Tag Archives: Ježíš Kristus
Svátky míru? Nebo svátky boje?
Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.
Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?
Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem.
Kardinál Burke: „Musíme se modlit a postit za Církev ve chvíli hluboké krize“
„Pracovní dokument pro synodu o Amazonii je naprosto nepřijatelný. Musíme udělat všechno, co můžeme, pro obranu integrity katolické víry. … Je také nečestné prezentovat synodu jako údajně zaměřenou na evangelizaci Amazonie, když přitom skutečným cílem je revoluce v celé Církvi,“ řekl americký kardinál Raymond Leo Burke v rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana. Kardinál Burke byl hlavním řečníkem na akci, kterou tyto noviny pořádaly v Římě 6. října. Jejím tématem bylo „Až do končin země“ a právě otázkou evangelizace náš rozhovor začíná.
Vaše Eminence, dnes se katolíkům velmi často říká, že o své víře v Krista mají svědčit v zásadě konáním dobra a tím, že jsou hodní, například když pomáhají chudým a imigrantům. Co si myslíte vy?
Dovolte mi připomenout svatého Petra Klavera, španělského jezuitu, který byl v sedmnáctém století v kolumbijské Cartageně více než čtyřicet let misionářem otroků dovážených z Afriky. Když přijížděly veliké lodi plné otroků, byl tam, aby léčil jejich rány, ale také je učil se modlit, protože byl přesvědčen, že nejdůležitějším darem, který jim může dát, je víra.
On musí kralovat!
Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 20.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.
Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě měst a vesnic i v 50. letech konaly, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.
Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči naivní modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“
Panna Maria – Přemožitelka bludů
Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.
Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.
Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).
Kard. Sarah: Evangelizace je křesťanská povinnost
.JPG)
Kardinál Sarah
8. dubna 2019 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah řekl, že katolíci mají povinnost evangelizovat a že přinášet nepokřtěným Krista je „naléhavým úkolem“ Církve. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí to uvedl v odpovědi na otázku, jak mají katolíci obracet druhé a přitom neupadat do „proselytismu“, který nedávno kritizoval papež František. Ten při návštěvě Maroka koncem března vyzval křesťany, aby aktivně neusilovali o konverze ke své víře, neboť „cesty misijního poslání nevedou proselytismem“. Papež nevysvětlit, co „proselytismem“ míní. [1]
Portál Aleteia v rozhovoru z 5. dubna položil kardinálu Sarahovi otázku: „Jak můžeme obracet druhé, aniž bychom se uchylovali k proselytismu, který během své cesty do Maroka kritizoval papež František?“ Kardinál odpověděl, že Církev dostala „od Pána Ježíše poslání: ,Byla mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.ʼ Tohoto naléhavého úkolu se Církev nemůže zříci,“ dodal. Africký prelát dále citoval svatého Pavla: „,Běda mi, kdybych nehlásal evangelium,ʼ řekl svatý Pavel. To dělali misionáři v Africe i na jiných kontinentech. Při svém prvním setkání s lidmi jim ihned vyložili evangelium a jeho požadavky, aniž by někoho k něčemu nutili. Neznám žádného misionáře, který by lidi nutil stát se křesťany. Evangelizovat je však povinnost.“ Kardinál Sarah konstatoval, že Pán Ježíš je „jediná cesta ke spáse“.
„Ať jde o muslimy, buddhisty nebo animisty, každého musíme evangelizovat hlásáním Ježíše Krista, který je jedinou cestou ke spáse. Nejde tedy o proselytismus, protože pohany nebo muslimy nenutíme zbraněmi, nýbrž nabízíme jim cestu ke spáse. Naše náboženství je založeno na lásce a násilí zakazuje,“ řekl pan kardinál. [2]
Velikonoční otázky a odpovědi
1) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, o jehož zakladateli by stovky očitých svědků tvrdily, že jej poté, co byl strašlivě mučen, ukřižován a mrtvý položen do hrobu, viděly živého, mluvily s ním, někteří dokonce s ním i jedli – a pár jich to zaznamenalo také písemně (evangelia plus celý Nový zákon)? Že jeho hrob byl nalezen prázdný a tito svědkové byli ochotni pro své svědectví podstoupit mučednickou smrt a mnozí ji také podstoupili? Já žádné jiné náboženství, které by takto mohlo doložit nauku o svém zakladateli, neznám.
2) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, které by uchovávalo pohřební plátno s otiskem lidské podoby svého zakladatele, kdy věda je schopna říci pouze tolik, že se tak mohlo stát v důsledku vyzáření díky obrovské energii, což by potvrzovalo zmrtvýchvstání, dosvědčené stovkami svědků (bod 1)? Já ne.
3) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, v němž by se stovky let uchovalo 150 těl světců v rozporu se všemi přírodními zákony neporušených? Já ne.
Svátek Stolce sv. Petra – papežství a jeho význam v církvi i v dialogu s členy dalších křesťanských denominací
Než přistoupíme k tématu, rád bych upozornil na rozdíl mezi papežstvím na jedné straně a papežem a jeho jednáním na straně druhé. Je to podobné jako rozdíl mezi úřadem a jeho nositelem. Zde bude řeč o papežství, ne o konkrétním člověku a už vůbec ne o jeho lidském jednání včetně slabostí a chyb nebo – kéž by Bůh nedopustil – zpronevěr vlastnímu poslání.
V křesťanské éře, v novozákonní době, je pouze jediný (Vele-)kněz, a sice Ježíš Kristus. Je pouze jediná oběť ve vlastním smyslu, a tou je opět on sám, obětovaný na kříži za spásu světa, aby mohly být odpuštěny hříchy. Přesto tuto jedinou oběť už v předvečer jejího uskutečnění proměnil při poslední večeři chléb ve své tělo a říká o něm, že toto je jeho obětující se tělo. Evidentně se při poslední večeři dála oběť. Máme-li zde dva okamžiky – velkopáteční obětování se na kříži a zelenočtvrteční obětování se pod svátostnými způsobami (viz „toto je tělo, které se obětuje – vydává“) a platí-li, že je jen jediná oběť, pak nezbývá než říct, že se v obou případech jedná o totéž. Srov. sv. Jan Zlatoústý: „tentýž Beránek, ne dnes jeden a zítra jiný, ale stále týž.“ Mluví se pak o zpřítomnění jediné velkopáteční oběti na kříži. Ne opakování. Ne přinesení jiné. Pouze zpřítomnění jedné jediné. Při poslední večeři Pán Ježíš také říká: „Toto konejte“ – dělejte totéž. Čiňte mou (zítřejší velkopáteční) jedinou oběť stále přítomnou, zpřítomňujte ji, čiňte toto mé obětování, a sice pod svátostnými znameními. A tak se v každé mši svaté jeho jediná oběť stává přítomnou. Neopakuje se, není to žádná další (druhá) oběť, ale jedna jediná, znovu a znovu zpřítomňovaná. A kněží, vyslovující Kristova slova „moje tělo“ reprezentují (re – znovu, prezentují – činí přítomným) Kristovo jediné kněžství, nakolik kněžství je určeno k přinášení oběti. Nejsou kněžími vedle něho nebo dokonce proti němu, jak nějací další, konkurující, ale jako je jediná oběť – Kristus obětovaný, a ta se zpřítomňuje, tak je jen jediný Velekněz – Kristus obětující, a i on je (pouze) reprezentován, takže je jeho kněžství, určené k přinášení jeho oběti, stále přítomné.
Analogicky k reprezentování Krista obětujícího, tj. Krista – jediného kněze; analogicky k zpřítomňování Kristovy oběti; tedy analogicky k přístupu ke Kristovu kněžství přistupujeme i k jeho hlavství, k jeho skálovství: Jako vysvěcení služebníci církve nejsou dalšími kněžími vedle jediného (Vele-)kněze, Krista, tak ani papež není další hlavou vedle jediné hlavy církve – Krista. Poznámka k pojmu “vikář Kristův”, “zástupce Krista – hlavy”: Různé výrazy mohou být použity v různě širokém či posunutém významu. Platí to také pro pojem nebo výraz „vikář Kristův“, tj. „zástupce Kristův“ používaný o představitelích církve. Chci říci, že je biblického původu, a kdo má rád Písmo, neměl by proti němu vystupovat. I když tam je použit v širším smyslu slova. Ale co je široké, může být okrájeno, až dojdeme k pojmu „vikář Kristův“ v nejužším smyslu slova, jak ho běžně používáme o sv. Petrovi a jeho nástupcích, římských papežích. Takže není důvod proti tomuto pojmu vystupovat, když je biblického původu.
