Obrana katolických blogů

Poznámka překladatelky: Prosím laskavé čtenáře, aby si místo OnePeterFive do následujícího textu dosadili Duše a hvězdy.

Někteří lidé za současné krize v Církvi kritizují ty, kdo odhalují pravdu. Tvrdí, že je lepší žít dobrým katolickým životem, jak nejlépe to jde, a veškeré zprávy ignorovat. „Lépe nevědět,“ říkají třeba. „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Zapomínají však na to, že žít dobrým katolickým životem nebo se informovaně rozhodovat, kam máme chodit na mši, komu máme naslouchat a jaké modlitby se máme modlit, je bez lidí, kteří odhalují pravdu, nemožné. V zásadě jde o obdobu tvrzení: „Nebylo by lepší prostě nevědět, co je hřích? Pak bychom za něj nebyli odpovědní.“ A i když někdo skutečně vede svatý katolický život, jiní možná ne, a ti stále potřebují pomoc.

Někteří lidé pravdu už našli a žijí ve společenství, které ji miluje. Ti, kdo mají to štěstí, že jejich farnost je silně pravověrná, jako ta, do níž patřím já, možná nepotřebují duchovní rady nebo bystré články na blogu, jako je OnePeterFive, aby vedli dobrý katolický život. Je však smutnou skutečností, že většina katolíků pravdu dosud neobjevila.

Kolik katolíků v pátek činí skutky pokání formou zdrženlivosti od masa nebo jinak? Kolik katolíků ví, že „svoboda vyznání“ je špatná? Kolik katolíků ví, že trest smrti je legitimní? Skutečnost je taková, že mnozí katolíci potřebují pravdu a je důležité, aby se k nim dostala.

Ve světě, kde jsou informace nesmírně snadno dostupné, má blud mnohem více prostoru, a proto je třeba dát mnohem více prostoru i pravdě. Jestliže blogy jako OnePeterFive přinášejí zprávy o tom, co dělá papež, i když to je špatné, mají k tomu důvod. Existuje mnoho špatných blogů, z nichž některé nepochybně šíří lži, ale nemůžeme šmahem odsoudit všechny. Čím více je zla, tím víc dobra se musí stavět proti němu; čím více nactiutrhačných zpráv, tím víc pravdivých jim musí klást odpor.

Kněz v Nizozemí odvolán – za „protihomosexuální“ kázání?

10. května 2019 (LifeSiteNews) — Otec Marc Massaer k 1. červenci opustí svou farnost v nizozemské diecézi ’s-Hertogenbosch. Jeho odvolání mnozí pokládají za důsledek důrazného kázání, které měl 26. prosince loňského roku a v němž mluvil proti genderové ideologii a stejnopohlavním svazkům. P. Massaer zveřejnil zprávu o svém odchodu na webových stránkách farnosti 7. května a vysvětlil, že přijal návrh biskupa de Korteho, aby farnost svatého Kryštofa v městečku West Maas en Waal v krátké době opustil. Jeho nové působiště dosud není známo.

Třebaže sám kněz souvislost svého odstranění s „kontroverzním“ (z pohledu holandského mainstreamu) kázáním nezdůrazňoval, jisté je, že má za sebou období sporů ve svými farníky, příslušníky osmi bývalých katolických farností, které osm uplynulých let vedl sám, neboť z nich v důsledku úbytku kněží i věřících v kdysi silně katolickém jižním Nizozemsku byla vytvořena jedna „superfarnost“.

Projevy nepřátelství začaly po „druhém svátku vánočním“, jak se mu říká v Holandsku. Je to den pracovního volna, kdy mnoho nominálních katolíků, kteří jinak přicházejí do kostela jen zřídka, má ve zvyku chodit na mši. P. Massaer sloužil mši v jednom ze svých osmi kostelů, ve Walenu.

