Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:

„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“

Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“.

Pouze prvé dva odstavce tohoto článku jsou psány česky, ale hned dalších pět odstavců je latinských a není to latina všelijaká, je to latina svatého Tomáše Akvinského, latina vybroušená, vytříbená: takovouto latinu žádný středoškolský profesor své studenty neučil. Tato latina byla pro velkou část čtenářů nesrozumitelná už v roce vzniku tohoto článku (1930), po třech čtvrtinách století si nejsou v této řeči jisti netoliko osoby duchovní, kterým hlavně byla určena; dnes už latině svatého Tomáše Akvinského rozumí pouze hrstička „fajnšmekrů“. Předesílám, že moje maličkost mezi ně  nepatří; sám jsem si citace ze svatého Tomáše dal přeložit od výtečného znalce latiny.

Svatý Tomáš Akvinský sice ve své době řekl velmi mnoho nového, ale všecko to nové bylo vtmeleno do učení Církve, a proto nám slova tohoto světce nepřipadají zvlášť objevně.

Durych pak citace ze svatého Tomáše převádí do našeho jazyka mateřského, takže čtenář nemusí tyto citace převádět se slovníkem v ruce.

Na počátku svého článku začíná Durych suverénně:

„Kultura jest výsledkem práce, konané v určitém řádu. Nastal-li úpadek kultury, jest nutno hledati příčiny v tom, že poklesla buď práce, pracovní výkonnost, anebo řád, ve kterém se práce konala. Příčinou poklesu práce jest nedbalost, příčinou poklesu řádu jest hloupost. Pokles práce i řádu nastává společně, nedbalost a hloupost jdou spolu.“

K uvedeným příčinám bych si dovolil připojit pekelné hrůzy druhé světové války a samozřejmě i bezprostřední důsledky nacistické a bolševické okupace. Díky tomu došlo k nárůstu poklesu práce, k poklesu, či dokonce i k pádu veškerého řádu a k takovému vzrůstu hlouposti a spolu s ní i nedbalosti, který by nešlo na těchto stránkách popsat. Byli ovšem i lidé, kterých se válka a zmíněné okupace bezprostředně nedotkly, ať už pro zvláštní ochranu Boží, či jen z důvodů geografických. Ale i tito lidé byli  z l e  postiženi; tohoto postižení se nezbavili, to pak dodnes na ně zhoubně působí a neodvážím se žádné předpovědi, přestane-li kdy působit.

Všecky tyto katastrofy Durych nemohl předpokládat a zdá se, že je do důsledků nepředpokládal ani sám svatý Tomáš Akvinský.

Ale zabývejme se lety třicátými:

Durych vysvětluje:

„… nedbalost lidí, kterým svěřena byla práce kulturní, jest táž, jako nedbalost kteréhokoliv jiného pracujícího stavu; kdo svou práci konají bídně, zanedbávají to, co je může před úpadkem zadržeti, a ti, kteří v tomto úpadku setrvávají, nedbají toho, že tímto úpadkem budou zničeni.

V nedbalosti jest nedostatek povinné horlivosti. Horlivost směřuje k rozumu a správnost horlivosti směřuje k moudrosti, nedbalost však směřuje k bláznovství. N e d b a l ý  j e s t  t e n, k t e r ý  n e v y b í r á. (Zvýraznil V. D.)

Tento stav má tři stupně:

NEDBALOST (negligentia), při níž není vnitřní činnosti, ke které patří též výběr.

LENOST (pigritia), která působí liknavost k provádění práce.

ZTRNULOST (torpor), způsobuje zaražení při vlastní práci.“

Pro „ztrnulost“ prý má svatý Tomáš výraz „acedia“ (kyselost, zatrpklost, omrzelost), což je i nechuť v poměru člověka k Bohu, k milosti a k darům duchovním.

Podle svatého Jana z Damašku tato „acedia“ je podstatou smutku (tristitia), což „se považuje za stav bolestný (dolor) a to za bolestný stav ducha, který může vznikati jak nad věcmi přítomnými, tak i nad minulými a budoucími, čímž se liší od bolesti tělesné.

