Monthly Archives: Listopad 2020
Vydavatelské počiny roku 2020
Jako již v předchozích letech vydáváme seznam katolických knih a dalších publikací, které letos vyšly česky či slovensky a jsou hodny naší pozornosti. Pokud vám v seznamu nějaká chybí, neváhejte a připomeňte ji v diskusi.
Vyšlo:
P. Le Crom: Byli jednou jeden otec a matka
Rod Bennett: Čtyři svědkové (Hesperion)
Lorenzo Scupoli: Duchovní boj (Christianitas)
Wilhelm Hünermann: I dnes se platí krví
Sean Davidson: Marie Magdalena, prorokyně eucharistické lásky (Hesperion)
Marcel Lefebvre: Otvorený list zmäteným katolíkom (slovensky)
Paul Féval: Svatý Diot
Svatý Pius X. (pro děti)
Franz Spirago: Utrpení a radosti očistce (Christianitas)
Kalendáře:
Adorace za počaté děti
Vážení a milí.
Blíží se Advent a trochu nostalgicky vzpomínám, jak jsme se v sobotu před první nedělí adventní několik roků za sebou sešli na adoraci za počaté děti. Letos se nám to zřejmě nepodaří, ač k těmto adoracím vybídl už papež Benedikt XVI. před lety. Korona ví své.
Prosím Vás tedy – nenutím – vzpomeňte v sobotu večer kolem 18. hodiny jakoukoli modlitbou na ty zvláště nyní ohrožené nenarozené děti, které potřebují naši přímluvu, aby mohly žít. Ač nebudeme fyzicky spolu, budeme spojeni „virtuálně“ jinak.
Vzpomeňme rovněž na polské děti, které jsou nyní zvláště ohroženy i tím, že jejich usmrcení nabízí jedna organizace (jméno jsem zapomněla) v Česku, prý na pomoc polským ženám.
Sami si zvolte svůj přístup. My nenazýváme nenarozené děti „problémem“, či „akceptováním názoru“. Počaté dítě, ať je nosí matka věřící či nevěřící, se hlásí k životu a za normálních podmínek se narodí. Je „problém“, „názor“ nebo člověk? Je to na vás.
S díky a přáním všeho dobrého
Sylva Bernardová, Jihlava
O čtyřech posledních věcech s Dantem Alighierim
Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál)
Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov. Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.
Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa. Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno bez obalu – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají filtry, jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou naprosto neopodstatněné. Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují, nebo spíše v kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo ještě lépe Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování. Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.
Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!
20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.
Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.
Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.
O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel, příčiny neštěstí svého stáda.
Když biskupové zakazují svátosti, musejí se kněží a laici nějak zařídit
Před nějakou dobou se mě jedna známá ptala, co si myslím o katolických kněžích, kteří během covidových omezení „zdivočeli“ a nadále tajně sloužili mše a podobně, přestože jim to zakázala „legitimní autorita“. Tázala se, jaký mám názor na laiky, kteří je k tomu vyzývali, pomáhali jim a jejich duchovní služby využívali. Dá se takové jednání obhájit? Nebo se dokonce vyžaduje?
Toto téma je stále relevantní, protože silně přehnaná hrozba covidu-19 se v evropských zemích využívá k vnucení nové vlny restrikcí všeho druhu, včetně omezování náboženských aktivit a shromáždění. Můžeme očekávat, že manažeři paniky a strachu tohoto nového světa z krize vyždímají, co půjde, a budou ji prodlužovat tak dlouho, jak to bude možné – zejména v národech, jejichž přirozený sklon k odporu potlačila desetiletí socialistické výchovy.
Sympatizoval jsem a sympatizuji stále s každou snahou kněží a laiků obcházet a ignorovat diktát biskupů, který těžce omezuje svátostný život Církve, třebaže snadno dostupné důkazy ukazují, že prožíváme situaci nikoli nepodobnou jiným těžkým chřipkám, které v minulosti mnohokrát přišly a odešly. Mé úvahy v této věci vycházejí z několika základních zásad.
Jsme ve staré Spartě, nebo u Hitlera?
