Marně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.

Je až k nevíře, jak se o tomto článku  n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.

Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo.

V roce 1931 bylo u nás cizoložství trestným činem. Autor tedy mohl stvořit smyšlené osoby, jak se to běžně dělalo. To se mu však nechtělo; bylo by to na škodu přesvědčivosti. Akord byl navíc kulturní revue a aby vůbec měl v takovém časopise Durychův traktát o záležitosti ne tak zcela kulturní opodstatnění, musily se stát jeho osou osoby známé v kulturním dění, osoby dobře známé a pokud možno uznávané. Tyto osoby však Durych nechtěl ani okrajově skandalizovat. Musily být již dávno mrtvé, aby neutrpěla ani pověst jejich potomků. O existenci těchto potomků se Durych zmiňuje, ale  j e n  se zmiňuje a nic nedbá, jestli jim tak přece jen neubližuje.

Osu Durychovy prózy tvoří Zdeněk Fibich a Anežka Schulzová.

Nevím, proč si tyto dva Durych vybral. Snad proto, že jejich vztah byl dobře znám a že neskončil jako každá americká filmová story „šťastným“ koncem, ani skandálem. Neskončil ani sebevraždou či jiným neštěstím, nýbrž přirozenou smrtí nejprve Fibichovou, pak Schulzové. Smrt se jaksi nikdo neodváží kritizovat, ba ani ji komentovat a vyvolávat z ní důsledky. Je to „vis maior“, všichni umřeme a aby nás to příliš nermoutilo, mluvíme o smrti „utěšitelce“, že prý je smrt nejvýš spravedlivá atd. atd.

Hovořme však o lásce:

„Láska sice jest světlo, které ozařuje celý svět, ale přes to přece je nutno trochu ji objasnit.“

Takto praví Durych a pokračuje:

„V poměru muže a ženy nutno rozeznávat lásku od sebelásky. Miluje-li ji, přeje jí dobro, koná pro ni dobro a chrání ji před zlým; dobro jí přináší ze svého dobra, tedy pro její prospěch se vzdává části svého prospěchu a věcí, které jemu sice jsou příjemny, jí však škodlivy; chrání ji před zlem a snaží se tedy, aby ani sám jí zlo nezpůsobil; nedopouští, aby si sama ubližovala pro jeho prospěch nebo pro ukojení jeho ješitnosti a chtíčů…“

„… Poměr muže a ženy se začíná sebeláskou, to jest nutnost přirozená. Sebeláska ještě láskou není, ale má k lásce vésti a když láska opravdu nastane, pak si sebelásku podřídí. Jak se to děje?

Sebeláska je výsledek žádostivosti tělesné a ješitnosti. Láska však jest dílem minulosti v rozumu. Láska si tělesnou žádostivost podřizuje tak, že na ní není závislá a přetrvává ji. Muž, který ženu miluje láskou, miluje ji i tenkráte stejnou měrou, když její půvab zaniká; muž, který ženu miluje sebeláskou, odvrací se od ní, ať zřejmě či tajně, když její půvab mizí. Láska je tedy na tělesné žádostivosti nezávislá, jest vyšší než tělesná žádostivost a než ješitnost a je to cit poslušný rozumu. Smyslový půvab je věc pomíjivá, láska je stálá.“

Lásku Durych úzce spojuje s manželstvím:

„Láska jest však hlavním a konečným údělem smyslného sblížení muže a ženy a totožný řád přírody i svědomí si žádá trvalého spojení jednoho a téhož muže s jednou a touž ženou. Z této nutnosti přírody a vědomí vznikl zákon manželství. Do manželství vstupují milenci proto, že jim dává výslovné právo tělesného obcování, plození a vlastní výchovy dětí. Zákon manželství však zakazuje kterémukoliv z manželů tělesné obcování mimo manželství bez ohledu na to, zda styk manželský všecky jeho žádostivosti ukojuje či nikoliv. Přírodě samé nezáleží na tom, aby vzájemná tělesná žádoucnost obou manželů byla zachována až do konce, ale záleží jí na tom, ač se to na první pohled zdá divné, aby manželství bylo zachováno až do konce; třebas totiž příroda je zařízena tak, že dává dosti mnoho příležitostí k porušení manželství, přece jen toto porušení sama tak či onak trestá.