Hlavní příčiny tohoto smutku jsou: ztráta časného dobra, zmaření naděje nějakou překážkou. Účinky pak tohoto smutku jsou: smutek bez naděje maří schopnost k učenlivosti; duch se zatěžuje tak, že se nemůže svobodně povznésti a stahuje se sám do sebe tak, že smutek člověka stravuje; brání v práci; obzvláštním způsobem škodí pak tělu…

… Úpadek kultury nastává ihned… jakmile se duše smíří s tím, že jest lépe, uhasne-li pro ni žár vyšších světů…“

Úloha naděje:

„Jest dvojí smutek, jeden se uchyluje k naději, druhý se jí zbavuje jako přítěže: naději lze míti jen ve věci vyšší a mocnější, která jest ovšem též obtížně dostupná. Chceme-li zachovati naději, musíme smutek, který na nás přichází, snášet už jen proto, že je přípravou k dosažení těžkého cíle, který nám objevuje naděje. Naděje je spojena s prací a přemáháním překážek. Vědomí, že máme konati práci a přemáhati překážky, může nás však naplňovati ještě větším smutkem, takže se raději zříkáme naděje, abychom s ní se zbavili též práce.

Není kultury bez naděje a bez práce. Jakmile se ustane v naději a v práci, kulturní dílo ztrácí svůj hlavní účinek. Nelze říci, že si lze v letech práce nashromážditi kulturní kapitál pro odpočinek v letech pozdějších. Dílo musí pokračovati a růsti; nesmí býti opuštěno; jakmile jednou je opuštěno, začíná se rozpadávati jako věž babylonská a ti, kteří přijdou později, nemohou již začínati tam, kde poslední před nimi přestali, neboť poznají, co zatím zchátralo. To platí též o práci společné, ze které má míti užitek celý národ. Každé zastavení působí škodu mnohonásobnou a někdy nedozírnou. Tak je tomu ve věcech hmotných, tak je tomu zvláště ve věcech duchovních.

Nechuť se dostavuje u lidí, kteří většinou už něco vykonali, nějakou oběť již přinesli, a její nejčastější příčinou bývá zmaření naděje nějakou překážkou. Tato naděje se však týká věcí časných a ponejvíce hmotných: ztráta časného dobra. Jest nesnadno potlačovati touhu po časném dobru trvale na správnou míru. Proti práci duchovní se staví dvojí překážky, jedny jsou v práci samé, neboť tato práce vyžaduje stále větší námahy rozumu, druhé jsou zevně, neboť svět se brání změnám, které práce přináší, jako se hmota brání síle.“

U této zmínky, že v duchovní práci „svět se brání změnám, které práce přináší“, jest dobré opět zastavit.

Píše se rok 1930; Kristova víra je pronásledována v Mexiku, v Sovětském svazu a pak už snad nikde jinde. Na mnoha a mnoha místech je zesměšňována, je jí opovrhováno, u nás jejím vyznavačům tatíček Masaryk doporučil, aby si sami svou autoritu vybojovali, a to v takové míře, na kolik sami stačí. Toto superdemokratické a superliberalistické „doporučení“ našeptal panu presidentu samotný Kníže světa, vynikající počtář a skvělý prorok nejbližší budoucnosti. Věděl příliš dobře, jací jsou čeští katolíci: nedbalí, NE vybíraví, líní, ztrnulí, kyselí, zatrpklí, omrzelí, „štítiví“ před prací, kterak horlivost vyměnili za „smutek“, jejich nedbalost že se stala hloupostí, směřující k bláznovství. Bolest že se změnila v bolestínství, nadějí že už se nikdo neutěšuje a před sebemenšími překážkami se kapituluje. Jako by si nejprve byl prostudoval Summu svatého Tomáše a našim katolickým vůdcům, a to nejen politickým, nýbrž, žel, i duchovním, vnukl a doporučil všecko to, před čím svatý Tomáš varuje.

Vyšlo mu to. Po kratičkém vzepjetí, které u nás katolicismus znamenal počátkem dvacátých let, začíná vlna náboženského citu v českém lidu, ale i všude jinde na světě, opadávat a v ústupu už se nezastavila do dnešních dnů.

Na území někdejšího Sovětského svazu je katolická víra  n a d á l e  pronásledována, žel Bohu od pravoslavných křesťanů, na místě Mexika – zřejmě na přímluvu Panny Marie Guadalupské a svatého Aztéka Juana Diega – kde pronásledování víry v Krista ustalo, rozhořela se zběsilá nenávist proti katolickému náboženství po značné části Afriky, po celé jižní Asii a dokonce i v řadě zemí evropských. Teče přitom krev. S v ě t  s e  v s k u t k u  b r á n í  z m ě n á m, které přináší  d u c h a p l n á  duchovní práce. Nebrání se bohužel toliko změnám, brání se i všem snahám po  z a k o n z e r v o v á n í  statu quo, pokud tento je katolictví příznivý. Stalo se skutečností, že v dnešních dobách je duchovní práce tak obtížná, že na ni lidské síly téměř nestačí, že vyžaduje nejen maximálního vypjetí ducha i těla, ale že jí mnohdy nestačí ani značná obětavost, že tuto práci je nutno provádět s dobře promyšlenými finesami diplomatickými, nýbrž že je nutno vmyslit se do logiky odpůrců a nepřátel a pak překvapivě jednat proti logice jejich a třebas i proti logice vůbec. Tady už je nutná práce  v y v o l e n ý c h, pokud nechceme toliko rozmnožovat počet mučedníků.

 (Zde nutno upozornit, že „krvavého“ mučednictví přibývá jen tuze málo, naopak, zdá se, že ho i ubývá. Lidí je dnes víc, především však ďábel nemívá prospěch z krve mučedníků. Ta přináší Boží požehnání přátelům a blízkým umučeného a z tohoto požehnání má ďábel hrůzu. To všední, šedivé a jakoby beznadějné mučednictví se mnoha katolíkům stává nebezpečným třebas již jen proto, že je považují za méněcenné. Považují je toliko za náhražku a vyhýbají se mu, domnívajíce se, že „palmu mučednickou“ lze získat toliko za prolitou krev. Je pak otázkou, zda takové vyhýbání se tomuto všednímu mučednictví je zapříčiněno pýchou či skutečným strachem.)

Kdykoli Durych narazí na pojem „práce“, vždy se zastaví. Práce je pro Durycha posvátná: považuje ji za nejlepší a neselhávající ochranu před pokušením a už jen proto by si jí lidé měli vážit jako svého života. Durych však velmi často nepovažuje za práci všecko to, co prací nazýváme. Práce  m u s í  být tvořivá, nesmí to být nic podobného samoúčelnému přebírání a počítání zrn v pytli. Práce musí být účelná, o p r a v d o v á, nikoli z d á n l i v á. Stanovit rozdíl nebývá mnohdy snadné, či spíše není to vždy milé. „Důležitost“ práce zdánlivé si neradi necháváme zpochybňovat: kdo si dovolí pochybovat a znevažovat naši zdánlivou práci (ani ji nemusí  z e s m ě š ň o v a t), mění se v našeho úhlavního nepřítele. Pro Durycha je však práce i  p o k u t o u  za první hřích, a proto jen taková práce má význam, pokud je  t ě ž k á. Prácí se tedy Durych s oblibou obírá; řadu článků (esejů) o práci napsal Durych do revue P. Silvestra Braita – Na hlubinu, a podařilo se mu o ní nahromadit tolik svěžích definicí, že je to až udivující. Tolik nepřátel, kolik Durychovi přinesly jeho vtipné invektivy proti těm, kdož prý se zabývají pouze prací  z d á n l i v o u a práci  o p r a v d o v é  se programově vyhýbají, je mnoho. Přitom podle Durycha žádná práce není   n a t o l i k  bezodkladná, abychom ji nemohli na chvíli přerušit, pokud nás náš bližní prosí o pomoc či jen o naši pozornost. Tyto zdánlivé rozpory si zřejmě může dovolit jen takový člověk, který práci skutečně miluje. To, co milujeme, nemůžeme samozřejmě odbýt či dokonce odmítnout, avšak naše duše je tím natolik prostoupena, že se k tomuto předmětu své lásky vrátíme třebas i v hodině smrti.

Práce „vzbuzuje únavu a tu začíná člověk pochybovati o užitečnosti, úspěšnosti a posléze též účelnosti své práce. Vidí, že by bylo snazší a z ohledu na dobro česné též užitečnější konati práci takovou, proti které hmota a svět neklade takový odpor a která tak nenamáhá ducha a nevyčerpává jeho sil. Člověku se zdá, že by snad lépe mohl zadost učinit své povinnosti, kdyby lidem sloužil tak, aby jeho služby rychleji a snáze pochopili a aby z nich měli užitek rychleji a dříve než z těch služeb, které jim chtěl prokazovati původně. Tak se člověk snižuje v přesvědčení o své pokoře a obětavosti, což jsou jen důvody předstírané, třebas nevědomky. Nejeden velký umělec vyměnil své umění za ploché a jalové úkoly politické, žurnalistické, popularisační a kvádry, ze kterých měl stavěti veliký dům, roztlouká v štěrk a prach, neboť tak je to pro něj snazší, lacinější a výnosnější a má při tom vždy přesvědčení, že koná práci obecně důležitou.“

Toto jsou slova laskavá a nemělo by jim být podsouváno, že jimi chtěl autor ať už kohokoli ranit. Jsou to slova pravdivá, třebaže nepříjemná, a jak známo, lidé se právě pro pravdu nejvíce hněvají. Ale tak už tomu asi musí být. Stavět katedrálu až do toho dne, kdy jejímu staviteli vypadne zednická lžíce z ruky, to každý nedokáže. Unavený člověk si práci ulehčuje. Kéž by tomu bylo aspoň tak, aby si ulehčil toliko v kvantitě vykonané práce, nikoli, aby místo práce cenné se například oddal bezcenné a dokonce nejvýš škodlivé práci politické.

„Gaudio de bono divino opponitur acedia“ – což podle překladu P. Petra Bednáře znamená: „Omrzelost odporuje radosti z dobra božského“.

„Místo radosti z dobra božského smiřuje se taková duše z dobra nižšího časného. Ale ta omrzelost přináší s sebou zatížení, totiž štítivost před prací. Komu se jednou zmrzela duchovní práce, ke které byl původně určen, tomu se pak postupně zmrzí každá práce skutečná. Takový člověk snaží se pak tento stav zastříti a proto práci nahrazuje  č i n n o s t í  (podtrhl V. D.). Vídáme někdy v úřadech i v různých povoláních lidi, kteří jsou neustále pilni a činni, dělají všecky možné práce, spojené s úřadem či povoláním, jen ne práci vlastní, které se zoufale vyhýbají; jsou úředníci, kteří rádi krásně linkují, krasopisně zapisují a opisují, vzorně rovnají, všecko vezmou tisíckráte do ruky a jsou plni bedlivosti na různé maličkosti, jenom těch věcí, které jsou přiměřeny jejich úřednímu postavení, se důsledně štítí; říká se, že lenoch raději vykoná deset prací za jiné než jednu svou práci vlastní. Práce se tedy nahrazuje činností, ať už jakoukoliv, jen aby to byla práce viditelná, aby se čas zaneprázdnil, aby svědomí se mohlo nějak upokojiti poukazem na množství odpracovaného času; bylo též vynalezeno heslo o tak zvané drobné práci a pod toto heslo lze ukrýti každý úpadek. Název drobná práce má totiž suggerovat představu práce individuelní a to jest podvod, neboť práce od člověka k člověku, i když soukromá a skrytá, není drobnou prací, nýbrž vždycky jen velkou prací. Jinak se k drobné práci odsuzují jen ti, kteří pro úpadek tělesných či duševních  schopností na těžkou práci nestačí, jako když bývalý dřevorubec na stará léta dere peří a přebírá hrách. Tak vidíme, že i ty řeči na schůzích a články v novinách jsou stále slabší a prázdnější, cítíme z nich to „taedium operandi“ (štítivost před prací) – nechuť k přemýšlení a k důsledkům. Není to už jen pouhá pohodlnost, nýbrž ztráta schopností k učenlivosti. Leckterý spisovatel, kdysi vtipný a proslulý, nezmůže se na vtipný poznatek ani tenkráte, když mu na tom krvavě záleží, poněvadž snížením práce snížil i svou schopnost. Lze to pozorovati téměř u všech spisovatelů, kteří se věnovali žurnalistice.

Nechuť k práci přináší s sebou i nechuť k výsledkům práce, neboť lidé, kteří ztratili víru v dobrotu práce, ztratili též důvěru v její ovoce. Začínají sami pohrdati uměním, kulturou, duchovními hodnotami, a posmívají se tomu jako bláznovské marnosti. „Omnem escam abominata est anima eorum“ – „Jejich duši se oškliví každý pokrm“. Stávají se z nich skeptikové, rouhači a pamfletisté, ale bez výbojnosti, z pouhé nudy a prázdnoty.

Umělec, filosof a vědec mají pracovati a stále pokračovati; tato práce je čím dále těžší a větší a velký umělec, filosof a vědec se liší od malého právě tím, že koná práci těžkou a velkou a že před ní necouvá a ji nezaměňuje. I když vidí, že jeho cíl je v nekonečnu, nemá ustoupit a vraceti se. Kdo ustoupí a sestoupí, ztrácí své místo.“

Těžko by kdo Durychovi mohl vytknout ke konci tohoto roku (třicátého), že se chvástá. Je to rok Durychovi slávy z úspěchu  B l o u d ě n í, které sice ani zdaleka celý národ nepřijal s láskou a s uznáním, při nejmenším však s údivem a závistí. Bloudění vskutku Durych vystavěl z kvádrů a měl v tu chvíli nejlepší úmysl v podobné práci pokračovat: velkou freskou o panování Josefa II. a matky jeho Marie Terezie.

