Porovnání těchto dvou životních závazků  není  pro svobodného laika, navíc katechumena, ničím jednoduchým… Srovnáváme zde dvě věci významově nesouměřitelné i věcně odlišné.

Začal bych nejprve manželstvím. Manželství  jest dnes věcí zdánlivě nedůležitou, lidé bez víry dnes manželství zdánlivě nepotřebují. Manželství občanské dnes prožívá totální skomírání, jeho životaschopnost je velmi nízká, podporovaná někdy spíše ekonomickou stránkou věci, jindy obyčejným pokrytectvím. Mladí lidé dnes spíše žijí  ve volných vztazích, jejich společenské chování připomíná ritualizovanou postupnou polygamii, s nevyhnutelnými následky pro jejich další život i duši…

Křesťanské manželství je věc pro Obec Boží velmi významná, je to Svátost  daná nám naším Pánem Ježíšem Kristem, kdy se dva snoubenci zasvěcují jeden druhému navzájem, aby vytvořili rodinu, onen nukleus, na kterém je Církev postavena. Teprve v rodině je možno přivádět na svět děti a vychovávat je v pravé víře, mnohdy za cenu velkých obětí. Oba manželé jsou si navzájem oporou, pomáhají si na nelehké životní pouti, atakováni vší nepřízní, jakou tento svět může nabídnout, a má jí věru dost.

Na to, aby si mohli být dva lidé v pozemském životě oporou, musí se především znát. A to jak navzájem, tak i sebe samotné, nebo-li poznáváním jiného poznávám sebe sama. Není to věc bezúčelná, protože lidé se musí poznat, aby při společné cestě životem nebyli posléze zklamáni zjištěním, že ten druhý není s to v manželství obstát. Z toho tedy vyplývá, že manželství jest možná nejtěžší řehole, vpravdě řehole „Adama a Evy“, mám li použít výrok jednoho z „řeholníků“ tohoto „řádu“. Tolik  tedy manželství…

Kněžství je věc nesnadno popsatelná, být  knězem je několik věcí současně. Je to výzva, závazek, milost Boží i sladké jho současně… A především je to pokus člověka vrátit Bohu dluh, kterým je mu povinován, který nemůže nikdy nijak zcela bezezbytku splatit. Kněžství je tedy služba Stvořiteli, prostřednictvím jeho Syna, jakožto Velekněze Nové smlouvy, jíž je zrušena smlouva stará a vytvořen prostor pro komunikaci s Bohem.

Vyzývá li Ježíš Kristus sv. Petra slovy „Pas mé  ovečky!“, je to jednoznačná  výzva k práci, kterou pastýř má. Pastýři je svěřeno stádo, které má v sobě malé ovečky i trkavé vzpurné berany. Co z toho pro kněze, nebo pro kandidáta kněžského svěcení, plyne?

Kněz si musí být zcela absolutně vědom rozhodnutí, které učiní, nesmí být na pochybách, zdali je jeho rozhodnutí správné, či nikoliv. Kněz musí mít před očima svůj nejzářivější a nejsvatější vzor pro kněze, totiž Ježíše Krista. Poslušného Syna Božího, který musí být pro každého kněze vzorem a především inspirací pro vykonávání služby Bohu. Kněz se tedy stává nástrojem Božím, je používán jako nástroj pro vykonávání Boží vůle, ono  „Jděte a učte všechny národy…“ je tím imperativem, který musí kněz slyšet ve svém nitru.

Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých katechizmů řekl: “Není nešťastnějšího tvora než kněze. Jak tráví svůj život? V pohledu na stálé urážení Boha. Ustavičně se lidé rouhají jeho svatému jménu! Stále porušují jeho přikázání. Stále urážejí jeho lásku! Kněz vidí jen to, slyší jen to! Jest kněz ustavičně jako svatý Petr v předsíni Pilátově, má stále před očima našeho Pána uráženého, pohrdaného, vysmívaného, zahrnovaného potupami. Jedni mu plivají do tváře, druzí ho políčkují. Jiní posazují na hlavu trnovou korunu, nebo ho bijí po svatém těle. Strkají ho, strhují k zemi, smýkají jím, křižují ho, prorážejí mu srdce. Oh kdybych věděl, co to znamená být knězem, místo do semináře bych raději utekl k trapistům…“

Tady se sv. Jan Maria Vianney dotýká nesnadnosti této služby, toho, že kněz stojí vojenskou terminologií řečeno doslova v první linii nikdy až do skonání věků nekončícího boje o duši člověka. On sám byl knězem na začátku své služby více méně trpěným, nevynikal během svých studií ničím, kromě své mimořádné vroucnosti víry. Z toho tedy vyplývá, že každý z nás, jež jsme díky Bohu jeden každý autentickou lidskou bytostí s rozdílnými schopnostmi i možnostmi, jsme tedy rozdílně použitelní.

Býti knězem je tedy věc eufemisticky řečeno nikoliv snadná, nicméně je ctí a  touhou následovat svůj vzor, tak jako když vojáci následují svého velitele, jenž není zbabělec, neboť takoví nebývají dobrými veliteli. Máme-li odvahu a vroucí lásku svého Pána a Mistra následovat, nedáme si odvahu k boji vzít, protože víru a odvahu zbabělci a lidé vlažní nemají a ti stateční a poslušní si ji nenechají vzít!

Antonín Šalanský