Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech

Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku (a bude i letos 5. července slyšet a číst) o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média zajisté nezůstanou pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a budou vysoko hodnotit jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se určitě objeví i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.
Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.
Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.

(Pokračování textu…)

Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech Read More

Odkud se vzalo novověké otroctví?

Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.

Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.

1) Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.

2) Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.

3) Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740-59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů. (Pokračování textu…)

Odkud se vzalo novověké otroctví? Read More

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“

Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“

Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“ (Pokračování textu…)

„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“ Read More

Španělští conquistadoři přinesli Mexiku pravou víru

MEXICO CITY, 5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — P. Hugo Valdemar z arcidiecéze Mexico City ocenil španělské misionáře, kteří před pěti sty lety „dali nám Mexičanům to největší, co máme: pravou víru“.

Levicový mexický prezident Andrés Manuel López Obrador napsal minulý měsíc papeži Františkovi a králi Filipovi VI. Španělskému listy, v nichž žádá omluvu za násilí, kterého se v 16. století dopouštěli španělští conquistadoři na mexických domorodcích.

P. Valdemar napsal 1. dubna v úvodníku mexického listu Contra Réplica: „Nelze upadat do historického manicheismu, aniž bychom tím napáchali nesmírnou újmu na nás samotných, totiž že domorodci byli ti hodní, téměř ve stavu rajské milosti, zatímco ti zlí byli španělští conquistadoři, kteří přicházeli zničit velkou kulturu.“ Třebaže kněz uznává tragédii dobývání, píše dále: „Historická pravda je velice složitá a pravdou je, že dobyvateli nebyli Španělé, ale domorodci, národy podrobené aztécké říši, které měly dost krutosti a vykořisťování, jemuž byly vystaveny.“ P. Valdemar domorodé spojence španělských conquistadorů ocenil za to, že povstali proti aztécké říši, která praktikovala lidské oběti. „To vedlo k tomu, že se k hrstce dvou stovek Španělů přidaly celé národy, například Tlaxcaltékové, ale i další, a umožnily tak něco, co by se samotným Španělům nikdy nepodařilo.“ I když přiznává i „určité excesy při šíření víry“, tvrdí, že „misionáři byli velkými obránci domorodých obyvatel“. „Díky nim [misionářům] byla uznána jejich lidská důstojnost, byli osvobozeni z otroctví, jejich kultura byla chráněna a především se nám díky španělské katolické Církvi dostalo největšího daru, víry v Ježíše Krista, jediného Spasitele člověka, a zjevení Panny Marie Guadalupské, kterou Jan Pavel II. nazval příkladem a hvězdou evangelizace,“ napsal P. Valdemar. V narážce na to, jak misijní horlivost španělských kněží přispěla ke vzniku moderního mexického národa smíšením Španělů a domorodců, P. Valdemar dále píše: „Od Španělska jsme skrze mimořádné misionáře, jako byl Pedro de Gante, Motolinia, Fray Juan de Zumárraga a Tata Vasco de Quiroga, dostali to největší, co my Mexičané máme, pravou víru, víru v Ježíše Krista, a tedy i přístup k věčné spáse … potlačení ďábelského barbarství lidských obětí a temnoty modlářství, přístup k nejvyšší kultuře, té západní, jejíž součástí dnes jsme, třebaže jsme si na druhou stranu uchovali mnohé hodnoty domorodého světa, pohostinnost, silné sociální cítění a smysl pro sounáležitost, i dědictví památek, jež dnes hrdě ukazujeme miliónům turistů, kteří k nám přijíždějí.“ (Pokračování textu…)

Španělští conquistadoři přinesli Mexiku pravou víru Read More

K Palachovu výročí – katolicky

Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.

Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.

Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice. (Pokračování textu…)

K Palachovu výročí – katolicky Read More

Sůl se ještě nezkazila

Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.

Pohled do historie

V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.

Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány. (Pokračování textu…)

Sůl se ještě nezkazila Read More

Masochismus dnešních katolíků

Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:

„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)

Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty. (Pokračování textu…)

Masochismus dnešních katolíků Read More

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu. (Pokračování textu…)

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů Read More

Více než 2 tisíce osob vidělo na nebi ukřižovaného Ježíše Krista!

