Monthly Archives: Únor 2011
Střepy
Dnešní Koutek poesie čtenářům místo obvyklé dvojice básní přináší ukázku z rozsáhlejšího lyrického textu Filipa Topola Střepy.
Poznání – postižení – umění. II.2.4 Námitky
Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
Emile Wauters, Šílenství Huga van der Goes, 1872
II.2.4.1 Umění jako hlas bohů
Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše:
Případ Bátora je mementem
Ministr Dobeš se rozhodl jmenovat na ministerstvo školství relativně konzervativního euroskeptika Bátoru z Akce D.O.S.T. a oheň je na střeše. Levicoví a pseudoliberární novináři a aktivisté okamžitě zorganizovali orgie běsnění nad tímto rozhodnutím. Připomněli nám tak, že od nich nemůžeme ve vztahu ke konzervativním tématům očekávat žádnou profesionalitu nebo slušnost. Většina z nás to nepotřebuje připomínat, ale někteří třeba ano. O to ale nejde.
Poznání – postižení – umění. II.2.3 Estetické vnímání jako habitus
William Hogarth, Blázinec, 1735
Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1]
Poznání – postižení – umění. II.2.2 Principy činnosti
Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839
Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy.
Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům
„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“
I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.
Rozhlédnutí 2011/2/21
Pro nemoc šéfredaktora je toto rozhlédnutí zredukováno jen na akce a události. Doporučujeme Vaší pozornosti především anketu Rytíři života, přednášku Michala Semína v Českých Budějovicích a ples AG Kroměříž.
Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost
Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.
Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1] Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje
1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);
2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k).
Poznání – postižení – umění. II.1.4 Osobnost
Hieronymus Bosch, Loď bláznů, 1490-1500
Individuum nadané rozumem a tím schopné vědomí sama sebe a sebereflexe se nazývá osobnost. Prosté vědomí sebe sama, vlastního já, doprovází naši veškerou poznávací činnost. Tento způsob sebevědomí nazývá sv. Tomáš jednotlivým,[1] moderní psychologie hovoří o prostém vědomí či momentu já.[2] Když se vědomě zaměřujeme na sebe sama dochází podle sv. Tomáše k obecnému sebepoznání,[3] moderní psychologie hovoří o reflexívním vědomí.[4] Ve scholastických termínech se prosté vědomí označuje jako conscientia in actu exercito, reflexívní vědomí pak consciencia in actu signato.[5] Svatý Tomáš Akvinský píše:
