Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše: (Pokračování textu…)
Ministr Dobeš se rozhodl jmenovat na ministerstvo školství relativně konzervativního euroskeptika Bátoru z Akce D.O.S.T. a oheň je na střeše. Levicoví a pseudoliberární novináři a aktivisté okamžitě zorganizovali orgie běsnění nad tímto rozhodnutím. Připomněli nám tak, že od nich nemůžeme ve vztahu ke konzervativním tématům očekávat žádnou profesionalitu nebo slušnost. Většina z nás to nepotřebuje připomínat, ale někteří třeba ano. O to ale nejde.
Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1](Pokračování textu…)
Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy. (Pokračování textu…)
„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“
I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi. (Pokračování textu…)
Pro nemoc šéfredaktora je toto rozhlédnutí zredukováno jen na akce a události. Doporučujeme Vaší pozornosti především anketu Rytíři života, přednášku Michala Semína v Českých Budějovicích a ples AG Kroměříž. (Pokračování textu…)
Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.
Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1]Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje
Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše: (Pokračování textu…)
V sobotu jsem přednášel ve vyšebrodském klášteře na téma „hnutí pro-life a jeho témata“. Byla to moje první přednáška vůbec, takže spousta přeřeknutí a vyplňovacích slov, nějaké věcné chyby, i když nijak zásadní, a několik opomenutí. Asi největší z nich je, že jsem sice mluvil o tom, co to hnutí pro-life je, jakými se zabývá tématy a co za hlavní činnosti provádí, ale dostatečně jsem se nezabýval tím, proč by nás to mělo zajímat. Pokud možno všechny. (Pokračování textu…)
Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:
„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“ (Pokračování textu…)
Do konce února můžete zasílat nominace na ocenění Rytíři života 2011. Znáte nějaké pro-life osobnosti či organizace, které byste chtěli ocenit? Sem s nimi.
Do soboty 12. února můžete posílat odpovědi do pátého kola naší soutěže Kdo je to? Neváhejte se zapojit.
Do 15. března 2011 je možno zasílat práce do literární soutěž pro středoškoláky Cena Sókratova bolehlavu. Práce má mít podobu tradičního sokratovského dialogu s vyústěním na téma Nečekané dopady asistované reprodukce . Více ZDE a ZDE.
15. únor – Michal Semín přednáší v Ostravě na téma „Může být monarchista demokratem?“. Pořádají Institut sv. Josefa a Koruna Česká v Salesiánském středisku Dona Bosca, začátek v 18:00 (zvací plakátek).
17. únor – v Brně se uskuteční ples brněnských MKD a VKH. Zvací plakátek.
19. únor – v hotelu Skalka v Rajeckých Teplicích proběhne IX. reprezentačný ples Fóra života. Podrobnosti ZDE.
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskusních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Off topic příspěvky a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.
O tom, že krásná poezie si vystačí s obyčejnými motivy z prostého života pokorných lidí, nás v dnešním Koutku poesie přesvědčuje Jan Čarek. (Pokračování textu…)
Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis). (Pokračování textu…)
Údajně největším vítězstvím Ďábla je skutečnost, že téměř nikdo už v něj nevěří. Ďábel není. Ďábel neexistuje. Ďábel navenek popírá sám sebe. Nikdo se Ďábla nebojí. Proto též víra v Boha se stává něčím nepatřičným. Něčím, co se nenosí, co není „IN“, co není „COOL“. Mnozí z nás, ať si to přiznáme, či nikoliv, tak sloužíme jedinému pánu, Ďáblu. (Pokračování textu…)
Vůle je neorganická mohutnost, snaživost vycházející z rozumového poznání.[1] Formálním předmětem vůle je dobro, dobro jako takové, které není poznatelné smysly, ale rozumem. Vůle se nachází v rozumu jako ve svém subjektu.
Atributem vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj. negace určení. Indiferentnost se dělí na pasivní (indifferentia passiva), což je schopnost přijmout určité vymezení, a aktivní (indifferentia activa), což je schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak. Aktivní indiferentnost je buď nepřítomnost vnější nutnosti, nebo nepřítomnost vnitřního nucení daného přirozeností. Právě tato poslední indiferentnost je svoboda ve vlastním slova smyslu (libertas arbitrii). Jde tedy o vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání. (Pokračování textu…)
Smrt je venkoncem ošklivé slovo, které lidé obecně nemají příliš v lásce. Každý se diskusi o ní raději vyhýbá. Kdyby autor těchto řádků nebyl býval utěšoval slovy na dálku jedno nešťastné děvče, které hluboce prožívá odcházení jednoho z milovaných členů rodiny, asi by se k tomuto tématu také příliš nepřiblížil, ačkoliv ví, jak smrt (i smrt násilná) vypadá.
Smrt je v dnešní postkřesťanské společnosti tabuizovaným tématem, lidé o ní nechtějí slyšet, ani ji nechtějí nenaaranžovanou vidět. Smrt už je tak lidové „eklhaft“ téma, že lidé se odmítají držet tradice předků a pohřbívat své mrtvé s úctou, která jim naleží a která byla v indoevropské společnosti, nezávisle na víře, vždy dodržována. (Pokračování textu…)
Ani v dnešním přehledu zpráv se bohužel nevyhneme tématu pronásledování křesťanů. V této souvislosti si dovolím připomenout, že stále sbíráme podpisy pod Petici na podporu pronásledovaných křesťanů.
Z akcí příštího týdne bych vyzdvihl přednášku Jiřího Fuchse na téma Filosofické pozadí multikulturalismu, která proběhne ve čtvrtek 10. února v Českých Budějovicích. O dva dny později pak budu já přednášet ve Vyšším Brodě o hnutí pro-life a jeho tématech. Jste srdečně zváni. (Pokračování textu…)
