THE REMNANT: Biskup Athanasius Schneider o tom, jak Církev přistupuje ke koronavirové krizi

Diane Montagna (DM): Vaše Excelence, jaký je váš obecný dojem z toho, jak se Církev staví k epidemii koronaviru?

+ Athanasius Schneider: Můj všeobecný dojem je, že převládající většina biskupů reagovala ukvapeně a panikářsky, když zakázala všechny veřejné mše, a co je ještě neuvěřitelnější, zavřela kostely. Tito biskupové se chovali spíš jako státní úředníci než jako pastýři. Zaměřili se výhradně na hygienická preventivní opatření, ztratili nadpřirozený pohled a opustili nadřazenost věčného dobra duší.

DM: Římská diecéze okamžitě zrušila všechny veřejné mše, aby vyhověla nařízením vlády. Podobně se zachovali biskupové po celém světě. Polští biskupové naproti tomu vyzvali k tomu, aby se mší sloužilo více a zmenšil se tak počet přítomných. Jaký máte názor na rozhodnutí zrušit kvůli prevenci šíření koronaviru veřejné mše?

Pokud jsou otevřené a přístupné supermarkety a lidé mají přístup k veřejné dopravě, není důvod zakazovat lidem účast na mši svaté v kostele. V kostelech je možné zajistit tytéž a dokonce lepší hygienické podmínky. Například je možné před každou mší svatou dezinfikovat lavice a dveře a každý, kdo vstupuje, si může dezinfikovat ruce. Lze přijmout i jiná podobná opatření. Je možné omezit počet účastníků a mší svatých sloužit víc. Inspirující příklad nadpřirozeného pohledu v době epidemie nám dává prezident Tanzánie John Magufuli, který je praktikujícím katolíkem. V neděli 22. března 2020 (Laetare) řekl v katedrále svatého Pavla v tanzanském hlavním městě Dodomě: „Vyzývám vás, své spolukřesťany, ale i muslimy: nebojte se. Nepřestávejte se shromažďovat ke společné oslavě a chvále Boha. Proto jsme my jako vláda nezavřeli kostely a mešity. Naopak by měly být stále otevřené, aby se lidé mohli utíkat k Bohu. Kostely jsou místem, kde mohou lidé hledat skutečné uzdravení, protože tam přebývá pravý Bůh. Nebojte se chválit Boha a hledat v kostele Jeho tvář.“ Prezident Magufuli také pronesl tato povzbudivá slova v souvislosti s Eucharistií: „V eucharistickém Těle Kristově nemůže koronavirus přežít. Brzy shoří. Právě proto nepanikařím, když přistupuji ke svatému přijímání, protože vím, že s Ježíšem v Eucharistii jsem v bezpečí. Je čas budovat svou víru v Boha.“

DM: Myslíte si, že je zodpovědné, slouží-li kněz soukromou mši svatou s několika přítomnými věřícími, pokud jsou dodržena nutná hygienická opatření?

Je to zodpovědné, a také záslužné. Je to opravdový pastorační skutek, samozřejmě pokud kněz dodrží všechna nezbytná hygienická opatření.

DM: Kněží jsou za této situace v obtížné pozici. Někteří dobří kněží jsou kritizováni za to, že poslouchají příkazy svého biskupa a ruší veřejné mše (přičemž nadále celebrují soukromě). Jiní hledají kreativní způsoby, jak zpovídat, i když se snaží chránit lidské zdraví. Co byste poradil kněžím, kteří v této době žijí své povolání?

Kněží si musejí připomínat, že jsou především a hlavně pastýři nesmrtelných duší. Mají napodobovat Krista, který řekl: „Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. Ale námezdník a ten, kdo není pastýřem, kterému ovce nepatří, vidí přicházet vlka, i opouští ovce a utíká, a vlk je trhá a rozhání. Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. Já jsem dobrý pastýř a znám své a znají mě moje“ (Jan 10,11-14). Pokud kněz rozumně dodržuje všechna nutná hygienická opatření a používá zdravý rozum, nemusí poslechnout nařízení svého biskupa či vlády a rušit věřícím mši svatou. Taková nařízení jsou čistě lidský zákon, ale nejvyšším zákonem v Církvi je spása duší. Kněží v takové situaci musejí být maximálně kreativní, aby věřícím, byť malé skupině, zajistili slavení mše svaté a přístup ke svátostem. Tak v dobách pronásledování pastoračně jednali všichni kněží-vyznavači a mučedníci.

