Category Archives: Historie
Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech
Odkud se vzalo novověké otroctví?
Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.
Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.
1) Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2) Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3) Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740-59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.
„Zákon Parlamentu, přímo odporující zákonům Božím a jeho svaté Církve…“
Navzdory tomu, že ho porota shledala vinným a lord kancléř [v tomto případě hlavní soudce] začal pronášet rozsudek, sir Thomas More mu řekl: „Můj pane, když jsem býval ještě právníkem, bylo v takovém případě zvykem zeptat se před vyhlášením rozsudku vězně, proč by neměl být odsouzen.“
Nato lord kancléř přerušil rozsudek, s nímž již započal, a zeptal se ho, co může říci proti tomu. Takto zněla jeho mírná odpověď: „Vzhledem k tomu, můj pane, že tato obžaloba se zakládá na zákonu parlamentu, přímo odporujícím zákonům Božím a jeho svaté Církve, jejíž nejvyšší vládu ani žádnou její část si nemůže žádným zákonem osobovat žádný časný princ, protože právem náleží římskému stolci osobně přítomnému na zemi, svatému Petrovi a jeho nástupcům, biskupům téhož stolce, jemuž se tohoto předního postavení dostalo zvláštním privilegiem z úst samotného Spasitele, je tedy podle práva mezi křesťany nedostatečná k tomu, aby byl podle ní souzen kterýkoli křesťan…“
K Palachovu výročí – katolicky
Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.
Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.
Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.
Sůl se ještě nezkazila
Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.
Pohled do historie
V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.
Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.
Masochismus dnešních katolíků
Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:
„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)
Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty.
Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů
Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.
Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.
Více než 2 tisíce osob vidělo na nebi ukřižovaného Ježíše Krista!
Kostel Milosrdného Pána
V neděli 3. října r. 1847 více než 2 tisíce osob vidělo v Ocotlanu v Mexiku obraz ukžřižovaného Ježíše Krista, který se zjevil na nebi. Tento úkaz trval více než 30 minut. Arcidiecéze Guadalajara r. 1911 uznala toto zjevení za pravé. Dodnes je známo jako „zázrak z Ocotlanu“. Událo se den před zemětřesením, při němž přišlo o život 40 lidí a město se změnilo v trosky.
Masarykova pochybná (ne)morální autorita
T. G. Masaryk
K jubileu 80. výročí úmrtí prvního prezidenta samostatné Československé republiky T. G. Masaryka (14. září) mu připravil redaktor Lidových novin Petr Zídek pozoruhodný dárek. „Prezident osvoboditel“, jak byl v předválečné éře nazýván, by z něj ale určitě radost neměl. Vydal totiž knihu pod názvem „Utajená láska prezidenta Masaryka“. Příloha Lidových novin 8.9. přináší její recenzi.
Masaryk, vydávaný za morální vzor čestnosti a pevného charakteru za všech situací, se zde ocitá v úplně jiném světle. Již dříve bylo známo, že udržoval od r. 1928 jako 78letý vdovec blízké vztahy s novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Ctitelé „prezidenta osvoboditele“ se snažili vytvářet dojem, že šlo o čistě platonické přátelství starého pána a 40leté spisovatelky. Zídek ale publikuje písemnou korespondenci obou, z níž vyplývá pravý opak. Masaryk se svojí konkubině vyznává z lásky k ní, roztouženě vzpomíná na
nádhernou noc ve společné posteli a na sexuální zážitky, které zde kvůli slušnosti nebudu vůbec citovat. Důležité a obzvlášť odsouzeníhodné na tom všem ale je, že Sedlmayerová byla vdaná a měla doma nezletilého syna. Manžel, povoláním železničář, o jejím poměru s prezidentem neměl ani tušení. Přitom Masaryk veřejně mnohokrát horoval pro počestnou rodinu jako základ státu.
