Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu  u ž  v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění.

Jaroslav Durych hovoří ve svém článku toliko v záporech. Nijak to nepřipomíná článek, nevypadá to ani jako esej. Je to v pravém smyslu slova  e p i š t o l a, a to také Durych na závěr připomíná: (sám si přitom není jist, co to napsal):

„Není ovšem v tomto článku možno vysvětlovat, co studium katolictví může umění přinésti; nechtěl bych se ani o takový výklad pokoušeti: musil by býti dosti důkladný a přezkoušený: ale nutno svěřiti každého jeho důvtipu a citu. Raději ať se na to každý podívá sám a uvidí, zdali si z něho tropím blázna či nikoliv. Za katolíky bych se nepovažoval dosti kompetentního k této  e p i š t o l e. Jako spisovatel jsem si to však pouze ve jménu umění určitým nabytým i vydrženým právem dovoliti mohl“.

Epištola samozřejmě dnes neznamená jen dopis, ať už sebeobsažnější, na obálce opatřený adresou a známkou a vhozený do poštovní schránky. Epištola jak se zdá stále zůstává čímsi podobným, čím byla v době apoštolů: naléhavým vzkazem, kaligrafickým dokumentem, napsaným na drahém pergamenu a poslaný po spolehlivém poslu třebas i na poloděravé kocábce přes moře.

Epištoly, coby součást Nového zákona, se nám dnes nezdají nikterak příliš naléhavé, třebaže jejich obsah je v plném souladu s evangelii a evangelia doplňují. Je to jen ošidné zdání považovat epištolu jen za jakési kázání. Ve svých epištolách apoštolové hráli s ďáblem vabank o spásu již  p o u č e n ý c h  duší, kterým však bylo nutno připomínat, že křesťanská víra není toliko smetana, nýbrž i pelyněk.

Durychova „Krise českého umění“ je varováním. A hned na úvod třeba říci, že je veliká škola, že se Durych zaměřil toliko na literáty. Jen v jakémsi „předzpěvu“ Durych připomíná záplavu pomníků nevalné ceny, které obce a instituce daly vystavět v uplynulých deseti letech zasloužilým osobnostem.

Byl to jistě hořký pohled potkávat na každé návsi v sousedství sochy Panny Marie, svatého Jana Nepomuckého či svatého Václava, nebo i v sousedství kříže, nalepený pomník Tatíčkův, nebo třebas i legionářů. Skončilo třísetleté rakouské otroctví a Masaryk i legionáři byl nástrojem Božím. Božím nástrojům se nesluší stavět pomníky, nýbrž toliko Bohu a jeho svatým. Ferdinand III. také nedal postavit pomník P. Plachému T. J. za to, že v čele svých studentů odrazil švédské loupežníky. Dal ho postavit Panně Marii.

Dlužno připomenout, že tento pomník stál na místě přece jen o něco déle, než všichni ti Tatíčkové a legionáři.

Durych se však nejvíc hněvá na to, že sochaři zabrali to nejpříhodnější místo a není proto divu, že se mazlí s myšlenkou, jak se jednou se strženými a rozdrcenými Tatíčky budou štěrkovat silnice.

Bylo i málo sochařů, a proto se sta a sta zakázek dávaly sochařům – nedoukům a packalům. Za dvacet let prý už snad budeme mít i dobré sochaře, ale těm k práci bude musit stačit jen sádra a namísto v ateliéru budou tvořit v kolnách. Avšak mnohem hůře „…sochy, které budou třicet let strašit, vykonají svůj vliv na obecný vkus, zničí jeho zbytky, takže generace skutečných sochařů bude míti život opravdu těžký. Miliony, vyházené za sochy a pomníky, zůstanou pohromou; byly to dary danajské, zkázonosné. – To jest ovšem perspektiva do budoucna. Ale kde jsou její příčiny vnitřní? Musila to býti asi tragická duchovní prázdnota výtvarnického směru, která jako pumpa mohla do sebe přijmout tyto ssedliny.“

