Kanada: pokuta 55 tisíc dolarů za biologickou pravdu

5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — Říkali jsme, že to přichází. Varovali jsme, že se to stane. Nekřičeli jsme bezdůvodně. Měli jsme pravdu. A teď je to tady, jak hlásá novinový titulek: „Kanadský soud uložil pokutu 55 tisíc dolarů Billu Whatcottovi za vyjádření křesťanských názorů na transgenderismus“. Jinými slovy, Whatcott nazval biologického muže (který sám sebe identifikuje jako ženu) biologickým mužem. To byl jeho zločin.

Jde o strašlivé zneužití justice a útok na svobodu slova a vyjadřování. John Carpay, předseda organizace Justice Center for Constitutional Freedom, která Whatcotta hájila, v protestu uvedl: „Kanadský Nejvyšší soud dlouho zastával názor, že svoboda vyjadřování je zdrojem síly demokracie.“ To však neplatí, když se dotkne transgenderového aktivismu. Tam svoboda končí. Carpay dodal: „Ve společnosti je plno lidí s různými názory. Rozhodnutí soudu podkopává základní principy svobodné společnosti a poškozuje zdraví kanadské demokracie.“

Přesně tak. Jak jsem však často konstatoval, cíl radikálního LGBT aktivismu je stále stejný: opozici je třeba umlčet. (A dokud nebude právně umlčena, je třeba ji společensky ostouzet.)

Vyhořela katedrála Notre Dame

V Paříži včera večer vyhořela katedrála Notre Dame. Minimálně střecha a sanktusníková věž jsou zcela zničeny, těžce poškozeny jsou též obě hlavní věže a klenba katedrály, zasažen byl i interiér hlavní lodi. Nosné a obvodové zdi se zřejmě podařilo od nejhoršího uchránit.

Příčina?

Příčina požáru je neznámá. Úřady ještě před koncem požáru a před tím, než mohlo pořádně začít vyšetřování, předem vyloučily úmyslné založení – ovšem vzhledem k tomu, že tak učinily ve chvíli, kdy je prostě vyloučeno, aby  měly takové prohlášení něčím reálným podloženo, nelze brát toto stanovisko jako směrodatné, naopak se lze obávat, že bude bráno za podklad pro zpochybnění jakéhokoliv výsledku vyšetřování, které úmyslné založení nenalezne, neboť jasně dokládá zadání takovou příčinu vyloučit, patrně aby se zabránilo hrozícím nepokojům.

Španělští conquistadoři přinesli Mexiku pravou víru

MEXICO CITY, 5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — P. Hugo Valdemar z arcidiecéze Mexico City ocenil španělské misionáře, kteří před pěti sty lety „dali nám Mexičanům to největší, co máme: pravou víru“.

Levicový mexický prezident Andrés Manuel López Obrador napsal minulý měsíc papeži Františkovi a králi Filipovi VI. Španělskému listy, v nichž žádá omluvu za násilí, kterého se v 16. století dopouštěli španělští conquistadoři na mexických domorodcích.

P. Valdemar napsal 1. dubna v úvodníku mexického listu Contra Réplica: „Nelze upadat do historického manicheismu, aniž bychom tím napáchali nesmírnou újmu na nás samotných, totiž že domorodci byli ti hodní, téměř ve stavu rajské milosti, zatímco ti zlí byli španělští conquistadoři, kteří přicházeli zničit velkou kulturu.“ Třebaže kněz uznává tragédii dobývání, píše dále: „Historická pravda je velice složitá a pravdou je, že dobyvateli nebyli Španělé, ale domorodci, národy podrobené aztécké říši, které měly dost krutosti a vykořisťování, jemuž byly vystaveny.“ P. Valdemar domorodé spojence španělských conquistadorů ocenil za to, že povstali proti aztécké říši, která praktikovala lidské oběti. „To vedlo k tomu, že se k hrstce dvou stovek Španělů přidaly celé národy, například Tlaxcaltékové, ale i další, a umožnily tak něco, co by se samotným Španělům nikdy nepodařilo.“ I když přiznává i „určité excesy při šíření víry“, tvrdí, že „misionáři byli velkými obránci domorodých obyvatel“. „Díky nim [misionářům] byla uznána jejich lidská důstojnost, byli osvobozeni z otroctví, jejich kultura byla chráněna a především se nám díky španělské katolické Církvi dostalo největšího daru, víry v Ježíše Krista, jediného Spasitele člověka, a zjevení Panny Marie Guadalupské, kterou Jan Pavel II. nazval příkladem a hvězdou evangelizace,“ napsal P. Valdemar. V narážce na to, jak misijní horlivost španělských kněží přispěla ke vzniku moderního mexického národa smíšením Španělů a domorodců, P. Valdemar dále píše: „Od Španělska jsme skrze mimořádné misionáře, jako byl Pedro de Gante, Motolinia, Fray Juan de Zumárraga a Tata Vasco de Quiroga, dostali to největší, co my Mexičané máme, pravou víru, víru v Ježíše Krista, a tedy i přístup k věčné spáse … potlačení ďábelského barbarství lidských obětí a temnoty modlářství, přístup k nejvyšší kultuře, té západní, jejíž součástí dnes jsme, třebaže jsme si na druhou stranu uchovali mnohé hodnoty domorodého světa, pohostinnost, silné sociální cítění a smysl pro sounáležitost, i dědictví památek, jež dnes hrdě ukazujeme miliónům turistů, kteří k nám přijíždějí.“

