Po delších úvahách jsem tuto kapitolu, která by správně měla předcházet kapitolu osmou (Láska manželská), zařadil až za ni. Kdybych totiž včas nepředeslal a nerozvedl Durychovu odvážnou spekulaci, že LÁSKA SE RODÍ Z MANŽELSTVÍ, dopustil bych se ne-li hříchu, tedy aspoň pokřiveného výkladu významné části katolické morálky.

Víme totiž, co víme. Že manželství je nerozlučitelné a že každý pokus vyvléci se z manželského chomoutu není a  n e m ů ž e  ani být nic jiného než pouhopouhé cizoložství a to, jak známo, je těžkým hříchem. Víme také, že manželství platí téměř co hazard, který nelze brát na lehkou váhu. V řeči hráčů se takovémuto hazardu říká vabank. Mladí lidé se uzavření manželství často brání a ani zdaleka to nebývá vždy z důvodů finančních.

Jestliže manželství „zkrachuje“, bývá to velmi často proto, že se náhle vynoří „z mořských pěn“ trojúhelník a pak zpravidla nebývá „roztouženému“ milenci peněz líto. Byl by proto ochoten zadlužit se na celý zbytek života. Nehrají tu nijak významnou roli ani děti: ty se dají docela dobře vychovávat i tehdy, žijí-li jejich rodiče „na hromádce“. Takovíto rodičové stále ještě dají svým dětem nesrovnatelně víc, než jim mohou dát i ty nejkvalitnější dětské domovy a nedej Bůh, než jim mohou dát homosexuální páry. V dnešní bezprávní společnosti silně ztrácí na významu motiv dědictví. Peníze si většinou hlídá každý sám a v případě neočekávaného úmrtí partner málokdy o peníze svého zemřelého druha přijde. Buď má podpisové právo, nebo šikovného advokáta. Významnou roli tu hrají i hodiny. Rvačky o auto, o zařízení bytu nebo i o nemovitost,  ty jsou na denním pořádku i u vzorných manželů, pokud se jednomu z nich zachce odebrat se na onen svět.

Manželství, uzavíraná na radnicích a na obecních úřadech, jsou pouhopouhou komedií. Pokud se na novomanžele neháže rýže, nebo pokud se jaksepatří nenechají rozeznít klaksony aut svatebčanů, pak si zpravidla jen málokdo všimne, že se v našem „občanském souručenství“ něco změnilo. Něco velmi podobného zavedli komunisté při „vítání nových občánků“. To jen tuze málo očí zůstane suchých. Buďme však pamětlivi: i takové svátosti, které lidé přijímají lehkovážně, ďáblu nesmírně překážejí!

Svatba v kostele není žádná maličkost. Nejsou kostelníci ani varhaníci, koberce jsou prošoupané, voskovice jsou drahé a nemá je kdo zapálit. To by ovšem nemělo překážet. Vatikánskými preláty počínaje a Biskupskou konferencí konče narůstá poznání, že procento rozvedených „církevních“ sňatků rok od roku narůstá, a to svědčí především o nedokonalé pastoraci. A tak se činí opatření:

Kněžím je přísně nařízeno snoubence před uzavřením manželství „poučit“. Kněží to dělají neradi; není to vůbec snadné. Tím poučením by měl být výklad  k a t e c h i s m u, což by pro hluboce věřící snoubence mohlo mít zásadní význam. Ale na to už je pozdě. Katechismus se nedá probrat na dvou, třech sezeních. To je obtížný učební předmět a já se dokonce obávám, že by si poučující kněží musili příslušné partie katechismu řádně zopakovat.

Nebuďme však uštěpační. Kněží to se snoubenci jistě myslí dobře a dost možná, že jim dají jedno, dvě dobře míněné naučení, na které pak manželé nikdy nezapomenou. Jedním takovým poučením, zdaleka ne vždy pravdivým, je výstraha, že nejjistější cestou do pekla vede manželstvím. Je to spíš samoúčelné varování, aby si snoubenci ještě jednou vstup do manželství rozmyslili. Ale což se tak často stává, že si v rozhodném stadiu příprav svatby snoubenci vstup do manželství rozmyslí? Přirozenější a účelnější ponaučení může kněz vyslovit, přirovná-li manželství k řeholi. Pokud vysvětlí, co že ta řehole obnáší. Řehole, jak známo, není procházka růžovým sadem, a ani manželství není takovou procházkou.

Spočítáme-li všechny klady a zápory manželství, nic potěšujícího nám z toho nevyjde. Na jedné straně zůstanou všecka manželství uzavřená katolickým knězem (ne tedy pouze, jak se zcela nesprávně říká: manželství, kterému bylo  p o ž e h n á n o), na druhé straně jsou pak manželství všechna ostatní. Prý to není tak správné. I ta manželství, která uzavřel někdo jiný než katolický kněz, jsou do  j i s t é  m í r y  platná a nepochybně jsou nadána Boží milostí. Tu kněz totiž neuděluje, tu uděluje pouze Bůh. Nejsem expertem v církevním právu.

Dobře to nevypadá a nápravu může zjednat pouze Bůh. A o tuto nápravu nám nezbývá, než pokorně prosit. Bez Boha to vskutku nepůjde. Jestliže ještě dnes je manželství jakous takous uznávanou institucí, zítra tomu už být nemusí. Bůh buď s námi!