Durych nemohl tušit, že už za dvanáct let začnou Němci uklízet naše návsi a náměstí a že ani po jejich odchodu se nám všude Tatíček nevrátí. Kupodivu na přemnoho míst se vrátil s velikou slávou, ale jen na tři, na čtyři roky, dokud ho opět nestrhli hegemoni proletariátu. K ještě většímu podivu v roce 1968 vylézali všelijací Tatíčkové z podzemních úkrytů, leckdy se i vykopávali z hlubokých jam, pracně se opravovali a čistili a stále ještě s jakous takous slávou se instalovali ne vždy na svých původních místech. (Někdy to bylo nesnadné: na místech Presidenta Osvoboditele byl zatím postaven pomník kovodělníka s jézéďačkou nebo třebas i bez ní, anebo pomník Sbratření našeho lidu s Rudou armádou.) Ale pro Tatíčka se vždy nějaké to místečko našlo. Když pak papá Gustáv rozjel svou normalizáciju, zase se musil Tatíček nahonem uklidit, aby pak opět po dvaceti letech opustil svou skrýš (tentokrát už vskutku ku podivu nejpodivuhodnějšímu), aby se pro radost národa v plné kráse a lesku zaskvěl na místě representačním. Ve vzácných případech přibyli i další Tatíčkové, ale ti už se stavěli na takových místech, kam by se je První republika postavit neodvážila.

Tento kratičký přehled historický silně potvrzuje Durychovu tezi o „duchovní prázdnotě výtvarnického směru“ i přirovnání, že tento výtvarnický směr nasává místo čisté vody pouze kal. Stručně řečeno, stalo se z něho  k a l o v é  č e r p a d l o.

Stálo by za to, prolistovat stavitelskou a vodohospodářskou literaturu dvacátých let, která pojednává o pumpách a nechat se poučit heslem „kalové čerpadlo“.

Tím se totiž stala dnešní literatura. Literatura především. Tato metafora bohužel poněkud kulhá. Kalovým čerpadlem se totiž kal  o d č e r p á v á, ale moderní literatura kal nasává ze všemožných zdrojů a servíruje nám ho jako lahodný mok. Tuze se diví, pakliže se tomu někdo diví a zejména vznáší-li výhrady.

Durych hned na počátku své kousavé epištoly k literátům konstatuje: „Jest už na čase, aby se mnoho knih vyhodilo. Mělo by to býti heslem dne. Máme příliš mnoho knih a příliš mnoho spisovatelů.“

Habeant sus fata libelli; toto heslo se nám často připomíná, abychom s knihami měli slitování, protože kniha je útvar choulostivý. Bez knihy by nebylo civilizace a snad ani náboženství. Na druhé straně není horšího nepřítele civilizace a náboženství než kniha špatná. Rozpoznávání duchů je vyhrazeno světcům; jen ti spolehlivě rozpoznají ducha dobrého od ducha zlého. Kniha samozřejmě není tak složitá jak  d u c h. Dobrou knihu od špatné rozpozná kdekterý člověk svým přirozeným intelektem. Bohužel ne vždycky bývá špatná kniha označována za špatnou a dobrá za dobrou. Ale tohle už je sféra Otce Lži a jeho pomocníků, aby nás úmyslně mátli.

Daleko největší většina literátů chce psát knihy dobré, ale tuze často se jim to nedaří. K neštěstí jich samých i k neštěstí jejich čtenářů.

„Jsou zajisté spisovatelé, kteří mají dobré srdce; (pozn. V. D.: toto je nejvyšší Durychovo ocenění bližního), vidí bídu života, mají smysl pro ni i pro její hrůzu, která je inspiruje k práci. Napsali nám dosti věcí o bankrotářích života, cti, víry a mravů, ukázali nám dosti smutku osudu a všelicos jiného. Ale hledejte tam záblesk naděje, vnitřního míru, vítězství, stálosti a čehokoliv jiného, co byste si opravdu chtěli zachovati v paměti sami pro sebe pro všechny případy, hledejte tam útěchu, oporu – co tam tak najdete? Dějí-li se někde pokusy o takové věci, díváte se obyčejně s bolestným úsměvem na jakousi zaslepenost, neúpřímnost a nejčastěji plochost a mělkost. Kniha nebo povídka by měla mít aspoň výživnou hodnotu krajíce chleba nebo housky. Ale vidíte, že spisovatelé sami jsou hladovi, že jim schází právě to, pro co jste si k nim přišli.“