Dopis premiérovi a prof. Prymulovi

Vážení pánové
Ing. Andrej Babiš
předseda vlády České republiky
Prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D.
předseda Ústředního krizového štábu

Žádost o revizi krizových opatření za účelem umožnění omezeného výkonu práva na
projev náboženského vyznání

Vážený pane premiére, vážený pane předsedo Ústředního krizového štábu,
obracím se na Vás jako občan a také jako advokát dlouhodobě působící v oblasti ochrany svobody
náboženského vyznání. Dovoluji si Vás požádat, aby krizová opatření přijatá v souvislosti
s nouzovým stavem byla upravena tak, aby

(a) byl umožněn pohyb osob za účelem přijetí individuální duchovní péče a služby, včetně
návštěv kostelů, modliteben a jiných bohoslužebných prostor,

(b) bylo umožněno shromažďování určitého minimálního počtu osob (např. 15 nebo 30) pro
účely bohoslužby nebo jiných náboženských úkonů,

(c) bylo stanoveno, že pacient nacházející se v situaci ohrožení života má právo na návštěvu
duchovního ve zdravotnickém zařízení.

Domnívám se, že navrhované úpravy nesníží standard ochrany proti šíření koronaviru, odstraní
rozpor v existujících opatřeních a umožní alespoň omezený – vážnosti situace odpovídající –
výkon práva na svobodu projevu náboženského vyznání.

K podrobnostem uvádím:

„Právo ženy na svobodnou volbu“ a modernistická církevní hierarchie

Biblické a historické zdůvodnění

Nedávno hostovala v Polsku známá prolife aktivistka Abby Johnsonová. Její význam je o to větší, že byla původně v USA manažerkou potratové kliniky. Jakmile se však přesvědčila, že nenarozené dítě v mateřském lůně, které se stalo obětí umělého potratu, je lidskou bytostí, změnila svůj postoj a dnes je vášnivou obhájkyní nenarozeného života podobně jako předtím americký lékař Bernard Nathanson, jenž provedl tisíce potratů. Když nafilmoval, že dítě v matčině lůně se chová jako člověk, uhýbá před kyretou a tiše naříká kvůli strašlivé bolesti, okamžitě změnil svůj názor a stal se velkým bojovníkem proti interrupcím. To nás nutí k následujícím reflexím, neboť měsíc březen se svým svátkem Zvěstování 25. 3. probíhá ve znamení nejrůznějších akcí pro život v celé republice.

Právo zabíjet

V západní tzv. demokratické společnosti probojovali zednáři, feministky a neomarxističtí genderisté během posledních cca 60 let postupně téměř ve všech zemích beztrestnost umělého potratu. V komunistické společnosti to bylo ještě dříve, v Rusku krátce po bolševické říjnové revoluci r. 1920. Odůvodňuje se to vznešeně tzv. „právem ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Ano, každá vdaná žena má toto právo, ale pouze na základě dohody s manželem, když objektivní situace nepřeje zplození dalšího potomstva, o sexuální abstinenci, případně o použití metody přirozeného plánování rodičovství, nikoli až poté, kdy dojde k otěhotnění. Neprovdaná žena pak nemá žádné objektivní morální právo na mimomanželský styk, který je těžce hříšný, a jestliže ke hříchu dojde a ten má následky, tím spíše potom neexistuje absolutně žádná etická licence „svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Tady jde přece o právo na život toho nejbezbrannějšího lidského tvora!

