Tag Archives: hřích
Neposkvrněná Panna a hříchy dneška
.jpg)
Dogma Katolické církve, jak je vyhlásil papež bl. Pius IX. r. 1854 bulou Ineffabilis Deus, říká, že Panna Marie byla hned v okamžiku svého početí pro budoucí zásluhy vykupitelské oběti Ježíše Krista zbavena jako jediný člověk v dějinách poskvrny dědičného hříchu. Jde o veliké tajemství, které odporuje osvícenskému racionalismu, jenž uznává pouze to, co lze lidským rozumem pochopit. Pius IX. tímto článkem víry hodil rukavici všem myšlenkovým dědicům protikřesťanského osvícenství: lidský rozum není kompetentní všemu porozumět, nad ním je ještě nesrovnatelně větší Boží inteligence, jejíž plány nikdy nepochopíme a člověku nezbývá, než se s pokorou sklonit před Božským tajemstvím.
Jednomu aspektu tohoto úžasného mystéria však přece jen lidský rozum je schopen porozumět a vyvodit z něj důsledky. Bůh, který se vtělil, nemohl vstoupit do lůna člověka zatíženého dědičným hříchem. On, svrchovaně čistý a dokonalý, nemůže přebývat v ničem, co je hříšné, co se staví proti majestátu jeho přikázání. Druhá Božská Osoba se proto nemohla vtělit do lůna ženy ve stavu dědičného hříchu, v němž se každý člověk po vzpouře Adama a Evy od chvíle svého početí nachází – a zbavuje se jej teprve svátostí křtu, opět pro zásluhy vykupitelské smrti Božího Syna.
Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?
Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.
Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.
Poučení z Dantova Pekla: ani papež nemůže měnit základní katolické pravdy
V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.
Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie.
Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě
Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (https://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).
Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …
Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.
Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?
Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?
Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?
Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?
Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!
Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.
Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!
Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.
Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?
Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.
Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?
Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!
Duše: Víš, že jsem studoval v…
Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.
Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?
Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.
Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.
Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.
Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!
Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.
Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?
Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.
Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.
Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.
Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová
Pokání jako trest a zdroj milostí
„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?
Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.
Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou:
Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou
Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.
Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.
Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…
Mons. Schneider: Správná katolická reakce na „Gay Pride“
Mons. Athanasius Schneider
V posledních desetiletích se ve velkých městech západního světa začaly šířit tzv. „gay pride“ pochody. Jasným cílem tohoto stále narůstajícího jevu je ovládnout náměstí všech západních velkoměst a dlouhodobě i měst celého světa, s výjimkou islámských zemí, kde by se daly předpokládat násilné protiakce.
Tyto demonstrace se konají za nesmírných finančních a logistických nákladů doprovázených propagandou nejvlivnějších sil veřejného života, totiž politických elit, sociálních médií a mocných ekonomických a finančních skupin. Tak jednoznačná podpora ze strany veřejných orgánů byla typická pro historické totalitní systémy, které chtěly společnosti vnutit určitou ideologii. Tzv. „gay pride“ demonstrace se nezaměnitelně podobají propagandistickým pochodům různých totalitních politických režimů minulosti.
Ve veřejném životě však existuje jeden významný hlas, který se dosud oficiálně či ve větším měřítku k tomuto jednohlasnému chóru podpory tzv. „gay pride“ pochodů nepřipojil. Jde o hlas Katolické církve. Totalitní charakter homosexualistické genderové ideologie se snaží dosáhnout svého nejambicióznějšího cíle, jímž je dobýt tuto poslední baštu odporu, to znamená Katolickou církev.
Prozatím se tohoto cíle bohužel do jisté míry daří dosahovat, neboť pozorujeme, že podporu těmto totalitním pochodům, zvaným „gay pride“, veřejně různým způsobem vyjadřuje vzrůstající počet kněží, a dokonce někteří biskupové a kardinálové. Tak se stávají agenty a podporovateli ideologie, která představuje přímou urážku Boha a důstojnosti lidské osoby stvořené jako muž nebo žena k Božímu obrazu a podobě.
Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?
Sv. Cyril a Metoděj
Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.
Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).
Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.
Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve
V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.
„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.
Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.
Pokus pochopit papeže Františka
Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.
Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).