Kostel Milosrdného Pána

V neděli 3. října r. 1847 více než 2 tisíce osob vidělo v Ocotlanu v Mexiku obraz ukžřižovaného Ježíše Krista, který se zjevil na nebi. Tento úkaz trval více než 30 minut. Arcidiecéze Guadalajara r. 1911 uznala toto zjevení za pravé. Dodnes je známo jako „zázrak z Ocotlanu“. Událo se den před zemětřesením, při němž přišlo o život 40 lidí a město se změnilo v trosky. (Pokračování textu…)

Více než 2 tisíce osob vidělo na nebi ukřižovaného Ježíše Krista! Read More

Masarykova pochybná (ne)morální autorita

T. G. Masaryk

K jubileu 80. výročí úmrtí prvního prezidenta samostatné Československé republiky T. G. Masaryka (14. září) mu připravil redaktor Lidových novin Petr Zídek pozoruhodný dárek. „Prezident osvoboditel“, jak byl v předválečné éře nazýván, by z něj ale určitě radost neměl. Vydal totiž knihu pod názvem „Utajená láska prezidenta Masaryka“. Příloha Lidových novin 8.9. přináší její recenzi.

Masaryk, vydávaný za morální vzor čestnosti a pevného charakteru za všech situací, se zde ocitá v úplně jiném světle. Již dříve bylo známo, že udržoval od r. 1928 jako 78letý vdovec blízké vztahy s novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Ctitelé „prezidenta osvoboditele“ se snažili vytvářet dojem, že šlo o čistě platonické přátelství starého pána a 40leté spisovatelky. Zídek ale publikuje písemnou korespondenci obou, z níž vyplývá pravý opak. Masaryk se svojí konkubině vyznává z lásky k ní, roztouženě vzpomíná na
nádhernou noc ve společné posteli a na sexuální zážitky, které zde kvůli slušnosti nebudu vůbec citovat. Důležité a obzvlášť odsouzeníhodné na tom všem ale je, že Sedlmayerová byla vdaná a měla doma nezletilého syna. Manžel, povoláním železničář, o jejím poměru s prezidentem neměl ani tušení. Přitom Masaryk veřejně mnohokrát horoval pro počestnou rodinu jako základ státu. (Pokračování textu…)

Masarykova pochybná (ne)morální autorita Read More

František Josef I. – katolík nebo liberál?

Jubileum 100 let úmrtí „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. se odrazilo v našich mainstreamových médiích bez emocí, ale také bez jakékoliv snahy po objektivním hodnocení téměř 70leté vlády tohoto panovníka. Spíše si autoři článků a televizních reportáží všímali detailů zajímajících člověka odchovaného bulvárem: FJI. vstával o půl čtvrté ráno, jezdil rád na koni, pil často kávu, k tomu ještě pár informací o jeho manželství s Alžbětou atd. O jeho politickém odkazu toho bylo řečeno velmi málo – a pokud, tak jenom v tom smyslu, že sice měl rád Čechy, ale nikdy se nenechal korunovat českým králem a zklamal naděje národa rakousko-uherským dualismem r. 1867.

Nás, české tradiční katolíky ale zajímá jeho vztah ke Katolické církvi. Je dostatečně známo, že FJI. byl osobně zbožným katolíkem, který právě ve víře nacházel oporu při těžkých ranách, které na něj dolehly ve formě popravy bratra Maxmiliána v Mexiku, sebevraždy syna a korunního prince Rudolfa v Meyerlingu a zavraždění manželky císařovny Alžběty ve Švýcarsku. FJI. dával také svůj katolicismus ostentativně najevo účastí na liturgii a vytvářením dojmu zbožného vladaře. (Pokračování textu…)

František Josef I. – katolík nebo liberál? Read More

Papež pro naši dobu (2)

P. Linus Clovis

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)

Papež pro naši dobu (2) Read More

Philip F. Lawler: Ztracení

„Věřící katolíci by nikdy nepřipustili, aby povrchní obavy z veřejného mínění převážily nad nepochybně jasným morálním imperativem. Přesto právě k tomu se mnozí američtí biskupové uchýlili.“ (str. 34)