„Bylo a je mnoho českých spisovatelů, kterým se přikládá obzvláštní důležitost, jejichž životopis, ať psaný či vyprávěný, obetkává jejich ponuré životní drama, které se podobá napínavě trapné kriminální historii. Sveřepé neštěstí téměř řádí v jejich životě. Vyprávějí se věci kruté a bolestné. U značné části je to život zoufalý a beznadějný a literární tvorba bývá jen přehlušováním hlasu dotěrných strašidel…“

„Pak máme lidi zlatého věku naší poválečné literatury, lidi veselé a vtipné. Smějte se, chcete-li; smích se skončí. Kdyby se skončil aspoň proměnou v úškleb děsu, bylo by dobře; bylo by to aspoň něco. Ale jest oprávněná obava, že tento smích přejde v demenci, tak krotkou a jalovou, že to nebude míti ani ostrého přechodu…“

„Spíše než o krisi české literatury bylo by mluviti o krisi jejího ducha. Čeští spisovatelé jsou dosti dovední, mnozí z nich mají dosti značný dar fabulační a v umění vyprávěcím drží docela bezvadně krok s autory cizími. Jest u nás i literatura exportní, což už něco znamená. Ale…

Je nám z naší dnešní literatury trochu smutno, a nejen nám, ale každému, kdo hledá pravý účel slovesného umění, totiž útěchu, osvícení, obohacení vnitřního života či třebas jen duchovní zábavu, duchovní hru… Ale přihlédneme-li k tomu, jak se to praktikuje, je nám teskno. Ani poměrně nejlepší ze spisovatelů nedospěli k tomu, aby se vypořádali s materialistickým determinismem, aby aspoň jednou na chvilku osvobodili duši. A jiní vyli a vyjí s vlky, dávajíce se omilostňovati táborovými náladami. Není to literatura buržoásní ani socialistická, je to ponejvíce psseudoburžoásní…“

Je to všechno nářek oprávněný a jistě i sugestivní, přesto však z takovýchto kritických slov nemusí mladý začínající literát propadat chmurám. Takovýto pesimistický názor se může jevit jako příznak stáří a tomu se ještě po určitou dobu může úspěšně vyhýbat i básník znatelně šedivějící. Mnoho záleží na „životním optimismu“.

Optimismus je projevem mládí a zdraví a kdo by se aspoň v skrytu duše nechtěl takovým zdát, i když není ani mladý, ani zdravý. Optimismus je možno si  p o r u č i t, třebaže to není vždy snadné. Poloviční cestou je optimismus strojený, optimismus na oko, jakého jsme byli svědky v dobách nedávno minulých a který pokračuje i dnes jako součást občansko-demokraticko-tržní ideologie. Americké „take it easy“, či jen prostě O. K., či zdvořilostní, nicméně nezbytná otázka „jsi v pořádku“, (která se klade i těžce raněnému nebo umírajícímu), nebo jen vzájemné „mikrovyznání“ lásky slovy: „mám tě rád – já tebe taky“ – to je takový „optimismus z kočičího cirkusu“, optimismus veskrze falešný, toliko účelový, aby se „kšefty nepřestaly hejbat“.

Optimismus skutečný, dokonalý bývá nazýván naivitou, sentimentalitou. Je to optimismus upřímný, třebaže silně nereálný. Bývá to pouhý splněný sen o štěstí, „happy end“. Filmovému happy endu musí rozumět každý primitiv, k slzám musí dojmout každou domovnici. Happy end v „Harlekýnu“ už vyžaduje u čtenáře vyšší stupeň zasvěcení (ten čtenář při nejmenším musí umět číst), ale pak tu a tam bývá i happy end skutečný a o tom pak lidé hovoří jako o zázraku. Asi to opravdu zázrak je.

