Rozjímání sluší zakončiti trojím úkonem a všecky tři musíš učiniti s pokorou co možná největší.
První úkon záleží v tom, že poděkuješ Pánu Bohu za city a dobrá předsevzetí, jež ti dal do srdce, a za dobrotu jeho a milosrdenství, jež se ti objevily v tajemství, o němž jsi rozjímala.
Druhý úkon záleží v tom, že přineseš Bohu oběť, při níž mu budeš obětovati jeho vlastní dobrotu a milosrdenství, smrt, krev a ctnosti syna jeho, spolu s nimi pak budeš obětovati své city a svá rozhodnutí. (Pokračování textu…)
Rozjímání probuzuje a má probuzovati dobrá hnutí v naší vůli neboli v žádací mohutnosti naší duše, taková totiž hnutí jako lásku k Bohu a bližnímu, touhu po nebi a věčné blaženosti, horlivost o spásu duší lidských, žádost následovati Krista Pána, útrpnost, podiv, radost, strach, abychom neupadli v nemilost boží, strach před soudem a peklem, nenávist k hříchu, důvěru v dobrotu a milosrdenství boží, zahanbení pro náš minulý hříšný život, a jiné touhy a city. Takovým pak citům má se duše naše oddávati jak nejvíce a nejpilněji dovede. Také to bylo naznačeno v oněch několika rozjímáních, jež jsou obsažena v první části tohoto Navedení. (Pokračování textu…)
Když takto užijeme k svému účelu nejprve obraznosti, na druhém místě musíme zaměstnávati rozum, kterémuž zaměstnávání rozumu říkáme rozjímání. Není pak rozjímání nic jiného než úvahy jakési, způsobilé povznésti naše srdce k Bohu a vzbuditi v nás lásku k věcem božím. Tím se rozjímání liší od studování a jiného přemýšlení a uvažování, které nemá za účel získati ctnost nebo zamilovati Boha, nýbrž má jiný účel, na př. aby si člověk získal vědomosti o těch a těch věcech, nebo aby o nich psal nebo učeně o nich vykládal. (Pokračování textu…)
Po těchto dvou bodech přípravné části rozjímání, kterými se vždy počíná, je třetí bod, který nebývá při každém druhu rozjímavé modlitby, a kterému někteří říkají „upravení místa“, jiní jinak. Záleží pak zkrátka v tom, že si představíme výjev, o kterém chceme rozjímati, tak, jako by vskutku stál před našima očima. Na př. chceš-li rozjímati o našem Spasiteli ukřižovaném, musíš si představiti, že jsi na Kalvárii a že vidíš a pozoruješ všechno, co se tam děje a mluví v den utrpení Páně; nebo chceš-li (a vlastně je to totéž), můžeš i mysliti, že na témže místě, kde právě jsi, je Pán Ježíš přibíjen na kříž a visí na něm tak, jak to líčí evangelisté. Stejně jest si počínati, když budeš rozjímati o smrti, jak jsem naznačil v rozjímání o tom předmětu, jakož i v rozjímání o pekle a při všech podobných tajemstvích, kde jde o věci viditelné a přístupné smyslům. (Pokračování textu…)
Vzývání o pomoc boží koná se takto: Když si tvá duše živě uvědomí přítomnost boží, poklekneš před Bohem s největší uctivostí, uznávajíc, že jsi svrchovaně nehodna prodlévati před jeho nevýslovnou Velebností; ale vědouc zároveň, že jeho dobrota to chce, budeš ho prositi za milost, abys mu mohla v tomto rozjímání dobře sloužiti a jemu se klaněti.
Chceš-li, můžeš užívati několika krátkých a vroucných slov, jako například Davidových: „Nezamítej mne, Bože, od tváři své, a ducha svatého svého neodjímej ode mne.“ (Žalm 50, 13.) „Tvář svou osvěť nad služebníkem svým a spatřovati budu divné věci za zákona tvého.“ (Ž. 118, 135, 18.) „Dej mi rozum, a zkoumati budu zákon tvůj: a ostříhati ho budu celým srdcem svým.“ (Ž. 118, 34.) „Jsem služebnice tvá, dejž mi osvícení,“ neb jiná podobná slova. (Pokračování textu…)
Krátký návod k modlitbě rozjímavé, a nejprve o přítomnosti boží jakožto prvním bodu přípravném.
Ale snad nevíš, Filotheo, kterak třeba konati modlitbu rozjímavou neboli rozjímání, neboť v našich dobách, pohříchu, málokdo je v té věci zkušený. Proto ti zde podávám krátký a prostý návod, očekávaje, že se doma dokonaleji naučíš pravému způsobu této modlitby, a to jednak čítajíc některé pěkné knížky, jednající o té věci, jednak pilným rozjímáním, tedy cvikem.
