Poslední modlitba křesťanských mučedníků

Vyznání víry před lidmi je úkon pravdomluvnosti, a poněvadž má zásadní vztah k naší spáse, je zapření víry těžkým hříchem. „Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ (Mat 10,32-33, podobně Luk 12,8-9). Též Mar 8,38: „Kdo se bude stydět za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly“. Rovněž sv. Pavel připomíná: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,9-10), „nestyď se tedy za svědectví o našem Pánu“ (2 Tim 1,8) a též: „jestli s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat; zapřeme-li ho, také On nás zapře“ (2 Tim 2,12). Sám Ježíš říká Pilátovi, že „proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37).

Víra křesťana není tedy jen vnitřní záležitostí jeho duše. Musí se projevovat i navenek skutky a zřetelnými slovy. Ježíš připravuje své učedníky na pronásledování pro jeho jméno (Mat 5,10, Mat 10,23, Luk 21,12), neboť „není služebník větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20), a přislibuje jim: „A budete v nenávisti u všech pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude spasen“ (Mar 13,13). Tyto předpovědi se naplnily na mnoha tisících mučednících, kteří dosvědčili svou víru v Ježíše Krista za cenu ztráty svého života a jako sv. Polykarp chválili a velebili Boha za to, že jim dal podíl na kalichu Krista. Také měli na mysli věčný trest pro ty, kdo zapřou víru: „K milosti Kristově se obracejíce, pohrdli mukami na tomto světě. Majíce před očima uniknutí ohni neuhasitelnému, byl jim oheň mučitelů chladem.“ Prokonsulovi sv. Polykarp říká: „Hrozíš ohněm po hodinu hořícím a v mále hasnoucím, ale neznáš oheň budoucího soudu a věčného trestu zlým uchovaného“ (Zpráva o mučednické smrti sv. Polykarpa z roku 156 ohněm na hranici).

Sv. Tomáš Aq. vysvětluje (STh II-II q. 3 a. 2), že vyznávat víru není ke spáse nutné vždycky a na každém místě, ale tehdy, kdy by se „opomenutím tohoto vyznání ubralo by se Bohu na povinné cti, nebo také bližním na prospěchu, jejž třeba poskytnouti, kdyby třebas někdo otázán na víru mlčel a z toho se věřilo, že buď nemá víry, nebo že víra není pravou nebo by jiní jeho mlčením byli odvráceni od víry.“ Vysvětluje též, že „jestliže pobouření nevěřících vznikne ze zjevného vyznání víry bez nějakého užitku pro víru nebo věřící, není chvalitebné v takovém případě víru veřejně vyznávati; pročež Pán praví, Mat. 7,6: ‚Nedávejte svaté psům, aniž házejte perel svých před prasata, aby obrátíce se neroztrhala vás.‘ Ale kdyby byla naděje na nějaký užitek pro víru nebo nastala nutnost, musí člověk, pohrdna pobouřením nevěrců, víru veřejně vyznati.“

Jsme povinni svoji víru nejen veřejně vyznávat, ale též ji podle našich schopností a obdarování obhajovat. 1 Petr 3,15 vybízí: „jako Pána zbožně ctěte Krista v svých srdcích a buďte vždy hotovi k obraně proti každému, kdo žádá od vás účty z vaší naděje“. Biskup „má se držet spolehlivého slova učení, aby byl schopen v zdravém učení i vyučovat i odpůrce usvědčovat“ (Tit 1,9). Sv. Pavel sám o sobě píše: „Vždyť zbraně, jimiž bojujeme, nejsou tělesné, ale mají moc od Boha zbořit hradby. Boříme klamné mudrování a všelikou pýchu, která se povyšuje proti poznání Boha, podrobujeme každou mysl k tomu, aby poslouchala Krista“ (2 Kor 10,4-5). Ti, jimž náleží jiné vzdělávat, jsou vázáni míti plnější znalost o věcech víry, více výslovně věřiti, rozumět souvislostem mezi jednotlivými pravdami víry a umět učení víry obhajovat proti odpůrcům. Větší poznání jednotlivých pravd víry závisí na rozumu věřících a tak ti, kdo jsou obdaření větší inteligencí a vzděláním jsou povinni se více s nimi seznámit. Je jistě smutné, když někdo má vysokoškolské vzdělání, ale ve věcech víry je nevzdělán. Při vzdělávání se ve víře je třeba vycházet z literatury nezatížené bludy, která jasně a nedvojznačně podává učení víry. V dnešní době je důležité umět rozlišovat, co je skutečně závazné učení církve a co jsou pouze mínění, někdy dokonce heretická či herezi blízká, různých církevních činitelů.

