Category Archives: Stodola, Jiří J.
Pár poznámek k rozhovoru s paterem Petráčkem
Tento příspěvek je reakcí na rozhovor otce Petráčka pro ChristNet.
Jiří J. Stodola
1) Aristotelsko-tomistická filosofie je philosophia perennis. Lepší nemáme. S jakou dnešní filosofií by se křesťanství mělo spojit? S postmodernismem, který hlásá, že všechno je relativní? S marxismem, podle kterého je náboženství opium lidstva? Či snad s analytickou filosofií, podle níž neexistuje empiricky nedostupná realita?
2) Na základě jaké autority máme přijmout, že tradice je diskontinuitní a založená na střídání paradigmat? Je takovou autoritou Thomas Samuel Kuhn či snad pater Petráček? Joseph Ratzinger může pojetí kontinuální tradice opřít o svůj úřad sv. Petra, Kristova náměstka.
3) Pater Petráček jistě ví, že teze, které hájí, představují tzv. modernismus odsouzený papežem sv. Piem X. Proč máme věřit spíše pateru Petráčkovi než sv. Piu X., Kristovu náměstku?
Nacistická agitka jako odborný text
Není to dlouho, co jsem se pozastavoval nad špatnou úrovní hodnocení vědy na příkladu prací Tomáše Halíka, které se, byť s vědou nemají nic společného, ocitly v Rejstříku informací o výsledcích (RIV) a na základě toho byly finančně ohodnoceny. Nedávno jsem byl upozorněn na příklad tak otřesný, že celá Halíkova kauza je proti tomu prkotina. V Časopise zdravotnického práva a bioetiky vyšel článek Miroslava Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“, který pravděpodobně představuje doposud to nejhorší, s čím jsem se v oblasti vědeckého publikování setkal.
Profesor profesoru soudruhem
Je až dojemné, jak profesoři drží při sobě. Ve chvíli, kdy vznikla kontroverze ohledně profesury Martina C. Putny, přispěchal na pomoc profesor Tomáš Halík. V situaci, kdy došla na přetřes profesura Tomáše Halíka, ochotně přišel na pomoc dnes již také profesor Martin C. Putna, ačkoliv s argumenty natolik chabými, že není od věci se domnívat, že tak učinil se značnou nechutí a pouze z povinnosti.
Ve svém článku Zavražděný je vinen se nejprve snaží obrátit pozornost na Daniela Solise, který byl iniciátorem dotazu po vědeckosti Halíkových publikací. Halíka považuje za zavražděného, Solise za vraha, což je vzhledem k vývoji celé kauzy dosti kuriozní. Solise pak vykresluje jako internetového publicistu, který se obírá spikleneckými teoriemi a rozhodně nemůže být považován za akademického pracovníka, ačkoliv Daniel Solis byl do doby, než přišlo udání od Tomáše Halíka, vysokoškolským pedagogem. Kdo jiný než vysokoškolský pedagog je „akademikem“?
Tomáš Halík by měl odejít z Univerzity Karlovy
Skutečnost, že knihy Tomáše Halíka nejsou odbornými publikacemi, považuji za evidentní fakt, o kterém lze stěží pochybovat. Existují určitá kritéria kladená na odborné publikace. Texty, která tato kritéria nesplňují, nejsou odbornými publikacemi. Knihy Tomáše Halíka tato kritéria ani v nejmenším nesplňují. Ergo odbornými publikacemi nejsou.
Štvanice
Tomáš Halík mne označil v souhrnné reakci na několik jemu ne příliš přátelských článků za „ultrakatolíka“ a „dědice druhorepublilového fašismu“. Mohu podotknout, že obě nálepky považuji za urážlivé a zcela falešné. Jsem katolíkem, to přiznávám, ale skutečně nechápu, proč by mě někdo měl označovat za „ultrakatolíka“. Co to vlastně je „ultrakatolík“? Já se považuji za katolíka zcela bez přívlastků. Ještě absurdnější je tvrzení o tom, že jsem dědicem druhorepublikového fašismu. S žádnou formou fašismu jsem neměl, nemám a nebudu mít nikdy nic společného. Tomáš Halík by měl lépe vážit svá slova. Já ho také nenazývám ultramodernistou a dědicem prvorepublikového modernismu, i když v jeho případě by šlo o nálepky celkem oprávněné.
Halíkovy vánoční knížky a RIV
Český knižní trh si zvykl na to, že každý rok před Vánoci vychází kniha Tomáše Halíka, kterou pak zájemci o plytké filosofování a lacinou spiritualitu naleznou pod stromečkem. Takový už je trh: lidé chtějí Harryho Pottera, dostanou Harryho Pottera, chtějí Halíka, dostanou Halíka. Autoři těchto publikací chtějí peníze, dostanou peníze úměrně tomu, jak moc lidé stojí o jejich díla. V souvislosti s Halíkovými knihami je zajímavá jiná věc – nejde totiž jen o komerční meditace na různá témata, ale podle prof. Halíka jde zároveň i o odborné knihy. Jak je to možné? Začneme trochu ze široka.
