Category Archives: Argumentace
Úvahy o indexu zakázaných knih
Michal Krestchmer
Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.
Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.
Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia.
HPŽ ČR: Proč odmítnout potratovu tabletu
Hnutí Pro život ČR prosí lékaře, politiky a všechny lidi dobré vůle, aby podporovali opravdovou pomoc ženám čekající nečekaně dítě. Odmítá politiku státu, která podporuje nezodpovědnost mužů, jako jedinou pomoc nabízí ženám usmrcení jejich dítěte a devastuje tak rodiny a celou českou společnost.
Hnutí Pro život ČR odmítá potratovou tabletu s účinnými látkami mifepriston a misoprostol, protože:
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)
Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.
Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“.
Eugenics and other Evils (4): The Lunatic and the Law
G. K. Chesterton
The modern evil, we have said, greatly turns on this: that people do not see that the exception proves the rule. Thus it may or may not be right to kill a murderer; but it can only conceivably be right to kill a murderer because it is wrong to kill a man. If the hangman, having got his hand in, proceeded to hang friends and relatives to his taste and fancy, he would (intellectually) unhang the first man, though the first man might not think so. Or thus again, if you say an insane man is irresponsible, you imply that a sane man is responsible. He is responsible for the insane man. And the attempt of the Eugenists and other fatalists to treat all men as irresponsible is the largest and flattest folly in philosophy. The Eugenist has to treat everybody, including himself, as an exception to a rule that isn’t there.
The Eugenists, as a first move, have extended the frontiers of the lunatic asylum; let us take this as our definite starting point, and ask ourselves what lunacy is, and what is its fundamental relation to human society. Now that raw juvenile scepticism that clogs all thought with catchwords may often be heard to remark that the mad are only the minority, the sane only the majority. There is a neat exactitude about such people’s nonsense; they seem to miss the point by magic. The mad are not a minority because they are not a corporate body; and that is what their madness means. The sane are not a majority; they are mankind. And mankind (as its name would seem to imply) is a kind, not a degree. In so far as the lunatic differs, he differs from all minorities and majorities in kind. The madman who thinks he is a knife cannot go into partnership with the other who thinks he is a fork. There is no trysting place outside reason; there is no inn on those wild roads that are beyond the world.
K výhradám otce Františka Juchelky ohledně Medžugorje
Dříve než odpovím na podnětnou kritiku otce Františka Juchelky, která se týkala mé sedm let staré přednášky o soukromých zjeveních, resp. její části, musím předestřít několik věcí. Uvědomuji si, že tímto strkám hlavu do oprátky, a to vázanou hned na dva uzly: budu vypadat jako nevychovanec, protože polemizuji s knězem, a za druhé, stanu se v očích některých věřících nepřítelem Panny Marie, jelikož zpochybňuji její zjevení v Medžugorje, což je pro jisté lidi dogma.
S prvním toho moc nenadělám. Přiznávám, že příliš nechápu, proč otec Juchelka toto téma nyní vnáší do diskuse. Pokusím se ale k některým věcem vyjádřit a možné nejasnosti osvětlit. Co se týče druhého „uzlu na oprátce“, tak jsem toho mínění, že Panna Maria nepotřebuje k svému oslavení žádné pochybné taškařice, které jí naopak zraňují. Tím ale nechci říci, že Bůh nemůže požehnat a udělit milosti těm, kteří jej s upřímným a pokorným srdcem hledají, byť na nepravém místě.
Dříve než se budu věnovat textu samému, rád bych upozornil, že můj příspěvek o Medžugorje byl pouze jakýmsi apendixem k přednášce o soukromých zjeveních jako takových. Rozhodně se nejednalo o nějaké vyčerpávající pojednání celkové problematiky. Chtěl jsem spíš vykreslit jisté problémy, které se soukromými zjeveními souvisejí, na několika ukázkách z Medžugorje. Jsem toho názoru, že tato skutečnost by měla být v případné polemice zohledněna.
Ve škole svatého Josefa: říjen 2010
Přinášíme Vám krátkou reportáž z letošního setkání Ve škole svatého Josefa.
Lex orandi, lex credendi
Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.
Potrat jako druhé znásilnění
Dostane-li se potratář do úzkých, když argumenty docházejí a on už i přiznal, že potrat je vlastně hodně špatná věc, instinktivně se snaží zahrát na city a neomylně hmátne po příkladech, kdy přece „každý slušný člověk“ musí uznat, že potrat musí být povolen. Jako první se nabízí případy početí ze znásilnění. Pomiňme teď fakt, že drtivá většina žen, které jdou na potrat, nepočala při znásilnění, a soustřeďme se jen na podstatu tohoto specifického dilematu.
O pochybnostech v duchovním životě
Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu.
Potratářův trik první: Odlidštění
Vzpomínám si na klientku, která vždycky tvrdila, že to, čeho se zbavila, byl jen „shluk buněk“. Nikdy jí nepřišlo na mysl, že i ona, ve svých pětadvaceti letech, je stále jen shlukem buněk, pouze o trochu větším, a že bude shlukem buněk i v den své smrti. Ve skutečnosti je „shluk buněk“ skvělou definicí lidských bytostí všeobecně. – Jim Forest: E-maily z pekla; 8. dopis Tasemníka Umaštěnkovi