Leckdy i trvalou prosperitu manželství může zajistit milující rodič. Rodič něžně milující, ve své lásce ukázněný, nikoli milující tzv. láskou opičí. A musí to samozřejmě být rodič velmi a velmi zkušený. Takoví rodičové kormidlují osudy svých dorůstajících synů a dcer již po tisíciletí a leckde tak činí dodnes. Jistým příkladem by mohly být země islámské. Pro naše podmínky je to příklad velmi pochybný. Rodiče umlouvají sňatky v latinské Americe i v jižní Asii a jak se zdá, není to ani zdaleka tak odsouzeníhodné, jak se na první pohled zdá. Byla a jsou to vesměs manželství  t r v a l á, třebaže tušíme, že největší procento útrap nesou ženy.

Za relativně krátký pobyt v muslimském světě (po dobu dvou let) jsem došel k zjištění, že manželka si sebou do manželství přivádí své mladší příbuzné: netoliko sestry, ale i neteře a snad ještě vzdálenější příbuzné. Ty pak více méně bez odmluvy přebírají řadu povinností vdané ženy: domáckými pracemi počínaje a konče vypipláváním kojenců a batolat. Že mladší příbuzná leckdy plní „manželské povinnosti“ i v posteli, je skutečností. Islám však pojem cizoložství nezná (jistě ne takového cizoložství, které se odehrává v rámci rodiny) a manželce příliš nevadí, když její manžel „obhospodařuje“ i jednu další, nebo třebas i více žen. Takováto „výpomocná“ žena však stojí na podstatně nižší příčce společenského žebříku. Korán se prý o počtu dovolených žen nešíří, snad prý jen naléhavě doporučuje nepřekročit počet čtyř. Ty čtyři ženy se i tradují a je to tradice moudrá, pokud je dovolena polygamie. Muž v plné síle dokáže fyziologicky zvládnout čtyři ženy, nad tento počet se musí přepínat a nakonec to vede k debaklu.

O islámu jsem musil promluvit. Mohamedánů je právě tolik jako křesťanů, kdo ví, není-li jich víc, rychleji se množí a jejich poměr k ženám se zřejmě nijak radikálně měnit nebude. Velmi mnoho ženy v islámském světě usilují o sebeurčení, ale zdaleka ne všechny. V jejich „boji“ o sebeurčení jim ku podivu nikdo příliš nebrání. Ženy si tu „svou“ vždy ponenáhlu prosadí. Jde spíš o to, je-li to ta „jejich“. Všude tam, kde se o právech ženy mnoho nediskutuje, těží z toho zejména ženy. Práv sice mnoho nemají, spíše nemají dohromady práva žádná, ale manžel je  m u s í  uživit. „Vzal sis mne, tak se teď o mne starej!“ A tak se to „nezadatelné“ právo mužů jaksi smrskává.

Jsou  tu ještě denominace hindské a buddhistické. Všude se slaví svatby, všude si snoubenci slibují věrnost až do smrti, snad to i myslí vážně, skutečnost je pak jiná. Odtamtud si v žádném případě příklad brát nebudeme.

Jako hlavní osoby ke svému traktátu o cizoložství si Durych vybral hudebního skladatele Zdenka Fibicha a jeho studentku Anežku Schulzovou. O vztahu těchto dvou lidí sepsal knihu neblaze proslulý profesor Zdeněk Nejedlý: „Milostný deník Zdenka Fibicha“. Stať „Anežka Schulzová“ v Akordu je zdánlivě posudkem této knihy. Ale jen zdánlivě. Jak už to Durych udělal několikrát, nejprve autora pochválí, aby ho v zápětí strhal či aspoň zpochybnil. Ale zde mu nešlo o žádnou polemiku na poli hudební historie, Durych se zajímal toliko o vztah citlivého umělce k mladé ženě, o mnoho mladší, než byla jeho legitimní manželka a matka jeho dětí.

Tedy o cizoložství se vším všudy.

Jako umělec si Durych musil všímat toho, jak tento vztah ovlivňoval Fibichovo umělecké snažení. Musilo se tak dít. Durych dokazuje, že toto ovlivnění ani zdaleka nebylo absolutní a že nakonec se tímto vztahem Fibichovo umění začalo kazit.

To je ovšem spekulace. Fibich má relativně velmi málo příznivců, třebaže hudební vědci velkým hlasem zdůrazňují Fibichovo podcenění. Podceněn určitě je, ale kolik dalších umělců je na tom ještě hůř! A tak se mi zdá, že Anežka Schulzová nikterak výrazně umění svého mistra a učitele neovlivnila, jen je poněkud „uzpůsobila obrazu svému“. Durych sice hudbě rozuměl a možno říci, že jí rozuměl dobře, avšak jest mu, jako každému jinému, odepřena možnost srovnání, jak by vypadalo Fibichovo umění, kdyby se byl s Anežkou nikdy nesetkal.

Durychovi také  n i k t e r a k  nešlo o jakýkoli rozbor a posouzení Fibichova díla, šlo mu toliko o odsouzení jeho cizoložství.

O nebezpečí a o úskalí manželství píše Durych velmi otevřeně, řekl bych až nepatřičně otevřeně. Ono se o tom všem až příliš dobře ví, bolí to až v morku, ale nesluší se o tom mluvit, natož o tom psát…