Nejdříve ti naznačuji přípravu k rozjímání, která záleží ve dvou bodech: první jest, postaviti se a vmysliti v přítomnost boží, druhý, prositi ho za jeho pomoc. Abys tedy dovedla živě se vmysliti v přítomnost boží, předkládám ti čtyři hlavní prostředky k tomu, jichž můžeš na počátku užívati. (Pokračování textu…)
Druhá část Navedení, obsahující rozmanitá naučení, aby se duše modlitbou a svátostmi pozdvihovala k Bohu.
Sv. František Saleský
Jak nutna jest modlitba
1. Modlitba staví náš rozum na světlo božské a do jasnosti nebeské a otvírá naši vůli teplu lásky boží. Proto nic nedovede tolik jako modlitba očišťovati rozum náš od nevědomosti a vůli naši od jejích zvrácených náklonností. Modlitba jest jako déšť božího požehnání, a když vláha jeho orosuje naši duši, zazelenávají se a rozkvétají v ní stromky dobrých žádostí, duše bývá obmývána od svých nedokonalostí a srdce očišťováno od svých náruživostí.
2. Ale přede vší jinou modlitbou doporučím ti modlitbu vnitřní a rozjímavou, zvláště pak tu, která se zabývá životem a utrpením našeho Spasitele. Když tvá duše bude v rozjímání často naň pohlížeti, všecka se jím naplní, ty poznáš pravý způsob, kterým Pán Ježíš všecko činil a uzpůsobíš všecko své konání podle vzoru, který on ti ukáže. Onť jest „světlo světa“ (Jan 8, 12); v něm tedy, skrze něj a pro něj musíme hledati světlo a osvícení; on jest strom žádoucí, v jehož stínu se musíme občerstvovati, on jest živá studnice Jakubova, která nás má obmývati od veškeré nečistoty naší. (Pokračování textu…)
Máme, Filotheo, ještě některé přirozené náchylnosti, které nevznikly z našich vlastních hříchů, a proto nejsou vlastně hříchy ani smrtelnými ani všedními, nýbrž nazývají se nedokonalostmi, jejich pak projevy slují chyby a nedostatky.
Tak na př. svatá Pavla, jak vypravuje sv. Jeroným, byla velmi náchylna k truchlivosti a lítostivosti, takže když jí umřeli manžel a děti, v každém tom žalostném případě málem by byla zármutkem zahynula. To byla nedokonalost a nikoliv hřích, protože za to nemohla.
Jsou lidé, kteří svou povahou jsou lehkovážní, jiní zase drsní, jiní neradi přistupují na cizí mínění, jiní jsou hned zhorka nakvašení, jiní náchylní k hněvům, jiní k lásce – zkrátka, težko by bylo najíti člověka, aby neměl při sobě nějaké takové nedokonalosti. Avšak ačkoliv takové nedokonalosti jsou člověku jako vlastní a vrozené, nicméně bude-li se pilně snažiti, aby si osvojil dokonalosti, protivící se nedokonalostem, jest možno nedokonalosti napraviti a zkrotiti, ba dokonce také se jich zbaviti úplně a od nich se očistiti. A já ti, Filotheo, pravím, že jest potřebí učiniti to.
Lidé vynalezli prostředek, jak udělati z hořkých mandlovníků sladké, a to tak, že je dole navrtají, aby vytekla míza. Proč bychom nemohli přinutiti své zvrácené náchylnosti, aby z nás vyšly, abychom se takto zlepšili? Není povahy od přirozenosti tak dobré, aby se nemohla špatnými návyky zkaziti; ale stejně není povahy tak vzpurné, aby nejprvé milostí boží, potom také vlastním přičiněním a vlastní pílí nemohla býti zkrocena a přemožena.
Nyní tedy ti chci dáti některé rady a pokyny a předložiti ti některá duchovní cvičení, která ti budou nápomocna, abys očistila svou duši ode všech nebezpečných náklonností, od nedokonalostí a od všeliké náklonnosti ke hříchům všedním, a pojišťovala své svědomí víc a více proti hříchu smrtelnému. Bůh ti dejž milost, abys mých rad a naučení pilně a dobře užívala.
