Monthly Archives: Říjen 2011
Bohoslužebná roucha a nádoby (O tridentské mši svaté IV)
Bohoslužebná roucha
V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.
V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři).
Rozhlédnutí 2011/10/30
Vítám vás v novém týdnu, který zahajuje slavnost Krista Krále. Mimo tento velký svátek nás v něm čekají především slavnost Všech svatých a dušičky. K pravidelným tridentinám se přidávají mše ve Vejprtech (30. říjen), vyšebrodském klášteře (1. listopad) a Třeboni (5. listopad). Pozornost si zaslouží též přednášky otce Stritzka (31. říjen, Praha) a Jiřího Fuchse (1. listopad, Č. Budějovice).
O modlitbě hříšníka, který se nechce odvrátit od hříchu
Sv. Jan Maria Vianney
Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný,
padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)
Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost – vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.
A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu – ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění (srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka – hříšníka, který se nechce napravit – je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu – je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte.
Doba
Idealizujeme si dobu, ve které bychom rádi žili? Vidíme ji v takových barvách, které jsou našim očím příjemné?
Nepochybně ano. Dopouštíme se tak stejného prohřešku, jako ti, kdo naši zamilovanou část dějin spásy naopak haní a polévají hnojůvkou. Ale kdo má větší vinu?
Najdou se jistě lidé, jako jsem já sám. Chtěli by prožít svůj čas v době, která se vyznačovala největším vzepětím lidského ducha – době vrcholného středověku, době katedrál, době neznámých mistrů uměleckých děl, pro něž sláva věčná byla hodnotnější, než pomíjivý světský potlesk. Proto často neznáme jejich jména.
Jak vypravovat dětem o Pánu Ježíši? (Společně k Bohu XIII)
Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“ „Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“
Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.
Katolíci a kremace
Kremace v peci krematoria
V debatě o křtu dětí koncem loňského roku zmínil jeden z účastníků diskuze otázku kremace zemřelých a vítězoslavně zde uvedl, že i v této záležitosti (rozuměj kromě názorů na limbus) změnila katolická církev postoj. Protože, bohužel, měl v tomto pravdu, dovolím si zde otevřít diskuzi i na toto téma.
Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není…
Rozhlédnutí 2011/10/23
Vítejte u dalšího rozhlédnutí. Ohlédnutí za uplynulým týdnem je z velké části zaplněno informacemi o situaci, šikanování a pronásledování křesťanů v zahraničí. Prosím, abyste pamatovali na naše pronásledované bratry a sestry v modlitbách a v rámci svých možností se jim i jinak snažili pomoci. Když už ničím jiným, tak alespoň sdělením svého postoje našim i tamním politikům. Potěšující jsou naopak zprávy zaobírající se pro-life tematikou.
V nadcházejícím týdnu jednoznačně dominují svátky archanděla Rafaela (24. 10., tradiční kalendář), svatých apoštolů Šimona a Judy (28. 10.) a pro Moravany a Rakušany rovněž bl. Marie Restituty Kafkové (29. 10.) Následující týden pak 30. října slavností Krista Krále (tradiční kalendář). Připomínám a doporučuji diskusní pro-life večer pořádaný organizacemi Stop genocidě a Hnutí Pro život ČR (24. 10.) A nezapomeňte na vejprtskou slavnou tridentskou mši svatou u příležitosti slavnosti Krista Krále!
Mnich
Když jdeš podzimním listím, můžeš si představit, že jsi kýmkoli. Brodíš se záplavou zlatých lipových, bronzových bukových a trochou té zažloutlé nádhery javorů. Jsi potulný žebravý mnich? Kutnu záplatovanou, sotva na tobě drží. Veškerý majetek si neseš v mošně. Omnia mea mecum porto – vše své si nosím s sebou. Odřený brevíř, misku na jídlo, malý nožík, u pasu šnůru růžence a v ruce poutnickou hůl ohlazenou stovkami mil, které jsi už stačil projít. Lidem se vyhýbáš, pokud je to jen trochu možné. Lesy jsou tiché a přece jejich obyvatelé pějí chválu Panovníkovi. Žádné ohrady, žádní dřevorubci se řvoucími čadícími nesmysly v rukách. Občas narazíš na uhlíře, kteří si na svůj vezdejší chléb vydělají dřinou uprostřed mýtin, poustevníka, jehož přítomnost prozradí jen prázdná chýše. Ten se lidí straní ještě víc, než ty. Zřídka některý z nich sebere odvahu a požádá o svatou zpověď, mši svatou v kapličce před obrázkem Rodičky a svatého patrona všech „lesních mužů“ – Ivana.
Dokud tě ještě trápil bolavý zub, musel jsi zamířit k nejbližší kovárně. Kdepak, holenku, máme třinácté století, žádná anestesie. Maximálně odvar z makovic a kovář už se chápe kleští. Chvilka bolesti za tu svobodu od vyžírků v bílých pláštích a palácích postavených z tvých vydřených peněz – z „pojištění“, rozhodně stojí.