Mezi tisíci letos vydanými tituly by katolíkům rozhodně nemělo zapadnout české vydání knihy Philipa F. Lawlera Ztracení – Kolaps katolické kultury, které v překladu Lucie Cekotové vydala katolická nakladatelství Hesperion a Kartuziánské nakladatelství. Autor – špičkový katolický novinář – se v knize věnuje sexuálním a zneužívacím skandálům, které otřásly bostonskou arcidiecézí a posléze i celou americkou částí Katolické církve, a (velmi kriticky) hodnotí i snahy americké hierarchie o následné zhodnocení a řešení krize.

Na rozdíl od mnoha Církvi nepřátelských autorů se snaží celé toto neblahé a katastrofální selhání uchopit a pochopit z katolického pohledu a zasadit do dějin a logiky vývoje bostonské arcidiecéze, americké církve a církve bojující jako celku. Vidí je jako ne samostatnou událost, ale obzvlášť odpudivou součást krize a úpadku, která po druhém vatikánském koncilu zachvátila církev bojující, jako logický důsledek vývoje správy bostonské arcidiecéze a jejího nevyhovujícího způsobu pastorace laiků i formace a hodnocení kněží, dlouhodobé nezodpovědnosti a alibismu amerických biskupů, jakož i stavu upadající bostonské katolické komunity. (Pokračování textu…)

Philip F. Lawler: Ztracení Read More

Reakce na příspěvek Simony Roubalové

Předevčírem zveřejněný příspěvek Marka Venuty nebyl jedinou odpovědí na stať paní Roubalové ve Znojemsku. Svou odpověď, deníkem rovněž odmítnutou, napsala i paní Iveta Černá. Rozhodl jsem se zveřejnit i ten…

Minulý týden (22. 2. 2016) vyšel ve Znojemsku velmi dobrý příspěvek pana Marka Venuty: „Nevyvyšujte Kristkovy takřka černé mše s prvky satanismu a zameťte si před vlastním prahem“. Redakce jej zveřejnila, ale doplnila úvodním slovem, jehož zjevným účelem bylo ve čtenáři navodit dojem, že názory pana Venuty se nedají akceptovat. Tendenční a zavádějící komentáře, popř. články členů redakce, nejsou v této tiskovině výjimkou a čtenáře, kterému je známá úroveň jmenovaných novin, nemohou překvapit. Druhý týden (29. 2. 2016) pak vyšel ve Znojemsku polemický článek paní Simony Roubalové s velikým nadpisem: „Kontroverzní výrok lidoveckého předsedy Marka Venuty o inkvizici“, jak se dalo čekat, aby „objektivitě“ v podání Znojemska bylo učiněno zadost.

Polemika se současnými médii, pokud se jim prezentovaný názor právě nehodí, je většinou bojem s větrnými mlýny a ztraceným časem, mám v tom pár zkušeností. Příspěvek paní Simony Roubalové je však blábol takového kalibru a zároveň ukázkový extrakt historického povědomí (resp. totálního nevědomí) velké části českého obyvatelstva, že jsem se rozhodla na něj reagovat. Bylo by dobré, kdyby paní Roubalová a podobní, kteří mj. sedí i v redakci Znojemska, alespoň otevřeli heslo „inkvizice“ na české wikipedii, než se pustí do sepisování obdobných polemik. Českou wikipedii nelze podezírat z příchylnosti ke katolické církvi, ale i z jejího stručného hesla lze zjistit, že názory pana Venuty jsou mnohem blíže objektivním faktům o inkvizici, na rozdíl od názorů paní Roubalové, která se pohybuje ve světě fantasmagorických předsudků vůči Církvi (z jejího kontextu plyne, že míní katolickou církev). I diskuse k tomuto wiki heslu je poučná, protože mnoho lidí tam údaje zpochybňuje (racionálněji než paní Roubalová), ale jaksi nejsou schopni sepsat toto heslo jinak (lépe) a z ověřených zdrojů. (Pokračování textu…)

Reakce na příspěvek Simony Roubalové Read More

Marek Venuta: Odpověď paní Roubalové

venuta
Marek Venuta

V následujícím textu reaguje pan Marek Venuta, předseda znojemské KDU-ČSL, na článek paní Simony Roubalové, který vyšel 29. února v deníku Znojemsko a který hrubě napadá pana Venutu i Církev. Pan Venuta chtěl svou reakci původně zveřejnit v daném deníku, ale ten jeho reakci odmítl, pročež jsem se mu rozhodl dát prostor zde.

