Ani v dnešním přehledu zpráv se bohužel nevyhneme tématu pronásledování křesťanů. V této souvislosti si dovolím připomenout, že stále sbíráme podpisy pod Petici na podporu pronásledovaných křesťanů.
Z akcí příštího týdne bych vyzdvihl přednášku Jiřího Fuchse na téma Filosofické pozadí multikulturalismu, která proběhne ve čtvrtek 10. února v Českých Budějovicích. O dva dny později pak budu já přednášet ve Vyšším Brodě o hnutí pro-life a jeho tématech. Jste srdečně zváni. (Pokračování textu…)
V této části se budeme zabývat rozumovým poznáním, půjde nám o to ukázat, že rozumové poznání není totožné s poznáním smyslovým a že rozumová snaživost – vůle je svobodná. Na teze, které popírají odlišnost smyslového a rozumového poznání a svobodu vůle se pokusíme odpovědět.
Dále představíme umění jako habitus lidského rozumu ke specifické činnosti – k tvorbě. Stručně si přiblížíme aristotelsko-tomistické stanovisko ve filosofii a psychologii umění a budeme hájit následující dvě teze:
1. umění není médium, kterým hovoří nadpřirozené síly, ani jeden z projevů světa jako celku, ani svébytný sebeorganizující se systém, ale jde o vlastnost, schopnost náležící konkrétnímu jedinci,
2. jedincem, který má umění, může být v tomto hmotném světě pouze člověk, umění je tedy doména specificky lidská, a to z toho důvodu, že umění je rozumový habitus a jediným zatím známým živočichem rozumným je člověk.[1]
Dále ukážeme, jakým způsobem umožňuje rozumový habitus kompenzaci smyslového defektu. (Pokračování textu…)
Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu u ž v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění. (Pokračování textu…)
Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….
V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.
Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. … (Pokračování textu…)
Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady. (Pokračování textu…)
Asi nejdůležitějšími světovými událostmi jsou zamítnutí návrhu zákona zavádějícího euthanasii ve Francii, legalizace křesťanství v Bhútánu, vražda katolického novináře Ortegy a nepokoje v některých arabských zemích.
Dále sbíráme podpisy pod Petici na podporu pronásledovaných křesťanů a čekáme i na nominace osobností a organizací do ankety Rytíři života. (Pokračování textu…)
Lesní chodec se podiv(uhod)nou shodou okolností dostal někam, kde si vždy přál být. Do země, která se ještě do jisté míry může nazývat katolická, nebo (chcete-li) křesťanská. A to nejen na nějaký kratší úsek, nýbrž na dobu, jež bude zjevně dostatečná k pochopení mnohých otázek z minulosti a mnohých výzev budoucnosti.
Město, jehož název nebude pro chytrého čtenáře problém uhodnout, je proslulé řadou staveb a dalších pamětihodností. Lesního chodce by ovšem nikdy nenapadlo, že jako mají dějiny svou logiku, má historie i smysl pro ironii a absurdno. (Pokračování textu…)
Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností. (Pokračování textu…)
Obsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.
Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus se vskutku Durychovi nezamlouval. (Pokračování textu…)
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Jaroslav Hašek)
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde – chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít – a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát“
„A proč mám jít do svého bytu – copak nejsem ve svém bytě?“
„Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“
Hlavními událostmi uplynulého týdne jsou pro-life manifestace v USA a zdvíhající se podpora pronásledovaných křesťanů v Evropě.
V nadcházejících dnech si Církev připomene svátek Obrácení sv. Pavla a památku dvou velkých učitelů církve: sv. Františka Saleského a sv. Tomáše Akvinského. (Pokračování textu…)
Musím říci, že v posledních dnech jsem zažil věci, které mne nejen rozladily a znechutily, ale vyloženě podrývají mou víru v nějakou brzkou lepší budoucnost křesťanství a hnutí pro-life v ČR. Začínám mít pocit, že blbost a hašteřivost jsou v těchto kruzích natolik etablované, že znemožňují jejich efektivní politickou a společenskou činnost. (Pokračování textu…)
Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.
Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.
Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané. (Pokračování textu…)
Pronásledování křesťanů se postupně stává tématem politiky západních států, držme palce, ať z tohoto faktu vyplynou i konkrétní politické kroky. Abychom to podpořili, znovu vyzývám: podepisujte a šiřte petici a Přijďte na Václavák!
V Anglii a Walesu už vznikl nový personální ordinariát podle Anglicanorum coetibus a Jan Pavel II. bude blahoslaven 1. května.
