milosrdenství – Duše a hvězdy

Advent nás učí čekat

6. 12. 2019 - by Ignác Pospíšil - 13 Comments.

Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.

Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.

Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře. (Pokračování textu…)

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

6. 4. 2019 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (https://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Krize Církve / Kwasniewski, Peter / Překlady Lucie Cekotové

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

15. 6. 2018 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Tejklová, Marie

Pokus pochopit papeže Františka

11. 6. 2018 - by Ignác Pospíšil - 26 Comments.

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině). (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Tejklová, Marie

Zdvižený prst Aleše Opatrného

5. 5. 20175. 5. 2017 - by Ignác Pospíšil - 136 Comments.

Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?

Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme. (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Polemiky / Tejklová, Marie

Omyl venkovského faráře

5. 4. 20175. 4. 2017 - by Ignác Pospíšil - 111 Comments.

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze. (Pokračování textu…)

Humor / Kirk, Geoffrey / Krize Církve

Kongregace pro neomylnost

26. 1. 201730. 1. 2017 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

K překvapení mnoha ostřílených vatikánských pozorovatelů byl prefektem nedávno vzniklé Posvátné kongregace pro servilní povolnost jmenován kardinál Giuseppe Corleone.

Corleone, rodák se sicilské Caltanissetty, je ve své domovské diecézi znám jako „Ranař“. V minulosti nevyvolával velkou pozornost médií. V současné době zastává jednu z vedoucích funkcí v římské kurii, kde je jeho úkolem prozkoumat všechna ostatní dikasteria a vymýtit ta, která zřetelně „nejdou s dobou“. (Pokračování textu…)

Humor / Kirk, Geoffrey / Krize Církve

Fragment

31. 12. 2016 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Následující úryvek z papyru, který byl nedávno objeven ve Vatikánské knihovně, je podle všeho původní verzí textu, který nám byl předán v podobě prvních několika veršů 10. kapitoly Markova evangelia.

10 I vstal František a šel odtamtud do končin italských a za Tiberu. Opět k němu přicházely zástupy a on je zase učil, jak měl ve zvyku.
2 Tu přišli někteří kardinálové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
3 Odpověděl jim: „Co vám přikázal Jan Pavel?“
4 Řekli: „Jan Pavel nedovoloval muži se s manželkou rozvést, ani přistupovat ke svatému přijímání, pokud tak učinil.“
5 František jim řekl: „To proto, že nebyl tak milosrdný jako já, vám napsal tento příkaz!
6 Na začátku při stvoření však ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu;
7 proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce. Pokud však experiment nevyjde, může to vždycky zkusit znovu. To je jen přirozené. Neboť není dobré, aby byl muž (nebo žena) sám.’“
8 V domě se kardinálové Františka znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Nemám v úmyslu to už nijak vysvětlovat.
9 A jestli na mě budete dál tlačit, nadělám si z vašich červených kardinálských klobouků vánoční ozdoby!“

P. Geoffrey Kirk

Překlad Lucie Cekotová

https://ignatiushisconclave.org/2016/11/29/fragment/

Humor / Kirk, Geoffrey / Krize Církve

Vánoční moteto

23. 12. 201623. 12. 2016 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

P. Geoffrey Kirk, s omluvou Charlesi Dickensovi

František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku.
V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny.
„Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku.
„Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou.
„Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík.
„Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“

V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“
Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.

František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.

* *

Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.

„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila.
František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“
„Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.

Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.

Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“
František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“
„Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“
„Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.
„Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.

* *

Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.

„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“
Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo.
„Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“
„Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František..
„Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství.
„Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší.
„Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“

V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.

Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.

P. Geoffrey Kirk

Překlad Lucie Cekotová

[1] Dolly Parton je slavná americká country-zpěvačka, proslulá mimo jiné smyslnou postavou, ne vždy cudným oblékáním a košilatými vtipy. Pozn. šéfred.

[2] Samozřejmě, on ti odpustí, je to jeho úkol (fr.). Pozn. překl.

https://ignatiushisconclave.org/2016/12/17/a-christmas-motet/

Hřích / Krize Církve / Malý, Radomír

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

15. 12. 201615. 12. 2016 - by Ignác Pospíšil - 180 Comments.

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor. (Pokračování textu…)

Clovis, Linus / Historie / Krize Církve / O víře

Papež pro naši dobu (2)

17. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)

Křesťanská politika / Krize Církve / Pospíšil, Ignác

Lež, která nás zahubí?

3. 8. 20164. 8. 2016 - by Ignác Pospíšil - 32 Comments.