„Právo na svobodnou volbu“, jak se nejnověji toto masové vraždění, mající analogii v jakobínské, komunistické nebo nacistické genocidě nazývá, se prosazovalo od legalizace potratů v tzv. výjimečných situacích (ohrožení života rodičky, těhotenství v důsledku znásilnění, incest) salámovou metodou až po „právo“ ženy kdykoliv jít na potrat bez udání důvodů do čtvrtého měsíce gravidity. Dnes jsme ale již zase o kus dál směrem k pekelné bráně, neboť proabortivní organizace typu Planned Parenthood prosazují neomezenou možnost „svobodné volby“ po celou dobu těhotenství, což již delší dobu funguje v USA, v komunistické Číně pak existuje politika „dvou dětí“ (dříve jen jednoho dítěte), kdy žena, když potřetí otěhotní, musí povinně jít na potrat.

Je koronavirus Božím trestem?

Biblické a historické zdůvodnění

Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.

Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.

Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.

Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc.

Koronavirové zpravodajství

Stručný přehled situace

Máme zde přes 900 oficiálně potvrzených nakažených, realita bude ovšem o 1-2 řády vyšší (aneb když skoro netestujete, vypadá vše mnohem optimističtěji). Blbé je, že nejnakažlivější jsou lidé ještě před tím, než se u nich nemoc projeví, takže to znamená, že vás může nakazit kdykoliv, kdokoliv. Pozor zejména na starší lidi, nemocné a astmatiky, pro ty je nemoc mnohem více devastující.
V celé České republice platí částečná karanténa: z domu se chodí jen do práce a zpět, do obchodu (měl by na to být vyhrazen jen jeden člen rodiny, nicméně u rodiny, kde chodí do práce víc lidí, to víceméně ztrácí smysl) či za jinými velmi důležitými úkoly (např. postarání se o nemohoucí známé a příbuzné).

Neberte nám mši

12. března 2020 (CatholicCulture.org) — Dovolte, abych se dopředu přiznal: pokud moje diecéze následuje příkladu arcidiecéze Seattle a zruší veřejné sloužení mší, budu hledat kněze, který při celebrování „soukromé“ mše svaté nechá odemčeno.

Zásadní není, abych přistupoval ke svatému přijímání. Jestliže to obavy o veřejné zdraví znemožní, staň se. Potřebuji se ale pravidelně účastnit svaté Oběti; bez ní život nedává smysl. Pokud se tedy mše svatá uchýlí do „podzemí“, udělám to i já.

Můj duchovní pastýř se naštěstí rozhodl pro opačnou cestu. Stejně jako [polský] arcibiskup Gadecki se rozhodl, že koronavirová epidemie vybízí k naplánování více veřejných mší svatých, takže lavice budou méně zaplněné a pravděpodobnost přenosu se sníží. Matematická logika polského arcibiskupa je dokonalá:

„Uznávám doporučení hlavního hygienika, aby se nekonala velká shromáždění lidí, a proto vyzývám k navýšení počtu nedělních mší svatých, nakolik je to možné, tak aby na každé z nich počet věřících přítomných na liturgii odpovídal hygienickým nařízením.“

Nejhorší epidemií je ztráta víry

Známý polský publicista Grzegorz Górny si všímá toho, že v minulosti v době epidemie se věřící hrnuli k Bohu, dnes ale naopak se podřizují tyranii světských vlád. Zapomínají, že právě víra je zdrojem spásy a záchrany.

„Celá dlouhá staletí, když propukaly epidemie moru, cholery nebo tyfu, se katolíci vždycky chovali stejně: hrnuli se do kostelů, přistupovali ke svátostem a hledali záchranu u Boha. Byly organizovány různé pobožnosti, procesí a kající poutě v intenci zabránění neštěstí,“ píše Grzegorz Górny na stránkách wpolityce.pl.

Teď ale v Itálii došlo k zákazu sloužení mše sv. a udělování svátostí věřícím. Podle novináře Górného to vede v lidské mysli ke stereotypu obrazu kostelů „jako míst zvýšeného rizika, od nichž je lépe držet se dál, neboť jde o potenciální centra epidemie. Eucharistie tak přestává být chápána jako chléb Života a je podvědomě čím dál víc považována za možný zdroj nákazy. Jakoby Bůh v Nejsvětější svátosti nesl nákazu, dotyk smrti”.