Láska tedy není pocit tělesný, nýbrž cit mravní, který vzniká vítězstvím rozumu nad tělesnou žádostivostí a ješitností čili sebeláskou. Láska jako stav mravní, vycházející přímo z rozumu, jest právě tak jako rozum stálá a nepřemožitelná; může se právě tak jako rozum zdokonalovat, prohlubovat, zjemňovat a zvětšovat, ale nemůže jí ubývat, pokud neubývá rozumu ať již nemocí nebo nějakými neřestmi a hříchy.“

Se suverenitou Durychovi vlastní se zde vyhlašuje jakési dogma, které zajisté je možno přijmout, právě tak dobře je však možno o něm pochybovat. V dnešních dobách jsou ovšem tyto Durychovy názory pro většinu lidí nepřijatelné.

Za tři čtvrtiny století se změnilo úžasně mnoho. Jistě lze říci: n e j d e  o žádnou změnu, nic se nezměnilo, jen se lidé více odvrátili od Boha. Nezdá se však, že by ten odvrat byl trvalý: zanedlouho se k němu opět vrátí. Stačí jen procházet Starým Zákonem: nejsme jiní, než byli tehdejší Židé. Máme jen trochu jiné modly, které jako by se ani modlám nepodobaly. Ďábel je však kouzelník a my mu na každý trik naletíme. Tuze špatně bychom dopadli nebýt Božího milosrdenství! Snad se stačíme k Bohu vrátit ještě včas!

Mohl však Durych svůj morální kodex vyhlašovat s takovou jistotou ještě ve  s v é  době? V třicátých letech dvacátého století? Nebylo už pozdě?

Jistě že ano, pozdě není nikdy, ale mohl si být jist, že ho lidé poslechnou? Na tomto „morálním kodexu“ je přece založen Durychův román „Paní Anežka Berková“, a ta p r o p a d l a, kritikou byla ostře odsouzena. Kupodivu: zejména katolíky. Protestanti, např. J. B. Čapek, knihu jakž takž přijali a to by jistě stálo za důkladné zamyšlení (na to však je už příliš pozdě: protestantské životní názory jsou na tom dnes ještě hůř než názory katolické, a to jistě i proto, že protestantů ubývá mnohem víc než katolíků).

Paní Anežku Berkovou přijali kladně i ti čtenáři, které Durych svými názory na manželství pohladil proti srsti. Užasli nad precizností popisu města (Olomouce) v období hospodářské krize, užasli i nad mistrovsky propracovanou psychologií osob románu a nad celou řadou předností, které snad mohly zakrýt vlastní  i d e u, ale nezakryly ji. Paní Anežka se tyčí do závratné výšky, je to nadčlověk, jehož činy by snad měl řídit samotný Bůh. (Za toto Durychovi hořce spílá jeden z největších jeho obdivovatelů Václav Renč.)

Paní Anežku si Durych stvořil coby zastánkyni a realizátorku svého „dogmatu“, na který bylo zaděláno, který byl umíchán a upečen nikoli v Durychově pracovně – v Olomouci, Veleslavínově ulici – nýbrž v olomouckém dominikánském klášteře. Spolu kuchtili P. Emilián Soukup a P. Silvestr Braito. Oba O. P. – v témže I. ročníku Akordu, kde byla otištěna Durychova „Anežka Schulzová“, vycházela v pěti pokračováních naučná stať P. Emiliána Soukupa „Okolo manželství“ a tato stať se plně ztotožňuje s názory Durychovými.