Durych zde kritizuje skutečné umělce, které lze možno podezírat z ješitnosti, jsou-li už uznávanými; mladé a nezkušené pak kritizuje z ledačehos jiného. Nehovoří však o spisovatelích, kteří sice  d o v e d o u  psát, mnohdy i znamenitě, ale jako by to byli agenti ďáblovi. Zjevně či potají glorifikují  h ř í c h. S tímto fenoménem, s nímž se dnes setkáváme na každém kroku, se Durych nesetkával. V tu dobu by to bývalo cosi jako „silné kafe“. Ďábel si za řadu století vychoval nespočet pomocníků v nejrozmanitějších oblastech literatury, ale teprve ve druhé polovině dvacátého století povolal do zbraně beletristy. A tak se mi zdá, že teprve v nynějších časech by se dalo mluvit o  s k u t e č n é  „krisi ducha literatury“ a to zdaleka nejen literatury  č e s k é, nýbrž světové. V této oblasti na  ž á d n ý  p á d  NEPŘÍŠEL MRÁZ Z MOSKVY, nýbrž ze Západu…

Durych nachází recept:

„Co tedy českou literaturu sráží a co ji činí velmi často ubohou až ke grotesknosti, to je její zaviněná neznalost katolické víry. Bez víry to nejde a nepůjde.“

„Svět umělecký byl vychováván ne-li v pohrdání, tož aspoň v nejpříkřejší neutralitě ke katolické víře“, pokračuje Durych. „Umělci se začali učiti od politiky, degradovali se na imitátory lidí, kteří rychleji než oni dosahovali veřejných úspěchů. Ochudili se z bázně před lidským posměchem, začali dobrovolně sloužit přízni světa.“

Velmi podobná slova najdeme v Durychově známém eseji „Naděje katolictví v zemích českých“, který vyšel u Kuncíře o dva roky později, roku 1930:

„Téměř celá česká literatura, ať je to básnictví, beletrie, filosofie a vědy theoretické, je téměř úplně atheistická, a pokud jsou v ní výjimky, nejsou zpravidla takové, aby je katolíci mohli přijmout s úplným zadostiučiněním. Totéž platí o žurnalistice, která s obligátní výjimkou tisku lidové strany jest též atheistická, ať již ve smyslu materialistickém či z indiferentnosti. Toho, co u nás v posledním půlstoletí vytvořil katolický duch, jest poměrně velice málo, zvláště odečtou-li se věci kvalitativně nedostačující.

Namítne-li se, že to, co za tu dobu vytvořil duch atheistický, také nejsou pomníky, které přetrvají staletí, jest to útěcha slabá, neboť největší pomník si atheismus postavil tím, že církvi katolické veřejně odňal v zemích českých přes milion duší, asi tolik, kolik Rakousko-Uhersko za světové války na všech frontách mělo zabitých. A to všecko se stalo hladce, bez takového násilí, které by mohlo býti klasifikováno jako násilí neodolatelné, pouhou agitací. Ovoce dozrálo a sklizeň, ač nesplnila všecko očekávání, byla hojná.“

Celý tento esej vydalo nakladatelství Vetus via v Brně roku 1996 jako p ř e d m l u v u k NADĚJI KATOLICTVÍ NA KONCI TISÍCILETÍ sepsané mou maličkostí. Kritiky a recenze se mnohem spíše než mým následným textem zabývaly právě touto předmluvou. Je však ku podivu, jak ostrou reakci právě slova Jaroslava Durycha vyvolala. „Potrefená vrána se vždycky ozve“, to jsem sice věděl, nečekal jsem však, že její křik bude tak hlasitý. Byli to katolíci, co tak začali křičet:

„Omyl“, křičelo se. „Katolická literatura tu byla a je, zastala čestné místo, byla to literatura nejvýš umělecká atd. atd..“

Nestačil jsem se divit, co všechno se připomíná jako „umělecká literatura“.