Nezačal však dobře.

Bloudění se rozhodl napsat, třebaže měl k ruce toliko turistického průvodce po Bezdězi, kterého mu daroval Jakub Deml – v této knížečce bylo psáno, že významnou bitvou u Lützenu dal Valdštejn k Bezdězu navozit stavební materiál pro stavbu kláštera. Se stavbou se otálelo, zatím v Chebu zastihl Valdštejna anděl smrti a aby snad stavební materiál nikdo nerozkradl, či snad aby nezarostl rmenem a kopřivami, koupil ho kdosi za babku a vystavěl v podhradí hospodu. Toto prý byl hlavní důvod, proč se Durych tak narychlo rozhodl napsat Bloudění. Protože navíc musil Durych v tu dobu odjet služebně na Podkarpatskou Rus, prý na dva roky, vezl si s sebou jen minimum studijní literatury. Měl ji vypůjčenu, zdá se dokonce, že ani na ni neměl. Všecko mu pak posílali P. Deml s Florianem poštou a Durych studoval historii v kamrlíku s okýnkem do světlíku.

Na josefínsko-teresiánskou epopej už se Durych mohl dobře připravit. Opatřil si Rezka, Svátka, paměti rychtáře Vaváka a mnoho dalších věcí, které už si mohl řádně koupit. Se studiem příslušné historie také už začal, ale –

Snad jsou tím vinní dominikánští mniši olomoučtí, spíše pak P. Soukup nežli P. Braito, kteří iniciovali zrod „Paní Anežky Berkové“. Knihu, která ve svém prvním vydání roku 1931 propadla, ve druhém vydání dopadla nesrovnatelně lépe: vydal ji Melantrich v době nejtíživější protektorátní literární pouště roku 1944. Tehdy se s povděkem kupovalo všecko, co bylo české a co neoslavovalo Hitlerovu Říši. Nuž – a od té doby už nic a není ani naděje, že by kdy „něco“.

Za toto dílo, nikterak malé rozsahem, dostal Durych hrozný výprask od kritiky, protože národu nabídl sprchu příliš vařící. Pro katolíky to byla sprcha mnohem nepříjemnější než např. pro některé protestanty. Hrdinka románu totiž oženila svého syna a provdala svou dceru, aniž by se – byť jen okrajem – zajímala o jejich city. Zdá se, že právě pro tuto knihu si Durych  „a priori“ vystavěl dogma, že „láska vzniká z manželství“ (nikoli obráceně), že manželství, podobě jako chrám, je ve své podstatě  d u c h o v n í  konstrukce a že rodiče, podobě jako král David, jsou povinni pro tuto stavbu přinejmenším připravit stavební materiál. A pak teprve do toho jít. Že jen takové dílo uspěje.

Nenapadají mě žádné jiné důvody, které by mého otce k tomuto fantastickému experimentu vyprovokovaly. Pravda, začínalo se v té době s rozvody a nebyly to začátky nikterak skromné a nenápadné. Za pomoci a s požehnáním Otců kazatelů, kteří tehdy ještě se plným právem mohli „pyšnit“ přezdívkou DOMINI CANES, se Durych pokusil deklarovat „prorockou“ pravdu. A právě proto, že kniha je tak velmi mnoho umělecká, vzbudila tak divoký odpor. Knize ovšem nešlo vytknout zhola nic jiného než ultramontánní ideu, nicméně, zdůrazňuji, byla to sprcha  p ř í l i š  vařící.

Po úspěchu Bloudění se očekávalo, že Durych stvořil další monumentální dílo a když se pak stalo, že čtenáři byli zklamáni, či dokonce „oklamáni“, musil Durych dopadnout hůře než po zveřejnění „Staroměstského rynku“. Tak aspoň Durych sám přiznává.

Po Staroměstském rynku Duych výprask očekával, zcela jistě od protestantů a ateistů. Zajisté: dostalo se mu ho do nich, ale též od katolíků. Za Paní Anežku Berkovou Durycha řezali  p ř e d e v š í m  katolíci a činili tak s obzvláštní zavilostí a urputností. Ze zběsilé negativní reakce byl Durych doopravdy překvapen a dokonce začal vyhrožovat, že  p ř e s t a n e  psát uměleckou literaturu.