Nedávný výrok polského Ústavního soudu (Trybunal Konstytucyjny – dále jen TK), že legální potraty dětí z eugenických důvodů, tj. po diagnostikování vady při prenatálním vyšetření, zejména se jedná o Downův syndrom, jsou protiústavní, vyvolaly protesty proabortivních skupin, došlo i na devastaci chrámů a fyzické napadání katolických kněží. Žel tzv. katolevice reprezentovaná krakovským Tygodnikem Powszechnym, tzn. sdružení „levicových“ katolíků, vznesla argument, že tito odpůrci rozhodnutí TK mají částečnou pravdu, neboť prý „nelze ženy nutit k hrdinství“. Vyskytli se žel i někteří polští duchovní, kteří sdílejí toto stanovisko, jak dokazuje veřejně publikované tzv. Prohlášení obyčejných kněží. Vláda PiS před tímto nátlakem ustupuje, dodnes nepředložila toto rozhodnutí TK v parlamentu, aby podle něj mohla být upravena legislativa. Prezident Andrzej Duda se ozval, že chystá kompromisní návrh, jenž by připouštěl eugenické potraty „až v nejkrajnějším případě, kdy existuje neomylná jistota, že dítě se narodí postižené“.
To všechno odporuje nauce Církve o potratech, která je jasná. Kdo se jakkoliv vysloví pro legalizaci těchto vražd, byť jenom v maximálně omezené míře, podléhá exkomunikaci. Že toto platí i o amerických tzv. „katolických“ politicích Joeovi Bidenovi, Nancy Pelosiové nebo kanadském Justinu Trudeauovi, je „jasné jako facka“. Proč biskupové už dávno tuto automatickou exkomunikaci (tzv. latae sententiae) nad těmito vrahy nenarozených dětí nevyhlásili a proč těmto propotratovým politikům je nadále podávána Eucharistie, má souvislost s rozmělňováním a zřeďováním katolické víry po II. vatikánském koncilu, což by bylo na jiné téma.
Skepse není správná reakce na legendy o svatých
O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.
Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:
„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)
Opustil jsi mě v očistci!
Abychom si v tomto životě mravní bídy ospravedlnili svou slabost, říkáme: mé vášně jsou tak silné, že jim nedokážu vždycky odolat. Vždycky, když zhřeším, spěchám ke zpovědi. Jiní tvrdí: Já těžké hříchy nepáchám. Neustále selhávám v určitých menších věcech, což je nevyhnutelné. Jsou lidé, kteří hřeší více než já a mnohem vážněji.
Když někdo zemře, chce se nám zvolat: Takový světec! Tolik dobra udělal! Jistě šel rovnou do nebe! Nejiluzornější a nejlichotivější nápisy na náhrobcích prezentují drahé zesnulé jako příklady všech ctností.
Před Bohem jsme však prostě takoví, jací jsme.
Papež rozsévá další zmatek
Papež František znovu zasévá zmatek mezi věřícími. Kolikrát k tomu musí dojít, než všichni dobří katolíci uznají, že v Církvi máme vážný problém, který se jmenuje František?
„To, co potřebujeme, je zákon o registrovaném partnerství,“ řekl papež novináři v nedávno zveřejněném rozhovoru. Tématem byla stejnopohlavní manželství a papež svědomitě potvrdil, že Církev jasně učí, že v manželství musí být jeden muž a jedna žena. Vzápětí však tuto nauku podkopal, protože v lidech vyvolal mylné přesvědčení, že Církev nakonec udělá další krok a stejnopohlavní manželství přijme.
„Homosexuálové mají právo být součástí rodiny,“ vysvětlil papež svůj neotřelý postoj. Ano, ale nemají právo rodinu redefinovat – což bylo vždycky cílem hnutí za práva homosexuálů.
Království kříže
U velkých mystiků (a hlavně mystiček) Katolické církve, např. u sv. Kateřiny Sienské, Terezie z Avily, Jana od Kříže, Mariany de Torres, A.K.Emmerichové, Gemy Galganiové, Terezie Neumannové a řady dalších se objevuje jeden společný motiv vztahující se ke Kristovu kralování: jeho trůnem je kříž, na němž trpí za spásu světa. Z kříže vládne všemu lidstvu, nikoli z nazdobeného trůnu nebo pohodlného křesla minulých i současných vládců. Ti panují nad národy pomocí vojska, policie a státní administrativy, Spasitel ale vládne svojí láskou. Kříž je dokladem, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný…“ (Jan 3, 16).
Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor 15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy. Všechny světské vlády se mu musí podřídit a uznat jej za jediného skutečného Krále, protože nikdo ze světských politiků nepoložil za záchranu podřízených svůj život, nota bene tak strašlivým způsobem.
