Category Archives: Durych, Jaroslav
Tma v historii (Katolická cesta J. Durycha XXXV.)
„… fakta sama mohou pro mnohé lidi míti hodnotu velmi neurčitou a proměnlivou. V hodnocení se mýlí i přírodopisec a přírodozpytec, který bere přítomnou věc do svých rukou nebo nechává děj probíhati před svýma očima s použitím nejen rozumu, ale i všech smyslů i registrujících přístrojů. Tím spíše se může a musí mýliti dějezpytec, který věci posuzuje jen podle zbytků a měří všecko podle své osobnosti, ze které nedovede vymýtit ani nejpodstatnější rušivé vlivy, takže vždycky jest pro něco či proti něčemu zaujat.
I kdyby nějaké historické dílo bylo sestaveno z holých fakt bez jakéhokoliv osobního doprovodu, nestačilo by to k objektivní průkaznosti; fakta lze totiž nejen vybírati, ale i sestavovati dle určitého plánu…
… Zdálo by se, že fakta sama musí stačiti. Rčení: toto jest faktum – platívá jako definitivní argument. Ale člověk není tvor, který umí každé faktum chápat a hodnotit. Tam, kde nerozumí, hledá zjevy vedlejší, hlavně příčiny a následky. Následky se zdávají jasné, ač mnohdy velmi těžce pochopitelny a jako kriterium mají cenu jen velmi částečnou. Příčiny? – Právě příčiny a jejich hodnoty zná jen sám Bůh, který výslovně řekl: Moje soudy nejsou soudy vaše, čímž odkázal jak právnictví tak i dějepisectví do určitých mezí, ve kterých jim vždycky bude těsno, ale nenechá se to už nikterak změnit.“
Pokrok a kultura
Pokrok jest slovo moderní ražby, kterého se užívá jako zaklínacího hesla při různých příležitostech k tendenčním účelům a má již svůj vlastní rituál jako přísaha, takže se mu přisuzuje náboženská nebo aspoň vědecky dogmatická hodnota. Všimneme-li si jeho smyslu blíže, vidíme jednak, že jeho existence dosud nebyla potvrzena spolehlivými či aspoň přípustnými vědeckými důkazy, což by konečně nevadilo, jednak to, že učení o pokroku odporuje principu zkušenosti o tom, že index dobra a zla jest veličinou stálou.
Na poli materielním na první povrchní pohled svědčí pro možnost pokroku rozvoj některých věd moderních, zvláště technických. Ale i index vývoje a úpadku techniky jest veličinou stálou, neboť lze zjistiti, že mnoho vědeckých odvětví současně upadá velice hluboko a že i v technických vědách dějí se vynálezy a zdokonalování jen na úkor mnoha jiných technických odborů. Díla starých národů skýtají dnešnímu technickému bádání velmi mnoho záhad. Zvýšením výkonnosti strojové upadala úměrně výkonnost a dovednost manuální. Vynálezy vedly k jednostrannosti bádání a k zapomenutí starých a mnohdy osvědčených prostředků a mnoho starých cest bylo opuštěno pro pohodlnost cest nových, aniž se zjistilo, že staré cesty se staly trvale neupotřebitelnými. Mnohem horší obtíže skýtal by pokus dokázati nějaký pokrok v duševním nazírání lidstva. Denní zkušenost tisíckrát za hodinu teorii pokroku vyvrací.
O „tolerančním“ patentu (Katolická cesta J. Durycha XXXIII)
„Dvorním dekretem z 15. října 1781 byl položen základní kámen českého obrození a tak po době téměř sto šedesáti let bylo obyvatelům zemí českých dovoleno zase provozování a vykonávání obojí protestantské víry bez ohledu na to, zda ono to kdy obyčejno a dovoleno bylo aneb nebylo. Výnosem pražského gubernia „na poručení Jeho cís. král. apoštol. Majestátnosti“ uveřejněn byl tento patent, kterýžto výnos se končil slovy: Stalo se na král hradě pražském, dne 30. října roku 1781. Karel Egon kníže z Fürstenberku. Josef Duchet. – Při tom Jeho cís. Majestátnost naříditi jest ráčila, že onino poddaní, kteří by pro víru ze země utekli a zase do své vlasti se navrátili, jim žádné překážky nečiniti, nýbrž bez všeho jej přijmouti.
Tak zaplály jasné červánky českého obrození, které rozžehl císař Josef Druhý, první plod ze sňatku habsbursko-lotrinského a na témže královském hradě pražském, kde roku 1618 shozením císařských místodržících byl vyvolán vyhlazovací boj proti víře obyvatelů zemí českých, roku 1781 opět císařský místodržící jménem Jeho cís. Majestátnosti vrací obyvatelstvu království ztracenou svobodu. Mohlo by se s malou licencí říci, že z týchž oken, ze kterých roku 1618 vyletěli císařští místodržící na zkázu svobody české víry, byla roku 1781 vypuštěna holubice, vracející tuto svobodu. Císař Josef II., císařský místodržící Karel Egon kníže z Fürstenbergu a guberniální sekretář Josef Duchet, to jsou tři jména, která v historii českého obrození mají býti psána písmem zlatým.“
Tato Durychova slova z roku 1931 byla napsána na počest „stopadesátin českého obrození“ a již z dálky je z nich cítit ironie. Podle Durycha „nikdy českého obrození nebylo, protože ho nikdy nebylo ani zapotřebí“. Bylo jen obrození bezvěrectví, protestantismu a všech tendencí, směřujících k likvidaci vší úcty a ochrany katolického náboženství.