Paní Anežka Berková, jak už bylo výše řečeno, nalezla jisté uznání u protestantů. Snad jako o jediné Durychově knize napsal příznivou recenzi J. B. Čapek. Mnohem a mnohem později až na konci tisíciletí se o knize pochvalně vyjádřil Josef Škvorecký na durychovském symposiu („literární laboratoři“) v lednu 1996 v Hradci Králové. Tam dokonce Škvorecký řekl, že tato kniha ho do jisté míry inspirovala k „Zbabělcům“. Knihou se podrobně a s úchvalou zabýval i František Všetička, ale také teprve v poslední době. Také se kdosi vyjádřil, že tato kniha je  r o m á n e m  m ě s t a, tj. Olomouce, v době hospodářské krise. A toto tvrzení se v různých obměnách opakuje.

Je třeba zdůrazňovat ono „nicméně“. Paní Anežka Berková byla jako umělecké dílo plně rehabilitována, ale Durychovu originální ideu dodnes nikdo nepřijímá, a to ani z nepatrné části. Platí stále Durychův povzdech v jeho reakci na smršť negativní kritiky, že národ se projevil jako  z k a ž e n ý  a více méně  n e m o r á l n í. (Na obranu národa dlužno připomenout, že tento Durychův povzdech  a n i  z d a l e k a  neplatí toliko pro náš národ.) Reakcí kritiky se Durych nedal zviklat. Na onom „dogmatu“, že láska pochází  z  m a n ž e l s t v í, což by znamenalo, že se zrodí  a ž  po uzavření manželství, Durych trvá neochvějně, tvrdošíjně: Málem to jemu samému přineslo neštěstí, či aspoň veliké potíže.

Rozepsal jsem se o Paní Anežce Berkové proto, že by snad někdo mohl Durychovi vyčíst, že se vlastně také vyhnul pokračování v další stavbě další katedrály a že dokonce přeskočil umění a skončil u kazatelství. I takový byl názor čtenářů na Paní Anežku. Ve „Studeném slunci“ se Jiří Mucha vyjádřil, že se v této knize Durych osvědčil jako „výtečný spisovatel s morálkou konzistorního rady“. Mohu ovšem dosvědčit, že toto tvrzení Mucha sám – ke sklonku života – zpochybnil.

Já sám se bojím o Paní Anežce Berkové vyslovit konečný soud. Jisto jest, že oproti Bloudění tato kniha  n e n í  stavěna z žulových kvádrů, není však ani stavěna ze štěrku či prachu. Zdá se mi, že je stavěna z dubových kmenů, které mají tendenci vyrašit. Mladí lidé jsou k smrti vyděšeni z uzavírání manželství a byli by ochotni se o něm předem poradit i se zlými duchy. V dávných, nejen však v dávných dobách, umlouvali rodiče manželství dítek podle kriterií ekonomických a tím se od „ujednávání ďábelského“ tyto ženitby a vdavky mnoho nelišily. Pokud se kdy – aspoň částečně – podaří ztlumit zběsilost mamonu a vzroste-li aspoň poněkud autorita  m a t e k, eventuálně  i  b a b i č e k, pak možná někoho i velmi příjemně překvapí zapomenutá idea Paní Anežky.

Mnoho místa pak Durych věnuje upozorněním svatého Tomáše, jak naše nedbalost nejen brání rozvíjení moudrosti, ale že dokonce může přivádět člověka k hlouposti či dokonce až k bláznovství.

Svatý Tomáš praví:

„Nedbalost přímo odporuje horlivosti. Horlivost pak směřuje k rozumu; a správnost v horlivosti směřuje k moudrosti.“

„Moudrost už jako pouhé slovo jest od lidí nenáviděna pro svou náramnou obtížnost. Její obtížnost vzbuzuje smutek, smutek nad věcí božskou. Nedbalost lidí, kterým svěřen byl úkol duchovní, pochází tedy z odporu a nenávisti proti cíli rozumu – moudrosti.

Ale  n e c h t ě j í  s e  z ř í c i  r o z u m u, poněvadž právě tak, jak slovo moudrost je nenáviděno, tak slovo rozum je váženo. Milují nikoliv rozum, nýbrž  s l o v o  r o z u m. Neklanějí se rozumu, nýbrž tomu slovu, právě tak jako tak zvaní realisté nectí reality věcí, nýbrž pouze jméno realismus.

