Monthly Archives: Srpen 2010

Cesty (Tekoucí světlo Božství svaté Mechtildy Magdeburské)

O DVOU NESTEJNÝCH CESTÁCH, JEDNA SPADÁ DO PEKLA, DRUHÁ STOUPÁ DO NEBE

Rozhlédnutí na konci prázdnin

V dnešním rozhlédnutí nemůžeme opominout věci převážně společenské a politické – babyboxy, vývoj v KDU-ČSL a samozřejmě sexuální výchovu.

Závrať

Proti každé úzkosti, proti všemu strachu a neklidu, vzývejme pokornou Pannu,  která tolik vytrpěla. V obrazu pevnonohé pláně, ke které se utíká hrdina básně Francise Jammese, můžeme vidět také obraz Matky Boží – utěšitelky zarmoucených. Druhý text je dílem Tomáše Hameta.

Otevřený dopis Michaele Šojdrové

Vážená paní (místo)předsedkyně,

musím říci, že jste mne zaskočila. Čekal bych, že jako dočasná šéfka strany nebudete tak aktivní ve své snaze KDU-ČSL definitivně zničit. Ale zjevně jsem Vás podcenil. Mluvím pochopitelně o TOMTO.

Subsistující forma? Proč ne? (1. část)

Cílem série článků je znovu kriticky zhodnotit odmítnutí tradičního aristotelského pojetí lidské duše jako svébytné (subsistující) substanciální formy, které ve své knize Filosofie, 5. Problém duše učinil český filosof Jiří Fuchs. K tomu budeme užívat především textu Článku 11 zmíněné publikace, který se nachází na straně 98 – 116. S prvním problémem se setkáváme překvapivě velmi záhy. Hned na straně 98 Fuchs přestavuje aristotelké učení o látce a formě a činí tak velmi nepřesně.

Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru

O jednom ze zážitků z haličské fronty, na který se nedá jen tak snadno zapomenout, se Durych rozepisuje v další stati o náboženství, které publikoval v Rozmachu. Tuto stať nazval „Náboženská kultura“.

Je to název poněkud široký, jedná se tu spíše jen o kulturu mše svaté; nicméně nic jiného tak zřejmě nepředstavuje náboženskou kulturu jako mše svatá se všemi svými sounáležitostmi.

Proč nám chybí disciplína a odhodlání?

Jedna věc mi nedává pokoje. Neustále se musím ptát, proč jsme my, katolíci, neustále v tak hluboké depresi a defenzívě. A přes veškerou snahu narážím stále na jedinou odpověď: chybí nám odhodlání a disciplína. Je to nepřehlédnutelné a prosté. Jen si pořád nějak nedokážu odpovědět na otázky „proč tomu tak je“ a „co s tím dělat“…

Humor

V moderním užívání pojmu znamená humor vnímání něčeho komického nebo zvláštním způsobem nesouladného. Obecně vzato se liší od vtipu (anglicky wit, též důvtip pozn. překl ), a to tak, že je na jedné straně subtilnější a na druhé straně neurčitější. Je to tedy nejen pojem, který se vzpírá definici, ale dokonce se svým způsobem nedefinovatelností chlubí a hledání definice humoru by se obyčejně pokládalo za nedostatek smyslu pro humor. Moderní užívání pojmu ale v žádném případě není ani primární ani nutné a je to jeden z případů, vzácnějších než se obyčejně soudí, kde odvození nabízí aspoň přiblížení definici. Všichni vědí, že „humor“ v latinském významu „vlhkost“ se zde používal jako součást staré fysiologické theorie, podle níž se lidské povahy lišily podle podílu určitých šťáv v lidském těle, jako například, že převaha hlenu (phlegm) vytvářela flegmatickou povahu. V době, kdy už došlo k úplné stabilisaci anglického jazyka tak mohl Ben Johnson a další používat slovo „humour“ spíše ve smyslu „převládající vášně“. S tím nutně šla ruku v ruce idea přehánění, a na konci celého procesu byl charakter humoristy víceméně identický s tím, co bychom my označili za excentrika. Další fáze vývoje, který byl spíše pomalý a subtilní, odpovídají různým stupňům, v nichž si excentrik svou výstřednost uvědomoval. Anglie byla na tyto excentriky vždy obzvláště bohatá a v Anglii, kde bylo vše méně logické a více nahodilé, zůstával excentrik, abychom tak řekli, napůl nevědomý a napůl humorný. Onu směs, a počátek moderního významu, bychom mohli možná datovat do doby Waverleyových románů, když si Guy Mammering stěžoval, že radní Pleydell je „praštěný humorista“. Pleydell je totiž nesporně vysmíván pro své drobné marnivosti nebo libůstky, ale on se ke smíchu sám přidává a to, že je jeho humor humorný, vidí a chápe. Od té doby tohle slovo začalo být čím dál víc užíváno výlučně o vědomém humoru a obecně o dosti hlubokém a delikátním uznání absurdity druhých.

Rozhlédnutí

Prázdniny se chýlí ke konci a máme tu další Rozhlédnutí. Dělo se toho docela dost.

Ozvěny

Vnímání lidských smyslů se obvykle spojuje s pokušením a neřestí, ale není tomu tak pokaždé. Někdy určité smyslové vjemy evokují touhu po opravdovém naplnění a radosti, jejímž jediným skutečným zdrojem je Bůh. Básně napsal Jan Zahradníček.