„Manželství pouze jako spolužití tělesné ovšem naprosto není zabezpečeno před rozvratem; naopak, stará zkušenost praví, že nejjistější cesta do pekla vede manželstvím; to neznamená, že to peklo je jen v pekle manželském, ale že manželství je vystaveno nejnebezpečnějším příležitostem k cestě zatracení. Zkušenost mluví též o tak zvaných kritických letech manželství a označuje tak zvláštně rok sedmý a třináctý. Tato čísla nejsou jen pověrečná, nýbrž souvisí s tělesnou fysiologií, zvláště mužovou. Doba sedmi let úplně stačí k zmechanisování a zevšednění lidských styků a k tomu, aby neuhasitelná touha po změně, dosud potlačovaná ctí, rozumem a studem, nezbytněji se přihlásila k slovu. A doba třinácti let manželství jest dobou ještě kritičtější. V té době muž, který dosud jakž takž snášel to, co se mu zdálo břemenem a všedností, a který dosud z ohledu na čest, na děti a na své klidné pohodlí odmítal nebezpečné choutky, vidí, že dosáhl vrcholu čili poledne svého mužského života a že nastává odpoledne; vidí, že bez zvláštního, nevypočitatelného a nejistého zasažení osudu nejen mu život nepřinese žádné osvěžení smyslů a žádnou novou živočišnou rozkoš, ale že odpoledne života bude mechaničtější, všednější a trpčí než bylo dopoledne jeho života; neboť v první době manželství měl aspoň svěží rozkoš, svěží vzruch; žena dosud nebyla opotřebována, dosud měla cenu pro smysly, dosud měla aspoň zbytky kouzla a žádoucnosti; ale třináct let jejího života a zvláště porody vyčerpaly její svěžest a pružnost, třináctileté soužití stačilo k jejímu zdánlivě úplnému poznání a rozptýlení všech ilusí; a nyní lze očekávat jen další vadnutí, další zevšedňování, bez útěšné naděje, že by snad aspoň občas mohlo se smyslům dostati nějakého příjemného vzruchu v mezích manželství. Jedinou záchranou byla by manželčina smrt a sňatek nový; to však není v moci lidské, pokud se člověk nechce dopustit zločinu; a osud obyčejně muži nepomůže, zvláště ne tomu, kdo po takové pomoci osudu zatouží. Naopak, dojde-li k tomu, že mužova touha po takové změně dostoupí až tam, že si tajně žádá a mučí se žádostí, aby jeho manželka umřela, tu zkáza vychází vstříc, ale nikoliv ženě, nýbrž muži a vtiskuje do mužovy duše znamení smrti…

… ve třináctém roce i muž vidí, že překročuje vrchol svých sil a svých smyslových schopností. Až do té doby i v uspořádaném manželství si může lichotit tím, že má způsobilost dosáhnouti smyslových úspěchů i mimo manželství a že by stačilo jen chtíti. Nyní však vidí, že i jemu samému hrozí blízká únava a počátek vadnutí, že na jeho obličeji záhy začnou se tvořit vrásky jako neklamné svědectví jeho věku, že tělo začne znenáhla ztráceti svěžest a pružnost, vlasy začnou šedivět nebo vypadávat, do srdce se vkrade nejistota a melancholie; začne se obávat, že v tom případě, vydá-li se na cestu za dobrodružstvím a pošle-li mu osud do cesty přece jen osobu mladou a žádoucí, nebude již mezi nimi možný dokonalý soulad ať vnější, ať vnitřní a on se bude vedle ní vyjímati jako pošetilý stárnoucí člověk; nebudou to dvě mladá těla, dvě mladá srdce, dvojí mladá rozkoš, a tento nepoměr bude nepříjemně citelný; nebo se bude musit spokojit jen nějakou osobou pošetilou a chytlavou či zištnou bez naděje na porozumění pro jiné věci než nejhrubší ukojení hmotné. Ale dosud ještě má sílu, dosud jeho tvář neprozrazuje jeho stáří; teď je poslední chvíle, poslední možnost; zmešká-li nyní, pak už snad jen až jako starý, bohatý a posedlý dědek bude moci lákati děvčata na peníze…“

Zde Durych hovoří jazykem biologickým, tedy jako lékař. Jsme živoucí tvorové, a proto podléháme biologickým zákonům, které jako všechny přírodní zákony jsou neúprosné. A přesto je tu výjimka. Je známo jedno přísloví: Někdo má rád holky, jiný vdolky. Procento této obliby nelze odhadnout a rovněž tak nelze toto úsloví brát  č e r n o b í l e. I průměrně kvalitní kuchyně dokáže udržovat manželství… A není to jen kuchyně. Je to umění ženy vytvořit natolik pěkné prostředí, že každou myšlenku na nevěru muž vyhání z hlavy ještě dřív, než by ho mohla napadnout. Je i mnoho mužů smyslově a citově nevyzrálých a nevyspělých. Dalo by se o nich říci, že jsou spíše „na ty vdolky“. Vytvářejí kolem sebe opar vznešenosti a tu a tam se nechávají slyšet, že prý „po tmě je každá kočka černá.“ Pokud je to jejich opravdové kredo, pak jsou to velmi šťastní lidé; běda však, je-li to přetvářka. Pak jsou takoví muži nešťastnější, než si možno domyslit.

Ve své charakteristice biologického vývoje muže Durych zcela nepochopitelně nepřipomíná, že každý člověk, a tedy i muž, má řadu nadpřirozených ochránců, netoliko svého Anděla strážce. Zdá se, jako by této nadpřirozené ochrany v současné době ubývalo, ale to může být jen klamné zdání. Kdo o tuto ochranu stojí a kdo o ni dokonce snažně prosí, tomu zpravidla bývá poskytována. Na žádný pád nelze člověka posuzovat toliko jako biologický objekt.

Je to chrám Ducha svatého.

