Tag Archives: svátosti
Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?
Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.
Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.
Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.
Když biskupové zakazují svátosti, musejí se kněží a laici nějak zařídit
Před nějakou dobou se mě jedna známá ptala, co si myslím o katolických kněžích, kteří během covidových omezení „zdivočeli“ a nadále tajně sloužili mše a podobně, přestože jim to zakázala „legitimní autorita“. Tázala se, jaký mám názor na laiky, kteří je k tomu vyzývali, pomáhali jim a jejich duchovní služby využívali. Dá se takové jednání obhájit? Nebo se dokonce vyžaduje?
Toto téma je stále relevantní, protože silně přehnaná hrozba covidu-19 se v evropských zemích využívá k vnucení nové vlny restrikcí všeho druhu, včetně omezování náboženských aktivit a shromáždění. Můžeme očekávat, že manažeři paniky a strachu tohoto nového světa z krize vyždímají, co půjde, a budou ji prodlužovat tak dlouho, jak to bude možné – zejména v národech, jejichž přirozený sklon k odporu potlačila desetiletí socialistické výchovy.
Sympatizoval jsem a sympatizuji stále s každou snahou kněží a laiků obcházet a ignorovat diktát biskupů, který těžce omezuje svátostný život Církve, třebaže snadno dostupné důkazy ukazují, že prožíváme situaci nikoli nepodobnou jiným těžkým chřipkám, které v minulosti mnohokrát přišly a odešly. Mé úvahy v této věci vycházejí z několika základních zásad.
Navedení k životu zbožnému: XII. Rozjímání 4.: O hříších
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Vzpomínej si, jak dávno již jest, co jsi se dopustila prvního hříchu, a viz, jak se od oněch prvních začátků hříchy v tvém srdci rozmohly, jak jsi je den co den rozmnožovala, hříchy proti Bohu, proti sobě, proti bližnímu: skutky, slovy, žádostmi, myšlenkami.
Navedení k životu zbožnému: II. Povaha a výbornost zbožnosti
Sv. František Saleský
Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný.
Prohlášení hlavy českého priorátu FSSPX
P. Tomáš Stritzko FSSPX
P. Tomáš Stritzko FSSPX, prior českého priorátu Kněžského bratrstva sv. Pia X., dnes zveřejnil dvě zásadní prohlášení: jedno k aktivitám Jaroslava Valašťana, který se při svých nešťastných aktivitách neoprávněně odvolává na Bratrstvo, a jedno k listu brněnského biskupa Mons. Cirkleho, který se vyjadřuje k aktivitám FSSPX a popírá legitimnost a platnost svátostí vysluhovaných jeho kněžími.
Promluva o svatém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.
ČBK: Vlastně se nic neděje…
Tak prý se nic neděje a k žádným dramatickým změnám religiozity nedochází. Alespoň to ve svém prohlášení k předběžným výsledkům Sčítání lidu 2011 tvrdí Česká biskupská konference. Je to smutné, ale nepřekvapí to, na strkání hlavy do písku a hledání výmluv coby dominantní strategii české části Církve jsme si už zvykli. Tentokráte se s nadšením sáhlo po výmluvě, kterou poskytla změna metodiky společně s 5 miliony tajnůstkářských občanů. Bohužel jde o postoj naivní a dlouhodobě neudržitelný…
Láska manželská (Katolická cesta J. Durycha XXX)
Marně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.
Je až k nevíře, jak se o tomto článku n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.
Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo.
Vztah umění a náboženství v estetice a katolické teologii
V následujících řádcích se budeme zabývat vztahem umění a náboženství. Představíme si teorie, které tyto oblasti staví velmi těsně vedle sebe, dokonce tak těsně, že stírají rozdíly mezi nimi, až k tvrzení, že umění nahrazuje náboženství.