Tato společná durychovsko-dominikánská akce se zrodila při nejmenším o sto let později, než se zrodit měla. Meternišský austrokatolicismus by ji spolkl jako lahodnou pralinku, a chlubil by se jí po celém světě. Aby mu už konečně ortodoxní katolíci přestali předhazovat, že pokračuje v josefinismu (ve kterém si Vídeň tolik libovala!) Přešlo by se tak na téma neutrální.

Ale co je to kdyby!

Nechci se stát kritikem otcových myšlenek a nazývat je utopickými. Což není podle dnešního mínění veškerá víra v Boha jednou „velkou utopií?“ Myslil to jistě dobře. Láska by vskutku měla být  c i t e m  m r a v n í m  a ona jím vskutku asi je. Ale toliko u lidí k v a l i t n í c h. Nemohu si činit nárok na to, abych své bližní rozlišoval podle kvalit. Na to žádný smrtelník nemá právo. Kolik těch kvalitních lidí bylo v letech třicátých a kolik jich je dnes?

Myšlení tohoto druhu je samozřejmě ke cti a jednou mu to bude i k slávě. Durychovo zdůrazňování krásy všude, kam lze jen dohlédnout, jeho dojemné vyzdvihování panenské a panické čistoty je všem jeho čtenářům dobře známo, a proto je Durych oblíben. Je za to dokonce milován, i když jeho škodolibí kritici připomínají: Durych staví na kontrastu; vykreslí nebeskou krásu, jas a čistotu, aby v těsné blízkosti nechal rozlít močál páchnoucího bahna, osídleného zlými duchy. Durych jako by viděl černobíle, „zlatá střední cesta“, t. j. realita, mu uniká, anebo naschvál před ní zavírá oči. Durych však všude kolem sebe nebe nevidí. Hrůzy a děsu má ve svém díle víc než dost. To však je důsledek  p á d u  č l o v ě k a: takto svět  n e m ě l  vypadat, to  n e n í  p ř i r o z e n é!

Odvrat našich spoluobčanů od Boha (odvrat od Boha v křesťanské Africe, jižní Asii a samozřejmě ani v latinské Americe není ani zdaleka tak katastrofální jako v Evropě a ve Spojených státech) bude bezpochyby pokračovat. Jednou však ustane a duše lidská zjemní. Pak Durychova slova o lásce nabudou rozměrů, které jim dnes nemůžeme přisuzovat ani v nejbujnější fantazii. Durych opravdu viděl daleko, jak kdysi v dobách velmi a velmi těžkých svěřil své milované dceři Jaroslavě.

O uzavření manželství (samozřejmě před oltářem) hovoří Durych jako o „smlouvě“. Pojem smlouva patří do mluvy právnické, z níž mají lidé hrůzu a děs. Právo v poctivém smyslu slova u nás neexistuje, toliko jakási torza a znetvořeniny. Ve třicátých letech tomu však bylo přece jen trochu jinak a tak se tedy pokusme význam slova „smlouva“ vyložit v jejím nezkresleném významu.

„Manželská smlouva připomíná každému z manželů, že má druhého milovati až do konce, tedy bez ohledu na změny, které může způsobiti stárnutí, nemoc, úraz, bída nebo jakékoliv neštěstí hmotné či mravní. Manželská smlouva tedy ukládá lásku jako povinnost manželství a láska jakožto poměr mezi mužem a ženou jest povinností výhradně manželskou. Mezi milenci ať před manželstvím, ať bez manželství, ať mimo manželství této povinnosti není. A poněvadž láska nepovinná není vůbec láskou, nelze nazvati láskou to, co k sobě cítí milenci před manželskou láskou, tím méně to, co cítí lidé, kteří na manželskou smlouvu vůbec nepomýšlejí, ti, kteří mají povinnost lásky k osobě jiné, k manželi nebo k manželce, a osoby, které jsou jakýmkoliv způsobem práva na manželství navždy zbaveny; u všech těchto osob se nejedná o lásku, nýbrž o chtíč.“

T o t o  v š e c k o  jsou jen důsledky Durychovy definice lásky. Připadá nám to jako na hlavu postavená skutečnost, nelze se chytit jediného slovíčka. Tuze rádi bychom tato slova prohlásili ať již za nesmysl nebo za fosilii, ale něco nám v tom brání: vere dignum et iustum est. Je to důstojné a spravedlivé…

Ale co s tím?