Kam se však podíváme, všecko probíhá podle Durychova scénáře. Jako bychom už nyní byli zbaveni Boží podpory a byli odkázání jen na sebe samy. Ale ani tehdy není všecko kolem nás černobílé…

Durych ještě přidává další polínko:

„… A tu přichází nejosudovější pokušení (kterému naštěstí ani zdaleka není vystaven každý – pozn. V. D.); je to pokušení ješitnosti, které je lstivější než pokušení těla. Toto pokušení svádí člověka ne k samému ukojení těla, ale k tomu, aby sám sobě podal důkaz, že jeho vlastní schopnosti vábiti, sváděti a dobývati a jeho vlastní žádoucnost jak tělesná tak duševní dosud je na výši a že dosud neochabla ani ve všednosti mechanického manželského soužití. Aby se přesvědčil dříve ještě, než se vzdá a než umře, že opravdu ještě něco může a dovede, že dosud nesešel a nezhloupl. Povolí-li muž tomuto pokušení, podobá se Evě v tom okamžiku, kdy utrhla jablko; jablko ještě není v ústech, ale už je v ruce.

Toto pokušení je zvláštností poledního věku mužského života, tedy věku asi kolem čtyřiceti let nebo mezi rokem čtyřicátým a padesátým a Písmo připisuje toto pokušení určitému zvláštnímu zlému duchu, kterému dává jméno DAEMONIUM MERIDIANUM (zvýrazněno V. D.).“

Toto „polední ďábelství“ zajisté není Durychovým výmyslem a je zřejmým důsledkem mužovy ješitnosti. Byl by asi omyl tvrdit, že ne každý člověk je postižen ješitností. Ta jako odrůda pýchy patří mezi sedm hlavních hříchů a těch, jak se zdá, není ušetřen nikdo. Učí-li svatá Církev, že jedině náš Spasitel a jeho Matka jako jediní ze všech lidí prožili svůj život bez hříchu, pak tedy zřejmě jedině tito dva nepoznali ješitnost. Opět je nutno připomenout určitou relativnost. Tak jako mnohý „hlavní“ hřích je pro někoho hříchem těžkým neboli smrtelným, jinému je toliko hříchem všedním, lehkým.

Ješitnost je svým způsobem produktem doby: tam, kde je člověk živ pouze „z ruky do úst“, tam na ješitnost mnoho času nezbývá. Ješitných lidí máme dnes kolem sebe habaděj. Je to dobou: vymizela pokora, cudnost, skromnost, smysl pro povinnost, smysl pro pocit a přiznání viny. Tuze se dnes blížíme jakýmsi božstvům a směšnost tohoto našeho počínání nejen že si nepřipouštíme, ale ani bychom si ji připustit nedokázali. Ale tomu tak vždycky nebylo a buď Bohu chvála za to, že zdaleka tomu tak není všude. A jsou tu mezistupně. Úžasné množství mezistupňů. Leckdy může být ješitnost kladou vlastností. Pak je to spíše hrdost a touha po dokonalosti. Touha po dokonalosti ve hříchu sem samozřejmě nepatří. Stručně shrnuto: Durychovo „daemonium meridianum“ asi nebude  v š e o b e c n o u  vlastností. Leč existuje a napáchá zřejmě škody víc než dost.

O tom, jak se u muže toto „daemonium meridianum“ projevuje, se Durych rozepisuje velmi široce a je to charakteristika tak jedinečná, že ji nemohu vypustit. Kdybych sám nemohl dosvědčit, jak solidní bylo manželství mého otce, musil bych ho podezírat, že tímto „daemoniem“ trpěl hůře než ostatní muži. Durych byl vynikající psycholog, jeho vůle byla velmi silná a mravní zásady neochvějné. To všechno by však ještě asi nestačilo; byl zcela oddán své teorii o produkci nadpřirozené lásky, kterou zajišťuje přijetí manželské svátosti a navíc se podrobnosti o tomto „daemoniu“ dovídal od kněží, kteří mu sice nevyzrazovali zpovědní tajemství, ale podíleli se s ním o své závěry z nesčíslných vyznání kajícníků ve zpovědnicích. Tito kněží, (v té době ještě výteční dominikáni), byli velmi inteligentní, jejich poznatky byly jasné a toliko z důvodu upřímného přátelství, které k Durychovi chovali, se s ním o své nepochybné závěry dělili.

„Muž je v té době v plné sílo tělesné i duševní a na vrcholu svých schopností; vědomí blížícího se stáří vtiskuje mu určitou vážnost; dosavadní život se vší prací, zkušenostmi, boji a utrpením dává mu určité sebeovládání a přiměřenost jednání. To jsou věci, které nezůstávají bez vlivu na osoby ženské, pokud jsou nadány určitou vnímavostí a neženou se jen za dětinským a slepým ukojením pudů bez rozvahy a vkusu. Mladá žena, která cítí nebezpečí nezávazného ukájení smyslů, pozná instinktem výhody objetí muže úplně zralého a zkušeného před objetím muže mladého. Cítí, že mládí je divoké, hrubé, nestálé a zrádné; že slibuje, ale slibů neplní; že zprvu líbá, pak hanobí a jde pomlouvat i křivě svědčit. Naproti tomu z pohledu muže staršího pozná, že mu bude opravdu vzácná, že takový muž na ni hledí pohledem jemným a zkušeným, který odhaduje nejen povrch půvabu, ale i hlubiny povahy, že bude něžnějším, zkušenějším a ohleduplnějším milencem než jinoch, poněvadž smutek a utrpení života ho naučily větší vážnosti a opravdovosti; že člověk, který si životem a prací dobyl světské cti a vážnosti ve společnosti, nedá svou čest a vážnost v šanc jen pro nějaké dobrodružství krátkodeché a pomíjivé, a stojí-li o ni, že s ní bude jednati co nejdiskretněji a nejlépe; ví-li nad to, že takový muž je ženat a má děti, tu ať je sama mravně sebe zachovalejší a citlivější, přece jen po počátečním úleku a odporu začne jí lichotit to vědomí, že jest vyznamenána před zákonitou ženou, že muž se pro ni odvažuje učinit všecko a přináší jí oběť svého osudu.

To, co jí může nabídnouti jinoch, byť sebepříjemnější, jsou jen samozřejmosti a nicotnosti; chce od ní oběť jejího panenství a její cti a nemůže jí zaručit to, že s ní zato bude čestně jednat, že jí za její oběť zdarma přinesenou, nebude pak hrubě pohrdat. Proti neodpovědné smyslové zištnosti jinošské tady je možnost nalézti objetí méně strhující a méně brutální, ale za to s využitím veškeré citové a smyslové zkušenosti a jemnosti celého života; to již bude dokonalé umění rozkoše, která se nepřerušuje hrubě vyčerpáním sil, nýbrž pokračuje v oddaném naslouchání doznívajícímu citu. Ví-li, že muž pro ni vydává v nebezpečí svou čest a své jméno, že jistě ne bez velkého vnitřního zápasu a utrpení odtrhl své srdce od své ženy a že trpí vzpomínkou na své děti, že si je plně vědom, že vždy může jeho záletnictví býti prozrazeno a že pak ponese následky velmi trpké a snad i drtivé, a vidí-li, jak tento muž přece jen po úvaze dává přednost blaženosti s ní před vším ostatním, ať už se to skončí jak chce, vedou ji její ženské vlastnosti k tomu, aby tuto oběť přijala a svojí obětí oplatila a to tím spíše, je-li žena náchylná i zadarmo se obětovati, je-li svou ješitností puzena, aby byla příkladem odvahy jako Eva, která první utrhla a okusila plod stromu poznání, nesnese-li výtky bázně, nesnese-li, aby byla zahanbena odvahou a obětí mužovou, vidí-li, že muž je schopen vděčnosti, která ji dojímá, poněvadž v tak zvané první lásce je neobvyklá a neočekávaná, ačkoli by byla žádoucí, a že je schopen oddanosti, kterou žena chce považovati pouze za svou vlastní ctnost. To vše jí lichotí též jako obzvláštní a skutečné uznání její krásy, která toho všeho je hodna a jako taková je tímto výjimečným osudem vyznamenána před ostatními dívkami, kterým stačí osud banálnější a cesta schůdnější.

Ženy přicházejí do cesty mužům a muži ženám. V lidech je mnoho touhy a smyslové schopnosti nevyužité; osud odstavuje některé bytosti na pozdější dobu a tak i ženy mladé, panenské, krásné a žádoucí mohou býti uchovány pro muže ve věku poledním, pro osud bouřlivý a nebezpečný. Muž v tom věku vyjde na číhanou, téměř bez naděje, s obavou, že už přijde pozdě. A hle! Sotva vyšel, vidí, že ještě není pozdě, že to nejžádoucnější jako by bylo přichystáno právě pro něho. Jak se jeho srdce vzruší a zavrávorá! Teď mu kyne nejen blažené odškodnění, ale přemíra rozkoše. Teď teprve bude umět užívati a vážiti si všeho. Teď teprve vidí, že dříve nerozuměl kráse, že i poznání krásy má svůj čas. Teď teprve vidí, co je štěstí. A toto štěstí není nedostupné; jen vztáhnout ruku a uchopiti je; ono se snad ulekne, snad v první chvíli uskočí, ale ne daleko; hned se zastaví, čekajíc; ohledne se s úsměvem a zarděním, se zvědavostí a úzkostlivostí; ale nebude to úzkostlivost před tím, že chyceno nebude, nýbrž před tím, že muž se snad bude ostýchat je chytit.“

Co pak soudí Durych o cizoložství a rozvodu:

„Ale i cizoložství veřejné, tvrdošíjné a vytrvalé třebas až do smrti ještě není hříchem nejtěžším a nenapravitelným a ještě nemá za následek nejtěžší trest a nejtěžší utrpení. Ať z něho plyne pohoršení stálé a sebe větší, ať následky hmotné a mravní jsou sebe horší, vždy je uprostřed sebe většího zla udržena aspoň jedna jediná dobrá věc, totiž naděje. Ještě je možno, že cizoložník jednou vyčerpá své chtíče nebo aspoň své síly a vrátí se. Ještě je tu útěcha, že manželství aspoň formálně není zrušeno navždy a čas přinese pomoc a alespoň pozdní a částečnou nápravu a zadostiučinění.

Naproti tomu rozvod tuto naději ničí úplně a definitivně. Jest to morální vražda rodiny. To je věc lidskými silami nenapravitelná.

Každý rozvod, i když zdaleka nejde o cizoložství, je věc tragická. Je-li cizoložství příčinou rozvodu, je to věc horší. Ale i takto rozvedení lidé mohou se ještě smířit. Je-li však cizoložství účelem rozvodu, pak je to věc nejosudovější, poněvadž možnost toho, že by cizoložník po čase svůj cizoložný sňatek zrušil a vrátil se k své první ženě, není téměř žádná. Odejde-li  rozvedený muž k své milence, aby s ní žil, tu ještě zbývá možnost návratu, ale dá-li se s ní oddati, tu pod záštitou nového oddání propadne zvyku nového soužití tak úplně, že výčitky svědomí zaniknou a už se od své společnice neodpoutá, nemaje sil k novému rozvodu, jehož průvodní zjevy a následky by musil ovšem nésti.