Takže s tímhle nouzovým čtením se my, katolíci, opravdu máme smířit? S tímhle se spokojit? O nic dalšího usilovat? To se nám nedostává sebekritiky, nebo jsme opravdu tak slaboduší, že nám k plnému uspokojení stačí jen četba kalendářů? Nebo je to tak, že své odpůrce nechceme dráždit svou vírou, aby se do nás, nedej Bože, nepustili a „neubalili“ nám i nějakou tu herdu do zad? Či dokonce aby nám nezačali vytýkat, že nejsme dost ekumeničtí?

Neměl jsem z toho dobrý pocit. Durychovo tvrzení bylo veskrze pravdivé a já se domnívám, že by katolicky orientovaní umělci měli být za ně Durychovi vděčni. A to Durych nikoho neodsuzoval a nekáral, jen si dovolil (v roce 1928 či 1930) upozorňovat. To však katolíci nemají rádi.

Tak jako se spekuluje, že to byl právě Jaroslav Durych, který o pár let později vyrušil Karla Čapka z jeho bohorovného kvietismu, když ho „potahal za šos“ svým nezdvořilým „Pláčem Karla Čapka“ – nu a Karel Čapek hned nato usedl za stůl, vytáhl pero a napsal svou „mobilizující“ „Matku“, tak se mi zdá, že Durych touto výtkou českým katolíkům zaburcoval svědomím a pokazil jim spaní. Vyhnal z postele Čepa, Knapa, Křelinu, Lazeckého, Prokůpka, Renče, Schulze a třebas i Zahradníčka a všechny ty ostatní, kterým komunisté, ale i jiní d o d n e s spílají „klerofašistů“. Tito katolíci, jako by si šlehnutím kouzelného proutku uvědomili, že jsou katolíky, svým katolictvím se začali pyšnit a katolicky začali  p s á t  beletrii i poezii. Vypadá to tak, ale  t v r d i t  si to nemohu dovolit. S Durychem jsem totiž příliš intimně svázán (jsa jeho synem) a za tu dobu, co usiluji o správcovství Durychovi literární pozůstalosti jsem byl mnohokrát napaden, že jsem k dílu svého otce nekritický, že jsem subjektivní atd., což prý je sice samo o sobě logické, ale…

V roce 1928, co tato „epištola“ „Krise českého umění“ vznikla, dosahovalo Durychovo umělecké sebevědomí výšky Mont Blanku (jak Pavel Eisner charakterizuje „Bloudění“, tehdy již v podstatě hotové a které on jako překladatel znal dobře z rukopisu.)

Byla již napsána „menší valdštejnská trilogie“. Začalo se zdát, že stávající neplodnost a nemohoucnost katolicky orientované literatury jako by ustávala.

Jestliže jsem sám napsal Bloudění a Rekviem, proč by něco podobného nemohli napsat katolíci, kterými se to všude jen hemží, přitom tuze mnozí si zachovávají tvář a žádné politické straně své perly nepředhazují!? Proč by oni nemohli?“

Durych nehledal žáky jako Josef Florian, Durych hledal spolupracovníky a tím i osobní přátele. (Toto není moje osobní domněnka, tak na své literární začátky vzpomínal Josef Heyduk, kterého jsem v posledních jeho letech byl několikrát navštívit a on mi o mém otci obsáhle vyprávěl.)