Durych praví:

„Mezi mužem a ženou není lásky bez manželství, není možna před manželstvím, čili rodí se z manželství…“

LÁSKA JE TEDY MILOST ZE SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ.

I ateista si uvědomuje, že všecko to, co se láskou nazývá, láska není, že je to jen c h t í č. Avšak jako všechno na tomto světě, tak ani chtíč není černobílý. Neznám definici „chtíče“, snad i proto, že žádná jeho definice neexistuje. Musil by se k tomu vyslovit psycholog a psychiatr, nikoli „sexuolog“ formátu Radima Uzla. Svou trošku do mlýna by musili přisypat i zpovědníci, spíše starší než mladší. Ti o tom vědí víc, než se nám laikům může snít (třebaže mě kdosi upozornil, že v současné době – snad jen u nás, ne všude po světě – mají zpovědníci zakázáno vyptávat se kajícníka na podrobnosti jeho prohřešků proti VI. a IX. přikázání). Nemám ani potuchy, jsou-li dnes ještě platné předpisy sv. Alfonse pro zpovědníky ve věcech sexuálních: totiž jsou-li jen „zpochybněna“ „duchem“ II. Vaticana či jsou-li pro zpovědníky toliko nezávazné či nejsou-li vůbec zakázané. A abych řekl pravdu, ani to vědět nechci.

Nejméně hodnověrným arbitrem všech těchto „problémů“ je naše pochybné svědomí.

Zvedám proto ruce vzhůru a prchám…

Jaroslavu Durychovi je však všecko jasné: svou jistotu čerpá ze záviděníhodné víry.

„Milost svátosti manželství tuto lásku do srdce teprve zasévá a tam musí toto símě teprve vzklíčit, vyrůsti, prodrati se žádostivostmi smyslů, rozkvésti a přinésti ovoce. Daří-li se to, pak je tato láska nepřemožitelnou ochranou manželství. Ale někdy toto símě nemůže dlouho a dlouho vzklíčit a vyrůst a mezitím třebas už smyslová žádoucnost druhého manžela povadla a láska dosud nerozkvetla. V tom případě láska není nepřemožitelnou ochranou před nevěrou, ale jakousi ochranou je přece, neboť nevěrný se vrací nebo aspoň trpí touto láskou, byť byla sebenepatrnější a sebepohřbenější; manželství je nezrušitelné, i láska je nezrušitelná; může se s obojím nakládati sebehůře, lze to i rozdrtit, takže se to nenechá napravit, ale zrušit to nelze…

… Pokoušen může být člověk vždycky, až do smrti; láska mu nezakrývá oči před pokušením, ale dává mu proti němu svou sílu a své světlo; a i když člověk podléhá, láska ho opět zdvihá.

Láska přečká tělesnou krásu milovaného, jeho stáří, i jeho smrt. Její krása spočívá ve vytrvalé věrnosti, ve vítězných bojích s pokušením, v přemožení sebe samého a v štěstí milované osoby; toto štěstí milované osoby jest cílem hlavním a tomu obětuje všecko; pochází z lásky Boží k člověku a proto jest stálým dílem svátosti.

Láska… je lačna krásy a nemůže bez ní vzniknout a růsti; ona ji hledá, objevuje, pomáhá ji tvořit, takže krása se stává jejím spoludílem; proto živá láska netrpí nedostatkem krásy, obě pak rostou společně, posilují se vzájemně a jako láska je nesmrtelná, tak i tato krása je nesmrtelná.

