Časopis psaný katolíky především pro katolíky
S hlubokou lítostí oznamuji, že 23. listopadu 2011 zemřel ve věku 81 let RNDr. Václav Durych, jehož nejeden článek jsme měli tu čest v Duších a hvězdách publikovat. Pozemský svět je tak nyní chudší o jednoho skvělého novináře a strážce díla svého otce. Kéž se v Nebi přimlouvá za své kolegy. Pohřeb proběhne 2. prosince v Kostelci nad Ohří.
Ignác Pospíšil
Zemřel Václav Durych Read More„… fakta sama mohou pro mnohé lidi míti hodnotu velmi neurčitou a proměnlivou. V hodnocení se mýlí i přírodopisec a přírodozpytec, který bere přítomnou věc do svých rukou nebo nechává děj probíhati před svýma očima s použitím nejen rozumu, ale i všech smyslů i registrujících přístrojů. Tím spíše se může a musí mýliti dějezpytec, který věci posuzuje jen podle zbytků a měří všecko podle své osobnosti, ze které nedovede vymýtit ani nejpodstatnější rušivé vlivy, takže vždycky jest pro něco či proti něčemu zaujat.
I kdyby nějaké historické dílo bylo sestaveno z holých fakt bez jakéhokoliv osobního doprovodu, nestačilo by to k objektivní průkaznosti; fakta lze totiž nejen vybírati, ale i sestavovati dle určitého plánu…
… Zdálo by se, že fakta sama musí stačiti. Rčení: toto jest faktum – platívá jako definitivní argument. Ale člověk není tvor, který umí každé faktum chápat a hodnotit. Tam, kde nerozumí, hledá zjevy vedlejší, hlavně příčiny a následky. Následky se zdávají jasné, ač mnohdy velmi těžce pochopitelny a jako kriterium mají cenu jen velmi částečnou. Příčiny? – Právě příčiny a jejich hodnoty zná jen sám Bůh, který výslovně řekl: Moje soudy nejsou soudy vaše, čímž odkázal jak právnictví tak i dějepisectví do určitých mezí, ve kterých jim vždycky bude těsno, ale nenechá se to už nikterak změnit.“ (Pokračování textu…)
Tma v historii (Katolická cesta J. Durycha XXXV.) Read MorePřibližně v téže době, kdy se Durych začal zabývat myšlenkou, jak to bylo ve skutečnosti s českým národním obrozením, seznámil se s profesorem olomouckého semináře doktorem teologie P. Josefem Vašicou. Jsem přesvědčen, že si v této otázce oba muži znamenitě rozuměli a že se oba vzájemně utvrzovali v pochybách o významu tohoto obrození a zda to vůbec ve své podstatě národní obrození bylo. Zda se vůbec nějaké národní obrození „konalo“ jako důsledek josefínského „osvícenství“.
O tomto obrození zaujatě přednášeli vysokoškolští profesoři jako o nezpochybnitelné skutečnosti, která zachránila český národ. Nikdy přitom neopomíjeli zdůrazňovat, že toto obrození realizovali buď nekatolíci, nebo katolíci odpadlí – zcela v duchu masarykovského „realismu“. Co řekli profesoři vysokoškolští, opakovali po nich profesoři středoškolští, zejména pak profesoři učitelských ústavů, a tak se falešný nimbus rozšířil netoliko po vlastech českých, ale po převratě roku 1918 i na Slovensko. (Pokračování textu…)
Literatura naše (Katolická cesta J. Durycha XXXIV.) Read More„Dvorním dekretem z 15. října 1781 byl položen základní kámen českého obrození a tak po době téměř sto šedesáti let bylo obyvatelům zemí českých dovoleno zase provozování a vykonávání obojí protestantské víry bez ohledu na to, zda ono to kdy obyčejno a dovoleno bylo aneb nebylo. Výnosem pražského gubernia „na poručení Jeho cís. král. apoštol. Majestátnosti“ uveřejněn byl tento patent, kterýžto výnos se končil slovy: Stalo se na král hradě pražském, dne 30. října roku 1781. Karel Egon kníže z Fürstenberku. Josef Duchet. – Při tom Jeho cís. Majestátnost naříditi jest ráčila, že onino poddaní, kteří by pro víru ze země utekli a zase do své vlasti se navrátili, jim žádné překážky nečiniti, nýbrž bez všeho jej přijmouti.
