Rozvod je záležitost, které noviny nyní nejen dělají reklamu, ale přímo ji obhajují, jako by to bylo potěšení samo o sobě, Vlastně to i tak může být, že všechny květy a ceremonie se nyní od módních svateb přesunou k módním rozvodům. K hostině bude obstarán skvělý dort s polevou a šlehačkou, ve vojenských kruzích se bude roztínat šavlí spolužalovaného. Obdivu přítomných bude vystavena oslňující sbírka rozvodových darů, dohlížet na ni bude detektiv oblečený jako běžný rozvodový host. Jakési obnovy se možná dočká stará rozvodová snídaně: po přípitcích se hosté shromáždí na zápraží, aby přihlíželi, jak se manžel a manželka vydávají každý opačným směrem a vykračují právě tak vesele, jak zní zvonek rozvodového soudu. I když tohle všechno může některým lidem zním poněkud fantasticky, bylo by to ve skutečnosti mnohem méně fantastické, než to, co lze k tématu skutečně slyšet. Nebudu se tu celou záležitostí zaobírat do hloubky a podstatně, sám se držím mystického pohledu na manželství, ale rozebírat jej tu nebudu. Toliko v zájmu světla a logiky bych tu rád protestoval proti častému způsobu debaty v této věci. Racionálně vzato nelze tento proces vůbec za debatu označit. Je to jakýsi sbor sentimentalistů v senzacechtivých novinách, pořád dokola vyzpěvující formulky jako třeba: „Manželství respektujeme, manželství, svatému, posvátnému, nevýslovně výtečnému a ideálnímu manželství se klaníme. Pravé manželství je láska. Když se láska změní, i manželství se změní, a když láska ustane či započne, totéž činí i manželství, manželství nádherné, překrásné, blažené.”
Nu, s veškerým rozumným pochopením pro vše sentimentální mohu poznamenat, že všechny takové řeči jsou jen hovadiny. Manželství je instituce jako každá jiná, záměrně ustanovená k tomu, aby měla jisté funkce a omezení. Je to zrovna taková instituce jako soukromé vlastnictví, nebo branná povinnost, nebo právní svobody poddaného. Mluvit tak, jako by vznikaly nebo se vytrácely s proměnami jistých nálad, je jen mrhání slovy. Cílem soukromého vlastnictví je, aby co nejvíce lidí mělo jisté potěšení a důstojnost plynoucí z toho, že jsou pány hmotných věcí. Představme si ale, že by zloděj psů řekl, že jakmile člověka začne jeho pes nudit, přestává být jeho psem a on za něj přestává být zodpovědný. Předpokládejme, že by řekl, že už jen tím, že po jeho psu dychtí, se bezprostředně stává jeho morálním vlastníkem. Odpověď by zněla, že jediný způsob, jak učinit lidi zodpovědnými za psy, spočívá v tom, že jejich vztah dostane právní formu nezávislou na momentální libosti či nelibosti. Představme si, že bytový zloděj by řekl: „Soukromé vlastnictví ctím, soukromému vlastnictví se obdivuji, ale jsem přesvědčen, že pan Brown si svých stříbrných apoštolských lžiček neváží tak opravdově, jak by tomu u tak posvátných předmětů mělo být a ty proto přestaly být jeho majetkem a prakticky se již staly mým vlastnictvím, protože já jejich drahocennou povahu dokážu ocenit jako nikdo jiný.“ Představme si, že by vrah pravil: „Co by mohlo být více hodno obdivu a přízně, než lidský život žitý s náležitým smyslem neocenitelnou příležitost, již skýtá. S lítostí však shledávám, že pan Robinson vypadal v poslední době zřetelně unaveně a melancholicky. Život přijímaný v tomto depresivním a demoralizujícím duchu nelze již po právu nazývat životem. A právě svou kypící a možná přemrštěnou radost ze života musím ukojit tím, že páně Robinsonovo hrdlo podřežu porcovacím nožem.“