Bohužel se zdá, že článek paní Roubalové (který je součástí širší diskuse ohledně přednášky pana Lhoťana, kterou znojemská KDU-ČSL organizovala) na internetu není, takže na něj nemohu dát link, a zveřejnit ho zde by bylo problematické jak z hlediska autorských práv, tak pro jeho velmi nízkou stylistickou i obsahovou úroveň. Pokud se tedy s ním chcete seznámit, musíte si ho sehnat v papírové podobě. (Pokračování textu…)

Marek Venuta: Odpověď paní Roubalové Read More

Sv. Valburga a její rodina

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Valburga pocházela z jihoanglického Wessexu. Narodila se okolo roku 710. Jejím otcem byl sv. Richard pocházející z královského rodu. V římském martyrologiu je uveden jako Richardus, peregrinus, tedy Richard, poutník. Své přízvisko získal díky pouti do Říma, kterou s rodinou vykonal roku 720. Na cestě ale zemřel a byl pohřben v italské Lucce. Matka svaté Valburgy, Wuna (též Bona), není historicky doložena, tradičně se doplňuje do „svaté“ rodiny a uvádí se, že byla sestrou (či alespoň příbuznou) sv. Bonifáce. (Pokračování textu…)

Sv. Valburga a její rodina Read More

La Croix žádá „rehabilitaci“ zednářů

PhDr. Radomír Malý

Polský internetový portál pch24.pl přinesl informaci o redakčním článku v nejčtenějším francouzském katolickém periodiku – deníku „La Croix“, že zednáři by měli být v Katolické církvi konečně „rehabilitováni“. Autoři se odvolávají na probíhající Rok milosrdenství. Současný Kodex kanonického práva z r. 1983, který klasifikuje členství v zednářské lóži jako těžký hřích, a proto neumožňuje zednářům přistupovat ke sv. přijímání, je prý „těžkou křivdou“ pro ty zednáře, kteří se cítí být katolíky.

Dále list píše o napětí mezi Katolickou církvi a zednářstvím v minulosti, což prý je už „neaktuální“. Církev údajně na tomto vzájemném nepřátelství „nebyla bez viny“, protože „ve Francii a v Itálii se zapojila do politiky návratu monarchie“.

Nebylo by překvapením, kdyby toto napsalo nekatolické médium. Jenže La Croix je nejenom katolickým listem vycházejícím s církevním schválením, ale také hlasatelem názorů Francouzské biskupské konference. Opět tady máme naše katolické flagelantství, omlouvání se za neexistující „viny“ a překrucování dějin v neprospěch katolicismu nikoli z řad odpůrců Církve, nýbrž přímo od katolických publicistů, jejichž články mají oficiální souhlas biskupů. (Pokračování textu…)

La Croix žádá „rehabilitaci“ zednářů Read More

Je islám horší než euroatlantická civilizace?

Mohamed nechává vyvraždit židovský kmen Banú Kurajzá

Tato provokativně znějící otázka by snad mohla vyvolat dojem, že podceňuji nebezpečí islámu pro Evropu. Omyl! Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh!

Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám. Muslimští atentátníci v Paříži se odvolávali na krvavé súry Koránu – jenže Francie, kde vraždili, hrdě zpívá svoji hymnu Marseillaisu, kde v refrénu zní: „Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!“ A můžeme pokračovat: Mohamed, ctěný od muslimů jako Alláhův prorok a světec, po dobytí Mekky vraždil bez slitování, rovněž tak poté, co jako absolutní vládce podnikal vojenské výboje na Arabském poloostrově. Republikánská a demokratická Francie však uctívá svoji „velkou“ revoluci let 1789-1799 a její vůdce. Řada ulic se jmenuje po Robespierrovi a Dantonovi, přičemž oba dva byli stejnými masovými vrahy jako Mohamed. Georghes Danton po zářijových masakrech r. 1792, kdy bylo ve vězeních sadisticky utýráno a povražděno 1340 zcela bezbranných a nevinných lidí, mezi nimi přes 300 katolických kněží, prohlásil: „Bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků… Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“ Oficiální úctě se rovněž těší císař Napoleon, původně jeden z bojovníků revoluce, jenž pro svoji dobyvatelskou slávu neváhal pustit se do agresivní zločinné války proti celé Evropě a zaplavit ji řekami krve a utrpení. (Pokračování textu…)

