza jejich spisů (vzhledem k výše zmíněným úrovním), které tezím koncilu odporují, odhaluje, že náboženská svoboda naprosto není v souladu s tradiční katolickou naukou.
Irští biskupové souhlasí s poskytováním „manželského poradenství“ homosexuálním dvojicím
IRSKO, 26. července 2018 (LifeSiteNews) – Irští katoličtí biskupové podle existujících zpráv ustoupili požadavkům vlády na poskytování „manželského poradenství“ zahrnujícího přípravu na manželství a „manželskou sexuální terapii“ homosexuálním párům. Rozhodnutí biskupů, které se považuje za krok, jímž chtějí zabránit ztrátě financování ze strany státu, evidentně upřednostňuje finanční úvahy před věrností nauce Církve.
Ve hře je téměř 1,6 miliónu eur státních dotací pro Accord, poradenskou službu provozovanou irskou biskupskou konferencí. V roce 2016 poskytla irská vláda, v jejímž čele nyní stojí homosexuální premiér Leo Varadkar, přibližně čtvrtinu provozního rozpočtu Accordu.
V lednu bylo katolickým manželským a rodinným poradnám v Irsku řečeno, že musejí přijímat klienty, kteří se identifikují jako LGBT, jinak riskují ztrátu státních financí. Podle zprávy listu The Times je oficiální politikou katolické poradenské služby nepřijímat z náboženských důvodů homosexuální páry. V roce 2015 se Irsko stalo první zemí, která referendem uzákonila homosexuální „manželství“.
Irská vládní agentura pro péči o děti a rodinu Tusla, která má na starosti rozdělování peněz, v rámci prosazování nové politiky zrevidovala své standardní dohody se spolupracujícími organizacemi na rok 2018. Dohoda vyžaduje, aby všechny agentury měly zavedenu „nediskriminační“ politiku, což zahrnuje homosexuály a lesbičky, a to jednotlivce, dvojice i rodiny. Fintan Warfield, senátor za stranu Sinn Féin, který politickou změnu podporoval, tehdy řekl: „Není správné, aby šly veřejné peníze organizacím, které neslouží všem složkám naší společnosti.“