Zároveň ale – tvrdí Grzegorz Górny – bez problémů jsou v provozu obchodní centra, restaurace a jiné světské instituce. Podle autora postoj nynější Církve se výrazně liší od postoje té dřívější.

Coronavirus a březnové akce

Ověřoval jsem, zda koronavirus nějak vážněji ovlivní velké březnové akce. Toto je výsledek:

Pouť ke hrobu císařovny Zity (14. březen, Vídeň)

Nic se zatím nemění, pokud české či rakouské úřady akci nezakáží či se Vídeň oficiálně nestane rizikovou oblastí, akce proběhne, nicméně bez jihočeského autobusu, který byl zrušen pro velký počet odhlášených zájemců. Pořadatelé situaci v Rakousku bedlivě sledují. Akce zrušena.

Smírná pouť ke svátku Zvěstování Panny Marie (21. březen, Brno)

V případě již čtvrtého ročníku smírné pouti za oběti potratů, která vznikla jednak jako reakce na fakt, že pražský pochod pro život opustil termín tohoto svátku, se rovněž zatím předpokládá, že proběhne, uvažuje se však, že by se k jeho intenci přidala i prosba za odvrácení této epidemie.  Pravděpodobně nebude akci možno uskutečnit.

Na co myslel Bugnini, když ničil katolickou mši

V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown: „Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“ [1]

Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.

Ti, kdo o Annibalu Bugninim (1912–1982) slyšeli, mají sklon považovat ho buď za zlého intrikána rozhodnutého zničit katolickou víru, nebo za schopného byrokrata, který komplexní liturgickou reformu hladce dovedl ke šťastnému konci. Výše uvedená kniha, dobře vědecky podložená a zároveň na moderní biografii milosrdně stručná (214 stran), předkládá portrét složitější a lidštější postavy. Je neoddiskutovatelné, že byl naprosto přesvědčeným zastáncem různých racionalistických a pastoračních teorií o tom, jak by liturgie „měla vypadat“, a jednal podle nich, a kniha k tomu poskytuje bohatou dokumentaci. Ne všechny jeho ideje však jeho představení vítali, až se nakonec dostal do konfliktu s papežem, jehož uši šimral (srov. 2 Tim 4,3-4) a jenž svým podpisem tak ochotně promulgoval jeho produkty.

Srovnání Mše svaté 1962 vs. 1969 z hlediska hygieny

Mše svatá všech časů (podle MR 1962) a nová mše svatá (podle MR 1969) bývají často srovnávány z různých hledisek. V následující úvaze jsem se pokusil tyto bohoslužby porovnat z pohledu hygieny, tato otázka bude zakrátko velice aktuální vzhledem k šířící se epidemii koronaviru. Jedná se o zamyšlení, nikoli odborný text. Snad mi prominete, když budu popisovat „běžnou“ dostupnou mši svatou, s jedním knězem, neasistovanou, s účastí lidu, jsem si vědom dalších variant. Také doufám, že mi odpustíte, když budu používat zjednodušených termínů nová a stará mše.

1. Při staré mši svaté měl kněz povinnost mýt si ruce a přitom říkat modlitbu: Da Domine virtutis manibus meis… Při nové mši není modlitba předepsaná. Obávám se, že s opuštěním modlitby kněží opustili i mytí rukou. Jak jak jsem měl možnost pozorovat, většina kněží si ruce před novou mší ruce nemyje, při tradiční se většinou myjí.

2. Je dobré, když si kněz sám připravuje kalich, pokládá ně něj purifikatorium, patenu, velkou hostii, nebo to může svěřit kostelníkovi, který si umývá ruce. Při staré liturgii si kalich nosí a rozkládá kněz sám. Při nové liturgii většinou vidíme, jak kalich nosí a rozkládají ministranti. Zda si myli ruce, nevíme, spíš ne.