Kardinál Duka se před Vánoci setkal se zástupci členů Organizace islámských zemí. Tato organizace sdružuje velvyslance reprezentující u nás islámské země.
Na stránkách pražské arcidiecéze se mimo jiné praví: „Velvyslanci při setkání ocenili ochotu pražského arcibiskupa k dialogu se světem islámu a vyjádřili, že cítí jisté znepokojení na šířením islamofobie v Evropě. Papežský nuncius, arcibiskup Giuseppe Leanza, který je doyenem celého diplomatického sboru, připomněl, že rozptýlení podobných obav napomůže vhodná informovanost o skutečné podstatě islámu, a to již mezi školní mládeží.“ (Pokračování textu…)
Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“ (Pokračování textu…)
Manželství – nerozlučné spojení muže a ženy – požívá zvláštní ochrany státu z jednoho jediného důvodu. A sice, že rodina je základem státu, že je nejlepším prostředím pro výchovu dětí a že děti, ať se nám to líbí nebo ne, jsou nadějí národa a bez nich žádný národ nebude. To je jediný důvod, proč by se stát měl zajímat o manželství a nějakým způsobem jej „regulovat“, respektive chránit a mladé rodiny výrazně preferovat. Ostatní vztahy mezi lidmi stát nemusí nijak zvláště zajímat.
Nedávno jsem se oženil. Jsem katolík východního obřadu, tedy – jak vyžaduje litera kanonického práva – jsem měl sňatek v kostele. Bylo mi celkem jasné, že nezbývá než vyběhat papíry vlastně dvakrát. Byl jsem ochoten to překousnout. Než bylo po svatbě a s mou paní jsme narazili na úřednice na matrice Prahy 1. (Pokračování textu…)
Tentokráte mne Televizní noviny TV Nova příjemně překvapily. Ve své reportáži z absurdního pohřbu ve Slavíkovicích na Třebíčsku poskytly prostor zásadní etické otázce: Je normální, aby byl vrah pohřben při společném církevním obřadu (!!) ve společném hrobě se svojí obětí? Já musím říci, že dle mého soudu není a že absolutně nechápu, jak toto mohl kněz nejen připustit, ale dokonce provést…
Byly doby, kdy sebevrazi nemohli vůbec doufat v církevní pohřeb a místo na křesťanském hřbitově. Někteří to považují za přehnané. Ovšem i tito snad uznají, že situace, kdy je vrah a sebevrah v jedné osobě pohřben společně s obětí, kterou zavraždil, je mnohem horší. Byť se jednalo o jeho manželku.
Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…
První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem). (Pokračování textu…)
Jak si někteří z vás nejspíše všimli, Německo má nového prezidenta. Stal se jím někdejší protestantský pastor z bývalého Východního Německa, Joachim Gauck.
Komentátoři se teď přou především o to, nakolik bude Gauck protihráčem Angely Merkelové, pro niž je jeho vstup do úřadu velmi hořkou pilulkou. V minulých volbách totiž Gauck kandidoval jako sociálními demokraty nasazený protikandidát proti oblíbenci Merkelové, který uspěl jen naponěkolikáté a těsně a posléze se musel s hanbou poroučet.
Merkelová sice Gaucka tentokráte podpořila (patrně aby se vyhnula ještě větší ostudě, kdyby vyhrál bez její podpory), nicméně neúspěch zůstane neúspěchem. Ale nechme teď stranou pošramocený obraz kancléřky – Německo má větší problém. (Pokračování textu…)
Je všeobecně známo, že katolické svatbě by měla předcházet jakási příprava na manželství. Proslýchá se též, že tato příprava v praxi nabývá mnoha různých podob, které ne vždy bývají optimální a vyhovující. I proto bych chtěl dnes upozornit na deset let starý a mimořádně záslužný počin Matice cyrilometodějské, která v roce 2001 vydala knihu amerického katolického teologa J. F. KippleyhoManželství je natrvalo: Základy křesťanského manželství. (Pokračování textu…)
Státem uznávané homosexuální svazky, ať už jsou nazývané „registrované partnerství“ či dokonce „manželství“, představují jeden z nejviditelnějších a společensky nejnebezpečnějších příznaků rozkladu naší civilizace. Jejich nebezpečnost přitom spočívá nejen v tom, že takové svazky jsou nesmyslné a podporují amorálnosti, ale (a chtělo by se říci zejména) v tom, že sama jejich existence je přímým a jednoznačným útokem na manželství a rodinu, neboť se neobejde bez totálního a ve svých důsledcích katastrofálního předefinování těchto pojmů… (Pokračování textu…)
Po delších úvahách jsem tuto kapitolu, která by správně měla předcházet kapitolu osmou (Láska manželská), zařadil až za ni. Kdybych totiž včas nepředeslal a nerozvedl Durychovu odvážnou spekulaci, že LÁSKA SE RODÍ Z MANŽELSTVÍ, dopustil bych se ne-li hříchu, tedy aspoň pokřiveného výkladu významné části katolické morálky.