Tak zaplály jasné červánky českého obrození, které rozžehl císař Josef Druhý, první plod ze sňatku habsbursko-lotrinského a na témže královském hradě pražském, kde roku 1618 shozením císařských místodržících byl vyvolán vyhlazovací boj proti víře obyvatelů zemí českých, roku 1781 opět císařský místodržící jménem Jeho cís. Majestátnosti vrací obyvatelstvu království ztracenou svobodu. Mohlo by se s malou licencí říci, že z týchž oken, ze kterých roku 1618 vyletěli císařští místodržící na zkázu svobody české víry, byla roku 1781 vypuštěna holubice, vracející tuto svobodu. Císař Josef II., císařský místodržící Karel Egon kníže z Fürstenbergu a guberniální sekretář Josef Duchet, to jsou tři jména, která v historii českého obrození mají býti psána písmem zlatým.“
Tato Durychova slova z roku 1931 byla napsána na počest „stopadesátin českého obrození“ a již z dálky je z nich cítit ironie. Podle Durycha „nikdy českého obrození nebylo, protože ho nikdy nebylo ani zapotřebí“. Bylo jen obrození bezvěrectví, protestantismu a všech tendencí, směřujících k likvidaci vší úcty a ochrany katolického náboženství. (Pokračování textu…)
O „tolerančním“ patentu (Katolická cesta J. Durycha XXXIII) Read MoreŽe je „hlídačem bez čísla“, to si Durych bolestně uvědomil až za druhé republiky, kdy pro Národní obnovu napsal článek tohoto názvu.
Za první republiky bývali hlídači značeni viditelným číslem, zejména hlídači v parcích, ale i jinde, třebas i ve švestkových alejích. Viditelnými čísly byli značeni i policisté a konduktéři v tramvajích a autobusech. Pravděpodobně byli značeni čísly i hajní v lesích. Toto číslo bylo čímsi převelice důležitým. Není mi už známo, zda všichni jeho nositelé byli eo ipso úředními osobami, nicméně byli to přísežní činitelé a soudila-li se s takovouto osobou osoba n e o č í s l o v a n á, pak tato osoba měla před soudem mnohem menší naději na úspěch. Nebyla tak hodnověrná. Že toto prosté číslo silně zvyšovalo zákonnost všeho života, je samozřejmé, a to i přesto, jestliže nějaká osoba užívala čísla falešného. Avšak to snad ani nestálo za to: kdo by byl s falešným číslem přistižen, byl mu zpravidla prokázán nepoctivý úmysl a s takovým člověkem to pak dopadlo zle. To n e b y l žádný přestupek, to byl docela obyčejný trestný čin s náležitým „ohodnocením“. (Pokračování textu…)
Spravedlnost (Katolická cesta J. Durycha XXXII) Read MorePo delších úvahách jsem tuto kapitolu, která by správně měla předcházet kapitolu osmou (Láska manželská), zařadil až za ni. Kdybych totiž včas nepředeslal a nerozvedl Durychovu odvážnou spekulaci, že LÁSKA SE RODÍ Z MANŽELSTVÍ, dopustil bych se ne-li hříchu, tedy aspoň pokřiveného výkladu významné části katolické morálky.
Víme totiž, co víme. Že manželství je nerozlučitelné a že každý pokus vyvléci se z manželského chomoutu není a n e m ů ž e ani být nic jiného než pouhopouhé cizoložství a to, jak známo, je těžkým hříchem. Víme také, že manželství platí téměř co hazard, který nelze brát na lehkou váhu. V řeči hráčů se takovémuto hazardu říká vabank. Mladí lidé se uzavření manželství často brání a ani zdaleka to nebývá vždy z důvodů finančních.