Rozmanité hry a zábavy, divadla, plesy atd. nejsou věcí svou povahou špatné, nýbrž lhostejné, člověk pak může jich užívati dobře nebo špatně. Nicméně vždycky tyto věci jsou nebezpečné a ještě nebezpečnějšími jest příliš si v nich libovati. Pravím tedy, Filotheo, že ačkoliv jest dovoleno tančiti, oblékati se podle módy, choditi na slušné divadelní hry, účastniti se hostin atd., nicméně míti k takovým věcem náklonnost jest věc, která čelí proti zbožnosti, a věc velice škodlivá a nebezpečná. Není zlé účastniti se takových zábav, ale zlé jest milovati je. Škodí našemu srdci, když do něho zasíváme marné a silné náklonnosti, protože ony odnímají místo dobrým dojmům a překážejí naší duši, aby míza její nebyla obracována na náklonnosti dobré. (Pokračování textu…)
Tou měrou, kterou se víc a víc rozednívá, můžeme jasněji a jasněji rozeznávati v zrcadle skvrny a chyby svého obličeje; tak také touž měrou, kterou vniterné světlo Ducha svatého osvěcuje naše svědomí, spatřujeme zřetelněji a jasněji hříchy, náklonnosti a nedokonalosti své, které by nám překážely, že bychom nedospěli k pravé zbožnosti. A totéž světlo, které nám zjevuje naše chyby a skvrny, také v nás rozehřívá touhu, abychom se od nich očistili a osvobodili.
Ty tedy, milá Filotheo, shledáš, že mimo smrtelné hříchy a náklonnosti k nim, které snad jsi měla a od kterých jsi se očistila tím způsobem, který jsem ti v předešlých kapitolách naznačil, máš ve své duši ještě také rozmanité náchylnosti a náklonnosti ke hříchům všedním. Nepravím tedy, že najdeš ve své duši hříchy všední, nýbrž pravím, že tam najdeš náklonnosti a náchylnosti k nim; neboť jiná věc jest hřích a jiná věc jest náklonnost a náchylnost ke hříchu. Zde na světě nikdy nemůžeme být býti úplně prázdni hříchů všedních neb aspoň nemůžeme zůstávati jich dlouho prázdni; ale zajisté můžeme se zhostiti náchylnosti ke hříchům všedním. Jistě jiná věc jest, tu a tam v rozveselení zalhati, když jde o věc malé váhy, a jiná věc jest libovati si ve lhaní a býti ke lhaní náchylným. (Pokračování textu…)
Když učiníš toto prohlášení, měj pozor a otevři uši svého srdce, abys v duchu slyšela slova rozhřešení, která sám Spasitel duše tvé, sedě na trůně svého milosrdenství, vyřkne na nebesích před tváří svých andělů a svatých, v téže chvíli, kdy kněz v jeho jménu tě rozhřešuje zde na zemi. A onen zástup blažených bytostí bude se radovati z tvého štěstí a bude zpívati duchovní píseň veselosti nevypověditelné, a všichni dají políbení pokoje a jednoty tvému srdci, opět uvedenému v milost Boží a posvěcenému. (Pokračování textu…)
Já podepsaná, klečíc před tváří Boha a všeho nebeského dvorstva a pilně uváživši nesmírné milosrdenství jeho božské dobroty vůči mně, nehodnému a bídnému stvoření, jež on z ničeho stvořil a až dosud zachovával, podporoval a vysvobozoval z tolikerých nebezpečenství a zahrnoval tolikerými dobrodiními; uváživši přede vším jiným nepochopitelnou laskavost a shovívavost, s níž tento můj předobrý Bůh mne tak dobrotivě snášel ve všech mých nepravostech, nepřestávaje zváti mne skrze hojná a milostivá vnukání ku polepšení a trpělivě vyčkávaje mého pokání a obrácení až do tohoto …tého roku věku mého, a to přes všecku mou nevděčnost, proradnost a nevěrnost, pro niž jsem odkládala své polepšení den ode dne, a pohrdajíc jeho milostmi, jej tolik nemoudře urážela; uváživši také, že při křtu svatém byla jsem posvěcena o odevzdána Bohu svému, abych byla jeho dcerou, a že proti slibu, který tenkráte byl učiněn ve jménu mém, já tak častokráte a tak nešťastně a bídně jsem zneuctila a poskvrnila svou duši, užívajíc jí a obracejíc ji proti jeho božské Velebnosti, nyní konečně jsem se vzpamatovala a padajíc s celou pokorou srdce svého na tvář svou před trůnem boží spravedlnosti, uznávám a vyznávám, že jsem se opravdu dopustila urážky a zrady božské Velebnosti. že jsem vinna utrpením a smrtí Ježíše Krista svými hříchy, kterých jsem se dopustila a pro něž on nevýslovně trpěl a umřel na dřevě kříže, a že tedy jsem si zasloužila, abych byla na věky zavržena a odsouzena. (Pokračování textu…)
Hle, Filotheo, takto jsem ti tedy předložil látku k rozjímáním, která jsou potřebna, abychom provedli svá předsevzetí. Až je všechna vykonáš, srdnatě jdi a se vší pokorou vykonej svou generální zpověď; ale prosím tě, aby ses nedávala másti žádnými strachy. Škorpion jest jedovatý, když žahne člověka; ale když se rozpustí v oleji, bývá lékem proti vlastnímu svému užehnutí.