Katolický volič: Mezi Scyllou a Charybdou

Není pochyb o tom, že eurovolby, které nás čekají, jsou nesmírně směrodatné a důležité, navzdory tomu, že to někteří ne zrovna hloupí komentátoři, vidí trochu jinak – viz např. článek Davida Petrly v RC Monitoru 10/2019, str. 10-11. Jakkoliv má totiž kolega Petrla pravdu v tom, že pravomoce europoslanců jsou nedemokraticky velice redukované, příliš podle mne podceňuje důležitost toho, že mohou komisi spoustu nápadů zablokovat (což bohužel zatím není moc vidět, protože europoslanci byli dosud zpravidla ještě větší magoři než komisaři, a proto na místo, aby blbosti a neomarxistické experimenty blokovali, raději vymýšleli nové, ještě větší), a že mohou házet vidle i přímo do její tvorby (viz jak neomarxistický Europarlament znemožnil Buttiglionemu v době, kdy byl ještě konzervativním katolíkem, stát se eurokomisařem). A rovněž soulad europoslanců s jejich eurofrakcemi není ve všech případech tak úplně jasnou záležitostí, jak David Petrla tvrdí, záleží ovšem hodně na tom, koho zvolíme… A co je taky důležité – s každým europoslancem získá strana velice slušný bakšiš, který ji ekonomicky nakopne.

Nic si nenalhávejme, pro katolického voliče neexistuje v těchto volbách žádná dobrá volba. Může jen taktizovat a vybírat si mezi menším a větším zlem. Má před sebou totiž dvě zásadní tematické oblasti, na která musí brát ohled (první jsou důležitá křesťanská témata, tj. především rodinné a bioetické otázky, druhou orientace euroskepticismus/eurorealismus/eurohujerismus) a smutnou skutečností je, že ze stran, které mají šanci v europarlamentu usednout, není jedna jediná, která by měla přijatelné postoje v obou těchto oblastech.

Katolík pochopitelně nemůže volit strany, které jsou propotratové, proeuthanasijní a protirodinné. Jakkoliv je oblíbenou mantrou některých komentátorů i politiků, že to Europarlament neřeší, je to lež. Europarlament sice skutečně nemá právo přímo nařizovat státům něco v těchto věcech, ale má spoustu možností, jak je nepřímo ovlivňovat a tlačit k něčemu, a této možnosti on využívá velmi často. Viz Buttiglione, který se nestal komisařem právě pro své prorodinné postoje, viz četné rezoluce a návrhy, které Europarlament coby nátlak pravidelně podporuje, viz zohlednění těchto témat při zacházení se „zlobivými státy“, jako jsou Polsko či Maďarsko.

Katolík ale nemůže volit ani strany eurohujerské, protože jednak eurohujerismus v dnešní době proimigračního nastavení západu znamená vyložené ohrožení evropských států a evropské civilizace (volba eurohujerismu se dnes už blíží volbě zničení vlastní země i dobré budoucnosti svých dětí), jednak znamená zároveň i kolaps v křesťanských politických tématech, protože zesiluje pravomoci EU, která je až na lokální výjimky tak silně protikřesťanská, propotratová a protirodinná, že předat jí více pravomocí znamená (byť nepřímo) konec jakékoliv křesťanské politiky i v naší zemi…

K otázce heretického papeže (3.)

Každý papež a všichni členové Církve si musejí připomínat moudrá nadčasová slova, která kostnický koncil (1414-1418) vyslovil o papeži jako prvním člověku v Církvi, který je vázán vírou a její integritu musí úzkostlivě zachovávat: „Protože římský papež vykonává mezi smrtelníky tak velikou moc, je správné, aby byl tím více vázán nevyvratitelnými pouty víry a obřady, jež je třeba zachovávat ve věci svátostí Církve. Aby v každém budoucím papeži plnost víry zářila jedinečným jasem od prvních okamžiků jeho úřadu, stanovujeme a nařizujeme, aby od nynějška každý, kdo bude zvolen papežem, vykonal veřejně toto vyznání a slib“ (39. zasedání od 9. října 1417 schválené papežem Martinem V.)

Na tomtéž zasedání kostnický koncil nařídil, že každý nově zvolený papež musí složit přísahu víry, a navrhnul následující formuli, z níž citujeme nejdůležitější pasáže:

Já, N., zvolený papežem, srdcem i ústy vyznávám všemohoucímu Bohu, že budu pevně věřit a zachovávat katolickou víru podle tradice apoštolů, všeobecných koncilů a dalších svatých otců. Zachovám tuto víru do posledního bodu nezměněnou a budu ji potvrzovat, hájit a hlásat až k smrti a k prolití krve, a rovněž budu každým způsobem následovat a zachovávat ritus svátostí katolické Církve, tak jak je předáván.“

K otázce heretického papeže (2.)

Tato teorie – sesazení heretického papeže nebo ztráta úřadu ipso facto pro herezi – je jen teologickým názorem, který nesplňuje nutná teologická kritéria odvěkosti, univerzálnosti a konsenzu (semper, ubique, ab omnibus). Neexistuje žádný výrok univerzálního řádného magisteria ani papežského učitelského úřadu, který by teorie o sesazení heretického papeže nebo ztrátě papežského úřadu ipso facto pro herezi podporoval. Podle středověké kanonické tradice, z níž později vznikla sbírka Corpus Iuris Canonici (církevní zákoník platný v latinské Církvi do roku 1918), mohl být papež v případě hereze souzen: Papa a nemine est iudicandus, nisi deprehendatur a fide devius“, tj. „papež nemůže být nikým souzen, leda pokud by se shledalo, že se odchýlil od víry“ (Decretum Gratiani, Prima Pars, dist. 40, c. 6, 3. pars). Kodex kanonického práva z roku 1917 však normu, která hovořila o heretickém papeži, vypustil. Neobsahuje ji ani Kodex kanonického práva z roku 1983.

Církev vždy učila, že i heretik, který je pro formální herezi automaticky exkomunikován, může nicméně platně udělovat svátosti a heretik či formálně exkomunikovaný kněz může in extremis dokonce vykonávat jurisdikci a udělit kajícníkovi svátostné rozhřešení. Předpisy pro volbu papeže, které platily až do Pavla VI. včetně, dokonce připouštěly, že i exkomunikovaný kardinál se může volby zúčastnit a sám být zvolen papežem: „Žádný kardinál elektor nesmí být vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika kvůli exkomunikaci, suspenzi, interdiktu či jinému církevnímu trestu nebo pod touto záminkou. Všechna tato opatření je pro účely volby nutno pokládat za pozastavená“ (Pavel VI., apoštolská konstituce Romano Pontifice eligendo, č. 35). Tento teologický princip je třeba aplikovat i na případ heretického biskupa nebo papeže, kteří i přes své hereze mohou platně vykonávat úkony církevní jurisdikce, a tudíž svůj úřad kvůli herezi ipso facto neztrácejí.

Panna Maria – Přemožitelka bludů

Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Německý biskup: Po amazonské synodě „v Církvi nic nebude jako dřív“

ESSEN, Německo, 3. května 2019 (LifeSiteNews) – Prohomosexuální německý biskup předpovídá, že po setkání biskupů ve Vatikánu letos na podzim nastanou v katolické Církvi převratné změny v sexuální morálce, kněžství mužů a kněžském celibátu.

Podle oficiálních webových stránek německých biskupů Katholische.de biskup Franz-Josef Overbeck, ordinář essenské diecéze, řekl novinářům, že říjnová synoda o Amazonii povede k „převratu“ v Církvi a „nic už nebude, jak bylo“. Overbeck uvedl, že se bude zkoumat hierarchická struktura Církve, její sexuální morálka a celkový obraz toho, kdo je to kněz („Priesterbild”), a že i roli žen v Církvi je třeba znovu promyslet. Biskup dále informoval, že diskutovat se bude o poklesu počtu katolíků v Evropě a v Latinské Americe, „nesmírném zneužívání“ přírody a porušování lidských práv.

Synoda se bude konat 6. – 27. října a jejími hlavními tématy jsou ekologie, teologie a pastorační péče, zájmy domorodců a lidská práva. Podle Katholische.de Overbeck řekl, že František, který má jihoamerický pohled, je zárukou „uvědomování si těchto výzev“. Očekává se, že z Církve zmizí její „eurocentrická struktura“, slíbil Overbeck a uvedl, že místní církve v Latinské Americe a jejich kněžstvo budou stále více nezávislé. K nedostatku kněží v Evropě i Latinské Americe essenský biskup prohlásil, že místní církve už dnes většinou vedou věřící ženy. „Tvář místní církve je ženská,“ řekl Overbeck.

Brazilská poslankyně: „Ať žije Kristus Král!“

1. května 2019 (LifeSiteNews.com) — Brazilská poslankyně zvolená do dolní komory brazilského parlamentu v zahajovacím projevu prohlásila, že jako katolička je věrná „Kristu, Králi vesmíru“, a skončila zvoláním „¡Viva Cristo Rey!” (Ať žije Kristus Král!).

Christine Nogueira do Reis Tonietto, lidově nazývaná „Chris Toniettová”, je sedmadvacetiletá právnička a členka hnutí Dom Bosco Centrer (Centrum dona Boska), které se snaží katolíkům vštěpovat znalosti katolické nauky a vést je ke katolické zbožnosti, zejména k pravidelnému přijímání svátostí. Do brazilské Poslanecké sněmovny byla zvolena za konzervativní Sociálně liberální stranu, která nominovala i současného brazilského prezidenta Jaira Bolsonara.

„Chci toto funkční období, naše funkční období, zasvětit Kristu, Králi vesmíru, Panně Marii z Aparecidy, patronce Brazílie, země, která se původně nazývala Země svatého Kříže,“ řekla Toniettová svým kolegům. „Chci zde potvrdit svůj morální závazek k obraně života od početí, k obraně rodiny a křesťanských hodnot, k boji proti potratu, genderové ideologii, korupci a zločinnosti.“

„Naléhavě vyzývám brazilskou mládež, aby neztrácela naději v náš národ. Chci sloužit své zemi s veškerou láskou, s veškerým etickým a mravním nasazením a silou, jak mě inspiruje moje katolická víra. Přeji vám všem skvělé a požehnané funkční období a ať Bůh žehná našim činům v tomto zákonodárném sboru. Ať žije Kristus Král!“

Zvolání „Viva Cristo Rey” se v Latinské Americe a zejména v Mexiku stalo populárním ve 20. a 30. letech minulého století za pronásledování katolíků mexickou vládou a po zavedení svátku Krista Krále papežem Piem XI. v roce 1925. Účastníci „Cristiady” neboli povstání Cristeros, které na obranu katolické víry propuklo v Mexiku v roce 1926, ho užívali jako bojové heslo.

Jak revoluce požírá své děti

Organizace Jsme fér, bojující za redefinici manželství v Česku, má na svém webu seznam osobností, které její kampaň podporují. Jednou z nich je bývalá tenistka Martina Navrátilová. „Byla bych moc ráda, kdyby ta moje rodná země, kterou mám tak ráda, rozhodla, že taky uznají moji lásku s Julií,“ říká v propagačním videu.

Video bylo zveřejněno loni v létě, tedy několik měsíců předtím, než se Navrátilová dostala do zpráv kvůli obvinění z transfobie. Navrátilová je označována za aktivistku za práva gayů a žije v partnerském vztahu s ženou, jak tedy obvinění vzniklo? Jednoduše – Navrátilová kritizovala, že proti ženám soutěží transgenderoví sportovci: „Nestačí se jenom prohlásit za ženu, abyste mohli soutěžit se ženami. Musí být nějaké standardy, a když někdo má penis a závodí jako žena, takový standard by nesplňoval.“ Ani kritika ji nepřiměla změnit názor. Situaci, kdy se muž rozhodne stát se ženou, bere hormony, aby splnil kritéria, vyhrává závody a pak se může zase vrátit k původnímu pohlaví, okomentovala slovy: „Je to šílené a je to podvod“.

K otázce heretického papeže (1.)

“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v  kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..

Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019

Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.

V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).

Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).

V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.