Nauč nás plniti s pravou Láskou svá přikázání (Katolická cesta J. Durycha XXXI) Read MoreMarně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.
Je až k nevíře, jak se o tomto článku n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.
Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo. (Pokračování textu…)
Láska manželská (Katolická cesta J. Durycha XXX) Read More„Kněz je u Durycha gigant, jakýsi Atlas, který vzpíná k nebesům celým vzepjetím své bytosti břemeno lidské bídy a lidského hříchu.“
Takto hodnotí F. X. Šalda Durychovu úctu ke kněžím.
Nutno zdůraznit, že kněz je opravdovým gigantem, a to j e n proto, že se mu dostalo svěcení, které je nadpřirozené povahy. Tohoto svěcení se kromě katolíků dostává pouze pravoslavným kandidátům, žádné jiné církvi. Tím pádem ani žádná jiná „církev“ není církví a žádný její kněz n e n í k n ě z e m. (Pokračování textu…)
Neplivejte na kněze! (Katolická cesta J. Durycha XXIX) Read MorePřipomene nám je historie.
„… historie je nevyčerpatelná a kdyby badatelů bylo dvacetkrát tolik, než jich jest, ještě by to nestačilo, aby jakž takž bylo dohoněno v poznání lidstva to, co bylo zameškáno.“
Velmi často se Durych přimlouvá za to, aby se historii věnovalo více pozornosti. Nikdo nepochybuje o tom, že historie je skutečnou „učitelkou života“, nicméně lidé se neradi dávají poučovat: jsou již dostatečně moudří.
Kdesi jinde Durych dělí historii na dva okruhy: historii spásy a na tu „ostatní“, t. j. na historii hříchu, odporu k Bohu. Je zřejmé, že „historii spásy“ bylo v dřívějších dobách věnováno mnohem více pozornosti než dnes: vždyť přece o s p á s u – dle oficiálních údajů – dnes stojí jen hrstka blouznivců. A nestojíme-li tedy o spásu, co by nás měla zajímat historie s a m o s p a s i t e l n é h o katolického náboženství, které se navíc v historii „tolikrát a tolik zdiskreditovalo“. Mnohem spíše se náš, již dostatečně moudrý lid, zajímá o historii buddhismu a ostatních pohanských nauk, které se mu jeví exotičtějšími a tím pádem i mnohem přitažlivějšími. O historii křesťanství se zajímá toliko hrstka „zarytých staromilců.“ (Pokračování textu…)
Připomínejme si zásluhy Církve vítězné (Katolická cesta J. Durycha XXVIII.) Read MoreVelmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:
„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“
Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXVII. – Aetiologie kulturního úpadku Read More„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“
I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům Read MoreVýprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:
„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“ (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXV. – Kapucínek Read MoreZdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu u ž v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXIV. – Krise českého umění Read MoreObsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.
Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus se vskutku Durychovi nezamlouval. (Pokračování textu…)
„Katolická cesta“ snad ani neměla být příliš obsáhlá. Jen jakýsi esej, který by nejvýš na stu stránek podával intelektuálovi z řad čtenářů Rozmachu návod ke katolickému způsobu života. Na prvním místě měl tento esej ozřejmit, v čem by se měla cesta katolíka odlišovat od „zlaté střední cesty“, kterou před nedávnem, v polovině dvacátých let, začal propagovat Ferdinand Peroutka s Karlem Čapkem.