Mladá žena, která se nebojí státi se milenkou ženatého muže, nebojí se ani těchto nebezpečí, která ohrozí nejen jejího milence, ale též ji. Tato odvaha se muži líbí a dodává jí u něho tím větší ceny a tím větší žádoucnosti. Ale jak již bylo řečeno, muž, chce-li jí dosáhnouti, musí jednati proti svému rozumu, který neusíná a stále odporuje; ale též nesmí jednati bez rozumu; proto musí svůj rozum rozděliti a jednati dle svého rozumu proti svému rozumu. Kdyby jednal bez rozumu, byl by vinen jen málo a trpěl by, aspoň uvnitř, méně. Rozum nic nesleví, upozorní na všecko, co lze předvídat, nenechá se umlčet a omámit, bdí a obtěžuje i v nejsladším vzrušení v extasi citové, zdůrazňuje svou bdělost i za tělesného ukájení, i při jeho dovršení, a jakmile tělo ochabne, ihned rozleje po duši své hrozivé světlo; rozum zahání pokušení, když se žádost nepoddá a zvítězí, ukazuje rozum aspoň marnost rozkoše jako výstrahu před opakováním. Je-li vůle slabá k odporu proti žádosti, ukazuje jí rozum výstrahu poslední a tou je smrt. Vášeň vede k smrti jako k svému logickému cíli; nemá-li vésti k smrti, musí včas tak či onak odpadnout a proměnit se ve všednost; zevšednění je přirozenou ochranou před smrtí následkem vášně.“

„Vášeň muže v poledním věku je vážnější než vášeň muže mladého a též nebezpečnější; muž starší ví, že má nejen blíže do hrobu, ale též blíže k stařecké únavě; mladý může mít ještě několik příležitostí, pro staršího snad už je to příležitost poslední; od staršího žádá vášeň mnohem více obětí a mnohem větší výkupné, jest pro něho větší zkouškou a větším utrpením; dosavadní své manželství musí starší muž považovati za omyl nebo za cvičnou školu těla pro vášeň přicházející, kterou uznává za pravé vyvrcholení svého života; rozumí lépe ceně života, jemněji vnímá rozkoš, má též vyspělejší rozum; žena k němu přichází též s větší oddaností a důvěrou a oddává se mu uvažlivěji a úplněji než muži mladému, takže jejich styk jest jemnější, vroucnější a sladší než vášeň dvou lidí stejně mladých, která se skládá jen z prvních stupnic.

Má-li starší muž rodinu a dítě a nalezne-li ukojení vášně v náručí dívky mladé a panensky svěží, přistupuje k tomu ještě jedno pekelně svůdné kouzlo; mladá dívka podle rozdílu let mohla by téměř býti dcerou muže, kterému se oddává; to záhy ucítí oba a oddají se této ilusi; muž v ní miluje či przní svou pomyslnou dceru, dívka si udržuje ilusi o krvesmilství s pomyslným otcem nebo aspoň o cizoložství s otčímem; hledá v něm svého otce a on v ní hledá svou dceru; jejich laskání nabývá těchto forem; je to citová zvrácenost, která dodává cizoložství mocné vábivosti; vášeň má pak dvojí pouto; jedním je pýcha nad cizoložstvím, druhým je touha po ilusi vášně mezi otcem a dcerou. To dodává smyslům i citům zvláštního vypjetí, zvláštní osudné a zhoubné sladkosti a tklivosti, jak ji cítíme v díle Zdeňka Fibicha.

Nastane-li těžký otřes této pravidelnosti a jistoty zvenčí a to otřes katastrofální, tu zbývá k záchraně této rozkoše ještě jedna naděje poslední, totiž smrt. Romantismus jí dával jméno smrt z lásky a okrašloval ji jak mohl nejvíce. Největší apotheosou této smrti jest v hudbě závěr Tristana a Isoldy a v literatuře závěr Axela. Smrt z lásky jest ukojením posledního a největšího pokušení, posledního a největšího vzdoru; jest to triumf setrvání v rozkoši a vzdoru, to největší, co může dáti člověku rozkoš před svým úplným zánikem jako raketa před svým zhasnutím, a to největší, co člověk může přinésti za oběť rozkoši. Tím se člověk vyhne utrpení, trestu, ponížení, všednosti; tak se udrží na cestě rozkoše bez přetržení až do konce; naslouchá písním krve, odvraceje se ode všeho, co ho vyrušuje, utíkaje před následky, s lichotivou představou, že nepřátelství života proti jeho rozkoši se tříští o jeho vůli, že jeho rozkoš jest vyšší než řád světa a zaskočí-li ho svět svou přesilou, tu padne v boji jen lidské tělo, ale duch si odnese svou povýšenost i svůj vzdor na onen svět. Proto s milenkou v náručí vytrvá do chvíle, kdy poslední tón poslední písně už doznívá a už nelze očekávati jinou ozvěnu rozkoše než tu, kterou poskytuje smrtelný chropot umírajících těl. Tomu se říká smrt z lásky a romantismus ji považoval za hrdinství. Ale rozum poznává, že povaha smrti z lásky je táž jako povaha nezákonné lásky. Není tu pravého hrdinství; zase je tu hlavním podnětem ješitnost, která je pravým opakem skutečné vznešenosti, a bázeň před zdlouhavým utrpením. Rebel, který bojoval proti světu s přesvědčením, že bojoval pro dobrou věc, je-li chycen a snese-li muka a smrt z ruky katovy, dokazuje tím, že je přesvědčen o spravedlnosti svého jednání; vyhne-li se však zajetí sebevraždou, dokazuje tím, že nebyl úplně přesvědčen, byla-li jeho věc tak spravedlivá, aby za ni snesl muka a smrt z rukou lidských; poctivý a přesvědčený rebel si na život nesáhne; na život si sáhne jen ten, kdo ví, že utrpení jinak neunikne a už toto utrpení pro své právo snášeti nechce; kdo tedy nemá dosti přesvědčení a dosti vytrvalé statečnosti. Sebevražda je potud příjemna, že zbavuje dalších známých útrap; nepříjemna je potud, že je skokem do věčné tmy útrap neznámých. Kdyby úmyslem sebevrahovým byl skok do věčné tmy, byl by to úmysl odvážný; je-li jeho úmysl jen uniknutí útrapám známým, nelze o odvaze mluvit. Romatismus totiž  zavedl dualismus představ: hrdinství ctnosti a hrdinství hříchu, vznešenost dobra a vznešenost zla; to jsou pouhé paradoxní metafory; ve skutečnosti nikdy není zlo vznešené a hřích hrdinský; to jsou jen klamy, sebeklamy a citové hříčky. Jen zbabělství se bojí trpěti pro zadostiučinění dobru.