Víme totiž, co víme. Že manželství je nerozlučitelné a že každý pokus vyvléci se z manželského chomoutu není a n e m ů ž e ani být nic jiného než pouhopouhé cizoložství a to, jak známo, je těžkým hříchem. Víme také, že manželství platí téměř co hazard, který nelze brát na lehkou váhu. V řeči hráčů se takovémuto hazardu říká vabank. Mladí lidé se uzavření manželství často brání a ani zdaleka to nebývá vždy z důvodů finančních.
Marně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.
Je až k nevíře, jak se o tomto článku n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.
Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo. (Pokračování textu…)
Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:
„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“
Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“. (Pokračování textu…)
Dnes je tomu přesně 80 let, co velký papež Pius XI. vydal jednu ze svých nejdůležitějších encyklik, encykliku Casti connubii, v níž shrnuje a vysvětluje katolickou nauku o manželství, předávání života a kontrole porodnosti a velice ostře odmítá umělý potrat a eugeniku. Zároveň jasně definuje práva a povinnosti státu v těchto otázkách, obhajuje autoritu Církve na poli morálky, a výslovně stanoví, že umělý potrat je vždy vraždou a že stát je povinnen jej zákonem zakazovat a přiměřeně trestat. (Pokračování textu…)
Rozvod je záležitost, které noviny nyní nejen dělají reklamu, ale přímo ji obhajují, jako by to bylo potěšení samo o sobě, Vlastně to i tak může být, že všechny květy a ceremonie se nyní od módních svateb přesunou k módním rozvodům. K hostině bude obstarán skvělý dort s polevou a šlehačkou, ve vojenských kruzích se bude roztínat šavlí spolužalovaného. Obdivu přítomných bude vystavena oslňující sbírka rozvodových darů, dohlížet na ni bude detektiv oblečený jako běžný rozvodový host. Jakési obnovy se možná dočká stará rozvodová snídaně: po přípitcích se hosté shromáždí na zápraží, aby přihlíželi, jak se manžel a manželka vydávají každý opačným směrem a vykračují právě tak vesele, jak zní zvonek rozvodového soudu. I když tohle všechno může některým lidem zním poněkud fantasticky, bylo by to ve skutečnosti mnohem méně fantastické, než to, co lze k tématu skutečně slyšet. Nebudu se tu celou záležitostí zaobírat do hloubky a podstatně, sám se držím mystického pohledu na manželství, ale rozebírat jej tu nebudu. Toliko v zájmu světla a logiky bych tu rád protestoval proti častému způsobu debaty v této věci. Racionálně vzato nelze tento proces vůbec za debatu označit. Je to jakýsi sbor sentimentalistů v senzacechtivých novinách, pořád dokola vyzpěvující formulky jako třeba: „Manželství respektujeme, manželství, svatému, posvátnému, nevýslovně výtečnému a ideálnímu manželství se klaníme. Pravé manželství je láska. Když se láska změní, i manželství se změní, a když láska ustane či započne, totéž činí i manželství, manželství nádherné, překrásné, blažené.”(Pokračování textu…)
Se zájmem sleduji, jak v tisku probleskují zmínky o tom, že někteří členové ODS jsou nervózní z toho, že se Topolánek, kandidující v nejkatoličtějším kraji ČR, rozvádí poněkud dlouho. Co kdyby to křesťanské voliče ovlivnilo? (Pokračování textu…)
Porovnání těchto dvou životních závazků není pro svobodného laika, navíc katechumena, ničím jednoduchým… Srovnáváme zde dvě věci významově nesouměřitelné i věcně odlišné. (Pokračování textu…)
Při návštěvě Svatého Otce u nás jsem byl odkázán jen na televizi, přesto i na mě a věřím, že na všechny katolíky i lidi dobré vůle, návštěva papeže Benedikta XVI. zapůsobila velmi povzbudivě. (Pokračování textu…)