Podobně hřích nám dělá hanbu, když se ho dopouštíme; ale když se obrátí ve vyznání a v kajícnost; činí nám čest a je spasitelný. Zkroušenost a zpověď jsou tak krásné a mají tak líbeznou vůni, že zahlazují ohyzdnost hříchu a zapuzují puch jeho. Šimon, u něhož náš Pán byl hostem, když tam přišla Magdalena, pravil, že Magdalena je hříšnice. Ale Pán Ježíš řekl, že nikoliv, a nemluvil o jiném než o vůni kajícnosti, jež se od ní rozlévala, a o její veliké lásce. (Pokračování textu…)
2. Pokoř se před jeho tváří a pros ho za jeho pomoc.
Úvahy
1. Představ si opět, že jsi na širé rovině samotinká se svým andělem strážcem, a že po své levici vidíš ďábla, an sedí na velikém a vysokém trůně, jsa obstoupen jinými pekelnými duchy, kolem něho pak jest veliký zástup světáckých lidí, kteří mu činí poklonu a uznávají ho za svého pána, ten tím hříchem a ten jiným.
1. Představ si, že jsi na širé rovině samotinká se svým andělem strážcem, jako byl s archandělem Rafaelem mladý Tobiáš, ubíraje se do Rages. Představ si dále, že tvůj anděl ti ukazuje nahoře otevřené nebe se všemi radostmi jeho, o kterých jsi přemýšlela v předcházejícím rozjímání, potom stranou, kdesi v hlubině, že ti ukazuje otevřené peklo se všemi mukami, které byly vylíčeny v rozjímání o pekle. Ocitujíc se takto ve své obraznosti mezi nebem a peklem, poklekni k nohám svého anděla strážce.
1. Představ si krásnou, jasnou noc, a pomysli, jak milo jest pohlížeti na nebe plné třpytících se hvězd, větších a menších. Přidej k tomuto půvabu klidného nočního nebe půvab krásného dne, a to tak, že by sluneční jasnost nevadila viděti jasně také hvězdy a měsíc, a když si to vše představíš, směle řekni, že všecka ta krása dohromady není nic proti krásám a půvabům nebeským. Ó jak žádoucí a rozkošné jest to město pokoje pokoje věčného!
2. Pokoř se před ním a pros, aby ti byl nápomocen.
3. Představ si jakési město, plné noční mrákoty, hořící, sírou a smolou odporně páchnoucí, plné obyvatelů, kteří nemohou odtamtud utéci.
Úvahy
1. Zavržení jsou v pekelné propasti jako v tomto nešťastném městě, které jsi si představila, a snášejí tam nevýslovné muky na všech smyslech a údech svých, protože jako zde užívali svých smyslů a údů k hřešení, tak budou na všech smyslech a údech zakoušeti trestů, které se sluší na hříchy.
Oči budou za své zlé a neupřímné pohledy snášeti vidění ďáblů a pekla, uši za to, že mívaly zalíbení v oplzlých řečech, nebudou slyšeti nic jiného než nářky, pláč a zoufalé křiky; a tak i ostatní smysly budou míti své tresty. (Pokračování textu…)
1. Konečně po čase , který Bůh ustanovil světu k jeho trvání, po množstvích hrozných znamení a zjevů, pro něž lidé budou schnouti hrůzou a strachem, nesmírný oheň, který se přivalí jako potopa, spálí všecku zemi a promění tvář její v popel, a žádná věc, kterou spatřujeme na zemi, nebude toho ušetřena. (Pokračování textu…)
3. Představ si, že ležíš na smrt nemocna na svém loži, nemajíc již naděje, že bys vyvázla z té nemoci.
Úvahy
1. Uvažuj, jak hodina smrti tvé jest nejista. Má duše, jednoho dne vyjdeš z těla. Ale kdy? V zimě či v létě? Ve dne či v noci? Ve městě či na poli? Z nenadání či připravena na to? Nešťastnou náhodou nějakou či od nemoci? Budeš míti čas, aby ses vyzpovídala, či ho nebudeš míti? Bude u tebe v hodince smrti kněz – tvůj duchovní vůdce, tvůj zpovědník? Ach, o tom všem nevíme ničeho a jen jediná věc jest jista, že umřeme dříve než si myslíme. (Pokračování textu…)
1. Vzpomínej si, jak dávno již jest, co jsi se dopustila prvního hříchu, a viz, jak se od oněch prvních začátků hříchy v tvém srdci rozmohly, jak jsi je den co den rozmnožovala, hříchy proti Bohu, proti sobě, proti bližnímu: skutky, slovy, žádostmi, myšlenkami. (Pokračování textu…)