Skandální tweety Austena Ivereigha
Britský novinář Austen Ivereigh, životopisec papeže Františka, pořádně rozčeřil už tak rozbouřené vody, a to svými skandálními komentáři na Twitteru.
Začalo to jeho tweetem týkajícím se problematiky homosexuálních kněží. Napsal, že v této otázce nejde ani tak o celibát a čistotu, jako spíše o skrývání toho, kým jsou (tj. jakou mají orientaci). Popírání tohoto faktu podle Iverigha znemožňuje prožívání jejich slibů ve svobodě.
To byl ovšem jen začátek. Ještě obludnější „myšlenku“ si nechal na potom. To když taktéž na Twitteru odpovídal uživateli jménem Carloz L. Lanz, jenž napsal, že kněží by měli být heterosexuálové a zároveň dodržovat celibát. Následují tak Krista, který neměl žádné homosexuální sklony.
„Proč píšete, že Pán neměl homosexuální sklony? Podle jakých znamení, slov nebo gest usuzujete?“ kontroval Austen Ivereigh.
Selským rozumem a logicky: O co jde v případě turínského plátna?
V poslední době se toto téma dostalo opět do médií. Italští odborníci nedávno potvrdili, co už je dlouho známo: stopy skutečné krve na plátně, určili dokonce přesně, kde kopí probodlo bok muže uloženého v něm, objevili deformaci ramene, což opět ukázalo, že tento člověk byl skutečně ukřižován (srvn. zpráva kath.net 26.1.2019).
Objektivně ale – v principu nepřinesli nic nového. Jen petrifikovali, co už jako katolíci dávno víme: Turínské plátno je opravdu autentickým pohřebním rubášem Kristovým a muž na něm není nikdo jiný než sám náš Spasitel. Jediné, co tomu odporuje, je karbonová metoda C 14, jež datovala r. 1988 vznik plátna na přelom 13. a 14. století.
Celá kauza mi připomíná jeden příběh ze zdravotnické branže (mediky prosím o prominutí za neodbornou terminologii, nejsem lékař). Přivezli do nemocnice pacienta s jasnými příznaky srdečního infarktu (bolest na hrudi, dušnost, otok nohou atd.), všechno absolutně jasné, jde o infarkt. EKG to ale vyloučil, zdravotníci však odmítli názor, že EKG může být vadný, na infarkt pacienta neléčili – a ten muž zakrátko zemřel. Pitva prokázala jednoznačně infarkt – a potom teprve se přišlo i na poruchový EKG.
Vidím tady analogii s turínským plátnem. Všechna zjištěná fakta ukazují na jeho pravost a na to, že otisk muže na něm je otiskem těla našeho Pána, pouze jeden výsledek zkoumání tomu odporuje. Když je tomu tak, potom musí být logicky závada u něj, když všechny ostatní potvrzují opak.
Svatba v Káni jako odlesk Zjevení Páně
V obřím novém lekcionáři, reklamní to tváři liturgické reformy, najdeme velice podivné věci, dáme-li si tu práci a zapátráme důkladněji. Jedním z největších překvapení pro mě kdysi bylo zjištění, že pasáž z druhé kapitoly evangelia podle svatého Jana o svatbě v Káni – jedna z vůbec nejbarvitějších, nejdojemnějších a teologicky nejhlubších evangelních perikop – se podle novus ordo čte pouze jednou za tři roky (v roce „C“). Při staré mši svaté se naproti tomu již po staletí čte každoročně na druhou neděli po Zjevení Páně.
Svatba v Káni je místo, kde náš Pán poprvé zjevil svou slávu; kde v jistém smyslu začíná „jeho hodina“, hodina utrpení a kříže; kde v něj jeho učedníci poprvé uvěřili; kde se objevuje jeho Matka jako dokonalá přímluvkyně. Jako každá stránka evangelia je i tato pasáž nositelkou nevyčerpatelného poučení pro náš duchovní život, ale také archetypů, které jinde nemají paralelu. Je to, dalo by se říci, „základ evangelia“ či „superevangelium“, jež by náš rozum ani srdce nikdy neměly pouštět ze zřetele. Každoroční čtení se zdá být přirozeným rytmem. Stará liturgie jako obvykle jedná instinktivně správně. Nová s ním naopak zachází jen jako s další zastávkou vojenského marše takovým množstvím biblických textů, jaké jsme za dva či tři roky schopni přežít.