Básník a svět
Úkol básníkův jest dán slovy:
Chvalte Pána všecka pokolení! Chvalte Pána všichni národové!
Týká se to všech národů a věků, a tedy i nás. Básník má zachovávati svým hlasem historii země. Nečiní-li toho, historie ztrácí se jako voda zpět do hloubky, odkud se pak musí pracně dobývati, nemá-li se ztratiti úplně. Čím byla by trojská válka, kdyby nebylo Homéra?
Spravedlnost (Katolická cesta J. Durycha XXXII)
Že je „hlídačem bez čísla“, to si Durych bolestně uvědomil až za druhé republiky, kdy pro Národní obnovu napsal článek tohoto názvu.
Za první republiky bývali hlídači značeni viditelným číslem, zejména hlídači v parcích, ale i jinde, třebas i ve švestkových alejích. Viditelnými čísly byli značeni i policisté a konduktéři v tramvajích a autobusech. Pravděpodobně byli značeni čísly i hajní v lesích. Toto číslo bylo čímsi převelice důležitým. Není mi už známo, zda všichni jeho nositelé byli eo ipso úředními osobami, nicméně byli to přísežní činitelé a soudila-li se s takovouto osobou osoba n e o č í s l o v a n á, pak tato osoba měla před soudem mnohem menší naději na úspěch. Nebyla tak hodnověrná. Že toto prosté číslo silně zvyšovalo zákonnost všeho života, je samozřejmé, a to i přesto, jestliže nějaká osoba užívala čísla falešného. Avšak to snad ani nestálo za to: kdo by byl s falešným číslem přistižen, byl mu zpravidla prokázán nepoctivý úmysl a s takovým člověkem to pak dopadlo zle. To n e b y l žádný přestupek, to byl docela obyčejný trestný čin s náležitým „ohodnocením“.
Nauč nás plniti s pravou Láskou svá přikázání (Katolická cesta J. Durycha XXXI)
Po delších úvahách jsem tuto kapitolu, která by správně měla předcházet kapitolu osmou (Láska manželská), zařadil až za ni. Kdybych totiž včas nepředeslal a nerozvedl Durychovu odvážnou spekulaci, že LÁSKA SE RODÍ Z MANŽELSTVÍ, dopustil bych se ne-li hříchu, tedy aspoň pokřiveného výkladu významné části katolické morálky.
Víme totiž, co víme. Že manželství je nerozlučitelné a že každý pokus vyvléci se z manželského chomoutu není a n e m ů ž e ani být nic jiného než pouhopouhé cizoložství a to, jak známo, je těžkým hříchem. Víme také, že manželství platí téměř co hazard, který nelze brát na lehkou váhu. V řeči hráčů se takovémuto hazardu říká vabank. Mladí lidé se uzavření manželství často brání a ani zdaleka to nebývá vždy z důvodů finančních.
Láska manželská (Katolická cesta J. Durycha XXX)
Marně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.
Je až k nevíře, jak se o tomto článku n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.
Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo.
Neplivejte na kněze! (Katolická cesta J. Durycha XXIX)
„Kněz je u Durycha gigant, jakýsi Atlas, který vzpíná k nebesům celým vzepjetím své bytosti břemeno lidské bídy a lidského hříchu.“
Takto hodnotí F. X. Šalda Durychovu úctu ke kněžím.
Nutno zdůraznit, že kněz je opravdovým gigantem, a to j e n proto, že se mu dostalo svěcení, které je nadpřirozené povahy. Tohoto svěcení se kromě katolíků dostává pouze pravoslavným kandidátům, žádné jiné církvi. Tím pádem ani žádná jiná „církev“ není církví a žádný její kněz n e n í k n ě z e m.
Připomínejme si zásluhy Církve vítězné (Katolická cesta J. Durycha XXVIII.)
Připomene nám je historie.
„… historie je nevyčerpatelná a kdyby badatelů bylo dvacetkrát tolik, než jich jest, ještě by to nestačilo, aby jakž takž bylo dohoněno v poznání lidstva to, co bylo zameškáno.“
Velmi často se Durych přimlouvá za to, aby se historii věnovalo více pozornosti. Nikdo nepochybuje o tom, že historie je skutečnou „učitelkou života“, nicméně lidé se neradi dávají poučovat: jsou již dostatečně moudří.
Kdesi jinde Durych dělí historii na dva okruhy: historii spásy a na tu „ostatní“, t. j. na historii hříchu, odporu k Bohu. Je zřejmé, že „historii spásy“ bylo v dřívějších dobách věnováno mnohem více pozornosti než dnes: vždyť přece o s p á s u – dle oficiálních údajů – dnes stojí jen hrstka blouznivců. A nestojíme-li tedy o spásu, co by nás měla zajímat historie s a m o s p a s i t e l n é h o katolického náboženství, které se navíc v historii „tolikrát a tolik zdiskreditovalo“. Mnohem spíše se náš, již dostatečně moudrý lid, zajímá o historii buddhismu a ostatních pohanských nauk, které se mu jeví exotičtějšími a tím pádem i mnohem přitažlivějšími. O historii křesťanství se zajímá toliko hrstka „zarytých staromilců.“
