Category Archives: Šalanský, Antonín
S řídící pákou a růžencem
Hrabě de Grunne
S řídící pákou a růžencem – příběh katolického vojáka hraběte de Grunne
Stíhací eso je vcelku mladý pojem. Obvykle označuje pilota stíhacího letounu, který ve vzdušném boji zvítězí nad pěti protivníky, čímž tohoto neoficiálního statusu dosáhne. Během první i druhé světové války i za válek v mezičase se objevilo velké množství vynikajících stíhacích pilotů, ktetří tento titul právem získali, náš příběh se však týká katolického vojáka, který se stal stíhacím pilotem spíše šťastnou náhodou a nakonec i osudovým okamžikem.
Hrabě Rodolphe Ghislain Charles de Hemricourt de Grunne, jak zní titul a celé jméno našeho pilota, se narodil 18. listopadu roku 1911 v Etterbeeku, obci při okraji Bruselu. Jeho rodiči byli belgický hrabě Charles de Grunne a jeho žena Marie, která pocházela z francouzského hraběcího rodu de Montalembert. Po vypuknutí první světové války rodina odešla do Anglie, kde malý Charles získal vzdělání a znalost anglického jazyka, a později do Francie, odkud se po konci bojů Velké války vrátili do rodné Belgie.
Ukrajina mezi Sýrií a Irákem
Luhanské mezinárodní letiště
Nedivte se tomuto na první pohled zeměpisně nelogickému úvodu, zjistíte totiž, že je perfektně logický. Pokusím se zde podat poněkud jiný popis událostí v těchto zemích, než na jaký jste zvyklí z mainstreamových médií.
Korea – neznámé nebezpečí?
Mons. Francis Hong Yong ho (* 1906), biskup Pchongjangu. Uvězněn nebo zavražděn komunisty na konci 40. let.
V poslední době mediální sféra neustále informuje o hrozbě možného válečného konfliktu na Korejském poloostrově. Severní Korea bývá líčena jako nebezpečný nevyzpytatelný režim usilující o jadernou válku a hrozící všem svým sousedům zničením. Tak nás informují západní média, když ukazují sestřihy z vysílání severokorejské státní televize, ukazující totálně mobilizující národ prakticky na počátku válečného konfliktu.
Není asi nutné zdlouhavě představovat severokorejský režim, který je něčím mezi dědičnou monarchií a totalitním superstátem orwellovského ražení. Korejská lidovědemokratická republika a její jižní dvojče jsou dnes prakticky posledním pohrobkem konce druhé světové války, kdy z rozhodnutí vítězných mocností byl Korejský poloostrov rozdělen na komunisty ovládaný Sever a USA podporovaný Jih.
Pozoruhodné je, že rozhodnutí Spojenců o rozdělení Koreje, která byla do té doby součástí Japonského císařství, se událo bez snahy se alespoň nějak formálně dotázat jejích obyvatel, co si o tom myslí oni. Patrně se předpokládalo, že jako součást poraženého Japonska není třeba Koreu nijak šetřit, pročež bylo o rozdělený rozhodnuto českému čtenáři známým stylem „o nás bez nás.“
Bitva u Tours: 1280 let od zastavení muslimské invaze do Západní Evropy
Karel Martel
Na letošní rok připadá nejen 800. výročí bitvy u Las Navas de Tolosa, ale též 1280. výročí bitvy u Tours, která se též zaslouženě řadí mezi osudové okamžiky nejen evropských, ale i světových dějin. Podívejme se, jaká situace panovala v tehdejší Evropě.
V roce 732 po Kristu patřila Franská říše mezi nejsilnější státní útvary v Západní Evropě, její moc však oslabovaly spory mezi příslušníky vládnoucí Merovejské dynastie a faktickou vládu postupně získával majordomus Karel Martel (přízvisko Martel znamená v češtině Kladivo), který svoji moc podpíral výborně vycvičenou pěchotou, jejíž výzbroj a taktika byla z velké části poděděna po římských legiích a doplněna o obávanou vrhací sekeru francisca. Tato armáda sloužila jak k řešení vnitropolitických konfliktů uvnitř říše a bojovala i s pohanskými kmeny, které ohrožovaly Franskou říši na východě a na severu.
Díky všem výše zmíněným okolnostem se Karel Martel nemohl řádně věnovat situaci na jihu, kde síly islámu pod vedením emíra Abdur Rahmána nerušeně pronikaly přes Pyreneje do jižní Francie, kde si dokonce na nějakou dobu vynutily spojenectví na akvitánském vévodovi Odovi. Po počátečních nezdarech ovládly jižní část dnešní Francie, obsadily Akvitánii a zamířily dále na sever, kde tušily nejen kořist v podobě měst a klášterů, ale i možnost dalšího rozšíření “Dar al Islam“ (panství islámu).
Válečná horečka podruhé: Řinčení zbraní nebo vrtění psem?
Možné způsoby izraelského útoku
K napsání tohoto rozboru možností dalšího vývoje situace na Blízkém a Středním východě mne “ponoukl“ jeden katolický přítel, který při diskusi na blozích a sociálních sítích různého charakteru upozornil na nutnost zvážení všech možných okolností, které z vývoje napjaté situace okolo tzv. „íránského jaderného programu“ mohou nastat.