Ale na věky budou platit slova: Unde per oppositum, negligentia ad imprudentiam pertinet – (Odtud naopak nedbalost směřuje k bláznovství) – Tohoto bláznovství zajisté plno jest v našich dnech, téměř všecko, co se čítá ke kultuře.

Nedbalost jest nedostatkem vnitřní činnosti a projevem duchovní prázdnoty: nevybírá to, co vybírati je nutno, neboť jí na tom už nezáleží; stačí jí, že popadne něco, ať je to místo v redakci, v úřadě, v politické straně. Po ní následuje to, co se v užším smyslu nazývá leností; práce je pomalá, nedbalá, povrchní; spisovatel, který měl nadání k mistrovství v umění, kazí sloh, kazí logiku a píše právě tak chatrně jako písař posledního řádu, ale mimo to i tato práce mu dělá obtíže a to nikoliv pro svou nevkusnost, ale proto, že jest od něho vůbec nějaká práce žádána. A tak následuje ztrnulost, podobná pozdnímu stavu alkoholiků, kdy už se nemohou vzchopiti, ani kdyby chtěli.

Nedbalost obsahuje nedostatek povinné horlivosti a proto jest hříchem. To platí pro všecky. Pro všecky spisovatele, kteří vyměnili své duchovní poslání za službičky veřejnosti, pro všecky filosofy, kteří si odpustili myšlení a moudrost vyměnili za módní hesla a plané rozumování, pro všecky vědce, kteří před prací vědeckou dali přednost kompilacím a službám veřejného mínění. Pro všecky, kteří z povolaných dělníků se stali amatéry, krasořečníky, padělateli, kramáři a spekulanty; pro všecky, kteří utonuli v neřestech.

Nedbalost se stýká s hloupostí. Hloupost tedy není vlastně samostatnou příčinou úpadku kultury, neboť z větší části pochází z nedbalosti. Ale jeví se také jako samostatná vlastnost.

Hloupým se stává člověk, který pro překážku duchovní, jíž jest nedbalost, ponoří se do ožralství, smilstva, do hovadství hmotného pohodlí a společenského klidu, kde zapomíná na věci duchovní. Mnoho máme příkladů z naší současné kulturní společnosti, že lidé nadaní a povolaní až i čtvrtinu svého života promarňují v alkoholické společnosti, jiní se ničí smilstvem a cizoložstvím a opět jiní v směšném opatrování svého blahobytu a v úzkostlivosti o to, aby s nikým se neznesvářili a nenarazili na nepříjemnosti, promarnili svůj život i charakter.

Hloupost jejich má pak dvojí formu: nenávist k Bohu, o němž vědí, že se dívá na jejich bláznovství a jednou přísně bude žádati zpět hřivnu i s úroky, ale hřivna je zahrabána, i bude jim odňata a dána jiným, takže nebudou pak míti ani toho, co měli, což je pro ně pomyšlení hrozné; jednak zoufalství nad budoucností; cítí zajisté, že i ve svém blahobytu a zaopatření žijí vlastně v prázdnotě a nicotě a pro své přilnutí k dobru tohoto světa již nemají schopnosti, aby udělali něco trvalého a záslužného pro budoucnost; nemohou pak ani věřit, že vůbec něco takového je v lidské moci: nevěří-li sobě, nemohou už ani důvěřovati jinému: proto práci druhých lidí spíše zlehčují, přezírají nebo umlčují.

Kdo tedy se oddal hlouposti, projevuje, že se stal či už předem byl synem zhýralosti, neboť nejvíce hlouposti vzniká ze zhýralosti.

Kdo se oddal hlouposti, ukazuje, že pohrdl pravdou a že dávno už opustil přikázání, že má rozjímati o pravdě. I kdyby sebe více rozjímal, psal, řečnil, kázal a moralisoval, není to rozjímání o pravdě, nýbrž padělání hodnot, vnitřní i vnější přetvářka, útěk od pravdy skutečné k pravdám relativním, k polopravdám a užitkovým klamům.

Nikdo z nich zajisté se nerozhodl pro hloupost vědomě, uváženě a dobrovolně; ale přece je sám vinen svou hloupostí, poněvadž se byl rozhodl pro to, co nutně plodí hloupost: pro odvrat mysli od věcí duchovních a pro přilnutí k věcem pozemským. Neboť tak smysly jeho stávají se neschopnými, aby chápaly věci božské: Člověk zvířecí nechápe toho, co jest z Ducha Božího. To jest hloupost nejtěžší a nejzhoubnější, neboť hloupost ve věcech pozemských není pravou hloupostí.