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Hororové příběhy o euthanasii aneb Co vám její zastánci neřeknou

V listopadu loňského roku ohlásil haagský státní zástupce neobvyklou událost, totiž vznesení obvinění proti lékařce, která provedla euthanasii na obyvatelce pečovatelského domu pro seniory. Třebaže stará paní v průběhu času učinila o svém přání zemřít několik různých prohlášení, její rodina rozhodla, že je třeba ji zabít stůj co stůj, a lékařka jí proto přidala do kávy sedativa. V plánu bylo nejprve ji uspat a potom jí podat smrtící injekci. Lékařka jí drogy propašovala do kávy, zatímco paní přívětivě rozprávěla s příbuznými. Seniorka nicméně neusnula a lékařka se proto pokusila ji uspat druhou dávkou, což bylo pacientce zřejmě velmi nepříjemné. Když nakonec začala usínat, lékařka se pokusila dát jí smrtící injekci, stará paní však znenadání vstala. V tom okamžiku ji její rodina pomáhala držet a lékařka jí rychle dala injekci s jedem, který ji zabil.

Přestože v režimu euthanasie v Nizozemí dochází k všelijakým hororům, toto bylo zjevně přece jen trochu moc a státní zástupce lékařce veřejně vytknul, že se ženy, než ji zabila, nezeptala, zda si skutečně přeje zemřít. Je však třeba říci, že ve dvou dřívějších případech byli v Nizozemí lékaři trestně stíhaní za zločiny související s euthanasií nakonec obvinění zproštěni. Jak známo, je neobyčejně obtížné posoudit skutečné přání oběti, když už je mrtvá.

Setkání katolických dětí 2019

Radnice 2017

Radnice 2017

Již sedmý ročník Setkání katolických dětí, které pořádá rodina Krutských, se letos (2019) uskuteční v termínu 11. – 20. srpna na Vyšebrodsku.

Přijímáme přihlášky dětí ve věku od 7 do 14 let. Čas chceme rozdělit mezi hry, zábavu, sport, práci, společnou modlitbu a Mši sv. v tradičním katolickém ritu.

Hlavním vedoucím tohoto tábora bude i nadále František Krutský, Ignác Pospíšil zůstává administrátorem, mluvčím a táborovým šerifem. Po téměř celou dobu trvání tábora bude stejně jako loni přítomen P. Jakub Zentner FSSP, který zajistí duchovní službu dětem, vedoucím i návštěvám. Předpokládáme, že i jinak se podaří zhruba uchovat složení týmu vedoucích.

Děti budou ubytovány v týpích. Sociální zařízení budou jednoduchá, táborová a polní. Lesnatá hornatá krajina nabízí bohaté možnosti, jak trávit volný čas. Tábor bude pro chlapce i dívky, nicméně jejich program bude z velké části rozdělen.

Možnost strávit s námi několik společných dnů (či i celý tábor) pro celé rodiny – zůstane zachována, ale podmínky budou ještě více polní – přifařené rodiny si budou muset přivézt vlastní stany či jiné příbytky a možná i připravovat vlastní jídlo (kuchyně bude mít omezenou kapacitu, takže by větší významný počet jedlíků navíc u hlavních jídel nezvládla).