Je zřejmé, že tito filosofové by nedovedli pochopit, co míníme pravidlem, na problémy s výjimkami ani nehledě. Nedokázali by pochopit, co rozumíme pod institucí, ať už by to byla instituce práva, vlastnictví nebo manželství. Zloději by rozumná osoba jistě odpověděla: „Poetickými chválami vlastnictví nás sotva uklidníte, protože byste byl mnohem přesvědčivější, kdybyste prohlašoval, jak to dělají komunisté, že vlastnictví nesmí existovat vůbec. K hrubému zneužívání soukromého vlastnictví může docházet a zcela jistě dochází, ale pokud a dokud vůbec nějaká instituce existuje, nemůže se měnit jen podle nějakých nálad a emocí. Farmářovi nemůže jeho farma prostě uplavat v závislosti na tom, že se o ni stará a zajímá méně než dřív. Dům nemůže, kousek po kousku, klouzat pryč od svého vlastníka v souvislosti s nějakými jemnými odstíny pocitů, které ohledně něj může chovat. Pes nemůže odplývat jako sen a začít patřit komusi, kdo o něm zrovna náhodou sní. A právě tak nelze vážný společenský vztah manžela a manželky, matky a otce nebo prostě muže a ženy ve všech jeho vazbách vyřešit na základě vášní a citových reakcí.“ Tahle otázka stojí zcela samostatně vůči otázce, zda z pravidla loyality existují výjimky a jaké případně jsou. Základní věc je, že tu existuje jistá instituce vyžadující loyalitu. Pokud noví sentimentalisté myslí vážně to, co říkají, když tvrdí, že instituci uctívají, pak nesmí prohlašovat, že instituce a emoce mohou být ve skutečnosti jedním. A právě to jejich rétorika naznačuje, pokud tedy můžeme mluvit o tom, že by naznačovala cokoliv.

Tito autoři nám pořád vysvětlují, proč věří v rozvod. Myslím, že dokážu velmi dobře pochopit, proč v něj věří. Co pochopit nedokážu, je to, proč věří v manželství. Zrovna tak, jako by bytař filosof byl větší filosof, kdyby byl bolševik, pak by tenhle druh obhájců rozvodu byl filosofičtější, kdyby hlásal volnou lásku. Zdá se totiž, že jeho argumenty se nikdy nedotýkají manželství jako instituce, nebo i jen čehokoliv víc, než individuální zkušenosti. Zdá se mi, že pravým vysvětlením této lhostejnosti k instituci je cosi nejen hlubšího, ale i širšího, cosi, co se dotýká všech institucí moderního světa. Pravda je taková, že tihle sociologové nemají vůbec zájem podporovat společenský život toho druhu, který podporuje manželství. Společnost toho druhu, jehož bylo manželství vždy tím nejsilnějším pilířem je společností, jíž se někdy říká distributivní, společnost, v níž má co nejvíce občanů má snesitelný díl vlastnictví, zejména vlastnictví, které drží. Všude, po celém světě, patří farma rodině a rodina k farmě. Rodinné vlastnictví nelze předávat neoslabené, pokud celá skupina domácnosti nedrží pospolu s loyalitou lokálně patriotické povahy, pokud není dědění majetku logické a legitimní, pokud se rodinné rozmíšky nedrží stranou úřadů a soudů. Na druhé straně, otrocký stát, který je protikladem státu distributivního, instituce manželství vždy přiváděla poněkud do rozpaků,či zahanbovala. To, že černošské otroctví z Chaloupky strýčka Toma páchalo své nejhorší dílo v rozbíjení rodin je starý známý příběh. Zvláštní ale je, že obě strany vypráví stejný příběh. Obhájci otrokářských, nebo přinejmenším jižanských států, ve své vlastní obhajobě připouští to samé. Pokud popírali rozbíjení otrockých rodin, bylo to proto, že popírali, že by vůbec existovaly nějaké otrocké rodiny, které by bylo možné rozbít.

Volná láska je přímým nepřítelem svobody. Ze všech úplatků, které může otrokářství nabídnout, je to ten nejočividnější. V otrokářských společnostech může v praxi docházet k ohromné sexuální volnosti. Stejně tomu může být docela dobře i v theorii, vyjma případů, kdy nějaký praštěný myslitel nebo potřeštěný statkář má nějakou libůstku pro jakési zvláštní plemeno otroků šlechtěných stejných způsobem jako dobytek. Ale ani taková bláznivost dlouho nevydrží, protože blázni tvoří mezi vlastníky otroků menšinu. Otrokářství oslovuje lidskou přirozenost mnohem příčetnějším a subtilnějším způsobem. Je mnohem pravděpodobnější, že po několika málo takových libůstkách a bláznech, se nový otrocký stát usadí do ospalé resignace starého otrockého státu, starého pohanského spočinutí v otrokářství, tak jak tomu bývalo před tím, než přišlo křesťanství a začalo svět trápit a mást idejemi svobody a rytířství. Jednou z pohodlných výhod takového pohanského světa bylo, že pod jistou společenskou úrovní se nikdo vlastně vůbec nemusel starat o rodokmen a o to, kdo byl opravdu koho otcem. Nový svět započal tehdy, když otroci začali na své důstojnosti trvat tak, jak na ní trvaly panny mučednice. Takové mučedníky stvořila civilisace, jíž je křesťanstvo, a otrokářství je její stále se vracející nepřítel. Avšak ze všech úplatků, které staré pohanské otrokářství může nabídnout, je tento přepych a libovůle tím nejsilnějším a já nepopírám, že vlivy dychtící po ponížení a úpadku lidské důstojnosti si zde svůj nástroj zvolily dobře.

Gilbert Keith Chesterton: Myšlenky a smyšlenky (1923)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.