Poměr ženatého muže k svobodné dívce jest osudnější, než pouhé záletnictví občanské; člověku, který je umělcem ve skutečném smyslu slova, zůstává zachován vliv jeho duchovního života a tento vliv z něho působí na venek. Tímto vlivem nastává dorozumívání. Setká-li se s osobou, která je nevnímavá pro jeho citové potřeby a sama je neschopna citového zjemnění, tu jejich poměr zřídka dlouho trvá a končí se spíše groteskně nebo brutálně než tragickým rozvratem duše. Právě tento duchovní vliv ženu vábí a pomalu přizpůsobuje. Ženu okouzluje tak zvaný mužův charakter; jeho tělesné přednosti působí jen na ženy s velmi hrubými pudy; proto taková žena, ke které umělce vede žádostivost, neblíží se k němu se žádostivostí tělesnou, nýbrž se zvědavostí, někdy s ješitností, někdy i s úctou a někdy též se shovívavým soucitem. Citová jemnost a vážnost, kterou má umělec ze svého života duchovního, získává mu důvěru, a umí-li aspoň s počátku pomalu, opatrně a šetrně ukázati jí své duševní schopnosti a přednosti, dosáhne úcty a oddanosti takové, že mladá žena se poddává jeho vlivu myšlenkovému, citovému a posléze i živočišnému; domnívá se, že nemůže to býti věc závadná, je-li její smyslnost probuzena a snad i ukájena mužem takových duševních vlastností, který jest jistě její oběti hoden, a že to jest spíše její povinnost, aby přijala úkol býti milenkou umělcovou, kterýžto úkol považuje snad za nepravidelný a nebezpečný, ale přece za slavný a vnitřně čestný a záslužný. Taková žena nepřichází k muži jako živočich smyslný, nýbrž s myslí čistou a nezkušenou či aspoň nedosti zkušenou; teprve muž z ní udělá živočicha a umělec k tomuto snížení ženy na živočicha užívá svého vlivu duchovního. Proto vliv umělcův hlouběji účinkuje na duchovní život ženy a to rozvratně; občanské záletnictví nechává duši ženy pokud možno stranou a více dráždí tělo tělem; člověk s vyvinutějším duchovním životem užívá však svých duchovních schopností k tomu, aby nejdříve si podrobil duchovní schopnosti milenčiny a pak teprve její smysly tělesné; proto cizoložství takového rázu působí mnohem rozvratněji a jest jaksi dvojnásobné: duchovní a tělesné. Pro milenku je cizoložství duchovně mnohem nebezpečnější než pro muže, poněvadž její duše je rozvrácena, aniž to sama plně chápe, kdežto duše svůdcova se mnoho nemění; ten věděl, co chce a chtěl, aby to přišlo; žena si houževnatě udržuje důvěru v jakés takés oprávnění svého jednání a důvěru v muže, na něhož se spolehla; proto jest jí mnohem obtížnější poznati pravý stav věci a vzdáti se ho; svádějící olupuje sváděného o příčetnost. Nabude-li žena přece jen poznání pravého stavu, působí to na ni mnohem zhoubněji než na muže, neboť není schopna odporu jako muž a spíše podléhá zoufalství. Zřekne-li se muž cizoložství, jest povinen též zabránit své milence v zoufalství a vzíti na sebe i z její viny velikou část a to je úkol nejtěžší a nejtrpčí, před nímž někdy projevuje domnělé hrdinství útěkem k sebevraždě, poněvadž nesnese pomyšlení, že má dát zadostiučinění jako odsouzený zločinec, ač i ten zločinec, kterého lidé za trest oběsili, jest mnohem více hoden úcty než zločinec, který se oběsil sám.“

Tyto poslední řádky nejsou příliš přesvědčivé pro tuto bezbožeckou dobu. Sebevražd sice neubývá, naopak, je jich stále víc a více. Ne však pro „neřešitelnost“ manželského a mimomanželského soužití. S tím si málokdo dělá starosti. Pro naše pradědečky a prababičky byla však sebevražda smutným řešením. Netoliko když se jim přišlo na defraudaci, ale i tehdy, když se stali součástí „trojúhelníku“.

Třicátá léta dvacátého století byla vskutku velmi odlišná. Byl tu ještě rozvod a rozluka, soudní jednání stála mnoho peněz, a ještě navíc se nedala utajit. Významná, dokonce stěžejní otázka bylo „zavinění“. Tato otázka ve většině zemí zůstala dodnes velmi podstatnou, u nás se však „vina“ či „nevina“ zrušila jediným škrtem pera. Dobře víme, že naše soudce vina či nevina nezajímá ani v trestních případech, výška trestu údajně závisí na stupni „obohacení“ a ten je u rozvodových řízení zanedbatelný. I kdyby soudy někomu chtěly vinu „přišít“, neuměly by ji dokázat, a tak se raději s vinou zachází jako se vzácným kořením.