Protikatolický „hon na čarodějnice“ je celosvětový

Kardinál Barbarin

Kardinál Philippe Barbarin, lyonský arcibiskup a francouzský primas, byl začátkem března odsouzen na šest měsíců podmíněně za to, že v letech 2014 a 2015 nenahlásil „špatné zacházení, zanedbávání nebo sexuální zneužívání“ týkající se nezletilého do 15 let, třebaže k údajnému zločinu došlo v roce 1991, dávno předtím, než se stal arcibiskupem.

Trestní soud v Lyonu současně zprostil všech obvinění pět dalších obžalovaných, spolupracovníků nebo bývalých spolupracovníků diecéze. Barbarinovi advokáti oznámili, že se proti rozsudku odvolají, a sám kardinál nadále prohlašuje, že je nevinný.

Nápravný soud v Lyonu (ve Francii soudí závažné trestné činy vyšší soud již v první instanci, podobně jako v ČR) rozhodl: „Třebaže měl vzhledem ke své funkci přístup ke všem informacím i schopnost je analyzovat a účelně nahlásit, vědomě se rozhodl nesdělit je orgánům činným v trestním řízení, aby tak chránil instituci, k níž náleží.“

Kardinál Barbarin po vynesení rozsudku ve velmi krátkém vyjádření pro tisk oznámil své rozhodnutí předat papeži Františkovi svou rezignaci. „Rozhodnutí soudu beru na vědomí. Bez ohledu na svůj osobní osud znovu vyjadřuji soucit obětem a jejich rodinám. Rozhodl jsem se navštívit Svatého otce a předat mu svou rezignaci. Přijme mě v nejbližších dnech. Děkuji vám.“

Rozhlédnutí 2019/03/17

Vítám vás u obnoveného rozhlédnutí, tento týden otevírá druhá neděle postní. Příští týden otevře třetí neděle postní. Z akcí upozorňuji na smírnou pouť za oběti potratů (so 23. 3. v Brně).

Modleme se tento týden především za naše pronásledované bratry a sestry všude ve světě, od Kanady po Austrálii, jakož i za obrácení těch, co se na jejich pronásledování podílejí či proti němu nezasahují, ač by mohli.

Modleme se i za naše duchovní, od prostých kněží přes biskupy a kardinály až po papeže, aby pravou víru nalézali, drželi, vyznávali, hájili a hlásali vždy a všude, vhod i nevhod.

Katolická školka odmítla přijmout dítě homosexuální dvojice

Msgre. Joseph Naumann

KANSAS, 7. března 2019 (LifeSiteNews) — Farní školka svaté Anny v Prairie Village v Kansasu je terčem kritiky za to, že odmítla přijmout dítě, které vychovává dvojice homosexuálů. P. Craig Maxim to vysvětlil v dopise rodičům, učitelskému sboru a zaměstnancům; v reakci na to vznikla petice požadující, aby škola své rozhodnutí přehodnotila. Petice adresovaná arcibiskupovi v Kansas City Josephu Naumannovi získala tisíc podpisů – z nichž polovina údajně patří farníkům – a uvádí se v ní, že „rozhodnutí odepřít Božímu dítěti přístup k tomuto báječnému společenství a vzdělání na základě představy, že svazek jeho rodičů [sic] není v souladu s učením Církve o svátostném manželství, postrádá soucit a milosrdenství Kristova poselství“.

Když kontroverze vypukla, P. Maxim požádal o radu arcidiecézi Kansas City, „neboť jako farní škola podléháme ve věci aplikace nauky Církve vedení arcidiecéze“. V dopise z 27. února P. Maxim napsal: „Arcidiecéze konstatuje, že jelikož stejnopohlavní svazky nejsou v souladu s naukou Církve o svátosti manželství a nelze je do souladu s ní uvést, nemohou rodiče v dětech utvářet chování a postoje, které by byly s učením Církve konzistentní. Vzniká tedy konflikt s tím, co děti prožívají doma. Rovněž se to může stát zdrojem zmatku pro další děti ve škole. Z tohoto důvodu arcidiecéze doporučuje nepřijetí dítěte,“ vysvětlil P. Maxim.

Pokání jako trest a zdroj milostí

„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou: