Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…
Kněze nespoutané tzv. „patorační ohleduplností“ (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle. (Pokračování textu…)
Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.
Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“
Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.
Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí. (Pokračování textu…)
Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.
Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání. (Pokračování textu…)
Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou.
Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď. (Pokračování textu…)
Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.
Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý? (Pokračování textu…)
Pýcha je prokletý hřích, který vypudil anděly z ráje a způsobil jejich uvržení do pekla. Tento hřích začal na začátku světa.
Hleďte, milé děti, mnohonásobně se hřeší pýchou. Některý člověk ukazuje pýchu svým oděvem, svou řečí, svou postavou, ano i svým způsobem chůze. Jsou lidé, kteří když jdou po ulici, svým pyšným držením těla jako by říkají všem okolo: „Jen se podívejte, jak jsem veliký, jak jsem pěkně urostlý, jak velmi vynikám nad jiné.“ Jiní zase, když udělali něco dobrého, nemohou skončit s vypravováním o tom, co udělali. A pomyšlení, že by někdo o nich mohl mít špatné mínění, je činí malomyslnými. Jiní se zase vyhýbají setkání s chudými a vyhledávají jen společnost bohatých. Jiní se chlubí a jsou plní marnivosti, když mají kontakty s mocnými tohoto světa. Jiní ukazují pýchu ve své řeči, dávají si velmi záležet, aby se krásně a správně vyjadřovali, a ničeho se nebojí víc, než toho, aby se nějakým slovem neshodili a nevysloužili si posměch. Jak úplně jinak, milé děti, se chovají pokorní. Ať už se jim druzí posmívají nebo si jich váží nebo je chválí nebo je haní, ať už je ctí nebo jimi pohrdají nebo je vyznamenávají nebo je ponižují, je jim to lhostejné. (Pokračování textu…)
Ten, kdo žije v hříchu jedná jako zvíře. Zvíře, které nemá rozum, zná pouze své tělesné žádosti. Člověk, který se stává podobným zvířeti, vzdává se užívání svého rozumu a nechává se vést touhami své mrtvoly, to je těla. Nezná nic lepšího než dobře jíst, dobře pít a požívat všech prázdnot světa, které zanikají jako vítr. Jak moc jsou takoví ubožáci politováníhodní, když se ženou za tímto větrem a lapají po něm. Nic nezískají a dávají za to vše. Dávají v šanc svou věčnost za prachbídný kouř světa.
Jak je smutné, milé děti, když je duše ve stavu hříchu. Může v tomto stavu zemřít a můžeme si být jisti, že nemá nic záslužného před Bohem. Proto je také ďábel tolik spokojen, jestliže duše žije ve stavu hříchu a setrvává v něm. Vidí totiž, že pracuje pro něj a že po smrti bude jeho jistým majetkem. Když je duše ve stavu hříchu, je celá prašivá, totálně shnilá, pohled na ni je nesnesitelně ošklivý. Je nejvýš politováníhodná. Když si uvědomí, že dobrý Bůh se na ni dívá, mělo by to přispět k tomu, aby se nad sebou zamyslela. Jakou má člověk radost ve hříchu? Jen řekněte, jakou? Ach, docela žádnou. Mívá hrozné sny, které posílá ďábel, padá z propasti do propasti. Ach, konejte tedy vše, co je možné, milé děti, abyste opět dosáhly toho, že se budete líbit Bohu. S velkou vroucností přistupte ke svaté zpovědi. Ano, učiňte to a uvědomte si, že pak budete moci spát pokojně jako anděl. Člověk pociťuje nevypověditelnou radost, když se v noci probudí a může se modlit k Bohu. Má na rtech jen díkůvzdání, vznáší se k nebi tak lehce, jako se orel ve vzduchu vznáší k obloze. (Pokračování textu…)
Hřích je katem dobrého Boha a vrahem duše. Strhuje nás z nebe, aby nás uvrhl do pekla, a přece ho milujeme. Je možné pochopit toto bláznovství? Kdybychom pořádně pochopili strašné následky hříchu, zošklivil by se nám natolik, že už by nebylo možné, abychom se ho někdy dopustili.
Oh, milé děti, jak jsme nevděční. Dobrý Bůh chce, abychom byli šťastní. Zajisté nám k tomu chce napomoci! Jen proto nám dal svůj Zákon. Boží Zákon je dobrým zdrojem radosti. Zbožný král David řekl, že Zákon je jeho jedinou radostí a že je pokladem, který pro něj má větší cenu než i to největší bohatství. Dále řekl, že chodí po dobré cestě, když zachovává Hospodinova přikázání.
Dobrý Bůh nás tedy chce učinit šťastnými, ale my nechceme být opravdu blaženými, nechceme se jimi stát. Odkláníme se od něj a přikláníme se k ďáblu. Prcháme od svého přítele a vyhledáváme svého úhlavního nepřítele! Dopouštíme se hříchu, ponořujeme se do bláta. Jsme-li jednou v tomto bahně, je pak velmi těžké se z něho dostat! Kdyby se jednalo o naše pozemské štěstí, tak bychom učinili všechno možné, abychom se dostali z bídy a z utrpení. Ale že se jedná o spásu naší duše, to nás vede k nepochopitelné lhostejnosti a slepotě a zůstáváme v ní. Říká se, že mnozí chodí ke svaté zpovědi, ale málo se jich obrátí. Milé děti, snadno se to vysvětlí tím, že se jen málokteří zpovídají se slzami upřímné lítosti. (Pokračování textu…)
Všechny stvořené bytosti, moji bratři, potřebují potravu, aby mohly žít. Právě proto nechal Bůh vyrůst stromy a rostliny. Všichni tvorové se sytí z tohoto stolu, který je dobře zásoben. Každý si bere pro sebe odpovídající potravu. Ale i duše se musí sytit. Kde je však její potrava? Milí bratři, když Bůh chtěl dát potravu naší duši, aby měla sílu vytrvat na své pouti, prohlédl vše stvořené a nenalezl nic, co by pro ni bylo dost vhodné.
Tehdy se obrátil sám k sobě a rozhodl se dát sám sebe. Ach, má duše! Jak jsi veliká? Vždyť jen Bůh tě může nasytit. Pokrmem duše je Tělo a Krev Boha. Ach, krásný pokrme! Duše se může živit jedině Bohem, jen Bůh jí stačí. Jen Bůh ji může naplnit. Jen Bůh může utišit její hlad. Zkrátka ona musí svého Boha mít! Jak šťastné jsou čisté duše, které zakoušejí vznešený úděl sjednocovat se skrze svaté přijímání s naším Pánem. V nebi se budou třpytit jako krásné diamanty, protože Bůh bude viditelný v nich. V každém domě je místo, kde se ukládají zásoby potravin pro rodinu, to je spižírna. Kostel je domem duší. Tento dům patří nám, křesťanům. To znamená, že i v tomto domě je spižírna. Vidíte támhle svatostánek? Kdybych se otázal duší křesťanů, co to je, mohla by jejich odpovědět znít: „To je naše spižírna.“(Pokračování textu…)
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy. (Pokračování textu…)
Náš Pán je tady skrytý a čeká, až ho navštívíme a předneseme mu své prosby. Podívejte, jak je dobrý! Přijímá nás i v naší slabosti. V nebi, kde budeme slavit vítězství, ho uvidíme v plné slávě. Neodvážili bychom se před ním objevit, proto se nyní skrývá a je podobný člověku, který je ve vězení, a říká nám: „Přestože mě nevidíte, nic to neznamená, proste mě a o cokoli budete prosit, chci vám to udělit.“ On je zde ve svátosti lásky, vzdychá a prosí bez přestávky svého Otce za hříšníky. Co vše na sebe bere, když přebývá mezi námi. On je zde, aby nás těšil, proto ho máme hodně často navštěvovat. Jak je mu příjemná malá čtvrthodinka, kterou ušetříme ve svých často tak neužitečných činnostech, abychom se k němu modlili, jeho navštívili a potěšili za všechny urážky, kterých se mu dostává. Jestliže vidí, jak toužebně k němu směřují čisté duše, s úsměvem je zdraví. Přicházejí k němu, aby ho obyčejným způsobem, který se mu líbí, prosili za odpuštění pro všechny hříšníky. Jakou blaženost cítíme v přítomnosti Boží, když před jeho svatostánkem trávíme chvíle o samotě u jeho nohou! Tak tedy, má duše, buď velmi zapálená. Jsi tu sama, aby ses svému Bohu klaněla. Jeho pohled směřuje k tobě jediné. Ten dobrý Vykupitel je plný lásky k nám, že nás vyhledává všude. (Pokračování textu…)
Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví.
Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář. „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou. (Pokračování textu…)
Nyní se dostáváme, milé děti, ke svátosti kněžství. Zdá se, že se tato svátost nikoho z vás netýká, a přece se týká každého. Tato svátost pozvedá člověka až k Bohu. Kdo je kněz? Člověk, který zastupuje Boha, člověk, který je pověřen celou božskou mocí. „Jděte ke knězi,“ říká náš Pán. „Jako mne poslal můj otec, tak i já posílám vás. Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte a učte všechny národy. Kdo vás slyší, mne slyší. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ Když kněz odpouští hříchy, neříká: „Bůh vám odpouští hříchy.“ Ale: „Uděluji ti rozhřešení.“ Neříká: „To je Tělo našeho Pána.“ Ale: „Toto je moje Tělo.“ Svatý Bernard říká, že vše dostáváme skrze Marii. Můžeme také říci, že úplně všechno dostáváme skrze kněze. Ano, všechno požehnání, všechny nebeské dary. (Pokračování textu…)
Hleďte, milé děti, poklad křesťana není na zemi, je v nebi. Naše mysl má vždy směřovat tam, kde je náš poklad.
Člověk má krásný úkol, totiž modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte. V tom je blaženost člověka. Modlitba není nic jiného než spojení s Bohem. Kdo má čisté srdce a je s Bohem spojen, ten v sobě pociťuje balzám, sladkost, která plní rozkoší, světlo, které vždy osvěcuje. V tomto těsném spojení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku. Nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha se svým maličkým tvorem je něco velmi krásného. Je to štěstí, které nedokážeme pochopit. (Pokračování textu…)
Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.
Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.
Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.
Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem. (Pokračování textu…)
Bůh Otec pozoruje se zalíbením srdce Nejsvětější Panny Marie jako mistrovské dílo svých rukou. Každý miluje své dílo, zvláště když se dobře povedlo. Bůh Syn pozoruje srdce své Matky jako pramen, z něhož čerpal krev, kterou nás vykoupil. Duch svatý pozoruje její srdce jako svůj chrám.
Proroci zvěstovali slávu Panny Marie už před jejím narozením. Přirovnávali ji ke slunci. Zjevení svaté Panny může být skutečně přirovnáno ke krásnému slunci za mlhavého dne.
Před jejím příchodem byl nad našimi hlavami Boží hněv. Jakmile se objevila na zemi svatá Panna, byl Boží hněv uklidněn. Nevěděla o tom, že se má stát Matkou Boží. A když byla ještě malá, řekla: „Ach, kdy spatřím to krásné stvoření, které se má stát Matkou Boží?“ (Pokračování textu…)
Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým.
Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, učí nás rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou. (Pokračování textu…)
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř. (Pokračování textu…)
Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.
Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu. (Pokračování textu…)
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla. (Pokračování textu…)