Za komunistů rozvod sice „nevylepšoval kádrový profil“ toho či onoho pracovníka, avšak zčista jasna bylo těch rozvedených tolik, že by jejich diskriminace mohla narušit národní hospodářství. A tak si raději kádrováci rubriky: rodinný stav nikdy moc nevšímali. Povětšině oni sami také už byli rozvedeni, nebo k rozvodu spěchali. Aby se rozvody ulehčily, snížily se i sazby kolkovného a umenšil se i počet soudních stání.

Rozvodů neubývá; snad jich ani příliš nepřibývá, ale to jen kvůli tomu, že mladí lidé se z přemnoha důvodů obávají uzavřít manželství, a proto, kde nic není, ani čert nebere.

Durychova „Anežka Schulzová“ je význačným dokumentem doby. Durych na toto téma  m u s i l  promluvit, třebaže se mu do toho dost možná ani nechtělo. I já jsem tuto a předešlou kapitolu musil vřadit do své „Katolické cesty Jaroslava Durycha“, i když se mi zdají poněkud cizorodé. Zcela jistě nejsou tyto dvě kapitoly agitací pro uzavírání svazku manželského před oltářem. Snad jsem ničí vírou ve svátost manželství neotřásl. Kdo pevně věří v Boha, nenechá si tak snadno svou vírou otřást…

Fibicha Durych jistě nepovažoval za chlípníka, požitkáře, slabocha. Cítil s ním jako s umělcem a jak se zdá, cítil s ním jako s  v e l i k ý m  umělcem. Fibicha nikde neodsuzuje, pouze ho lituje. Jestliže však věděl o Fibichově poměru s Anežkou, jistě věděl i o poměru Leoše Janáčka s celou řadou dam. I Janáček byl umělec a jak se zdá, je mnohem uznávanější. O něm se však Durych nezmínil ani slovíčkem. Zřejmě tu existoval rozdíl mezi cizoložstvím obou muzikantů a Durych by nám o něm jistě mohl říci leccos zajímavého. Neřekl a vědomě.

Hříchy jsou na světě proto, aby byly páchány, či spíše proto, že musí být páchány. Za hříchy se draze platí, a to jak na tomto, tak i na onom světě. Zda Fibichova smrt v jeho čtyřiceti letech byla pro hříšného milovníka trestem či vysvobozením, o tom je každému zakázáno byť i jen spekulovat.

Cizoložství je  e v i d e n t n í  h ř í c h. Je to hřích těžký, smrtelný. Kdo se ho vědomě dopouští, rozchází se s Bohem. Obávám se však, že i většina katolíků si uvědomuje, že manželství začíná nabývat povahy chimérické. Dnes snad ještě ne. Avšak zůstane realitou v blízké budoucnosti? Samozřejmě že zůstane, i když třebas jen pro hrstku lidí. Zákonodárci realitě manželství nenapomohou, tu udrží pouze Bůh.

A ať přemýšlím o pevnosti manželství jak chci dlouho, vždy mi vychází jen a jen

m a x i m á l n í  p r a v d ě p o d o b n o s t   Durychovy teorie, že LÁSKA SE TVOŘÍ Z MANŽELSTVÍ, že teprve manželská svátost dokáže vyprodukovat trvale působící tmel mezi mužem a ženou. A tedy i jediné pouto.

Jinak bychom musili povětšinou přijímat Boží příkaz o setrvání v monogamii až do smrti toliko se skřípěním zubů, nebo nanejvýš s hlubokým smutkem.

A takto přijímat Boží příkazy  n e n í  d o v o l e n o. Naopak: Boží přikázání jsme povinni plnit s láskou.

Je to vždycky v našich silách?

K manželství mezi mužem a ženou by už ani nešlo mnoho přidat. Nicméně za celý život mě nenapadlo, že už tak záhy bude u manželství nutno upřesnit, jde-li o manželství „heterosexuálů“ či homosexuálů.

Snahy homosexuálů o své „zviditelnění“ a jejich požadavky nabývají takové naléhavosti, že už se nám leckdy zdá, že každý druhý člověk je homosexuál. Zatím tomu tak není. Avšak homosexuálové „manželství“ chtějí uzavírat s takovým spěchem a vehemencí, že se nestačíme divit. Jestliže je za to někdo kritizuje nebo se jim  posmívá, vystavuje se ostrakizaci, nebo dokonce i trestnímu stíhání. Tak tomu už záhy bude v jedné z nejcivilizovanějších zemí světa – v Kanadě.

Dojde možná i k tomu, že pro muže nebude jen tak jednoduché a snadné uzavřít manželství se ženou. Nastávající Lotovi zeťové v První knize Mojžíšově také „odkládali“ ženitbu se dvěma Lotovými dcerami. Kdo ví proč?

Je to strašidelná vize, ale pro otce Lota pobyt v Sodomě žádnou vizí nebyl, byla to jen žalostná realita. V téže Knize se také dočteme, jak se Abrahám handrkoval s Hospodinem, za jakých podmínek by se ještě dalo uvažovat o záchraně Sodomy a Gomory. Ušetří Bůh tato města, nalezne-li zde jen 50 spravedlivých? T. j. padesát mužů „heterosexuálního zaměření“? Nakonec se mu podařilo usmlouvat záchranu hříšných měst toliko pro deset spravedlivých.

Lot prchal ze Sodomy s rodinou; celkem to byli čtyři lidé; snad měl s sebou i nějakého otroka, ti se tehdy nepočítali, ale  d e s e t  l i d í  to dohromady nebylo…

 AKORD, ročník IV., č. 8, 1. září 1931

 Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.