Tato krása též nebývá patrna ani při uzavírání manželské smlouvy, ani v prvních letech manželství, poněvadž bývá zatlačována právě tak jako láska žádostmi a ilusemi tělesnými; platí pak o ní všecko, co platí o lásce; i tato krása je dílem manželství, rodí se z manželství, může býti zatlačena žádostivostí smyslnou, ale svou hodnotou je nad ni povýšena a žádná krása smyslná se jí nevyrovná. Ať je milenka sebepůvabnější, manželka vždy stojí nad ní jako královna duchovní…“

Zde už se hovoří o zázraku, který samozřejmě není dílem manžela ani manželky. Je dílem Božím.

A to jen proto, že manželství je  s v á t o s t í.

Co znamená  s v á t o s t, o tom podává svědectví básník Klement Brentano, který po mnoho let dlel u lůžka vizionářky Anny Kateřiny Emmerichové a zapisoval její sdělení. (Nutno připomenout, že Brentano poprvé Emmerichovou navštívil jako ateista a pozorným sledováním vizionářky chtěl podepřít své podezření, že je to podvodnice. Velmi brzy se přesvědčil o pravém opaku a stal se ortodoxním katolíkem). Stal se svědkem toho, jak úžasnou mocí disponoval každý katolický kněz u nemocné vizionářky.

„Nejúžasnější jsou účinky kněžského posvěcení, je-li (Anna Kateřina Emmerichová) v extázi a přiblíží-li kněz posvěcené prsty; zdvihne hlavu a sune ji za nimi; odtáhne-li prsty, padá zase na postel. A to dělá každému knězi. Kdo to viděl tak jako já, ten nepochybně pozná, že toliko Církev má kněze, a živě pocítí, že svěcení kněžstva je opravdu něčím více než pouhým obřadem.

Jednou jsem ji slyšel, když se slzami v očích pravila:

„Posvěcené prsty kněží budou také v očistci, ano, i v pekle znatelné a budou hořet zvláštním ohněm. Každý je pozná a bude jim vyčítat.“ (Z knihy Svaté kněžství podle vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové, str. 12; vydala Cyrilometodějská Matice v Olomouci 2003. Autorem knihy je Jaroslav Durych.)

Jestliže svěcení kněžstva jako  s v á t o s t  je něčím tak nesmírně významným, pak i všechny ostatní svátosti, které jsou výhradním majetkem katolické církve, jsou neméně významné a mají zázračnou působivost. Nicméně žádné jiné svátosti nebylo v dějinách Církve tak hanebně zneužíváno jako svátosti manželské. Uzavření sňatku „před oltářem“ se už v pradávných dobách stalo společenskou nezbytností. Připomeňme si, že tohoto sňatku před oltářem bylo v naší civilizaci  n e z b y t n ě  třeba, a to až do té doby, než „nejpůvabnější družička Církve, sladká Francie, nezavedla ateistické sňatky na radnici k l eg a l i z a c i každičkého konkubinátu. Daleko největší většina „snoubenců“ slibovala vzájemnou věrnost až do smrti jen a jen proto, že tak slíbil musila, že tento slib byl nezbytnou součástí obřadu. Avšak i za koexistence sňatků radničních se sňatky kostelními leckde – a ovšem i u nás – katoličtí snoubenci  n a v í c  uzavírali sňatek v kostele. Svatba se bezesporu považuje za jeden z nejvýznamnějších okamžiků života a nebylo by divu, kdyby i nyní byla považována za cosi nadpřirozeného. Přesto se domnívám, že tuze málo lidí považuje uzavření sňatku za svátost.

Každá svátost svolává Boží milost: i na toho, koho by ani ve snu nenapadlo že přijímá Boží milost. Lze se domnívat, že Bůh dává svou milost i tomu, kdo svátost přijímá více či méně svatokrádežně. Jak známo, udělení Boží milosti nezáleží na přání člověka, nýbrž na vůli Boží a ta je nevyzpytatelná. Proto i sňatek lidí nábožensky vlažných nebo i ateistů  před katolickým knězem je cosi jiného a nesrovnatelně vznešenějšího, než „sňatek“ komediálně zaranžovaný před úředníkem obce (či snad i kapitánem lodi!). Nedovedu posoudit, kam až Boží milost dokáže bezvěrecké snoubence přivést, ale beze sporu je jim v životě velice nápomocná.