Byl jsem též upozorněn, že jako uznávaný “war nerd“ bych se měl pokusit nezabřednout příliš do technických či strategických detailů a pokusit se výklad pokud možno zjednodušit na úroveň srozumitelnou i pro laika v moderní militarii.
800 let od Las Navas de Tolosa
Monument bitvy
Dnes je tomu přesně na 800 let, co spojené síly křesťanských států a vojenských řádů rozdrtily na Las Navas de Tolosa výrazně silnější vojska almohadského kalífy, čímž byl zahájen rozpad almohadského kalífátu a položen základ úspěšného dokončení reconquisty na Pyrenejském poloostrově.
Duše a hvězdy vám při této příležitosti přinášejí článek o bitvě z klávesnice Antonína Šalanského. Další informace o této klíčové události křesťanských dějin pak můžete nalézt v patřičném článku na Katopedii či v článku Pavla Zahradníka (časopis Te Deum 2012/2).
Život mezi torpédy a písničkou
Rytíř Georg von Trapp
V dalším díle našeho nepravidelného seriálu o významných katolických vojácích habsburské monarchie se přemístíme na moře, konkrétně k Jaderskému moři na počátku dvacátého století.
Korvetní kapitán Georg Ludwig Ritter von Trapp, nejúspěšnější ponorkový velitel rakousko–uherského námořnictva, se narodil 4. dubna 1880 v Zadaru, tehdy části rakousko–uherské monarchie, coby manželský syn v rodině fregatního kapitána Augusta Trappa, námořního důstojníka, který byl za své zásluhy povýšen do nižšího rytířského stavu s titulem Ritter v roce 1876.
Jeho tatínek záhy po narození svého syna v roce 1884 zemřel, Georg von Trapp však kráčel v jeho stopách a podporován svou matkou Hedwig, rozenou Weplerovou, vstoupil na námořní akademii c.k. Maríny ve Fiume, kde po čtyřech letech a jedné závěrečné školní plavbě kolem světa získal hodnost praporčíka.
Válečná horečka a lži maskované jako pravda
Írán
Poté, co jsem si přečetl vcelku fundovaný článek Ignáce Pospíšila o situaci v Sýrii, kde ale v diskusi již čtenáři prokazovali poněkud velké neznalosti moderního ozbrojeného střetu, včetně nekonvenčních strategií a tzv. „asymetrické válečné doktríny“, rozhodl jsem uvést na pravou míru několik mýtů a obecně oblíbených omylů, které se v diskusi pod článkem objevily…
Omyl č. 1
„Írán je nebezpečná země ovládaná maniaky a fanatiky.“
Samozřejmě že iránský teokratický režim není nic světoborného, prostí Peršané i příslušníci národů a národností žijící v Iránu nejsou nadšeni svým vládním režimem. Což ovšem nevypovídá vůbec nic o tom, zda opravdu touží po změně režimu a zda jsou opravdu plni nadšení a touhy zopakovat si například lybijský či momentálně aktuální syrský scénář tzv. „regime change“, za pomocí bojůvek ozbrojenců, jejichž násilné činy se v tzv. „nezávislých“ západních sdělovacích prostředcích nikdy neobjeví. Neobjeví se tam ani mrtvá těla vojáků, policistů, či příslušníků jiných naboženství, která jsou jejich obětmi při tzv. „nenásilných protestech“.
Koště – 17. díl
Přiblížila se večerní doba a Arik pro mne poslal další ze svých pokojských. Tentokrát to bylo mladinké sinhálské děvče, jež mi podalo vyžehlenou košili, manžetové knoflíčky, motýlka a kvalitní smoking.
„Kam přesně se mám dostavit?“
Mladá služebná bryskně odpověděla:
„Mám vás tam odvést, pane!“
Oblékl jsem se, Věděl jsem, že Arik má ve zvyku pořádat každý pátek večeři pro vybranou společnost, především pro úředníky a vojáky islámské okupační zprávy. Tušil jsem, že mne hodlá vydávat za jednoho ze svých obchodních společníků a tím mi umožnit setkat se s našimi protivníky tváří v tvář, aniž by cokoliv tušili. Bylo to riskantní, samozřejmě, ale ve válce i lásce jest nutno riskovati.
Koště – 16. díl
Denní ruch, či spíš provoz v Arikově podniku měl svá ustálená pravidla a nevím, jak mohlo vzniknout ono rčení „je tu binec jak v hambinci“, když tu vše vonělo, dole v domě bylo slyšet, jak všude neustále pobíhaly pokojské a čistotou to tu předčilo snad i nemocniční prostředí. Ráno mi služebné propašovaly do místnůstky jídlo a něco k pití, jinak jsem to tu musel vydržet s balíkem místních novin a časopisů.
Počtení to bylo zajímavé, novináři jsou svým způsobem druh služebnictva momentálně vládnoucí garnitury a tak jsem četl jeden oslavný článek za druhým o moudré vládě šaríátu, či články o pokojném soužití všech národů Evropy pod novou vládou, jež se již neohlíží na partikulární zájmy a straní především obyčejným lidem. Pomyšlení na to, co budou titíž autoři psát při změně režimu mi vykouzlilo na rtech úšklebek.