Bohužel tito katolicky orientovaní umělci měli příliš málo času, aby své dílo mohli plně rozvinout. Přišel Hitler a sotva že odešel, už si nás převzal jiný ďábel. Tito spisovatelé, pokud byli na svobodě, zajisté mohli v psaní pokračovat, ale psaní „do šuplíku“ vyžaduje obrovskou sílu ducha, skálopevné přesvědčení, že se nikde nemýlím a že jednou bude má práce oceněna. To dokáže málokdo. Není-li spisovatel posuzován profesionálním kritikem, ztrácí mnoho ze své soudnosti v kladném i v záporném smyslu. Někomu se vlastní výtvor oškliví, což ani zdaleka nemusí vést k nápravě, vede spíše k resignaci. Pakliže  j e   někdo se svým dílem spokojen, hrozí tu nebezpečí pýchy. Ale i ten, kdo své dílo přehlíží se vší pokorou, čte pozorně, odvažuje každé slovo, zamýšlí se nad každým odstavcem, zda si někde neprotiřečí – a nakonec je se vším spokojen – může se škaredě mýlit: dílo je přijatelné pouze pro něho samého a třebas jen pro hrstku jeho přátel a vrstevníků. Cizím lidem je jeho dílo nepřijatelné. Pravda je vskutku jen jedna, leckdy je ji však třeba usilovně hledat.

Vzpomínám si na rok ukončení II. světové války, kdy se psalo s velkým rozčarováním, že za dobu německé okupace nevzniklo u nás žádné velké literární dílo. Mohu s tímto tvrzením souhlasit: po celou dobu nešťastného Protektorátu můj otec  p o u z e  studoval – nanejvýš si psal soukromé studie ke svým Služebníkům neužitečným. Tyto studie zřejmě nebyly určeny pro čtenáře, protože byly do posledka zničeny. Nazvěme tyto zápisy studiemi či „psaním na nečisto“.

Mnohem smutnější bylo přiznání téže skutečnosti v roce 1968. Mohu dosvědčit, že v tomto roce a v první polovině roku 1969 by vskutku vyšla každá novinka jen trošku kvalitní. Něco opravdu vyšlo, ale bylo toho žalostně málo. V roce 1990 se situace podstatně změnila: nabídka jako by převyšovala poptávku – bylo to však všecko jinak. Vycházel především s t r a š i d e l n ý  brak, roztrhl se pytel s pornografií a s nejrůznější vpravdě kanálovou literaturou. Všecko vydávání neodviselo od  s v o b o d y, nýbrž od anarchie. Knižní velkoobchod byl cílevědomě rozkraden, knihkupci šmahem krachovali, zavedení kritici měli tuze mnoho másla na hlavě, a proto raději mlčeli, mladí kritici byli přijímání s nedůvěrou a o jejich názor nikdo ani nestál. Zdaleka nejdůležitější roli začaly hrát na knižním trhu peníze a ty, jak známo, se s uměleckou literaturou nikdy nesnášely.

Počínaje rokem 1990 česká literatura počíná umírat. Už to není „krise českého umění“, to už je katastrofa.

Profesor Josef Vašica napsal ve své zdravici k sedmdesátce Jaroslava Durycha, že oslavenec „ve svém mužném věku“ usilovně bojoval s ojedinělým plevelem na poli české literatury. Nyní už, v oslavencově stáří (roku 1956!!!) tento plevel zbujel natolik, že pro něj samý už není jiného nic vidět.

Tušil ubohý gratulant, co se s českou literaturou stane za dalších padesát let?

Vraťme se raději k dvacátým letům dvacátého století, kdy Durych trpělivě vytrhával z pole kultury jeden trs pýru za druhým, kdy ho tuze často přecházívala trpělivost a dával se strhnout k výrokům, že už je veta se vším, že už si neví rady ani pomoci.

Takto Durych vyhrožoval nejednou, ale nikdy to nemyslil vážně. Byly to všecko nadsázky. Česká kultura za jeho dob ani zdaleka ještě nebyla na umření a není venkoncem ani dnes i když ji zahaluje šedivá, páchnoucí mlha.

Nesměl by být Durych katolíkem, aby i v nejkritičtějších chvílích nepodával pomocnou ruku:

„Svědomí náboženské či svědomí umělecké nelze odstraniti formálním tříděním na literární školy. Umělecký směr netvoří novou samostatnou morálku; netvoří ani novou uměleckou formu, nýbrž odkrývá či obnovuje jen určitý výhled do života. Školský kritik omluví nedostatek morálky autorovy tím, že patří do nějaké umělecké či filosofické školy: je naturalista, proto mu ničeho není do života duchovního; jako by naturalismus sám sebou byl protiduchovní a jako by nejduchovnější umění nemohlo a nemusilo býti eminentně naturalistické. Tak lehko a lacino nelze bráti katu jeho oběti. To by se pak i nejhorší zrůdnost literární mohla omluvit a vychválit jako projev nové školy. Pro všecko umění bez rozdílu ismů platí určité minimální společné zákony, které není dovoleno porušit, nemá-li umění zmizet.