Zbožně přijatá svátost manželství, kterou udělí katolický kněz, má zřejmě nedozírné důsledky, které Durych svým náboženským instinktem předvídá a buduje na nich svou fantastickou konstrukci o tom, že láska přichází teprve s manželstvím. Kéž by to byla po všech stránkách pravda. Kéž by tento  z á z r a k  se nechal poznat  v e l m i  b r z y  po uzavření „církevního“ manželství, kéž by pak manželé tento zázrak, dostaví-li se viditelně a včas, přijali s nábožnou vděčností a nepřestávali za něj velebit Boha.

Durychova „konstrukce“ není žádným  c í r k e v n í m  dogmatem. Nemyslím si, že by některý kněz apeloval na snoubence slovy: „uzavřením manželství před oltářem si zajistíte věčnou lásku, která vás pak bude provázet po celý život a pomůže vám překlenout všecky nesnáze, nebo vám je aspoň pomůže  n e p ř i j í m a t  je jako nesnáze“. Nevím, jak jinde ve světě, ale u nás kněz musí snoubencům udělovat „poučení“.

Kdo takový pokyn vydal, jistě byl veden upřímnou snahou docílit toho, aby manželství, uzavírané v kostele, se bralo s větší vahou a odpovědností. Počet rozvodů dnes převyšuje počet svateb, což však samo o sobě není určující. Většina snoubenců vůbec n e h o d l á  manželství uzavřít. A to pak je pro každého duchovního správce tuze nepříjemné dilema.

Neznám obsah takovéhoto poučení, kterým kněz musí vybavit snoubence, a samozřejmě netuším, kterak si takové, jistě že nejvýš strohé poučení, může či nesmí každý kněz upravit a především je  z l i d š t i t.

Jeden můj známý kněz by nejraději před snoubenci utekl: „Co  j á  jim mám povídat?“

Padre Pio, či jiný kněz vskutku svatého života, by snad dokázal snoubencům účinek Boží milosti, plynoucí z uzavření manželství, představit v plném jasu a dokázal by rozptýlit všechnu jejich skepsi. Každý jiný kněz bude snoubencům hrozit, aby je ani nenapadlo užít antikoncepce a jeho napomenutí nebudou mít daleko k tématům postních homilií.

Věřme však, že nejsou všichni naši kněží papežštější než sám papež či jenom naše Biskupská konference.

Mohl bych podat svědectví, že tuto svou „konstrukci“, jak si dovoluji pojmenovat Durychův předpoklad, že láska vzniká teprve z manželství, zastával můj otec bez výhrad. Mému svědectví laskavý čtenář věřit může, ale i nemusí. Spisovatel své názory představuje a také se jimi prokazuje ve svých knihách.

Nemohu proto nepřipomenout Durychovu „Boží duhu“, která byla napsána za 23–24 let po Anežce Schulzové. Hrdina, ať již vdovec, či starý mládenec, chce trávit zbytek svého života ve vzpomínkách, či ještě tak nejvýš „želením hříchů nespáchaných“. A tu najednou se objeví žena, která dle obecného náhledu se k němu tuze nehodí. Je to žena mladá, která ještě může být matkou. I on může být otcem a troufá si dokonce na dvě děti. Budoucí matka jeho dětí se mu sice líbí, ale neměla by zde zvítězit spíše skepse jeho zkušeného rozumu? Nikoli! Do manželství se vrhá takřka bezhlavě, protože je přesvědčen, že je zde  o b a  čeká láska a tudíž i nejvyšší možné štěstí, jehož si dosud nikdo z obou příliš neužil. 

AKORD, ročník IV., č. 8, 1. září 1931 (Anežka Schulzová)

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.