Mohamedovi muslimové vyvražďují židovský kmen Banú Kurajzá

Ze všech hloupostí, které může člověk udělat, je lhát sám sobě, lhát svým, aby sebe i je upokojil. Je šílené tvářit se, že se nic neděje, když se něco děje, je neskutečně hloupé zavírat oči před smrtelným nebezpečím a popírat je, je sebevražedné tvrdit o zavilém a zlém nepříteli, že je to neškodný mírumilovný dobrák.

Mír nevytvoříme tím, že ve válce prostě zavřeme oči. Zavilý nepřítel zůstane nepřítelem, i když mu budeme říkat kámo, zvát si ho domů a točit se k němu zády. Jediné, čeho touto cestou dosáhneme, je rychlý konec. Náš konec. V osobním, komunitním i civilizačním záběru. Je to tak jednoduché, tak proč to tolik čelních politiků a duchovních odmítá pochopit?!

Je naprosto očekávatelné, že prostí lidé s nižším vzděláním, zaměstnaní živením svých rodin a splácením hypoték, nemohou mít úplnou představu o tom, co je to islám. Navzdory tomu si většina z nich paradoxně udržuje mnohem realističtější představu o islámu než špičkoví politici či duchovní, kteří mají v tomto směru mnohem lepší možnosti vzdělat se a být informováni. (Pokračování textu…)

Cipolla, Richard G. / Krize Církve / Liturgie / O víře

Proti kardinálu Sarahovi: hořké a jedovaté plody ideologie

2. 8. 2016 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.

Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.^¹ Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat. (Pokračování textu…)

Ahlquist, Dale / Společnost

Manželství homosexuálů: co by na to řekl G. K. Chesterton?

4. 4. 20165. 4. 2016 - by Ignác Pospíšil - 34 Comments.

V Chestertonově době byla jednou z palčivých otázek „kontrola porodnosti“. Chesterton měl nejen námitky proti této myšlence, ale proti samotnému termínu, neboť znamená pravý opak toho, co říká. Znamená žádný porod a žádnou kontrolu. Mohu si jen představovat, že proti „manželství gayů“ by měl stejnou námitku. Nejsou „gay“ a není to manželství.

Chesterton měl ve svých výrocích a proroctvích tak důsledně pravdu, protože chápal, že všechno, co ohrožuje rodinu, je špatné pro společnost. Proto se vyjadřoval proti eugenice a antikoncepci, proti rozvodu a „volné lásce“ (další označení, které se mu nelíbilo jakožto nepoctivé), ale také proti otroctví mezd a povinné, státem placené školní docházce i matkám, které platí jiné lidi za to, že dělají to, co mají matky dělat samy. Můžeme s jistotou říci, že Chesterton se stavěl proti každému trendu a módě, které nás sužují i dnes, a to proto, že všechny tyto trendy a módy podkopávají rodinu. Velká Vláda se snaží nahradit autoritu rodiny a Velký Byznys chce nahradit autonomii rodiny. Existuje trvalý komerční a kulturní nátlak na otce, matku i dítě. Jsou snižováni, marginalizováni a ano, i vysmíváni. Ale jak říká Chesterton, „tento trojúhelník trvalých pravd o otci, matce a dítěti nelze zničit; zničit se dají jen civilizace, které je ignorují.“ ^¹

Tento nejnovější útok na rodinu není ani poslední, ani nejhorší. Má pro ni ale šokující význam, navzdory procesu snižování citlivosti, kterému nás v posledních několika letech vystavuje informační a zábavní průmysl. Ti, kteří se snaží vystupovat proti normalizaci abnormality, se setkávají „buď s urážkami, nebo s mlčením,“ stejně jako Chesterton, když se pokoušel argumentovat proti módním filozofiím, které v jeho době podporovaly velké noviny. V roce 1926 varoval: „Další velkou herezí bude útok na morálku, obzvlášť na sexuální morálku“. Jeho varování zůstalo bez odezvy a sexuální mravnost progresivně upadala. Připomeňme si však, že to začalo kontrolou porodnosti, pokusem stvořit sex jen pro sex sám, změnit akt lásky v akt sobectví. Podpora a přijímání planého, sobeckého sexu bez života logicky postoupila k homosexualitě. (Pokračování textu…)

Burke, Raymond Leo / Fier, Don / Krize Církve / O víře / Rozhovory

S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)

5. 2. 201629. 12. 2016 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.

Počátek rozhovoru naleznete ZDE.

Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?

Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.

Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou. (Pokračování textu…)

František Saleský / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému XXI.: Závěrek tohoto prvního očišťování

31. 10. 201531. 10. 2015 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Když učiníš toto prohlášení, měj pozor a otevři uši svého srdce, abys v duchu slyšela slova rozhřešení, která sám Spasitel duše tvé, sedě na trůně svého milosrdenství, vyřkne na nebesích před tváří svých andělů a svatých, v téže chvíli, kdy kněz v jeho jménu tě rozhřešuje zde na zemi. A onen zástup blažených bytostí bude se radovati z tvého štěstí a bude zpívati duchovní píseň veselosti nevypověditelné, a všichni dají políbení pokoje a jednoty tvému srdci, opět uvedenému v milost Boží a posvěcenému. (Pokračování textu…)

Malý, Radomír / O víře / Společnost

Imigranti a láska k bližnímu

22. 8. 2015 - by Ignác Pospíšil - 83 Comments.

Jaký má být katolický postoj k imigrantům z muslimských zemí? Víme, že evropská společnost se zmítá mezi většinovým odmítáním a menšinovým nadšeným přijímáním, zastávaným hlavně liberálními a levicovými intelektuálními elitami. U nás v posledních dnech zveřejnily cca 2 tisíce univerzitních pracovníků svou výzvu proti údajné „xenofobii“ a dostalo se jim pokárání od prezidenta Zemana (resp. od jeho mluvčího Ovčáčka). Jak se ale mám k této problematice postavit já, český katolík, jemuž jsou drahé Písmo sv. a nauka Církve?

Neposkytnout pomoc bližnímu, který je v nouzi, je hřích, kvůli němuž mnozí nebudou spaseni, jak vyplývá zejména z 25. kapitoly Matoušova evangelia a z listu sv. Jakuba. Jenže jsou ti, kteří se k nám a poté dále do Evropy masově hrnou, opravdu těmi bližními, kteří potřebují pomoc?

Mimo jakoukoliv diskusi je poskytnutí pomoci iráckým, syrským a jiným křesťanům, kteří utíkají před pronásledováním a dokonce před hrozbou kruté smrti. Teroristický Islámský stát už řadu Kristových vyznavačů surovým způsobem popravil. Ujmout se toho, kdo je ohrožen na životě, zdraví a majetku, kdo je pronásledován z náboženských, politických, rasových, národnostních nebo třídních důvodů je reálným aktem pomoci bližnímu a křesťanského milosrdenství. Proto nelze než plně souhlasit s naší ČBK, která chce katolická charitativní zařízení otevřít přednostně křesťanům ze zemí ohrožených teroristy Islámského státu. Samozřejmě se nejedná pouze o křesťany, ale o všechny, kterým nespravedlivě kvůli pouhým názorům hrozí vězení a smrt.

(Pokračování textu…)

František Saleský / Hřích / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému: XII. Rozjímání 4.: O hříších

6. 5. 2015 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Vzpomínej si, jak dávno již jest, co jsi se dopustila prvního hříchu, a viz, jak se od oněch prvních začátků hříchy v tvém srdci rozmohly, jak jsi je den co den rozmnožovala, hříchy proti Bohu, proti sobě, proti bližnímu: skutky, slovy, žádostmi, myšlenkami.
(Pokračování textu…)

František Saleský / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému: XI. Rozjímání 3.: O božích dobrodiních

25. 4. 2015 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh jest ti přítomen.

2. Pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Uvažuj, které a jaké milosti tělesné ti Bůh prokázal: dal ti tělo samo s jeho silami a schopnostmi, zdraví, nevinné radosti a zábavy, kterých můžeš užívati, dostatek toho, čeho tělo potřebuje, lidi, kteří se o tebe starají, dobré přátele a jiné věci. Ale uvažuj toto vše, patříc přitom na mnoho jiných osob, které jsou hodnější než ty, a nemají ty dobré věci, které byly jmenovány; někteří nemají dobré zdraví, jiní mají tělesné chyby neb jiné nedostatky; zase jiní nemají laskavé přátele, snášejí útržky, zakoušejí nevlídného zacházení; jiné trápí chudoba a nouze. Bůh, jsa k tobě zvláště dobrotivý, nechtěl, abys byla tak nebohá.
(Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře / Polemiky / Vyvracení mýtů

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (4): Konfrontace: pastorační perspektivy (2)

18. 2. 2015 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným

V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.

Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.

V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající. (Pokračování textu…)