Tyto zákony umění, které umělec má míti v krvi a v konečcích nervů, jsou už nějak zapomenuty a jakoby neznámy. Jsou to zákony umění, jeho autonomní zákony, kterých mu nedala žádná třída, kasta, politika. Jsou na světě od počátku. Umění bez nich není uměním. Bez nich je jen literární výroba.“

(Zde je na místě vrátit se ke kapitole první – k dílu Karla Hlaváčka. I kdyby stokrát byl Hlaváček nazýván „dekadentem“ a třebas jím i podle všemožných kriterií  b y l, zůstává nadále a především  u m ě l c e m. Dekadence, jakož i naturalismus, surrealismus a všecky ostatní ismy, co jich je na světě, n e m a j í  své zákony. Pokud jejich vlastnosti jsou nazývány zákony, pak je nutno si uvědomit, že tyto „zákony“ jim dali jen a jen lidé (tzv. školští kritici), umění však, které je Darem Ducha svatého, má své zákony od Boha.)

Durych dále podotýká:

„O ryzí umění je veliká nouze. A nebude pomoženo, nebude-li se dbáti jeho zákonů, nenajdou-li se tyto zákony. K jejich poznání se může dojít cestami různými. Ale v dnešní době, kdy každé slovo řeči lidské je rozkřičeno a rozemleto a kdy není v ničem jednoty, vede u nás k nim cesta jen jediná a tou je  p o z n á n í  k a t o l i c k é  v í r y.

Nemohu za to, že umění, každé umění, všecko umění – má tytéž zákony jako katolická víra…“

Nyní je už Durych velmi konkrétní:

„Chcete býti umělci? Ne spisovateli dovednými a uznávanými, ale umělci ve smyslu člověka, který produkuje skutečné umění a ne pouhou literaturu? Chcete stavěti na solidní základně, chcete stavěti do výše, chcete umění čestné? Nejde a nepůjde to jiným způsobem než když začnete  z k o u m a t  katolickou víru. Nedejte se  s v é s t i  ke katolictví, nechcete-li; máte svobodnou vůli a není vám třeba poslouchati rad; ale chcete-li být umělci, pak vám dnes jiného nezbývá než tuto víru  z k o u m a t  a učit se od ní umění…

…Umění! Vy musíte pro ně žít a dýchat, věřit v ně a hledat skrze ně své spasení. Jinak budete jen velkými umělčíky a to jen máte-li velmi mnoho talentu…

…Umění vyžaduje určitého heroismu. Hlavně v zápasu s vášněmi. Umění je vítězství nad velikými a strašnými vášněmi. Čím výše budete umění viděti nad sebou, tím větší nebezpečí bude hroziti kolem vás. Kde vzíti sílu? Čím jsou porážky spisovatelů než porážkami jejich charakterů? Kniha – toť zpovědní zrcadlo autorovo, ač třebas nutno čísti v něm mezi řádky. Chcete jíti od porážky k porážce nebo k vítězství. Jsou v tom souvislosti. Vrah i kuplíř může napsat dobrou báseň, zachoval-li si aspoň malé místečko v srdci pro samotu, ve které se může aspoň na chvíli skrýti Duch.

Ale zdá se, že mnozí lidé už takového místečka v srdci nemají, že v srdci mají cosi, co vypuzuje Ducha.“

Mají to tam; doopravdy to tam mají – a není to nic jiného, nežli nám dobře známý první článek moderního člověka:

VŠECKO JE O PENĚZÍCH.

AKORD, ročník I., č. 3, 1. března 1928

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.