Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše před zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!
Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův, a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru. (Pokračování textu…)
Podzimní Read More