Je islám horší než euroatlantická civilizace? Read More

Připomínáme si nejslavnější vítězství maltézských rytířů

Turci ustupují!

Dnes slavíme kulaté výročí patrně nejskvělejšího, nejdůležitějšího a nejslavnějšího vítězství v historii maltézských rytířů, jakož i klíčového křesťanského vítězství v bojích s muslimy.

Je tomu dnes právě 450 let, co turečtí obléhatelé vzdali po více než třech měsících obléhání řádových pevností na Maltě a začali se chystat k opuštění ostrova. Již to byl pro Turky vzhledem k jejich obrovské početní převaze veliký, ostudný a naprosto neočekávaný neúspěch. A to ještě nebylo všechno – jejich jednotky stahující se k nalodění byly zaskočeny početně slabším, ale čerstvým španělským vyprošťovacím kontingentem a utrpěly (vlastně již po konci obléhání) další strašlivé ztráty, čímž se turecký neúspěch změnil v katastrofu. Poslední zbytky tureckých nájezdníků opustily souostroví 11. září.

(Pokračování textu…)

Připomínáme si nejslavnější vítězství maltézských rytířů Read More

Ignác z Loyoly – pápežský svätec

Sv. Ignác z Loyoly

O svätom Ignácovi z Loyoly sa toho popísalo už veľa, takže je veľmi ťažké nájsť nejaké neznáme, respektíve menej známe skutočnosti z jeho života. A predsa možno odhaliť aj takéto momenty v biografii veľkého svätca. Hneď s jeho pôvodom súvisia niektoré prekvapivé skutočnosti. Je zaujímavé, že baskickí predkovia budúceho svätca neboli vždy lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. Niekoľko desaťročí pred Ignácovým narodením sa Loyolovci pridali na stranu odbojnej baskickej šľachty a povstali proti španielskej korune. V tomto boji však boli Baskovia porazení a loyolovský „zámok bol v roku 1457 zrovnaný so zemou. Kráľ dosadil do Azpeitie corregidora, ale táto kontrola nebola potrebná, pretože hidalgos boli odvtedy verní kráľovi…“

Aj Loyolovci sa po porážke baskickej šľachty stali vernými a lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. V tomto ovzduší na narodil budúci svätec. Odboj Baskov proti španielskej korune, ktorý má v súčasnej dobe také tragické vyústenie v činnosti baskickej teroristickej organizácie ETA, teda nie nového dáta, ale má stáročné korene, siahajúce hlboko do stredoveku.

„Ignác z Loyoly, Boží generál“, uzrel svetlo sveta zhruba rok pred legendárnou Kolumbovou plavbou do Ameriky, teda v roku 1491. Narodil sa na zámku Loyola v severnom Španielsku, neďaleko mestečka Azpeitia v baskickej provincii Guipúzcoa. Pochádzal z poprednej baskickej šľachtickej rodiny. Baskického pôvodu bolo aj meno Iñigo López, ktoré dostal pri krste. V niektorých životopisných údajoch zakladateľa jezuitského rádu sa rôzni autori rozchádzajú. Napríklad podľa jedných užíval mladý Bask meno Iñigo López de Regalde, podľa iných Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola Sánchez, ďalší mu prisudzujú meno Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola a takto by sme mohli pokračovať ešte hodnú chvíľu. Seriózny znalec svätcovho života, nemecký jezuitský teológ Hugo Rahner používa meno Iñigo López de Loyola. (Pokračování textu…)

Ignác z Loyoly – pápežský svätec Read More