Proto většina jich tenkráte, když v přemýšlení svém dojdou tem, kde se mohou setkati s Bohem, odvrací se s nevolí, s posměchem, s omrzelostí; mnozí z nich zuří proti představě o Bohu a nejzbabělejší z nich, kteří veřejně tonou ve zhýralosti, jej popírají a za blázny vyhlašují ty, kteří věří.

Ale ať se kulturní hodnoty sebe více falšují, ani podvodníci sami nevěří uvnitř ve svém srdci, že by dílo těchto lidí nedbalých a lenivých bylo dobré, že by prospělo národu, že by si zasluhovalo vážnosti a zachování. Bude-li zachováno, pak bude zachováno jen tak, jak se zachovávají věci pro výstrahu, jako bylo zachováno i mnoho tak zvaných klasických děl pro pokušení a pohoršení budoucích, pro další zlo, neboť i zlo jest nesmrtelné.“

Pro Durycha je charakteristické, že mu nikdy nestačí, aby zlo představoval toliko svým současným čtenářům. Své úvahy končívá nějakým „naučením“, které se samozřejmě leckomu může zdát příliš obecné. Durychovy kritiky leckdy postrádají adresnost. Tato „Aetiologie kulturního úpadku“ ovšem není psána jako „příspěvek“ k celonárodnímu zamyšlení. Durych napomíná své ateistické kolegy a má zajisté na mysli i zcela určitá jména. Mnohem spíše pak napomíná katolíky, kteří se dostali, mnohdy i ne docela svou vlastní vinou, na scestí. Ještě by se mohli vrátit. A bezpochybně míří i na katolíky, dosud věřící „v boha ve Třech Osobách“, kteří především z lenosti odvrhli umění a dali se do služeb politiky. Tito katolíci trápí Durycha nejbolestněji.

Buďme však pamětlivi, že Durych si adresnost  n e s m í  dovolit: napadnout preláta Šrámka Durych nesměl už proto, že tento „politický“ katolík byl v Durychově době pod ochranou státu a státní legislativy. Útok na Šrámka a na řadu jeho kolegů a chráněnců by se v případě jakéhokoli  a d r e s n é h o  ú t o k u  stal útokem politickým, který si Durych jako aktivní důstojník  n e s m ě l  dovolit. A zavilých nepřátel měl Durych tolik, že některému z nich by se dříve či později podařilo Durycha existenčně zničit.

Proto se Durych snaží aspoň o výstrahu do budoucnosti. Jeho výstrahy však nebylo uposlechnuto, a tak se všichni stáváme svědky tak strašidelného kulturního úpadku, že o takovém se Durychovi ani snít nemohlo.

„Před titulem nedbalce a hlupáka lze se skrýti v pozemském životě za normy společenské: ale po smrti uplyne ochrana zákona a oči lidí mladých a nezkažených nenechají se ošáliti tímto padělatelstvím. Jednou budou odděleny plevy od zrní bez ohledu na osoby lidské, bez ohledu na zapřisáhání a výklady, že úmysly byly dobré a nejlepší.

Ale nezáleželo by jen na osudu osob. Ty si připravují svou cestu samy. Jejich zrada jest však pohoršením pro přemnohé, váhající a nerozhodné. Kdo začal z pohodlí, rozmařilosti, prodejnosti a vzpupnosti falšovati a znehodnocovati umění, filosofii a vědu, dal tím snadný a vábivý příklad pro mnohé jiné, kteří budou na této cestě následovati a kteří se budou dovolávati právě toho, že ti a ti lidé proslulí a významní činili také tak. Duchovní spojitost lidí se promění v obcování svrchovaně nečisté a nízké a hanby bude od středu k periferii nikoliv ubývati, nýbrž přibývati. Právo na legitimaci k činnosti kulturní stane se výsadou padělatelů a podvodníků.

Dnešní lidé nevěří kultuře, poněvadž básníci, filosofové a vědci jí také nevěří, jak nevěří sami sobě; doufají, že dokud země rodí dostatek plodin, vydrží to národ s kulturou takovou, jaká právě jest; nevěří tomu, že národ hyne nikoliv nedostatkem chleba, nýbrž nedostatkem kultury; nevědí, že úpadek kultury jest nebezpečnou známkou blížící se pohromy.

Nevěří v nic duchovního, poněvadž nepotřebují ničeho duchovního, vzdávajíce se lásky k řádu, bez něhož nemůže býti ani lásky k vlasti.“

AKORD, ročník III., č. 9. 1. listopadu 1930

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.