Je tedy od nás žádáno umět obhájit naši víru, a to nejen víru v Boha, ale i v Krista, Syna Božího a v jednotlivé pravdy nauky víry. Naši odpůrci mohou být různého druhu: atheisté, vyznavači mojžíšského zákona, příslušníci jiných křesťanských vyznání a též bludaři hlásící se ke katolické církvi. Mnohdy nemůžeme tvrdit, že své názory drží ze zlé vůle, a při rozhovoru s nimi je třeba vycházet nejprve z toho, na čem se s nimi shodneme. Logický úsudek totiž vchází z premis, aby dospěl k závěru. Není-li shoda s někým na premisách, nelze očekávat, že se dospěje ke shodě v závěrech z nich. Proto vůči atheistům nelze vůbec užívat argumenty z Písma svatého, proti Židům z Nového zákona, zatímco proti těm, kdo se hlásí ke katolické církvi, lze se odvolávat na dogmatická rozhodnutí papežů a koncilů. V průběhu dějin církve byly proto vypracovány různé apologetické postupy, které jest ovšem nutno doplňovat s ohledem na stále nové omyly a myšlenková východiska našich odpůrců. Nejstaršími apologety byli sv. Justin, Tertullian, Athenagoras, Minutius Felix. Ostatně již evangelia líčí názorové střety Ježíše s farizeji, Skutky apoštolů podávají obhajobu sv. Štěpána, Pavel a Barnabáš se přou s Židy a Pavel se na mnoha dalších místech obhajuje.

Dobrou praxí středověkých scholastických pojednání bylo nejen positivně učit nauku, ale uvádět argumenty proti ní a jejich vyvrácení. V díle sv. Tomáše Aq. nalezneme mnoho úvah, jimiž se vypořádává s míněním atheistů, mohamedánů a bludařů. S nástupem tzv. reformace a později racionalismu vzniká mnoho polemických spisů obhajující rozumnost katolické víry. V posledních desetiletích apologie je však ke škodě církve na ústupu, mnozí se mylně domnívají, že postačuje dobrý příklad křesťanů žijících ve světě. Úkolem apologie není jen vyvracet argumenty proti víře, ale také odstraňovat předsudky, které mají nevěřící. Mnohdy se totiž domnívají, že katolíci něco věří, co ve skutečnosti nepatří k víře nebo jí dokonce odporuje. Adresáti apologetické literatury nejsou pouze naši odpůrci, ale i nepříliš pevní křesťané, které je třeba vybavit argumenty proti převládajícím dobovým míněním ve světě i v církvi.

Apologetiku nesmíme však přeceňovat. Kdo nechce uvěřit, neuvěří ani pod tíhou argumentů ani dokonce, jestliže uvidí zázraky. Křesťan je postaven do boje, a to nejen proti hříšným sklonům vlastního těla a svádění světa, ale i proti „knížatům a mocnostem, proti světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří“ (Ef 6,12). Sv. Ignác z Loyoly, bývalý voják, ve svých Duchovních cvičeních předkládá obraz dvou praporů, totiž Kristova a Luciferova. Je třeba prosit Pannu Marii, aby „u Syna a Pána svého vymohla milost přijetí pod jeho prapor“ (bod 147). Vyznání víry je konečně svědectvím o Kristu a jeho vítězství. „To je vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1 Jan 5,4). V knize Zjevení se už nevede s odpůrci diskuse ani se neusvědčují na základě Písma, jak to činil Ježíš s farizei a zákoníky, ale jde v ní o duchovní boj, který se vede mocí Boží, zázračnými znameními Božími na straně jedné a satanovými (např. „dovede způsobit, aby se i oheň s nebe snášel na zem před lidmi“ v 13,13) na straně druhé. A také trpělivostí a vytrvalostí v protivenstvích a zkouškách. „Vítězi dám jísti se stromu života, který je v Božím ráji“ (2,7; podobně 2,11, 2,17, 2,26, 2,28, 3,5, 3,12, 3,21) a „já budu jeho Bůh a on bude můj syn“ (21,7). Píše o „hodině pokušení“ (3,10) a „koruně života“ (2,10, podobně 3,11). Ten, kdo nezapřel víru v Krista, je chválen (2,13, 3,8). Nastanou situace, kdy se nedá nic dělat, kdy „je třeba, aby věřící ukázali, jakou mají trpělivost a víru“ (13,10, podobně též 14,12), kdy je třeba mít strpení ještě krátký čas, „až budou v plném počtu jejich spoluslužebníci a jejich bratří, kteří jako oni mají být usmrceni“ (6,11). Vojsko, které shromáždí satan k boji proti svatým, je zničeno Boží moci, jak se píše v 20,9 „s nebe od Boha se snesl oheň a strávil je“. Pak nastane konečné vítězství a příchod věčného Božího království, kdy „ďábel byl vržen do ohnivého a sirnatého jezera, kde je i šelma i lživý prorok“ (20,10).

Michal Kretschmer