Putna do kartouzy
Abych řekl pravdu, kauza profesury Martina C. Putny ve mně nevyvolala potřebu veřejně se vyjadřovat. Takové veřejné angažmá by totiž znamenalo buď se postavit na stranu prezidenta Miloše Zemana, nebo na stranu M. C. Putny. Ani jedno jsem udělat nemohl, neboť v obou případech bych musel být nespravedlivý.
Kdybych podpořil Zemana, musel bych abstrahovat od toho, že jeho jednání bylo vedeno osobní antipatií vůči Putnovi a nemělo nic společného se snahou o zvyšování úrovně vysokoškolských pedagogů. Kdybych se postavil na stranu Putny, musel bych zapřít svoji představu o roli vysokoškolského profesora. Prezident republiky nechtěl podepsat Putnovo jmenování zjevně proto, že budoucí profesor se angažoval proti Zemanovi v jeho prezidentské kampani. M. C. Putna je zase zcela zjevně osobností, jejíž lidská stránka vylučuje, aby mu náležely vědecko-pedagogické tituly jako docent či profesor. Na jakou stranu se může člověk s takovým názorem postavit? Na stranu svévolného prezidenta, který se mstí? Nebo na stranu člověka, který aspiruje, aby byl jmenován profesorem, tedy aby získal nejvyšší vědecko-pedagogický titul, a přitom se ve svých 45 letech chová jako frustrovaný puberťák?
Věda a počátky vesmíru VII
3.3 Metodologický monismus
Každá speciální věda postihuje vlastními metodami určitý aspekt reality, přičemž od ostatních aspektů vědomě abstrahuje. V určité fázi výzkumu je to samozřejmě možné a žádoucí. Stěží však můžeme říci, že vědec, pokud se jeho práce otázky vzniku vesmíru netýkají, je metodologickým monistou, jeho postoj je spíš postojem indiferentním – otázky se práce netýkají, proto je neřeší. Situace se rapidně změní ve chvíli, kdy se dané otázky samy začnou nabízet, jak tomu je kupříkladu v kosmologii, v biologii a jiných disciplínách.
Řada vědců je toho názoru, že v takové chvíli je třeba užít principu Occamovy břitvy, podle které je třeba hledat vysvětlení, která jsou funkční a zároveň užívají méně principů, tj. jsou jednodušší. Stvořitel je chápán jako jakýsi princip navíc, který se nemá zavádět, dokud jsou věci vysvětlitelné bez něj. Problémem je, že vědci často, aby se obešli bez tohoto principu, jsou nuceni přicházet s poměrně krkolomnými vysvětleními, která jsou v konečné fázi proti duchu Occamovy břitvy – Stvořitel je sice odsunut mimo vědu, ale kvůli tomu je zavedeno mnoho různých nových principů, často ad hoc (Einsteinova kosmologická konstanta, Hoyleova teorie ustáleného stavu, Hawkingův přechod na euklidovský čas). Occamova břitva zde může popírat sama sebe – pomocí ní je odřezán jeden princip, a aby se bylo možné mu vyhnout, jsou zaváděny principy nové.
Věda a počátky vesmíru VI
3 Počátky vesmíru a věda
Byly představeny dvě základní pojetí počátku vesmíru – teismus a monismus. V této části chceme zamyslet nad tím, zda tyto navýsost filosofické otázky mají nějaký vliv na speciální vědu, zda věda je na jejich zodpovězení nezávislá či naopak přijímá implicitně či explicitně jednu nebo druhou odpověď a zda tuto odpověď můžeme dostat v rámci speciální vědy samotné. V zásadě můžeme rozlišit několik názorů na vztah vědy a filosofických otázek spojených s počátkem vesmíru:
Věda a počátky vesmíru IV
2.2.2 Neohraničený (nevzniklý) vesmír
Podle Plotína [1] svět ve své mnohotvárnosti vzniká emanací z božského Jednoho, tj. absolutního jsoucna (nejde však o akt stvoření, ale o jakési vyzařování). Jedno nemá ani počátek a konec a to, co z něj emanuje, má původ v tomto jsoucnu bez počátku a konce. Prvním výronem z Jednoho, které Plotínos ztotožňuje s Platónovou ideou dobra, je duch (nús). Duch v myšlení tvoří svět idejí. Výronem ducha je duše, která oživuje smyslový svět a tvoří jej na základě idejí. Plotínos rozeznává jednak duši světa, jednak jednotlivé duše, které s ní tvoří jakousi jednotu. Duše jsou dvojího druhu, vyšší zaměřené k duchu a nižší tíhnoucí ke hmotě. Plotínovo pojetí emanace znovu oživuje filosof Jiří Zeman [2] a spojuje je s teorií informace.