V samých počátcích tohoto eseje se Durych pokouší definovat ateismus. Zvláště zajímavé je Durychovo členění ateismu na ateismus absolutní a ateismus příležitostný. Ateismus absolutní je více méně oficiální doktrínou ďábla, (třebaže to Durych přímo neříká), a k tomu se člověk v podstatě nikdy nemůže propracovat. Nemůže se totiž sám stát ďáblem ještě zaživa. Vše ostatní je jen ateismus příležitostný, cosi velmi nedokonalého a falešného. Jedině ateismus absolutní je prý hoden našeho obdivu; ateismus příležitostný je toliko jeho nezdařenou kopií a za to náš obdiv nestojí. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXIII. – Zmařené dílo Read More“ — JEN KATOLICTVÍ MŮŽE TUTO ZEMI OBNOVITI A ZÚRODNITI —-“
Do dnešního dne, to jest do poloviny měsíce června 2002, kdy je tato kapitola psána, nebyla dosud v žádném ze tří dosud vydaných sborníků Durychovy publicistiky uvedena stať „Hlavní úkol“, poprvé a naposled uveřejněná ve 14. čísle III. ročníku ROZMACHU, dne 15. září 1925. Stať nebyla podruhé publikována ani v žádném z časopisů.
Není se příliš co divit. Tuto stať nemohou strávit ateisté, ani nekatolíci, nemohou ji akceptovat ani lidé nábožensky lhostejní a snad nejspíše ji musí odmítat katolíci. Tj. takoví katolíci, které si z nás přál udělat II. vatikánský koncil (či spíše jeho „DUCH“) a ovšem i naše česká biskupská konference. Stať „Hlavní úkol“ je ultramontánní, fundamentalistická, netolerantní a neekumenická, zpátečnická, neúnosně provokativní, zastaralá…, modernímu člověku naprosto nepřijatelná… Atd. atd. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXII. – Hlavní úkol Read MoreNelze dobře rozumět tomu, proč už za půl roku existence Rozmachu Durych zveřejňuje soubor úkolů, které podle jeho názoru stojí před českými katolíky a které snad oni sami, coby „pozůstalí“, by měli bez otálení vyřešit. Svým způsobem je tato stať podobna závěti, není však udán adresát a zůstavitel se těší dobrému zdraví. K výkonu poslední vůle jsou však dědicové naléhavě vyzýváni a více méně jim za to není nic slibováno: ani na tomto, ani na onom světě. Tento svůj soubor ustanovení Durych označuje pouze jako výsledek svého pozorování, jehož za blíže neurčenou dobu nabyl jako „franctireur“, což je totéž, co ostrostřelec nebo ´svobodný střelec´. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XXI. – PRO DOMO MEA Read MoreBylo by hrubě pošetilé hledat u Durycha třebas jen náznaky kritiky Vatikánu. Ne proto, že by nebylo proč. Nikterak se Durychovi nezamlouval „mírový papež Benedikt XV., a to především proto, že nepokračoval v boji svatého Pia Desátého proti modernismu. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XX. – Vztah k Římu Read MoreNepokouším se proniknout k počátkům velehradské historie unionistického hnutí. Tato historie je pravděpodobně stejně stará, jako sám Velehrad. Záhy po vzniku Československa byly připomenuty velehradské unionistické tradice XIX. století. Ty ovšem byly od samého počátku pro Vídeň nepřijatelné a byly jí odsouzeny k živoření. Je tedy zcela zákonité, že teprve po převratu roku 1918 se dá o skutečném unionistickém hnutí na Velehradě mluvit. Toto hnutí je pak úzce spojeno s úřadem olomouckého arcibiskupa Stojana, který tomuto dílu věnoval mnoho svých sil a kdyby mu byl Bůh dopřál ještě aspoň tucet let putování tímto slzavým údolím, stal by se unionismus významnou složkou náboženského života celé československé republiky. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XIX. – Co s pravoslavnými? Read MoreTak nějak by se mohla jmenovat kapitola, ve které Jaroslav Durych vzpomíná na svého dávno již zemřelého katechetu, kterému měl za zlé netoliko nepřátelský vztah k studentům, ale zejména neúctu k Tělu Páně. (Pokračování textu…)
Katolická cesta J. Durycha XVIII. – Běda těm, skrze něž pohoršení přichází Read More