Category Archives: Koutek poesie
Není kam sestoupit
V dnešním Koutku poesie představujeme báseň Romana Szpuka (* 4. 9. 1960, Teplice) umělce a všestranného člověka: byl dělníkem v továrně Spolchemia, kresličem, pomocným projektantem, figurantem v Teplicích, nočním hlídačem v kravíně, lesním dělníkem, strážcem Chráněné krajinné oblasti Šumava, poštovním doručovatelem, vrátným, výtvarníkem a uměleckým truhlářem. V současné době pracuje na meteorologické stanici na šumavském Churáňově. Sám sebe Szpuk charakterizuje jako bytost lesní, homo silvaticus, což se také reflektuje v jeho tvorbě.
Nea Marie Kuchařová
Roman Szpuk: Není kam sestoupit
Po Jákobově svahu vynášejí smrky
k Bohu červánkové svíce úzkosti.
Než zajdou za vrchol, zoblačnělé pluky
můj malý svět s dalekými pohořími přemostí.
Jan Dokulil: Před narozením Panny Marie
Dnes čtenářům přinášíme ukázku z díla Jana Dokulila*, katolického kněze, překladatele a básníka, narozeného 13. července 1910 v Mastníku u Třebíče a zesnulého 1. února 1974. Jelikož uplynula jen krátká doba od oslav narození Jezulátka, zastavme se ještě chvíli u Jeho panenské Matky, pro jejíž chválu a oslavu je vždycky vhodný čas…
JAN DOKULIL (1910-1974)
PŘED NAROZENÍM PANNY MARIE
Orosen svět již stoupá k výhni jitra
a plna ovocem teď jiskří zahrada;
koš prázdné tmy noc pouští nerada
nesmějíc trhati, co Panně dát chcem zítra,
Víra
Rozhodli jsme se obnovit Koutek poesie, v němž bychom upozorňovali na katolickou básnickou tvorbu a ukazovali příklady básnického zpracování katolických témat. Začneme tedy básní na věčně aktuální téma „víra,“ kterou napsal Zdeněk Rotrekl, český spirituální básník, prozaik a publicista, narozený 1. října 1920 v Brně, zesnulý 9. června 2013 tamtéž. Vybrala Nea Kuchařová.
VÍRA
Zavátá stopa usvědčuje z váhavosti
Zastavila se u vrat
zkoušela kliku
ale zámek nepovolil
Súrne
Ako je veru dobre len nám dvom –
načúvať tichu, ako dýcha krásu.
Niet času obkolesovať sa zlom,
veď zavše ani na lásku niet času.
Všetučko plynie, redne ako kosť
a láme sa a mrví, no a mizne.
Niet času na zlo, veď ho nie je dosť
ani len na to utíšenie žízne.
Prípitok
Utekáme. No utekáme – pred čím?
Pred vlastným tieňom? Sami pred sebou?
Kam ujde oheň, čo sa čoraz väčším
plameňom chodí objať s pahrebou?
Rána sú chvosty – tisícoké, pávie,
no nijaké nič lepšie neveští.
Želám ti lásku, dostatok aj zdravie,
najviac však chápať zmysel bolesti.
Teodor Križka
Hudba
Padá mi to a padá mi to stále
odkiaľsi zhora na hlavu a každý
deň ma to sladko oživuje, ale
tak, že ma kúsok po kúsočku vraždí.
Od narodenia dodnes mi to padá
na temeno a prepadá sa hlbšie
než na dno – nie tam, nie tam, kde je zrada,
omnoho ďalej, do samotnej duše.
4. dveře vpravo
Sedím tady už hodinu
A nevypadá to, že se brzy dostanu na řadu.
Lidé –
někteří smíření se svou nemocí,
někteří trochu vyděšení,
někteří laxní.
Domov
Sem úzkosť sveta ďaleko má.
Sem nedočiahnu ústa tiem.
Ten fliačik zeme, kde som doma,
kde spočiniem, keď ustanem,
vezme mi iba smrť, to ucho,
ktorým Boh ťavu prevlečie
tak elegantne, jednoducho,
že sotva vzdychneš, človeče!
Teodor Križka: Krídla
Z Kristovej svätej krvi narástli mi.
To jeho láska opiera sa o ne,
aby ich zdvihla nahor, na pastviny
nebies, kam vodia okrídlené kone.
Ach, kone! Sivé. Voľné. Osedlané
iskrením hviezd. A vierou takých bláznov,
ako som ja, ktorému zopla dlane
matkina vernosť s pokorou a bázňou.
Z Kristovej obety a svätej krvi
mám krídla ako znaky na ornáte.
Iskrenie hviezd, hľa, nežnou krásou drví
obilie na múku a plevy na odviatie.
Uspávanka
Ako ti povedať,
že milujem ťa, Kriste,
keď moje srdce, moje ústa nie sú čisté –
drhnem si dušu, žmýkam ju a vešiam
na tvoje slnko.
Ty si zákon veciam
aj javom, čo sa dejú medzi nimi.
Ty si mi leto
uprostred zlej zimy.
Zohrej ma, skrehnuté a hladné vtáča.
Zrniečka tvojej nádeje mi stačia.
Na konáriku zaspím
celkom sýty
istotou,
že tam,
kde sa ľúbia,
si ty.
Teodor Križka
