Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným

V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.

Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.

V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající.

Předávání života a problém klesající porodnosti

V bodě 57 se píše „Otevřenost životu je niternou potřebou manželské lásky“. Nejedná se však primárně o její potřebu, ale o Boží příkaz přirozeného zákona.

V bodě 58 je zmíněna encyklika Pavla VI. Humanae vitae[iii] z roku 1968. Ta učí (v bodě 11) shodně s encyklikou Casti connubii, že „každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života“. Nestačí pouze „znovu objevit poselství“ této encykliky, ale znovu ho vyhlásit v zemích, v nichž biskupské konference je nepřijaly s odkazem na svědomí manželů. Antikoncepce je pak hříšná proto, že odporuje přirozenému zákonu; v dokumentu uvedené zdůvodnění „potřebnost respektu k důstojnosti člověka“ je vedlejší, podobně i zmínka o „naslouchání lidem“.

Rovněž je třeba zdůraznit, že v případě užití hormonální antikoncepce jakož i některých dalších metod ke zlu antikoncepce přistupuje též jejich účinek v podobě zahubení již počatého života. Jde tu tedy také o hříchy proti přikázání „Nezabiješ“. Protože však v takových případech se neví, zda se „dostaví se účinek“, nedochází k exkomunikaci (can. 1398) takto hřešících. Stálo by zde za úvahu, zda nerozšířit automatickou exkomunikaci za potrat i na užívání potenciálně abortivní antikoncepce a za jeho schvalování (zejména u zákonodárců).

Rozhodně je třeba uvést, že ti, kdo užívají umělé antikoncepce, a ti, kdo to druhému manželu schvalují, se nacházejí ve stavu těžkého hříchu, a nemohou tudíž přistupovat k svatému přijímání aniž obdržet rozhřešení, pokud tento stav trvá.

Dále je zapotřebí uvést, že omezování porodnosti přirozenými metodami je sice samo o sobě přípustné, někdy dokonce vyplývá ze zodpovědnosti manželů u vědomí předpokládaných potíží souvisejících s narozením dalšího dítěte, ale k jejich použití musí být dostačené důvody a nikoliv sobectví manželů. V této souvislosti by bylo dobré vyslovit ocenění početným rodinám, které s vírou a velkodušností vychovávají své děti pro království Boží.

Adoptovat dítě, zejména když manželství z biologických příčin není plodné, může sice být skutkem lásky vůči tomu dítěti, ale nejde o „navrácení důstojnosti dítěti“, neboť té např. osiřením není zbaveno. Dokument se tak (na více místech) ohání důstojností člověka, aniž by řekl, že ta je založena v přirozené rovině na tom, že je Božím tvorem vybaveným rozumem a svobodnou vůlí, protože ho Bůh učinil ke svému obrazu a podobě (Gen 1,26). Na nadpřirozené úrovni jest pak ten, kdo se nalézá v milosti posvěcující, pozdvižen na ještě vyšší úroveň a Písmo svaté jej nazývá dítětem Božím[iv].

V bodě 59 zmíněné „přijímání druhého“ jsem již výše komentoval v textu k bodu 11.

Problematická je věta, která tvrdí o „věrné a hluboké lásce“ mezi manžely, že „umožňuje zakoušet tajemství, které nás přesahuje“.

Výchovný problém a role rodiny při evangelizaci

V bodech 60 a 61 je obsažen ne mnoho říkající text o výchově dětí v rodině. Vzhledem k tomu, že plození a výchova potomstva jsou prvotním účelem manželství, obsahuje toho tento oddíl žalostně málo, jsou to jen dva body, ve kterých chybí jasně deklarované právo rodičů na nenarušovanou výchovu svých dětí. To i deklarace Druhého vatikánského koncilu Gravissimum educationis[v] je výslovnější ve svých prohlášeních. Je tu třeba vyjít z encykliky Pia XI. Divini illius magistri[vi]. Vzhledem k tomu, že bylo vydána v roce 1929 a od té doby se zvětšila nebezpečí a překážky pro katolickou výchovu mládeže, potřebují zásady v ní obsažené doplnit o nové myšlenky. Mám zde na mysli např. domácí vyučování (též jako ochrana před škodlivým vlivem školy); varování před koedukací a školní sexuální výchovou; doplnit o varování před teorií genderu a homosexuální ideologií; zmínit nutnost čelit státní indoktrinaci dětí v širším měřítku (politika, kultura, historie, některé vědní obory) než je jen nepřítomnost náboženské výchovy; upozornění na povinnost katolíků, zejména rodičů, čelit snahám státu a mezinárodních organisací o výchovu neodpovídající nauce církve. Nebezpečím je i subjektivismus, dávání přednosti vztahům a zážitkům před pravdou (v dokumentu doporučovaný „personalizovaný způsob“). Za zmínku by stála i potřeba rozvíjet dobré církevní školství, které by rodičům zaručovalo, že jejich děti nebudou učeni a vedeni k něčemu špatnému a že se jim dostane plné pravdy ve vztahu k jejich vyspělosti.

Závěr dokumentu

V bodě 62 je zmíněna „odvaha víry“, což je nejasné spojení. Nepotřebujeme odvahu něco věřit jinak než dosud, ale odvahu jednat na základě víry ve světě i v církvi.

V závěru dokumentu biskupové do jisté míry negují výsledky svého synodálního zasedání, když odkazují na upřesňování „úvahami místních církví“ během období mezi oběma synodami. Neobrací se tedy jen na biskupy, ale počítá se „zapojením celého Božího lidu“.

S ohledem na to vyzývám čtenáře, aby psali svým biskupům i biskupské konferenci, která se bude podle očekávání (v dokumentu je zmínka o „kolegiálním přístupu biskupů“) zabývat tímto tématem, a vyjádřili tak své stanovisko k dokumentu. K tomu je opravňuje a vyzývá can. 212 §3 (CIC 1983): „Věřící mají právo, ba dokonce někdy i povinnost, přiměřeně své učenosti, kompetenci a vážnosti, kterou požívají, sdělit posvátným pastýřům svůj názor na věci týkající se dobra církve, a také oznámit tento názor i ostatním věřícím zachovávajíc přitom neporušenost víry a mravů i úctu k pastýřům i dbajíc na společný užitek a důstojnost osob.“

Michal Kretschmer

[i] Blíže viz můj článek na https://www.duseahvezdy.cz/2011/08/09/nehovorme-o-sexualni-orientaci/

[ii] Online na http://kebrle.cz/katdocs/Uvahy_Ohledne_Navrhu.htm

[iii] Online na http://kebrle.cz/katdocs/HumanaeVitae.htm

[iv] Podrobněji v mém článku Důstojnost člověka, Te Deum č. 1/2010

[v] Online na http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_gravissimum-educationis_cs.html

[vi] Online na http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/divini-illius-magistri.html